Čínská ukázka svobody

Při cestě na okraj Tibetské náhorní plošiny do Čching-chaje byli novináři sledováni na každém kroku

Sobota 8. září 2001


Připravil Rupert Wingfield-Hayes
Zpracovala Andrea Máslová

Do olympijských her v Pekingu sice zbývá ještě sedm let, nicméně čínské úřady se na ně už připravují. Slibují zahraničním novinářům, kteří budou v roce 2008 referovat o tomto sportovním svátku, že budou moci cestovat a přenášet informace z celé Číny, včetně choulostivých oblastí jako je například Tibet.

Jeden z našich zpravodajů v Pekingu, Rupert Wingfield-Hayes, se vydal do Čching-chaje na severozápadě Číny, aby zjistil, o kolik je zde cestování pro západního novináře snadnější. Podle zpravodaje je realita zatím na hony vzdálena oficiálním slibům.

"Vzpomínám si, když tu byla BBC naposledy", řekl Stanley, muž z úřadu pro zahraniční záležitosti v Čching-chaj. Podle výrazu jeho tváře bylo jasné, že předchozí návštěva mu zdaleka nebyla příjemná. "No, jsem si jistý, že tentokrát to bude jiné," řekl jsem, ale zároveň jsem o tom zapochyboval.

Cesta jako důkaz svobody

Při odchodu z letiště jsem ucítil jemný horský vzduch. Po kratší procházce k autobusu ve výšce 3 tisíce metrů nad mořem jsem stěží popadal dech a srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Nicméně výšková nemoc mě zajímala ze všeho nejméně.

S obyvateli Čching-chaje nemohli novináři promluvit

Spolu s dalšími třiceti zahraničními zpravodaji jsme byli pozváni do Čching-chaje, abychom se prý přesvědčili o mohutném pokroku, kterého Číňané dosáhli při přeměně této odlehlé zaostalé oblasti na severním okraji Tibetské náhorní plošiny.

Takové výlety v Číně nejsou nikdy snadné. Armáda nadelegovaných průvodců - zrovna jako náš nový přítel Stanley - vás doprovází na každém kroku. Mají údajně pomáhat, mnohem častěji však překážejí. Čím více se blížíte k Tibetu, tím více se pletou do cesty, a my jsme se už opravdu nepříjemně blížili.

Začátek frašky

Naší první zastávkou byla vesnice usazených tibetských kočovníků. Trvalo nám tři hodiny, než jsme se tam dostali. Stanleyho hlas v megafonu praskal jako o život. "Zpátky v autobusu musíte být do dvaceti minut!" zařval. A tak fraška začala. Třicet novinářů se vyhrnulo z autobusu a rozběhlo se všemi směry. Za chvíli se Stanleyho megafon opět rozeřval. "Vraťte se do autobusu. Odjíždíme!"

	Armáda nadelegovaných průvodců vás doprovází na každém kroku. Mají údajně pomáhat, mnohem častěji však překážejí.

Co měl znamenat ten spěch? Netrvalo dlouho, abychom přišli věci na kloub. O několik minut později jsme totiž zastavili v restauraci u jezera. Nyní už v dobré náladě se začal doprovod úředníků ládovat krevetami a studeným masem, přičemž si všichni vzájemně připíjeli na zdraví místní kořalkou. Věděl jsem, že to bude trvat nejméně dvě hodiny. Už jsem to zažil.

Sklíčeně jsem zíral na láhev Pepsi uprostřed stolu. Na její etiketě byla fotografie Davida Beckhama, jak kope do míče. "Kvůli tomuhle jsem jel do Čching-chaje," pomyslel jsem si. Nicméně vše ještě nebylo ztraceno. Před námi se rýsovala sedmnáctihodinová cesta napříč náhorní plošinou.

Říkal jsem si, že doprovod určitě nebude moci hlídat každého. Možná se nám podaří proklouznout do dalších vagónů, abychom vyzpovídali čínské kočovníky směřující do Tibetu. Naivní představa... Na stanici jsme museli rychle nastoupit do speciálního lůžkového vozu první třídy. Bez zavazadel, které už byly naloženy, jsem směřoval do zadních vozů.

Ostře sledovaní

Když jsem se však pokoušel opustit náš vagón, z ničeho nic se objevil policista s obrovskou jizvou na tváři a chytil mě za ruku. "Nemůžete jít dál", řekl. "Proč ne?" naléhal jsem. "Máme nařízení z úřadu pro zahraniční záležitosti. Musíte zůstat v tomto voze."

	Měla nám být demonstrována náboženská svoboda, které se těší Tibeťané pod čínskou vládou. Otočilo se to přesně naopak.

Naštvaně jsem odkráčel, abych našel Stanleyho. "Co se děje?" zeptal jsem se a požadoval vysvětlení. Vypadal zahanbeně. "To musí být nějaké nařízení železnic," zahuhňal. Ještě rozlobenější kvůli těmto nesmyslům jsem ho tahal zpátky, abychom našli zjizvenou tvář, jak stále blokuje dveře. Následovalo dlouhé reptání v čínštině. Nakonec se zjizvená tvář otočila ke mně. "Vy jste mi asi špatně rozuměl," řekl. "Je to nařízení železnic".

Během noci jsem se ještě několikrát pokusil projít, ale neúspěšně. Zjizvená tvář se ani nehla. Nakonec dveře prostě zamknul a šel si lehnout. Tolik k plánovaným rozhovorům.

Zlatým hřebem našeho výletu měla být návštěva kláštera Kumbum - starodávného centra tibetského buddhismu. Měla nám být demonstrována náboženská svoboda, které se těší Tibeťané pod čínskou vládou. Otočilo se to přesně naopak.

Pošramocená pověst

Řekli nám, že můžeme mluvit s každým, kdo se nám zalíbí. Jakmile jsme však procházeli labyrintem úzkých uliček, ukázalo se, že v klášteře bylo mnohem více tajných policistů než mnichů.

V buddhistickém klášteře bylo více policistů než mnichů

Muži s tmavými brýlemi a ve špatně střižených oblecích seděli na každém rohu. Několik mnichů si trouflo promluvit. Říkali, že o naší návštěvě věděli, ale že jim bylo přikázáno, aby se námi nebavili.

Poslední ironie celého výletu nás teprve čekala, když jsme se připravovali k odjezdu na letiště. Náhle se objevil Stanley s obrovskou knihou. "Chtěli byste nějak komentovat váš výlet?" Moje produkční Holly, která ovládá čínštinu mnohem lépe než já, nemohla nabídku odmítnout.

"Ano", řekla. "Prosím napište, že jsme velmi nespokojeni se způsobem, jakým nám během cesty bylo bráněno hovořit s obyčejnými lidmi." "To nemůžu napsat", řekl Stanley. "Dobře, tak mi půjčte pero a já to napíšu," odvětila Holly.

Vzteky fialový Stanley popadl knihu a vyřítil se ven. Za několik minut se vrátil. "Osoba tak nízké úrovně by měla Čínu opustit co nejdříve," vyhrkl a opět zmizel. Je jasné, že Stanleyho názor na BBC nezlepšili ani jeho noví známí.

Související odkazy:
Stavba železnice do Tibetu
50 let čínské okupace Tibetu

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.