| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| středa 20. srpna 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Zdeněk Koudelka | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Zdeněk Koudelka se podle svých slov nepovažuje za kandidáta premiéra Špidly na ministra spravedlnosti.
Citace rozhovoru v médiích Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec, pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl poslanec České strany sociálně demokratické, místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Zdeněk Koudelka. Přeji dobrý den. Dobrý den. Před týdnem premiér Vladimír Špidla oznámil v rozhovoru pro BBC, že nyní nabídl pozici ministra spravedlnosti třem lidem. Byl jste mezi nimi? Já jsem v té době byl v zahraničí, v podstatě jsem se vrátil v neděli, respektive v pondělí, lépe řečeno. Samozřejmě sleduju tisk, necítím se ovšem jako kandidát na ministra. Kandidátem na ministra bude až ten, koho premiér navrhne prezidentu republiky ke jmenování. Vím, že se vedly hovory v sociální demokracii. Vím, že padalo i moje jméno, ale také vím, že premiér Špidla má opravdu jiné kandidáty ještě. Jednoznačná odpověď na moji otázku, zda si s vámi premiér Vladimír Špidla povídal o vašich představách, pokud by jste stanul v čele resortu spravedlnosti, by byla jaká? Nepříliš jednoznačná, protože pan premiér, s panem premiérem jsme si o resortu spravedlnosti povídali několikrát. Pamatuju si, že možná nejdelší hovor byl tehdy, když přijímal poslance před volbou prezidenta, před volbou pana Sokola, nebo před třetím kolem, kdy měl být volen pan Sokol jako kandidát sociální demokracie, takže i tohleto setkání jsme využili, nebo já jsem využil k tomu, abychom hovořili o resortu justice, o našem soudnictví. Na to téma jsme hovořili i třeba během našeho posledního zasedání Poslanecké sněmovny v červenci, takže těch hovorů bylo více. Který byl poslední? Kdy naposledy jste se bavili o fungování resortu spravedlnosti? Můžete-li prozradit. Já bych nechtěl být příliš konkrétní. Prostě těch hovorů bylo více. Já jenom shrnu, že se jako kandidát na ministra necítím v této chvíli. Předpokládám správně, podle vašeho názoru, že by nový ministr spravedlnosti měl být předsedou legislativní rady vlády? To je spíše otázka pro vládu jako takovou, především pro předsedu vlády. Je to do určité míry dáno vývojem, kdy nejenom v poslední době, ale ještě vlastně před nástupem sociální demokracie v roce 98, často tyto funkce byly spojeny, například v případě pana Kalvody, který byl také určitou chvíli jak předsedou legislativní rady vlády, tak ministrem spravedlnosti. Jsou to oba resorty, nebo obě oblasti spojuje to, že se předpokládá, že by v čele měl být právník a musím říci, že jak je vidno, zas tolik právníků, kteří by se chtěli angažovat v politice, není a v okamžiku, kdy Česká republika v podstatě ukončila svojí přípravnou fázi k Evropské unii, kdy bylo přijímáno velké množství zákonů, tak se domnívám, že je i do určité míry logické, i když není nikoliv nutné, aby ministr spravedlnosti zároveň garantoval i vládní legislativu. Byť říkáte, že se necítíte nyní kandidátem na ministra spravedlnosti, se kterým přijde premiér Vladimír Špidla a předloží onu kandidaturu prezidentu republiky. Co by vás, na případné nabídce státi se ministrem spravedlnosti, lákalo nejvíc? Já se domnívám, že něco by mě nalákalo na to, změnit něco v české justici. Ale to člověk nemusí být ministr spravedlnosti, i když samozřejmě potom má největší možnosti, ale i u nás na ústavně-právním výboru, i z pozice poslance, dokonce si myslím, že z pozice běžných právníků, kteří se