Jiří Peňás
Když jsem se před pár dny ocitnul ve skautském táboře - byl jsem tam navštívit svého jedenáctiletého syna, přezdívkou Kajman - cítil jsem, že vstupuji na nejistou půdu a že mé ne-skautství bude mezi zasvěcenci záhy rozpoznáno.
Rodiče, kteří přijeli dříve, byli již rozděleni do skupin, někteří závodili ve skocích v pytli, jiní škrabali brambory, další cvičili scénku na večerní táborák. Táborem zněl veselý chlapeckých hlahol, který sem tam narušil výkřik hocha, jenž byl za některý z mnoha možných přestupků hozen do vody.
Na rozbahněné louce pobíhalo neustále plno menších postav, jejichž oděv pokrývala silná vrstva zaschlého bláta. I můj syn Kajman měl ve tváři zvláštní polodivoký výraz, který dítě získá po pobytu mezi zvěří. Přesto - nebo právě proto - byl docela spokojený.
Vedoucí oddílu, obávaný Vopičák, který, jak mi psal syn, uměl jedním dloubnutím do žeber způsobit krátkodobou zástavu dechu, mě přišel pozdravit a já jsem nevěděl, zda mu mám podat pravou či levou ruku, a tak jsem učinil něco, co nejspíš připomínalo pozdrav zednáře-začátečníka. Vopičák se na mne podíval shovívavě. Věděl, stejně jako já, že jsou věci, které již nedoženu.
Se skautingem jsem se seznámil až v poměrně zralém věku a můj vztah k němu byl spíš ambivalentní. Na jedné straně mi byl sympatický jeho anglosaský původ, přičemž jsem rovněž uznával jeho zásluhy při šíření třídně nepřátelských názorů. Kdo prošel skautskou výchovou, byl pro socialismus většinou ztracený.
Na straně druhé jsem s jistou nedůvěrou, někdy i s pohrdáním hleděl na jeho rituály a kolektivistické zásady, které mi připadaly poněkud strojené, okázalé a dětinské. Nechápal jsem rovněž, jak v někom může spouštění a vytahování vlajky, nástup, hlášení, různé ty bojovky či plnění odznaků vzbuzovat sentiment, ba úctu.
S oblibou jsem před skauty citoval definici nejmenovaného českého diplomata, který - sám odrostlý skaut - charakterizoval tři zdroje skautingu takto: za prvé britský imperialismus, za druhé homosexuální sadismus a za třetí ničení přírody pobytem v ní. Bohužel, ne každý skaut, byť bývalý, byl ochoten to přijmout jako nadsázku.
Rovněž s dílem velkého českého guru Jaroslava Foglara jsem se seznamoval až v době, kdy jsem jej četl nikoli jako evangelium, nýbrž jako zajímavý literaturní fenomén, takže na navázání onoho posvátného vztahu, který mezi ním a bezelstným čtenářem tak často vzniká, bylo již pozdě.
Chlapecký svět se za mnou uzavřel a má pěstovaná individualistická skepse za ním zabouchla vrata. Když jsem však ten večer stál před táborovým ohněm a snažil napadlo mě zvolat: hoši, vemte mě k sobě. V pionýru to nestálo za nic a mě to teď chybí. Jenže mlčel jsem, nanejvýš jsem imitoval trampský zpěv. Bylo pozdě.
|