Helena Berková redaktorka BBC

Válka v Iráku a americká zahraniční politika se promítly do oblastí dramatu, opery, muzejnictví a dokonce country hudby.

V přehledu nejvýznamnějších kulturních počinů roku 2003 bude pochopitelně také řeč o nové knížce o Harrym Potterovi, projektech na obnovu dvou největších měst ve Spojených státech i o Kalifornii, kde se vždy dějí věci nezvyklé a nečekané - jako třeba bylo vítězství jistého známého herce v guvernérských volbách.

Herec guvernérem

"Kritikové říkali: 'Arnold nemůže být státním úředníkem, je to přece herec!' Nebo: 'Arnold přece nemůže být žádným ekologem, je to herec! - Nemůže být guvernérem, když je herec, no ne?' Arnolda to pochopitelně vzrušovalo, vždyť to bylo poprvé za celou jeho kariéru, co ho kritici označili za herce!"

Problémy státního rozpočtu jsou možná horší, než jsem předpokládal Arnold Schwarzenegger Schwarzenegger novým guvernérem

"Považte, dámy a pánové! Dnešní večer vejde do dějin! Je zřejmé, že jsme se všichni pletli - neříká se Kalifornie, ale Kalifórnyje. Dámy a pánové, kalifornský guvernér... Arnold Schwarzenegger!"

To byl americký televizní moderátor Jay Leno. Mnozí lidé se domnívali, že slova, jimiž uváděl hvězdu večera, v životě nemohou slyšet.

Nebylo to poprvé, co se hollywoodský herec dal na politiku a stal se kalifornským guvernérem; toto prvenství patří bývalému americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi.

Zato Arnold Schwarzenegger si může osobovat právo na jiné prvenství: do guvernérského křesla byl v listopadu zvolen jakožto Američan narozený v Rakousku, bývalý kulturista, ale také jako republikán, o jehož politických názorech se toho obecně moc neví.

Nový guvernér, jehož proslavila role androida-zabijáka ve filmu Terminátor, zvolil pro svůj děkovný projev poněkud zemitější tón:

"Chci také poděkovat lidu Kalifornie! Když jsem přišel do téhle země, uvítali jste mě s otevřenou náručí, přijali jste mě, dali mi příležitost, bezpočet příležitostí! Za všechno, co mám, vděčím Kalifornii!"

"Když jsem přišel, neměl jsem zhola nic a Kalifornie mi dala úplně všechno. A dneska mi dala ten největší dar ze všech: tím, že jste mě zvolili, jste dali najevo, že mám vaši důvěru. A za tu velkou důvěru vám všem moc děkuju!" vzkázal voličům herec.

Nová koncertní síň

Nejlidnatějším městem v Kalifornii je Los Angeles. Letos v říjnu - díky částce, kterou obdrželo od společnosti Walt Disney - dostalo nový umělecký stánek.

Výstavba nové koncertní síně trvala celých šestnáct let

Stříbřitá budova, kterou projektoval architekt Frank Gehry, stojí v centru Los Angeles. Připomíná loď s plachtami vzdutými větrem.

Kritika označuje stavbu za velký úspěch. Projekt byl realizován jedině díky velkorysé podpoře vdovy po slavném animátorovi Waltu Disneym.

Mnoho lidí je nyní toho názoru, že nové sídlo losangeleské filharmonie se stane jakýmsi katalyzátorem a že bude mít za následek vznik dalších moderních budov v jižní Kalifornii.

Rekonstrukce jižního Manhattanu

Newyorský starosta Michael Bloomberg oznámil, že se uskuteční významný krok týkající se přestavby jižního Manhattanu:

"Světové obchodní centrum bylo poznávacím znamením New Yorku, jeho ikonou. Symbolizovalo ambice našeho města. Takzvaná Dvojčata byla majákem pro všechny lidi světa, kteří hledají příležitost a svobodu. A právě proto se město New York stalo terčem teroristů."

"Při zástavbě místa, kde stávaly věže Světového obchodního centra, máme na zřeteli tři cíle: připomínku toho, co se stalo 11. září 2001, dále - chceme vytvořit centrum světové kultury a obchodu; a třetím cílem je, aby nové budovy tvořily součást obnoveného jižního Manhattanu."