setkávají s justicí, mají co do činění s justicí, tak je napadne spousta myšlenek, jak zlepšit dosavadní nedobrý stav. Znamená to, že za klíčový problém považujete stav české justice, v případě, že by jste se stal ministrem spravedlnosti. Žádné další klíčové problémy, protože resort spravedlnosti není jenom justice, byť se to z médií může zdát. Pod resort spravedlnosti spadá vězeňství. No, ono je to v širším slova smyslu také justice, protože pokud bychom teda samozřejmě justici zúžili jenom na soudnictví, na soudy, tak je to možný jeden přístup, ale jestliže soud vynese rozsudek, tak tomu předchází určitá fáze vyšetřování. S tím je spojeno státní zastupitelství, na druhé straně ten rozsudek musí být nějak realizován, například tedy ve věznici v rámci trestu odnětí svobody, to znamená, pokud se na to díváme v tom širším slova smyslu, tak justice v podstatě zahrnuje i tyto oblasti. Zmiňme ale, a zužme termín justice pouze na fungování soudů. V případě, že bychom se zabývali justicí jako celkem, tak je to skutečně fungování soudů, které považujete za klíčový problém nového ministra spravedlnosti? Slovo justice pro mě znamená spravedlnost. Pocit spravedlnosti u našeho občana zcela jistě závisí na tom, že když ví, že když on dodržuje právo, a byť se mu to třeba někdy nevyplatí, protože platí daně a nechtěl by platit daně, protože by ty peníze radši použil nějak jinak, nebo nějak jinak se omezuje tím, že se chová slušně, nerozbíjí cizí majetek, nekrade a tak dále, tak aby ten občan věděl, viděl na životě kolem sebe, že se mu takové chování vyplatí, protože ti, kteří takto se chovat dobrovolně podle práva nebudou, budou postiženi. A toto patří opravdu celý ten konglomerát jak státnímu zastupitelství, přes soudy, až po ty věznice konče. Ale koneckonců tam patří nejenom státní orgány, ale třebas i obce, aby vydávaly obecně závazné vyhlášky, které prostě budou schopni vynucovat, aby tam byla obecní policie co k čemu, a tak dále. Takže, to je velice široké pole. Pokud ovšem dnes hovoříme o problémech a já, když to tedy zúžím, já opravdu vnímám asi za nejhorší to, když občan se obrátí na soud, má před soudem velký respekt, protože řada z nich byla vychovávána tak, že soud je významná instituce, že tam jsou vzdělaní lidé, zkušení lidé, lidé, kteří rozhodují o právech a povinnostech, v podstatě o životech jiných, obrátí se na něj a čeká. Ten, kdo se obrátí, tak očekává rozhodnutí. Samozřejmě to rozhodnutí někdy, nebo vždycky jsou dvě strany, jedna bude spokojena s tím rozsudkem, druhá nebude spokojena, ale v okamžiku, kdy nedojde se v reálném čase k reálnému rozhodnutí, tak není spokojen nikdo. Existuje něco, z čeho v případě, že by jste se někdy v budoucnu stal ministrem spravedlnosti, z čeho by jste měl obavy? Při řízení onoho resortu? Podívejte se, to zase odmítám odpovědět z pohledu toho, jestli se stanu někdy něčím, či nikoliv. Já obecně si myslím, že jestliže mám o něco zájem, o nějakou oblast, tak apriorizní obavy nemám, a potom někdy se dostávám do problémů v mezilidských vztazích, protože když máte určitou představu, kterou chcete realizovat, dřív nebo později se dostanete s někým do konfliktu. To nemusíte být ministr, ale nemusíte být ani politik. To můžete být místopředsedou ústavně-právního výboru. No, to můžete být doma s partnerkou, když to je. Máte takovou zkušenost? Teď aktuální, že vás napadla? No comment, řeknete jako politik, předpokládám. To já bych chtěl, ne, určitě ne. To já bych chtěl vidět muže, který by se přiznal, že ho nějaká žena napadla. Česká média referují, že máte značnou podporu v poslaneckém klubu vaší strany. Dnes už bývalý