Karel Hvížďala
Říká se: Září na strakaté kobyle jezdí. Tento rok to alespoň u nás u Berounky neplatí. Letošní září je od bahna. Krajina připomíná čínská rýžoviště z filmů, na které nás vždy začátkem školního roku vodily učitelky v Praze, v ranných padesátých letech.
Tehdy byl Velký Mao ještě přítelem Sovětského svazu a tedy i Československé republiky. A ty učitelky donedávna učily hlavně náboženství. Byly staré, vyděšené a za dobré chování nám do sešítků dávaly razítka se svatými obrázky. Jiné ještě neměly.
A kino Tatra, kam nás vodily, se donedávna jmenovalo Bio Rokoko a promítaly se tam americké filmy jako Lassie se vrací a Pět Sulivanů či tak nějak. Bratři Sulivanové padli v druhé světové válce v Evropě na frontě a nakonec se zase sešli v nebi na jednom obláčku a rodiče na ně byli hrdí.
Na maminku křičela na ulici nějaká neznámá paní, aby už nenosila klobouk a nepovyšovala se nad ní, že tenhle čas je nenávratně pryč. Říkala to však mnohem hrubším slovníkem. Já jsem brečel, neboť tak sprostě jsem nikdy ještě nikoho neslyšel mluvit.
Maminka se dívala skrz tu paní někam hodně daleko. Nejspíš jako mě letošní velká voda popostrčila proti času na začátek padesátých let, tak maminku vulgární mluva posunula po čase dopředu a ona v ten moment pochopila, že bude zle.
Vlastně podobně jako okolí Berounky je potaženo šedým šlemem, podobnou šedí se přede mnou začal potahovat původně barevný přirozený svět v padesátých letech.
Koloniály, v nichž poletoval hbitě majitel s tužkou za uchem, který měl na pultě láhev od okurek plnou pestrých kuliček a připravenou pro všechny děti, které přišly do obchodu, ty koloniály zmizely a byly nahrazeny šedým zařízením s šedými štíty, na nichž stálo Potraviny 0254.
Uvnitř trůnily tlusté, neupravené prodavačky, které se nevraživě dívaly na každého, kdo si u nich chtěl něco koupit. Úsměv i kuličky zmizely spolu s ručně malovanými štíty pánů Hloušků a Hodoušů. Nové prodavačky neměly jména. Už se nechodilo k Hodoušům, ale na roh.
Jména ztratily náhle i učitelé ve škole: Místo paní Rottové to byla ze dne na den soudružka učitelka. Neznámý člověk, který přišel do třídy na začátku školního roku, nám nařídil, že ji nesmíme říkat jménem. Ředitel školy nás pak za přeřeknutí třískal pravítkem přes prsty.
Ač to byla ta samá žena, bylo i nám dětem jasné, že se něco změnilo a že se to netýká jen oslovení.
Soudružka učitelka už nebyla tak hezká jako paní Rottová. Oblékala se jinak a ztratila jiskru z očí. Teprve teď mě napadá, že třeba na ni také někde zakřičela nějaká neznámá paní, aby se na ni nevytahovala.
Podobně jako mizela jména lidí, mizeli i lidé. Někteří z nich se po čase vrátili a byli rovněž jiní, změnění, evidentně vyplašení, shrbení, šedí jako krajina po povodni. Tak tohle všechno, pěkně prosím, mně proběhlo hlavou, když jsem se podíval, co u nás na vsi zbylo po potopě.
Letošní září na šedé myši jezdí.
|