"Vybraný projekt studia Daniela Libeskinda všechny tři cíle splňuje. Myslím, že výběr lze označit za významný krok směrem k naplnění naší představy o nové podobě jižního Manhattanu," řekl newyorský starosta Bloomberg.

Vítězný projekt byl vybrán již v únoru. Sestává z kruhu zkosených skleněných věží.

Americký architekt Daniel Libeskind žije v Berlíně. Jak tvrdí, při projektování počítal i s pomníkem lidí, kteří zahynuli 11. září 2001, kdy se newyorská Dvojčata zřítila:

"Chceme vzdát úctu památce hrdinů, kteří zahynuli 11. 9. 2001. Budovy se pochopitelně stavějí z betonu, oceli a skla, ale mají také duchovní rozměr, který jim dodávají srdce a duše občanů."

Rabování iráckých muzeí

O duchovní rozměr dbá i mnoho světových muzeí. Po válce v Iráku bylo v zemi mnoho muzeí vyrabováno a zničeno. Irák tím utrpěl obrovskou ztrátu.

Všechno shořelo. Dějiny Iráku, jeho kultura, všechno je zničeno bagdádský profesor Odborníci nabádají k ochraně iráckých sbírek Obnovu Iráku brzdí pouliční násilí

V zemi byl nedostatek vojáků, takže instituce - jako třeba Národní muzeum v Bagdádu - nikdo neochránil.

Irák bývá často označován za kolébku civilizace. Po mnoha cenných historických památkách se však doslova slehla zem. Jsou zřejmě nenávratně pryč.

Eleanor Robsonová, odbornice na starověký Irák z univerzity v Oxfordu, vysvětluje, jaké významné památky se ztratily:

"V iráckém Národním muzeu jsou památky staré sto tisíc let, dále nádherné islámské středověké rukopisy a korány, vědecké práce, nábytek, ale také mnoho významných artefaktů z počátků městského osídlení a literární památky z období od třetího tisíciletí před naším letopočtem až do prvního století našeho letopočtu a do vzniku islámu."

Válka a country

Kvůli válce v Iráku vyšlo do ulic mnoho lidí v různých částech světa. Odpor proti postupu sil vedených Američany se odrazil také v některých divadelních hrách, malbách, literatuře i hudbě - dokonce v oblasti, kde by to málokdo čekal, americké hudbě stylu country.

Trio s názvem Dixie Chicks tvoří tři ženy z Texasu. V posledních letech se proslavily směsicí tradičního bluegrassu a modernější country ovlivněné populární hudbou.

Potíže nastaly ve chvíli, kdy zpěvačka Natálie Mainesová sdělila londýnskému publiku, že se stydí za texaský původ prezidenta Spojených států.

Mnoho amerických rádií reagovalo tím, že vyřadily trio Dixie Chicks z playlistů a přestalo hrát jeho písničky.

Někteří lidé pálili a lámali jejich cédéčka, v jednom případě je dokonce přejížděli traktorem, což byla akce, kterou zorganizovala jedna místní rozhlasová stanice v Luisianě.

Členky tria začaly dostávat výhružné dopisy, v nichž jim pisatelé hrozili smrtí. Dixie Chicks však měly na své straně mnoho fanoušků country.

Na předních místech žebříčků se drželo jejich album Home (Domov), za něž dostaly ocenění Grammy. Trio zakončilo rok úspěšným turné po Spojených státech a Evropě a vydáním CD a DVD.

Smrt Johnyho Cashe

Country hudba letos přišla o jednu ze svých legend - zpěváka a skladatele Johnnyho Cashe.

Během své kariéry bojoval Johny Cash s alkoholem i drogami

Pocházel z chudých poměrů a ze sedmi dětí. V mládí pracoval na poli, tahal na zádech obrovské žoky s bavlnou. Když mu bylo pět, otec mu zastřelil oblíbeného psa.

O šest let později zahynul Johnnyho bratr při neštěstí s elektrickou pilou. Malý Johnny ho považoval za svůj idol.

Utrpení, závislost na alkoholu i drogách, to vše se odráží v Cashových písničkách.

V posledním desetiletí jeho života se mu podařilo oslovit novou generaci posluchačů. Vydal totiž sérii alb s názvem American Songbook. Kritika nešetřila chválou.