vicepremiér, ministr spravedlnosti Pavel Rychetský v červenci řekl deníku Mladá fronta DNES na vaší případnou kandidaturu, a teď cituji doslova: "Pokud jde o pana Koudelku, nemyslím si, že by příštím ministrem spravedlnosti měl být vůbec politik." Konec citátu. Devatenáctého srpna stejný deník s odkazem na nejmenovaného člena napsal, že Rychetského výhrada vůči vaší osobě zněla následovně a teď cituji doslova: "Koudelkova nedlouhá advokátní praxe negarantuje, že bude dobrým ministrem a je až příliš ambiciózní." Konec citátu. Slyšel jste od Pavla Rychetského někdy, tváří v tvář, takovou námitku? To jsem neslyšel, samozřejmě jsem si to také přečetl v novinách. Připusťme, že by byla autentická. Co si myslíte o námitce, že nedlouhá advokátní praxe negarantuje, že někdo bude dobrým ministrem spravedlnosti? Tak, já bych se chtěl především vyjádřit k tomu, jestli by měl být ministr spravedlnosti politik, či nikoliv. Já si myslím, že by měl být politik, protože politická strana jde do určitého volebního boje s určitým programem a ti politikové, to znamená ti, kteří jezdí po těch náměstích, setkávají se s těmi lidmi na náměstích, po hospodách, a tak dále, to obhajují. A samozřejmě jsou vystaveni velmi tvrdé kritice, jednak při tom obhajování, ale také při určitém neplnění, nerealizaci určitých požadavků. Myslím, že sociální demokracie, alespoň já, když jsem se účastnil předvolební kampaně, jak v roce 98, tak i 2002, tak jsem vždycky prosazoval a zmiňoval se o tom, že když sociální demokracie bude úspěšná, že přispěje k tomu, aby se zrychlilo soudní jednání. A musím bohužel říci, že od roku 98 do současné doby nevidím radikální zlepšení situace v soudnictví. Myslíte, že to bylo, promiňte, myslíte, že to bylo dáno i tím, na co vy narážíte. Vy jste se teď tvrdě postavil za to, aby ministrem spravedlnosti byl člověk politický, tedy politik, myslíte, že je to dáno, ten stav, který popisujete a sliby sociální demokracie z voleb roku 1998, že je to dáno i tím, že ministrem spravedlnosti byl poměrně dlouhou dobu nestraník, rozumějme Otakar Motejl, nynější ombudsman, pak Jaroslav Bureš, který také nebyl členem České strany sociálně demokratické? Já se domnívám, že byla vyzkoušena určitá možnost, že do čela resortu byli postaveni takzvaně odborníci, to znamená lidé, kteří pocházeli konkrétně ze soudcovské oblasti. Očekávala se určitá změna ve fungování tak, aby občané to pocítili, aby občané byli spokojenější, aby řekli, no, ono to není ideální, ale přece jenom v roce 98 to bylo jinak. V některých oblastech to přece lidé pocítili. Já myslím, že byť to stálo hodně úsilí, hodně peněz, tak přece jenom dneska je důvěra v banky jiná, než byla kdysi. Myslím si, že dneska přece jenom to tunelování, o kterém se naše společnost tak debatovala v devadesátých letech, tak už není tak jednoduché obcházet daňové, účetní a jiné předpisy a přivést uměle firmu do konkursu a potom s těmi penězi utéct. Já neříkám, že se to neděje, ale přece jenom v tom množství už je to jiné. Ale myslím si, že občané, pokud se podívají na resort spravedlnosti, na to, jak se třeba vlečou soudní případy, někdy třeba uměle, tak nevidí významný pokrok. Rozumím vašim slovům správně, že se jako sociálnědemokratický politik, trochu stydíte za to, že sociální demokracie nedostála svým slibům, týkajících se resortu spravedlnosti? Abych pravdu řekl, to není o tom, že bych se styděl. Spíše si myslím, přemýšlím o tom, zda se v určitých případech sociální demokracie neměla chovat důrazněji, aby šla jednoznačně za svým cílem. Ve kterých případech? Zmiňte je, prosím. Samozřejmě při přijímání zákonné úpravy. Já