Petruška Šustrová
Jak tak v posledních dnech pořád všude čtu a slyším o milionářské dani, která má být podle mnoha publicistů trestem socialistické vlády za podnikavost a schopnosti, ponouklo mě to k činu. Vzala jsem kalkulačku a spočítala si, co taková hrozící daň ve skutečnosti obnáší. A došla jsem k zajímavým číslům.
Ten, kdo za rok vydělá milion, zaplatí ze svého příjmu podle dnešních předpisů daň obnášející 284 430 korun. Kdyby vláda prosadila svůj záměr, zaplatil by o pět tisíc korun víc. A tak to jde dál - z každých dalších sto tisíc o pět tisíc víc.
 |  |  |  |  | | | Ale že by člověk, kterému po zdanění dvoumilionového ročního příjmu zůstane místo 1 400 000 jen 1 324 000, skutečně strádal? To se mi nechtělo věřit. | |  |  | |  | Při dvoumilionovém výdělku už by byl rozdíl pochopitelně vyšší - místo dnešních 600 tisíc by daň činila 655 tisíc, tedy o 55 tisíc víc.
Nějak se mi to nezdálo, měla jsem pocit, že nejde o příliš vyděračské částky, rozdíl mi nepřipadal tak vysoký, aby stál za tolik komentářů a rozčilování. Podle toho, co jsem slyšela a četla, to vypadalo, že stát hodlá ty nejbohatší odřít z kůže.
Přepočítala jsem všechno znovu, ale čísla vycházela pořád stejná. A protože mnoha svým novinářským kolegům důvěřuji, začala jsem hledat chybu v sobě. Prostě asi nejsem na tak vysoké částky zvyklá. Ale že by člověk, kterému po zdanění dvoumilionového ročního příjmu zůstane místo 1 400 000 jen 1 324 000, skutečně strádal? To se mi nechtělo věřit.
Zkusila jsem to tedy jinak. Moji kolegové třeba vidí ničemnost vlády v tom, že vůbec chce zavést vyšší daňové pásmo. Když už se odhlasovalo, že se jakýkoli roční příjem nad 330 000 bude zdaňovat stejnou sazbou, má při tom zůstat. Kdyby však to, co se jednou odhlasovalo, platilo už navěky, jak by pak někdo mohl usilovat o snižování daní?
A proč se tomu vlastně říká milionářská daň? To slovní spojení zavání komunismem, připomíná poválečnou milionářskou dávku, která ovšem byla jednorázová, tedy něco zcela jiného. A o to možná jde. Naznačit, že dnešní česká vláda hodlá nejen zvýšit daně těm nejbohatším, ale má za lubem ještě další kroky, jaké jsme už jednou zažili - třeba bezohledné vyvlastňování, zvané znárodňování...
Že by si tohle opravdu moji kolegové mysleli?
Přitom nepozoruji, že by stejnou bouři protestů vyvolával vládní postoj k pravidelnému zvyšování - či přesněji nezvyšování - platů státních zaměstnanců. Odbory, které se zvýšení platů dožadují, se lásce novinářů nijak zvlášť netěší, ba naopak: jsou spíš v nelibosti. Přitom se ovšem na příjmu kolem patnácti tisíc každých pár chybějících stokorun nebo naopak stokorun navíc náramně dobře pozná.
Kromě toho je státních zaměstnanců mnohonásobně víc než lidí, kteří za rok vydělají víc než 900 000 korun. Jenže kdo z českých novinářů by riskoval zastat se odborářů? Ti přece české novinářské obci pořád ještě platí za jakýsi přežitek komunismu. |