Miloš Rejchrt
Čas nový nová chce mít slova, a tak se po 1989 roce objevilo slovo populismus. Ujalo se, zdomácnělo, často je skloňují vrcholoví politici. Zvláště když na ně míří televizní kamery nebo alespoň mikrofon, rádi předvedou svou pevnost, moudrost a označí nápady svých politických protivníků za laciný populismus.
Jaký ale je význam slova populismus, jakým obsahem jsme ho obtěžkali, když jsme jej z depozitáře slov už zapomenutých a odložených znovu pustili do oběhu? Zcela určitě slouží to slovo k vymezení mého či naše postoje vůči těm druhým – nejsme jako oni, ti laciní populisté.
To je zajímavý detail – slovo populismus se ustálilo ve spojení s přídavným jménem "laciný" nebo "levný", jako by sama lacinost, větší cenová dostupnost byla něčím nežádoucím. Ještě nikdo nikdy nevyčetl populismus drahý, či nákladné populistické gesto.
Přitom ten, kdo vystavuje na odiv svůj anti-populismus, kritizuje nápad svého populismu propadlého politického soka proto, že jeho nápad se mu zdá rozhazovačný, rozmařilý a jeho realizace by nás přišla pěkně draho.
Zkrátka slovo populismus má hodně silný emotivní náboj, významový obsah ale hodně neurčitý. Je to nálepka, která možná více vypovídá o lepiči i než o tom, na koho byla nalepena.
Slovo populismus je především nadávka, jako byl kdysi revizionismus či pravicový oportunismus, o pojmenovaném jevu neříká vlastně nic, spíše ho zaříkává a slouží k ujištění, že my zdravé jádro, s těmi revizionisty, oportunisty a populisty nic společného nemáme.
Objevil se nedávno návrh jednoho politika aby politické strany radikálně omezit své výdaje a čtvrtinu svých příjmů, pohodlně připlavených ze státní pokladny, daly těm, kterým povodeň odplavila domy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: "Je to populismus," prohlásil ministr, který sám je členem strany, jež se ve svém názvu dovolává lidu. Lidovectví ano, populismus ne!
Jenže ve slově populismus, má–li to slovo mít vůbec nějaký obsah, je lid takříkajíc zohledněn, slovo populus sotva lze přeložit jinak než jako lid. Politik, který varuje před líbivými populistickými gesty, prozrazuje, že pro něj je lid hlupák, jenž se pro každou pitomost nadchne, kdejakému šejdíři sedne na lep.
Ještě že jem tu já, nepopulista, já budu dělat vše, abych se lidu nezalíbil, tok peněz ze statní pokladny do našich stranických pokladen neomezím, poslanecké výhody neumenším, ze své funkce neodstoupím, když ji nezvládáme. To tak, dělat něco, co se lidu líbí, pravého opaku se ode mne dočkáte, holoubkové!
Jenže jak se blíží volby, největší zařikávači populismu objednají vizážisty, reklamní fotografy, jen aby se lidu líbili, hesla na billboardech u lidu zabrala , trefila se do jeho do jeho vkusu.
Co s tím? Snaha zalíbit se lidu, být u něho oblíben, zřejmě k demokracii patří. Politiky kteří se mi zalíbili či stále se mi ještě líbí, já, součástka lidu, volit budu. Nebudu volit ty, kteří se mi nelíbí, například proto, že na kde co a kde koho lepí nálepku populismu.
|