Jiří Dědeček
Jazyk médií nepotěší. Leda snad škodolibého jedince, který si masochisticky libuje v tragikomických vybočeních z normy, ale nás ostatní musí rozmělňování myšlenek, omyly i vědomé lži jenom trápit.
A jazyk politiky je na tom ještě hůř. Odvěká nechuť představitelů moci vyslovit se k podstatě, jasně a zřetelně uchopit jádro věci, odpovědět na otázku prostě ano či ne, vnímavého člověka kruší a uráží současně. Zbývá poezie.
Jenomže už v Havlově hře Audience se podivuje pan Sládek šroubované, přemýšlivé řeči pana Vaňka; od té doby utekla dvě desetiletí. A řeč snažící se postihnout pravdu, byť docela malou - pravdu pocitu, zážitku, vjemu či atmosféry, je stále více na ústupu. Básnická mluva i profese budí často útrpný úsměv, naprosté nepochopení.
Obecný odpor k bloudění vlastním nitrem, k vyjadřování hlubin duše slovem potlačuje například tupá televize, zjednodušený jazyk počítačů i redukovaný myšlenkový potenciál textových zpráv mobilních telefonů.
Můžeme nad situací mávnout rukou a říci si, že jsou to obecné tendence související se vzděláním, že s tím jeden sám stejně nic neudělá a že dokud nebude školský systém lepší, zbývá nám jen v klidu blbnout a čekat. A nebo se můžeme alespoň snažit.
Před pětadvaceti lety se mi takové snažení zdálo být komické, tehdy vzniklo posměšné čtyřverší, z něhož jsem si půjčil název pro toto zamyšlení: "Já snad budu verše číst, dokud neoslepnu, já miluji básnictví jako upír tepnu".
Avšak z oněch pěti let, co se na ČT 2 pokouším udržet čtyřminutový týdeník Cizí slovo poezie, jsem poslední dva roky věnoval výhradně současné české poezii.
Brzy jsem zjistil, že nevystačím jen s Hrabětem, Kolářem, Blatným a naučil jsem se vážit si prací amatérských, bezjemenných, neznámých autorů právě pro tu upřímnou snahu pojmenovat a uchopit.
Ať už se jim daří či nedaří, zdá se mi, že jejich boji rozumím, a proto se zdráhám hodnotit, natož pak ironizovat.
Velký básník, malý básník - kolikrát už se současníci mýlili a dějiny usoudily jinak. Vyloučím-li grafomany, jejichž žvanění se nápadně podobá jazyku periodik a plenárních zasedání, zbývá - snad mi básníci odpustí tu omšelou metaforu - drahokam, třeba nebroušený.
Válejí se nám všude po Čechách; ten, který mne dnes inspiroval, je z Vysočiny. Jmenuje se Nalézání a vychází koncem léta v Havlíčkově Brodě.
|