Petruška Šustrová
Zaujal mě v posledních týdnech španělské-marocký spor o maličký ostrůvek Perejil, který leží těsně u marockých břehů. Nebo mě spíš zaujala jedna podrobnost, která provázela ukončení tohoto miniaturního konfliktu.
Televizní záběry nám ukázaly plavce, který na ostrůvek šplhá s marockou vlajkou, jako by ho chtěl samojediný proti všem zabrat pro Maroko. Když se mu akce nepodařilo, což se dalo očekávat, spolykal prášky, aby tak položil život za pár neúrodných hektarů.
 |  |  |  |  | | | V Dumasových a Vernových románech totiž nakonec muselo dobro zvítězit a zlo muselo být potrestáno. Někde v koutě mysli mi však nedává pokoj neodbytná otázka: Nemělo by to náhodou tak být i ve skutečnosti? | |  |  | |  | Vlastně ale nechtěl položit život za maličkou skalnatou výspu, nýbrž za něco daleko vznešenějšího, za čest a slávu své země. Jeho romantický zápal však vyzněl naprázdno: vojáci ho odvezli do nemocnice, a tam mu lékaři vypumpovali žaludek.
Bylo mi toho pozdního romantika líto, a na mysl mi přišly jiné nepatrné středomořské ostrůvky, o nichž jsem čítala v dětství. Hrabě Monte Christo ve slavném románu Alexandra Dumase na jednom takovém ostrůvku našel pohádkový poklad, zatímco Jules Verne zase psal o novém hraběti Monte Christo, který na jiném takovém ostrůvku zřídil vzornou kolonii, osídlenou šťastnými lidmi.
Dumas i Verne si své středomořské ostrovy vymysleli, to je pravda, ale pravda také je, že v jejich románech tak potupné procedury jako vyplachování žaludku nenajdeme. Jsou zabydleny ušlechtilými hrdiny, kteří bojují o vznešené cíle, a jejich protějšky bývají bezvýhradní zloduši, nebo v nejlepším případě slabošští lidé, kteří se stávají nástroji oněch zloduchů.
Romantické doby, kdy bylo dobro a zlo aspoň v literatuře jasně odděleny, kladní hrdinové byli vzory lidstva a ti záporní zase pravými padouchy, jsou dávno pryč, usoudila jsem s trochou nostalgie. A skeptický rozum mi
našeptával, že ony ty doby tam moc romantické nebyly, a že o osudech středomořských ostrovů ani jiných území nikdy nerozhodovali osamělí plavci, ale dělové čluny, zbraně a tvrdá diplomacie.
O pár dní později přišla otřesná zpráva o přípravě nájemné vraždy, jejíž obětí se měla stát novinářka a do které je patrně zapleten bývalý vysoký úředník ministerstva zahraničí. O nějaké romantice v této souvislosti
samozřejmě nemohla být řeč.
Stejně jsem ale uvažovala o tom, jaký osud by v románech Alexandra Dumase nebo Julese Verna potkal ministra, který zmíněného úředníka dlouhé měsíce chránil před novinářskými výtkami a který dnes sedí v parlamentě a navíc zastává dvě vysoké funkce v mezinárodní politice.
Ani jeden z těch autorů mého dětství neměl o politice ani politicích žádné velké iluze, spíš naopak, většinou je pokládali za zkorumpované intrikány. Přesto by ale takového ministra v nějakém jejich románu nejspíš stihl zasloužený trest a musel by zmizet z politické scény.
V Dumasových a Vernových románech totiž nakonec muselo dobro zvítězit a zlo muselo být potrestáno. Někde v koutě mysli mi však nedává pokoj neodbytná otázka: Nemělo by to náhodou tak být i ve skutečnosti?
|