Pavel Klusák
Snažím se představit si, jak bude vypadat příští kulturní sezóna. Kdo nemá rád stereotyp, může být rád: bude, o tom není pochyb, jiná.
Ministr vyhlásil redukci svého resortu s takovou vehemencí a elánem, až se zdá, že povodně přišly jako spásná legalizace tentencí a tužeb, které v něm dřímaly od inaugurace do úřadu. Jeho postoj je ostudný a hlavně až příliš troufalý.
 |  |  |  |  | | | Ministr vyhlásil redukci svého resortu s takovou vehemencí a elánem, až se zdá, že povodně přišly jako spásná legalizace tentencí a tužeb, které v něm dřímaly od inaugurace do úřadu. Jeho postoj je ostudný a hlavně až příliš troufalý. | |  |  | |  | Dovedete si představit, že ministr obchodu by za jakýchsi okolností prohlásil, že by společnost měla méně dbát na ekonomiku, nebo že by ministryně školství doporučila méně vzdělání?
Ale zpátky k prostředkům na kulturu v zemi, která nebyla materiálně bohatá ani před tím, než se jí několikrát prohnala velká voda. Na nic teď nejsou peníze.
Ale na druhou stranu, člověk se to trochu ostýchá připomínat, jak je to samozřejmé, kultura je přece něco, co se nemusí kupovatr, či přinejmenším vznikání, tvorba, se nemusí vykupovat penězi. V tom je její distance od produktů showbyznysu a náporu médií: to ano, obojí se musí platit a obojí se tváří jako moderně balená kultura.
Popovodňový stav ale odstavuje všechny ty, kteří tvrdí, že k tvorbě jsou potřeba finanční toky. Teď nemluvím o zprostředkovatelích kultury jako jsou vydavatelé, jimž některým voda zrušila léta cizelované, jen velmi symbolicky profitující podniky.
Myslím na to, že voda nemohla odnést všechny tužky těm, kteří chtějí něco psát, že všechny klavíry nemohly skončit tak jako to u známých v Karlíně, povalené vírem a nasáklé vodou až k nehnutí klávesami. Těžší to mají filmaři, ale ti potřebují víc peněz i za sucha, rozdíl se vyhrocuje jen druhotně.
Všichni ti, kteří byli dosud přesvědčeni, že potřebují pro své sdělení, pro svoje vypravování nákladné kulisy, multimediální aparát, nejnovější techniku, stojí v bodě rozhodnutí. Je to protivný moment, protože jim a nám byl vnucen okolnostmi.
Ale tak jako v hlavním městě bez metra můžeme mít při nekonečných tramvajových cestách teď pocit deja vu, návrat minulosti na nás dýchá i v situaci tvorby.
Není to apel morální, nediktuje ho estetika či idea doby, je to prostě fakt a praxe: v umění teď bude průchodná osobní až ruční práce. Kontakt od člověka k člověku. Více setkávání, méně mediálních masáží.
Idea a osobní výkon se s postpovodňnovým slohem slučují, triky a efekty ne, na ty momentálně není. Odpadnou mimo jiné i ti, kteří zkoušeli na umění vydělat. Ty současný stav odradí nejspíš rychle. Možná se na přítomnou sezónu bude po čase vzpomínat se zaujetím.
|