| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pátek 8. srpna 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Lukáš Pollert | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Podle olympijského vítěze Lukáše Pollerta profesionální sportovci trpí do jisté míry infantilitou.
Citace rozhovoru v médiích Lukáš Pollert podle svých slov lituje, že s vodním slalomem neskončil dřív. Lukáš POLLERT, doktor, kanoista, radní Prahy 6 (zvuková ukázka): Já jsem tohle to už pozoroval, to, jak jsem si všímal toho, že vlastně celej život věnuju jenom tomu slalomu, v uvozovkách, a vlastně ten slalom mi nepřinese nic jinýho, než zlatou olympijskou medaili, a ta je mi jakoby k ničemu pro život, jo, takže tohle jsem si…. I kdybych vyhrál desetkrát mistrovství světa, desetkrát zlatou olympiádu, a k čemu mi to je? Já jsem na tom světě jenom jednou a potřebuju dělat něco normálního a pořádnýho. Já ten vodní slalom jsem v jistých letech dělal a bavil mě, ale vlastně jsem celej život věnoval jemu a teď jsem, asi na začátku jsme se bavili, potřeboval dělat i něco taky jinýho trochu, že jo? Teď se Lukáš Pollert věnuje medicíně a politice. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl lékař, kanoista, olympijský vítěz a v neposlední řadě radní z Prahy 6 Lukáš Pollert. Dobrý den. Dobrý den. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES jste 22. února 2003 o svém vztahu ke sportu řekl, a teď cituji doslova: "Sport je důležitý v dětských i studentských letech, ale vrcholoví sportovci, ať mi odpustí, mi připadají trochu infantilní," konec citátu. Neřekl jste, proč vám připadají vrcholoví sportovci trochu infantilní, ptám se tedy, proč? Hra je člověku vrozená. Samozřejmě hrát si může člověk až do stáří, to je něco jinýho, ale já jsem spíš mluvil o vrcholových sportovcích. Tam ta hra je trošku o něčem jiným. Já si myslím, že oni ve vrcholovém sportu…, pokud tam jste deset let, a to je třeba od těch osmnácti let do, řekněme, třiceti let nebo osmadvaceti, tak v podstatě na tom vrcholu děláte furt to samý a oni sami sobě už moc víc nemůžou přinést, ale ani pro lidi. A to je taková jako věc, která, pokud si to člověk neuvědomí, tak je podle mě trošku infantilní. No, tak asi takhle. A to já jsem si uvědomil bohužel až ve třiceti letech, jo? Proč bohužel? No, protože jsem si to mohl uvědomit dřív a mohl jsem s tím přestat dřív, třeba v těch šestadvaceti. Vždyť člověk má potom celej život před sebou. A na to, aby dělal něco normálního a pořádnýho, pak už je jakoby míň času. Já jsem řekl bohužel obzvlášť v mým případě, protože na to, abych byl dobrej doktor, tak potřebuju začít co nejdřív, jo, takže tam mi samozřejmě uteklo pár let a těchto pár let v období po medicíně je strašně důležitejch, jo? Ten začátek tý kariéry profesní je hrozně důležitej, no, a to jsem trošku zanedbal a říkám právě, bohužel až v těch třiceti letech jsem začal dělat naplno tu medicínu, no. Co jste zanedbal v souvislosti s medicínou? No, zanedbal jsem to, že jsem…, to je asi tak jako když chce začít tenista hrát tenis, řekněme, třeba v patnácti, tak jakoby mu ujede ten začátek. A samozřejmě ten sport se dá dělat hlavně v mládí, protože ta síla jde nahoru a ve stáří ten člověk, ta fyzička není taková, jo, takže tam si myslím, že se dá ujet v tom mládí, co se týká sportu. Co se týká tý profese, tak je jasný, že ten sport já budu dělat do nějakýho věku, to záleží jakej sport a jak mi to jde, do třiceti nebo čtyřiceti let, a pokud chci dělat dobře medicínu, tak tam si myslím, že po tý vysoký škole, což je tak čtyřiadvacet let, pětadvacet let, by ten doktor by měl začít okamžitě prostě pracovat a vzdělávat se dál a dál. Ta medicína, ta naprosto…, to nemá vůbec bariéry, tam se prostě vzděláváte celej život. Lukáši, dovolte, abych ještě jednou citoval vaše slova z jednoho z rozhovorů. Na jednu z tradičních novinářských otázek, totiž tipnete si, jakou otázku mám na mysli, která je tradičně novinářská a souvisí se sportem? Jak jste se k tomu dostal. Ne, ne, ne, teď jsem si vybral otázku, když jste stál na stupních vítězů a hráli vám českou hymnu, co se vám honilo hlavou? To je asi také… To není obvyklá otázka, ale ta se týká jenom těch reprezentantů, anebo tak, jo? Lukáše Pollerta. No, ale tak dobře, ale netýká se tato otázka těch, co třeba nereprezentují, protože ta česká hymna se hraje jenom na mistrovství světa a olympiádě a myslím, že světových pohárech, jenom na světových soutěžích tedy. Kolikrát jste tuto otázku nebo…, dostal? Hymnu slyšel, že jo? No, kolikrát? Nevím, nevím. Byla to ta nejčastější, jedna z nejčastějších, která se stále opakovala? Jako otázka? Hm. Ne. Nebyla? Vůbec ne. Nejčastější je, jak jsem se k tomu sportu dostal. Pak samozřejmě po tom vítězství, jak se cítíte nebo něco takového, to je úplně špatná otázka. A pak samozřejmě asi jedna z nejčastějších otázek po roce 1996 bylo, proč