za krok jakékoliv reformy justice považuji změny procesních předpisů a nikoliv v desateru, ale ve dvou hlavních věcech. Za prvé, aby zákony nutily soudce rozhodovat, a za druhé, aby zákony nutily strany chodit k soudům, když to třeba vezmu na dvou konkrétních případech, a nestálo by to mnoho peněz. Pořád se debatuje a je ta zkušenost známá, že v odvolacím řízení buď máme apelační, nebo kasační princip. Jinými slovy, když odvolací soud zjistí chybu, tak buď jí sám napraví a změní ten rozsudek, a to řízení je skončeno, anebo se rozhodne, že sice zjistí chybu, ale že je to pro něho moc pracné, a tak dále, zruší ten rozsudek a vrátí to tomu předcházejícímu soudu. A to kolečko se opakuje a vzniká ping-pong. Myslím si, že je správné, a co nejrychleji, co nejrychleji, a už to mohlo být velmi dávno, zavést striktní apelační princip. To znamená, odvolací soud, jestli zjistí chybu, sám ji napraví a sám řízení rozhodne, nikoliv že to vrátí někomu jinému. A například nucení k tomu, aby strany chodily k soudům, dnes stačí jakákoliv omluvenka od lékaře, aby nemusel člověk k soudu. Domnívám se, že by minimálně stačilo to, že by lékař musel na té omluvence uvést výslovně, že ten člověk není schopen soudního jednání. Samozřejmě, jestli leží v nemocnici nebo má karanténu, nemůže jít k soudu. Ale jestli pracuje ten člověk manuálně, má naraženou ruku, zlomenou ruku… Nebo zlomenou nohu jako Barbora Snopková. Bolí ji i zuby. Samozřejmě nemůže jít do práce, aby pracoval, ale zcela jistě ,například, může se účastnit jednohodinového soudního řízení. Například i tehdy, když má vycházky. Ten člověk má vycházky, jde si nakoupit, jde si na úřad všechno vyřídit, ale na soud schválně nechce jít. Jenom taková jedna maličkost, aby lékař sám posoudil, jestli ten člověk je schopen, či neschopen soudního jednání by, podle mě, vedla k tomu, že by řada omluv pro nemoc odpadla. Resort spravedlnosti nemá ministra od konce července, kdy na funkci rezignoval Pavel Rychetský, který se stal ústavním soudcem. Pavel Rychetský v souvislosti se svým působením na ministerstvu spravedlnosti v rozhovoru pro Lidové noviny ze 16. srpna doslova říká, citujme: "Samozřejmě neodcházím s pocitem dobře vykonané práce. Rozhodně ne ukončené práce. Na druhé straně reforma justice je záležitostí na léta. Někdy mám pocit, že na generace." Konec citátu. Jsou nějaké zásadní kroky? Vy jste zmínil totiž dva. Vy jste to Rychetského desatero zredukoval na duo problémů. To znamená, že z toho desatera by jste nevycházel, pokud by jste byl ministrem spravedlnosti. Určitě vycházel. Je tam i více dalších problémů, například zajištění administrativy, lepší fungování soudních úředníků, lepší vybavení soudů, lepší výběr soudců, to tam všechno je, ale já přistupuju k tomu tak, že jestliže se mě někdo zeptá na priority, tak si myslím, že říkat více než tři věci, tak už nehovořím o prioritách. Hovořím o problémech. Zmínil jste tedy ty dvě klíčové v té předchozí části. Ano. Prostě obecně když řeknu, nutit soudy k tomu, aby rozhodovaly a nutit účastníky, aby k soudům chodili, považuju za klíčové. Pojďme si rozebrat těch deset bodů Pavla Rychetského, respektive některé z nich, zda je možné je co nejrychleji uvést do praxe, aby se reforma justice hnula. Pavel Rychetský to desatero začal samozřejmě prvním bodem, tady jsou Rychetského slova ze 17. července. Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu ČR (zvuková ukázka): První krok je krok, na kterém jsme se shodli i se Soudcovskou unií, se zástupci soudcovského stavu, a to je zásadní změna vnitřní organizace soudů. To má samozřejmě význam především v oblasti velkých soudů. Pokud existují malé soudy okresní, kde působí dohromady pět, šest soudců, není tam žádný zásadní problém, ale máme soudy, kde soudí nejenom desítky, ale třeba i stovky soudců, a ten dnešní systém, kdy soudce je vlastně zcela oddělen od administrativního aparátu, kdy nemá svůj stálý tým, kdy předá rozsudek třeba na kazetě nadiktovaný vedoucí kanceláře, a už neví, kdo ten rozsudek dostane, kdo ho napíše, kdo ho vypraví, způsobuje, že v řadě případů zjistí ministerstvo spravedlnosti evidentní průtahy, měsíce nebo rok není rozsudek vypraven poté, co byl vynesen, se nezjistí, kdo vlastně je za to zodpovědný. Pavel Rychetský proto navrhuje, aby se každý soudce stal vedoucím takového malého pracovního týmu. Navíc Rychetský hovoří o to, a to už je druhý bod, že by měl soudcům rozdělovat práci předseda soudu podle jejich schopností a specializace. Jsou toto dobré návrhy a kroky, které je možné uskutečnit co nejrychleji? Stoprocentně v obojím případě. Jsou to dobré návrhy, protože i já se domnívám, že nejhorší je kolektivní zodpovědnost, respektive kolektivní nezodpovědnost. Ta v současnosti funguje v české justici. V podstatě, když ten soudce vynese rozsudek a nemůže zajistit na to, aby se dostal v listinné formě, aby byl v nějakém čase odeslán, respektive nemůže zkontrolovat tento výkon, protože ti pracovníci, kteří to dělají, mu přímo nepodléhají, tak si myslím, že to správné není. Že by měl mít k sobě určitý malý aparát, určitý malý tým, který by ovšem také nejenom řídil, ale i kontroloval, a za který by i nesl odpovědnost. Nejenom, že vynese v nějakém čase rozsudek, ale musel by hlídat, aby v nějakém čase byl i napsán a odeslán na příslušné adresy. Co je možné udělat okamžitě, aby se soudce stal vedoucím takového týmu a aby předseda soudu rozděloval práci soudcům podle jejich specializace a podle toho, v jaké oblasti jsou kvalitní? Pokud jde o ty týmy, to je možně udělat velice rychle, protože je to v podstatě změna vyhlášky ministra spravedlnosti, a o tomto už se ví velice dlouho, takže i… Nikdo žádnou vyhlášku ale nevydal. No, ona existuje, ale stará. Podle toho starého způsobu o jednacím řádu před soudy, ale domnívám se, že mohla být vydána už velice dávno a ten způsob tady mohl fungovat. Co se týká toho rozdělování na konkrétní soudce toho rozvrhu práce, tak to si určuje, vlastně rozvrh práce schvaluje předseda soudu pro konkrétní soud, tam má poměrně určitou volnost a v případě, že by toto předsedové soudu sami nechtěli dělat, tak je možné samozřejmě donutit je k tomu zákonem a já specializaci považuju za velmi přínosnou, protože dneska v podstatě na soudech existují trestní a civilní věci, na těch větších krajských soudech jsou tady obchodní věci, ještě jakoby z těch civilních zvlášť vyděleny, ale je přece velký rozdíl mezi tím, jestli někdo dělá rozvody, anebo dělá třeba obchodní právo, anebo ještě dělá velice specializované věci, jako jsou ochranné známky, patentové spory a takové věci, kterým, řekl bych, normální právník ani nerozumí, a možná se s nimi za celou svojí právnickou profesní kariéru nesetká. Takže tito lidé potřebují více studovat na ty speciální věci, a pak, když už takový člověk je vystuduje, anebo dělá nějakou závažnou kriminalitu, je něco jiného, jestli dělá nějakou, řekněme, pouliční hospodskou rvačku, anebo dělá něco, co se týká daňových podvodů u velkých firem s velkými hospodářskými dopady, s velkými složitostmi v účetnictví a tak dále. Takže ta specializace je nutná proto, aby ten člověk byl na to vzdělán, ten, který to bude soudit, a za druhé, aby ten jeho talent a to vzdělání, které mu poskytne tu