Stále kontroverzní Riefenstahlová

Letos také ve věku sto jednoho roku zemřela Leni Riefenstahlová, kontroverzní německá filmařka. Ve svých filmech zachytila vzestup Adolfa Hitler a nacismu ve třicátých letech.

Leni Riefenstahlová byla jednou z prvních režisérek

K jejím nejznámějším titulům patří "Triumf vůle" a "Olympia", čtyřhodinový snímek o olympijských hrách, které se roku 1936 konaly v Berlíně.

Riefenstahlová byla po druhé světové válce obžalována z glorifikace nacistů. Ve vězení strávila čtyři roky. Mnozí na ni hleděli jako na vyvrhele.

Riefenstahlová se snažila uniknout z izolace, například tím, že v Africe fotografovala núbijské domorodce. Práci pro Hitlera hájila těmito slovy:

"Byla to zakázka. V té době by ji přijal každý a rád, jenže já z toho žádnou radost neměla. Myslela jsem, že na to nestačím. Žádné politické pohnutky jsem neměla, protože Hitler byl tehdy jenom jeden, a stejně tak vláda."

Riefenstahlová považovala za nespravedlivé, že titíž lidé, kteří pěli chválu na její dokumentární filmy a kteří ji označovali za předválečnou průkopnici, sice po válce říkali totéž, ale zároveň ji obviňovali, že to dělala pro Hitlera.

"Tehdy jsem nemohla vědět, jak to nakonec všechno dopadne! Po válce jsem na tom byla fakt bídně. Musela jsem trpět a to vlastně platí pořád. Je to moc smutné. Pochopitelně bych byla mnohem šťastnější, kdybych to tehdy neudělala," rekapitulovala filmařka.

Byla tedy Riefenstahlová filmovou průkopnicí, anebo pouhou propagátorkou nacismu?

"Skoro všechna velká umělecká díla jsou svým způsobem propaganda. Jenže každá propaganda rozhodně není uměleckým dílem. Umělecké dílo má nějaké poselství, snaží se něco sdělit. Riefenstahlová se také snažila něco sdělit prostřednictvím svých filmů," říká profesor Richard Taylor z univerzity ve Swansea ve Walesu.

Taylor podotýká, že Triumf vůle měl význam pro další vývoj dokumentárního filmu. Riefenstahlová totiž použila záběry natočené až po události, jíž byl film věnován, a ty pak dodatečně začlenila do snímku.

Výsledek budí dojem, jako by se akce na dokumentárních i dodatečných záběrech odehrávaly při události, jíž je film věnován, což je v tomto případě nacistické shromáždění v Norimberku.

Nobelova cena do JAR

Laureátem Nobelovy ceny za literaturu se letos stal jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee.

John Maxwell Coetzee už dvakrát získal Bookerovu cenu

Na nejznámější cenu za literaturu už byl dlouho nominován. Švédská akademie uvedla, že Coetzeeho romány se vyznačují dokonalou stavbou, výstižnými dialogy a analytickou jasnozřivostí.

Někteří kritikové uvádějí, že Coetzee vytváří na základě jihoafrické reality něco obecnějšího - popis lidského údělu.

"Je to spíš jihoafrický Dostojevskij než Tolstoj. Coetzee se zajímá o lidské niterné a filosofické záležitosti. Explicitní vyjadřování jihoafrické nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 1991 Nadine Gordimerové je mu však cizí. Její knížky, to jsou vlastně moderní dějiny Jihoafrické republiky. To se o Coetzeeho knihách říct nedá," míní Justin Cartwright, jihoafrický spisovatel žijící v Londýně.

Potterománie pokračuje

Svět znovu zachvátila "potterománie". Anglická spisovatelka J. K. Rowlingová totiž letos vydala další, už pátý díl příběhů s názvem Harry Potter a Fénixův řád.

Knížka uchvátila i novozélandskou premiérku Helen Clarkovou:

"Vypadalo to, že aspoň Sírius chápe, jak Harrymu je. Ovšem, v jeho dopisech nebylo po čerstvých zprávách ani stopy, což se nedá říct o dopisech Rona a Hermiony. Ale Sírius ho aspoň upozorňoval, aby si dával pozor, a zároveň ho utěšoval. Radil, ať si připevní kufr ke koštěti a ... "

Šílenství buší do George

V londýnském West Endu měla letos premiéru satirická hra o mezinárodních událostech pojmenovaná The Madness of George Dubya, což bychom se zachováním bushovské narážky mohli do češtiny přeložit jako Šílenství buší do George.

