Tomáš Halík
"To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě", napsal před více než půlstoletím básník o 14. září, úmrtním datu prezidenta Masaryka. Naše generace, a možná nejenom ona, si ponese v paměti zas jiný zářijový den, který se během krátké doby stal snad celosvětově srozumitelným symbolem: 11. září.
Stačí vyslovit toto datum a lidem se vybaví hrozné záběry z Manhattanu. Nejdrastičtější akt v dějinách novodobého terorismu se udál na samém prahu milénia a nabyl - jistě i proto - povahy alarmujícího znamení, jakoby zlověstného předznamenání.
Lidská situace na prahu třetího tisíciletí je křehká, zranitelná. Přes všechno poznání, které nám dala věda, přes všechnu moc, kterou nám zprostředkovala technika, se nebezpečně pohybujeme na půdě, otřásané napětími a konflikty.
Přestali jsme si rozumět s přírodou, a ona nám začíná občas ukazovat nevlídnou, ano i ničivou podobu. Nenaučili jsme se dostatečně si rozumět mezi sebou - my, lidé různých jazyků, kultur a náboženství - a znovu a znovu na různých místech planety tato neschopnost či neochota vidět svět také očima těch druhých, vybuchuje v podobě násilných aktů.
Nenaučili jsme se zvládat vlastní agresivitu, pohrávali jsme si tak dlouho s násilím jako oblíbeným prostředkem konzumní zábavy a psychickou drogou, až ony scény z akčních filmů, jimiž se lidé tak rádi děsili na televizních obrazovkách, najednou vyhřezly ze světa fantazie do světa reality.
Monstra ničící mrakodrapy jako domečky z karet jsou už tady. Světlých supermanů, elegantně zachraňujících z beznadějných situací, se však jaksi nedostává.
11. září 2001 nabylo zlo nové kvality, stalo se globálnějším a nestoudnějším, jeho pohrdání životy nezúčastněných lidí, zcela nahodile se vyskytujících tam, kde si zlo právě zlíbilo demonstrovat svou sílu, přesáhlo představitelnou míru.
Všichni si uvědomili, že po událostech 11. září nemá smyslu se ptát, komu zvoní hrana. Nám všem zvoní, žádný člověk - řečeno veršem Johna Donna - není ostrov.
Jedna věc se změnila. Politici začali vnímat terorismus v novém paradigmatu, v paradimatu války. Dříve se činnost teroristů považovala za sled víceméně nesouvisejících aktů, a tak se také na ni odpovídalo.
Reakce Ameriky má už rok novou podobu. Vojenská, mezinárodně právní a politická stránka tohoto obratu je věcí speciálních analýz; přemýšlejme však také o kulturním, psychologickém a morálním dopadu takových kroků. Ostatně obě stránky spolu úzce souvisejí.
V globální civilizaci neexistují izolované spory. Pokud odpověď na terorismus zůstane jen v logice vojenských akcí, pak zlo, které se ohlásilo 11. září 2001 na Manhattanu nemůže být skutečně překonáno. Jde o konfrontaci hodnot - a rozhodující je, zda se západní civilizace ukáže být nejen silnější, nýbrž všestranně věrohodnější než její oponenti. |