specializaci, se potom nemarnilo ve sporech v čase, kdy to nikdo nebude potřebovat. Další z bodů Pavla Rychetského, bývalý vicepremiér, ministr spravedlnosti, navrhl také změny v potrestávání soudců. Ke kárným soudům Pavel Rychetský říká: Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu ČR (zvuková ukázka): Takže, si myslím, že je potřeba zaprvé, zahájit diskusi o tom, aby v kárných senátech nezasedali jenom soudci, ale aby tam byli i zástupci státních zástupců, eventuálně advokátní komory, prostě profesních právnických komor, eventuálně právnických fakult, protože se nemohou zbavit přesvědčení o tom, že dosavadní /nesrozumitelné/ kárných senátů je do značné míry poznamenána jistou formou falešné stavovské solidarity. A při otevření otázky kárné zodpovědnosti soudců bude nutno otevřít otázku podstatnější, a to je její rozsah a já bych chtěl zdůraznit, že považuji za základní hodnotu demokratického právního státu soudcovskou nezávislost. A jsem přesvědčen o tom, že součástí soudcovské nezávislosti musí být i odpovědnost soudce za jeho práci. Uvedl 17. července Pavel Rychetský. Jak by Zdeněk Koudelka přesvědčil soudce o nutnosti otevření kárných senátů zástupcům a advokátům? Tak, především nikdo, nejenom Zdeněk Koudelka, v této věci nemusí přesvědčovat soudce, ale parlament, protože ten rozhoduje, jaký zákon bude o kárné odpovědnosti. A znovu stoprocentně souhlasím, co říkal pan Rychetský, protože jestliže máme v trestním řízení v první instanci přísedící, to znamená, ten soudce je pouze jeden, a pak tam máme dva laické přísedící, tak stejně tak to kárné řízení je v podstatě jakoby trestním řízením nad soudci. On způsobil nějaký disciplinární delikt, je za to postihován. A protože je určité podezření ze stavovské soudržnosti, tak nevidím nic špatného proti tomu, aby v těch senátech, dejme tomu tříčlenných, v trestním řízení jsou tříčlenné, byl předseda soudce a další dva přísedící byli nesoudci. Vám také přijde, že se soudci v těch kárných senátech kryjí? Že šlendrián, řečeno v uvozovkách, u soudců není v České republice dostatečné potrestáván? To bych musel znát konkrétní případy, třeba si je sám osobně zhodnotit, takže nevím, jestli se kryjí, ale vím, že takový dojem vzniká. A už jenom to, že vzniká takový dojem, tak je to špatné, a ten dojem by se měl odstranit například i přítomností toho laického prvku nebo nesoudcovského prvku. Podle Rychetského důvodem pro odvolání z funkce soudce by v budoucnu neměly být jenom neodůvodněné průtahy v kauzách a soudcovo nedůstojné chování, ale jeho zjevné neodborné, protizákonné či protiústavní rozhodování. Na tom se shodneme? Určitě. Domnívám se, že i v pracovním právu je za porušení určitých předpisů, porušení kázně pracovní, tak jsou sankce, a záleží na tom, jestli to porušení pracovní kázně je jednodušší, anebo jestli to je zvlášť hrubé. Takže jestliže soudce projeví zvlášť hrubou neznalost zákona, anebo opakovanou v té stejné věci, jestliže se dopustí takových zásadních chyb, jako například, že do rozsudku, který udělá, tak nedá dostatečné zákonné porušení, a vlastně ten rozsudek je potom zrušen nejenom z procesních důvodů, nikoliv proto, že by byl věcně špatný, ale ten soudce tam udělal procesní chybu, nepoučí, například, strany o tom, že mohou podat odvolání, tak to jsou tak závažné chyby v tak triviálních záležitostech, že minimálně, pokud by se to stalo opakovaně, ale já se domnívám, že u těch závažných chyb, i pokud se to stane napoprvé, má být kárné řízení. Kontroverzním návrhem, alespoň z pohledu soudců, je zavedení lhůt pro některé úkony, opět má slovo bývalý vicepremiér, ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu ČR (zvuková ukázka): Zatím v civilním procesu máme jediný případ takové lhůty, a to je lhůta sedmi dnů, do které musí soud rozhodnout o návrhu na předběžné opatření a myslím si, že bude třeba při novele procesních předpisů uvažovat i o jiných lhůtách. Jak víte, v trestním řízení jsou lhůty jenom pro délku vazby, eventuálně právě lhůta patnáct dnů, do kdy má být vyhotoven rozsudek a doručen, ale tato lhůta se, bohužel, často překračuje. Slova Pavla Rychetského. U kterých výkonů si Zdeněk Koudelka dovede představit zavedení dalších lhůt? Tak, vidím, že tento pořad není můj dialog s panem Pavlem Rychetským, který je nepřítomen, ale jsem rád, protože na tom se zjistí, že já v podstatě souhlasím s většinou jeho kroků. Pokud se týká lhůt, myslím si, že by měly být zavedeny takové lhůty, které nebudou přímo kategorické, to znamená, budou takzvané lhůty pořádkové, kdy zákon stanoví, že soudce má v určité věci například nařídit jednání, zaslat někam předvolánku, jestliže rozhodne, strana podá odvolání, že má do určité doby odeslat spis nadřízenému soudu, a tak dále, s tím, že zvláště v těch lhůtách, které by se týkaly rozhodování, nikoliv těch, které se týkají toho, že když někdo podá odvolání, tak že se má někam zaslat spis v určité lhůtě a nikoliv, že se bude několik měsíců na tom soudě válet a nic se s ním nestane. Tam nevidím možnost žádné výjimky, tak v těch lhůtách, které by se týkaly rozhodování vlastního jednání by bylo možné, nebo by měly být připuštěny možnosti, aby soudce tu lhůtu sice nevyužil, ale aby odůvodnil, proč ji nevyužívá. Například proto, že mu strany nepřišly, že nemohl rozhodnout, nebo že to podání bylo špatně napsané, takže musel vyzvat k opravě chyb a tak dále. Jinými slovy, soudce by měl lhůtu proto, aby v ní buď rozhodl, anebo aby odůvodnil, proč v ní rozhodnout nemůže. A v podstatě je nejhorší, když ten člověk podá například žalobu, rok uplyne a nic se neděje, ani mu nenapíší dopis, my vás, počkejte, nezavěšujte jste v pořadí, tak jak se to alespoň děje na správních úřadech. Aby věděl, že ten spis vůbec na ten soud dorazil. Teď klíčová otázka. Pokud by bylo na vás, a měl jste tu pravomoc dotáhnout do konce reformu justice. Velmi dobře znáte poměry v Poslanecké sněmovně, rozumějme politické poměry, které jsou podstatné k přijetí zákonů, předpokládám, že velmi dobře znáte poměry v Senátu, které jsou také podstatné k přijetí zákonů, na kterých bude postaveno dokončení reformy justice, do kdy odhadujete, že by mohla být reforma justice, pokud by jste ji měl v rukách, dokončena? Znovu, je jedno, kdo ji bude mít v rukách, ale pokud se skutečně bude chtít, tak se domnívám, že tak, jak to vím já, ty základní problémy v té procesní oblasti, že lze do parlamentu přijít do Poslanecké sněmovny s novelou Občanského soudního řádu, která by byla účelově zaměřena právě na zrychlení soudního řízení, na zamezení tomu věčnému ping-pongu mezi soudy… Za jak dlouho to stihnete přepracovat? Já si myslím, právě proto, že už je to strašně dlouho diskutováno tyto věci, i v odborné veřejnosti, i na výboru jsme se o tom bavili, že to je otázka dvou, tří měsíců, v relativně krátké době. Já se domnívám, že lidé už nechtějí čekat na věčné sliby ohledné reformy justice a že by se mělo všechno dělat tak, aby do jednoho roku to už bylo schváleno. Konstatuje Zdeněk Koudelka, poslanec České strany sociálně demokratické, host Interview BBC. Děkuji za vašich třicet minut, někdy příště na shledanou. Na shledanou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:24 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