Kritika počin řadí do početné skupiny her souvisejících s válkou. Inscenace podle odborníků svědčí o tom, že divadelní hry letos silně ovlivňovala politika.

"Ta hra si dělá legraci z póz západních politiků. Její satiričnost nesouvisí přímo s konkrétními událostmi v Iráku," namítá autor hry Justin Butcher.

Představení vzniklo v krátké době. Text byl hotov během tří dnů a nazkoušení inscenace trvalo týden.

"Diváci si při ní odpočinou od televizních a rozhlasových zpráv i od novin a navíc mají možnost zasadit informace do širších souvislostí a vytvořit si tak obrázek o dějinách, který souvisí s touhle válkou, ale zároveň se mohou smát jednání politiků," míní Butcher.

Šokující představení

Letos mělo premiéru představení, jež někteří označují za tu nejotevřenější sexuální show, jaká je na světě k vidění.

Představení má název XXX a nastudovala je španělská divadelní skupina La Fura Dels Baus. Herci před naturalistickými videozáběry simulovali pohlavní styky. Ve hře se předvádí sodomie, znásilnění a incest.

Hudební režisér Micky Aspuma přesto trvá na tom, že nejde o žádnou pornografii, ale o umělecké dílo:

"Chceme mluvit o pornografii a máme potřebu mluvit o sexu. Jenže zároveň také mluvíme o náboženství, o vztazích mezi matkami a syny, o svobodě. V tomhle představení chceme jít až k hranicím možného."

Politická opera

Opera nebývá spojována s politikou či vůbec současností, moderní dobou. V Londýně však letos uvedli představní s názvem Manifest Destiny (Zdánlivý osud).

Opera souvisí s takzvanou válkou proti terorismu a odehrává se na Blízkém východě i v táboře X-Ray na americké vojenské základně v zátoce Guantánamo na Kubě.

Skladatel Keith Burstein složil Manifest Destiny na libreto Dica Edwardse.

Hrdinkou je Leila, muslimská básnířka, která studuje v Londýně. Má židovského přítele. Ten zjistí, že Leila se politicky angažuje, ba co víc, že se stala členkou buňky sebevražedných útočníků. Dívka je nakonec zajata a převezena na Guantánamo.

Libretista nevycházel ze skutečného příběhu, vyšel spíše vstříc skladateli, který chtěl prostřednictvím opery tlumočit naléhavé otázky politické povahy.

"V tomto konkrétním případě jsem se pokusil změnit naše západní vidění. Chtěl jsem se vžít do myšlení i cítění člověka, který má pocit, že trpí pod tíhou cizího systému hodnot. Jedině tak se dá podle mě vysvětlit, proč jsou někteří lidé ochotni obětovat život," vysvětluje Burstein.

Opera se podobnými otázkami zaobírá už dlouho. Někteří ji sice označují za poněkud elitářskou uměleckou formu, ale faktem je, že ve světě stále vyrůstají nové operní budovy jako například v Pekingu, Seattlu, Torontu, Oslu, Kodani nebo Valencii.

V mnoha případech jde o víceúčelové scény, což platí zejména o nové opeře v Singapuru. To ale nevylučuje, že na všech těchto scénách se mohou uvádět prvotřídní operní představení.

Spisovatel Martin Smith, který o opeře často píše, tvrdí, že spojení opery a politiky je zcela na místě. Opera není realita a jako taková je podle Smithe tím ideálním hybatelem idejí.

"Prostřednictvím knížek a her se velmi dobře vyprávějí příběhy. Člověk si je může pročíst od začátku do konce. Opera vám dává možnost k zastavení, aniž by se přerušil umělecký proces. Skladatel může vzít větu nebo slovo a umístit je do kontextu. Výsledkem je mýtus, posun od konkrétní situace k všeobecně platné ideji," tvrdí Smith.

Je těžké představit si obtížnější operní námět, než je sebevražedná útočnice. Zdá se, že opera Zdánlivý osud byla sice aktuální, ale že ji přece jen události jaksi předstihly.