Terezie Pokorná
Ministr kultury přistoupil k bilanci povodňových škod ve svém resortu a naznačil, jak hodlá situaci řešit.
V rozhovoru, který na toto téma poskytl Lidovým novinám, pochválil Milana Knížáka, vyjádřil nelibost vůči Státnímu ústavu památkové péče, za největší problém označil ztráty ve fondech archiválií, a sdělil, že kromě postižených sbírek je třeba finance věnovat zejména na to, aby byly zachovány "příspěvkové organizace..., které vytvářejí kulturu v regionech".
Dostálova rétorika má jasný tón: dramatické okolnosti, kdy tváří v tvář živlům i lidským tragédiím není čas na dlouhé řeči, žádají rázné formulace, tu a tam prošpikované slovy o tom, že "pýcha předchází pád", nebo že "lidé, kteří byli poníženi při povodních" nesmějí být "znovu ponižováni nějakou byrokracií".
Pan ministr chce tedy nejspíš působit dojmem někoho, komu je vlastní pokora a úcta k člověku a jeho duchovním statkům a kdo zároveň disponuje jasným a poučeným názorem na to, co a jak je třeba podniknout; zároveň v sobě nezapře divadelníka - na dotaz, zda měl obavy o gotické umění v Anežském klášteru, odpovídá: "Ano, strávil jsem tam plavbou na lodičkách spoustu času".
A tu se hned nabízí otázka, zda jeho rozhodný a zároveň takříkajíc lidský přístup nebude mít přece jen nějaký ten háček, neboť spoustu času, který strávil na lodičkách, bylo možná účelnější strávit jinak a jinde, koneckonců třeba v suchu ministerské kanceláře. Tam by ovšem, pravda, bylo Pavla Dostála méně vidět. Jeho povodňová strategie má ovšem trhliny daleko povážlivější a prozrazuje zřejmě i leccos jiného, co s mimořádnými živly patrně zas tolik nesouvisí.
Například se při této příležitosti zvlášť názorně ukazuje, že staronový člen vlády patrně neumí chápat to, čemu se nejobecněji říká kultura, jako složitý, velice různorodý a zároveň vnitřně jemně provázaný celek a že tento celek zároveň není schopen veřejně, nahlas a neustále chránit a obhajovat, a to nejen vzdor velké vodě, ale i vzdor mohutné bulvarizaci a komercionalizaci umění a médií, které jsme tu dnes a denně svědky, a také vzdor v podstatě setrvale napjaté ekonomické situaci - je obecně známo, že v této zemi připadala na kulturu ze státního rozpočtu směšně nízká částka i před povodněmi.
Nyní se nadto dozvídáme, že se ministr střelhbitě rozhodl z toho, za co by na svém postu nikdy neměl přestat bojovat, rovnou obětovat mnohé. Kolik přesně, neříká, přesto i položky, které už teď vyjmenovává, budí oprávněné obavy o budoucí kulturní život této země: nejenže "budeme muset zastavit investice" a "počká výstavba nových knihoven a kulturních zařízení", ale "omezíme granty", "odpustíme si spoustu různých festivalů, spoustu různých časopisů" a dokonce "podporu literatury".
Jinými slovy hodlá Pavel Dostál potopit i to, co voda nezničila a co by mohlo za částky, které se i v rámci krizového státního rozpočtu jeví jako naprosto směšné, dál existovat, snad se dokonce rozvíjet a mimojiné přispívat nejen k důstojnějšímu a snesitelnějšímu životu, ale i k nezbytné sebereflexi, o níž mimochodem ministr také hovoří.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že nepříznivým okolnostem se Pavel Dostál ve své funkci poddává se zarážející ochotou a přizpůsobivostí, svůj resort není schopen prosazovat jako nepominutelný a bez zápasu hodlá vzdát jeho podstatné části. Neselhává tak právě v tom, co by měl být pro ministra kultury prvořadý úkol?
|