jste prodal medaile a tak dále, a tak dále. Omlouvám se, že jsem odbočil. Nicméně na tuto tradiční novinářskou otázku totiž, co se vám honilo hlavou, když jste stál na stupních vítězů a hráli vám českou hymnu, jste odpověděl, cituji doslova: "Sjel jsem akorát nějakou trať náhodou v nejlepším čase, takže mě zaráželo, proč se kolem toho dělá takový humbuk a hraje se hymna. Kdyby někdo vymyslel antibiotika, díky nimž by nemuseli na světě umírat miliony lidí, sláva by určitě byla víc na místě, než když se někomu povede na kánoi projet mezi několika brankami," konec citátu. No, já myslím, že by ani nehráli tu hymnu teď v tý situaci, v této době, že jo? To je na tom ta věda tak špatně? Ne, já myslím, teď nechci říct ta společnost, ale jako já nevím, já to nechci furt shazovat, ty sportovní úspěchy, to je, to asi není úplně dobře. Ale já to neberu jako zápolení jednoho státu a druhýho a vítězství jednoho státu, kterej se má oslavovat hymnou, protože to je, to je opravdu ta hra, jak jsme říkali na začátku. Ten sport, to je hra mezi, mezi spoluhráčema a ty…, pro ně je to zajímavý, když oni udělají kličku s balónem, prohodí dobrej míček v tenise, zajede hezky nebo rychle tu trať třeba, tak to ano, jo, to je to příjemný. Ale pak ta samotná hymna, já, já jsem to prostě k tomu nepotřeboval a připadá mi to jako, že jo, hymna se hraje samozřejmě při slavnostních událostích, událostech, řekněme, třeba ano, vítání Nového roku, je Nový rok, tak se hraje hymna, no, tak dobře a nebo, teď mě nenapadá, nějaká taková slavnostní událost jako je třeba 28. října, tak se zahraje hymna, a tak, jo? Ale u toho sportu, já bych to, jo, tam… Promiňte, že vstupuju do řeči, tu vaši odpověď jsem si vybral záměrně, jestli stupně vítězů, hraní hymen a další rituály, které souvisejí s vítězstvím, jestli jsou prvkem té infantility ve sportu, který vy popisujete? Ne, to ne. Ne? Rituál k tomu nepatří? Ne, ne, ne, tak ta infantilita, to jsem říkal o tom, že ten prostě sportovec třeba, řekněme, zvedá ty činky, že jo, deset let je zvedá nad hlavu, tak po těch deseti letech jako je to takový zvláštní, co to vlastně dělá. Nebo třeba jako, když běháte stovku denně, jo, a snažíte se zaběhnout pod deset vteřin a za těch deset let, kdy vám je třicet, už jako začnete být dospělej člověk, máte děti a teď ráno vstanete a řeknete si: "Tak zaběhnu tu stovku pod deset?" Jako proč těch deset let? Tak už jako má už to svý jako meze, jo? Jako mladej člověk, kterej je sportovec a kterej se zlepšuje a zlepšuje, tak to je jasný, to je pochopitelný a pak nakonec běhat může celej život, udržovat si fyzičku, to je, jako to chápu, ale věnovat část života, kort třeba toho mladýho, kdy se člověk jako rozkoukává po zaměstnání, po rodině a tak, tak vlastně zabít tím, že běháte jenom tu stovku a chcete běhat pod deset vteřin, jako proč, že jo? No, tak teď jsem teda zase odbočil na ten začátek, ale to s tou hymnou, to ne, to jsem neříkal jako o rituálu. Já akorát jsem si…, mně se zdá, že to prostě k tomu nepatří, no. Že tam totiž přeci jen soupeří mezi sebou, já bych skoro řekl i kamarádi, alespoň na tý vodě to tak bylo, ten vodní slalom, to dělali mí kámoši, Francouzi, Američani a my jsme si jezdili mezi sebou a jako ty stupně vítězů já jsem k tomu nepotřeboval. Ale já jsem fakt asi výjimka, no. Asi, asi hodně velká, alespoň tak jste líčen i v médiích. No, protože mě tak připadá ten vodní slalom více méně individuální sport, ale třeba když spolu soupeří fotbalisti nebo hokejisti, tak tam je to ještě markantnější, že jo, tam spolu soupeří Češi proti Němcům, jo, proti Rusům, a to se mi prostě ještě míň líbí. To je…, vždyť je to jenom hra, ta je dětská. To dítě se narodí a je…, hraje si, a to je ono, to je člověku vrozený, že jo. To bysme teď mohli rozebírat i jako psychologicky, protože to je odjakživa, to není jenom, když jsou olympijský hry, já nevím, jak jsou dlouho, tak to je od pradávna, si hráli, domorodci si hrajou, všichni si hrajou, to je normální. Sedm set sedmdesát šest… Ale domorodci si, domorodci si hrajou, ale hrajou si, je to hra, kdežto, kdežto, když proti sobě soupeří, to už je skoro jako válka, že jo? Jo, domorodci si hráli, ale pak když jeden kmen vyhrál, tak jako prostě to byla hra, jo, ale je to… Rozumím. Vy jste na vodě, nemýlím-li se, prožil víc než deset let, co se týče profesionální kanoistiky. Poprvé jste se stal mistrem republiky v roce 1989, v roce 1992 jste v Barceloně získal zlatou olympijskou medaili a 29. června 2000 jste v rozhovoru pro deník Sport řekl, že se těšíte na život bez vodního slalomu a teď cituji doslova: "Do slalomu mi momentálně leze spousta věcí. Rozhodně budu mít lepší život než teď," konec citátu. Naplnila se vaše slova, že bez toho slalomu máte lepší život než se slalomem? Já jsem tohle to už pozoroval, to, jak jsem si všímal toho, že vlastně celej život věnuju jenom tomu, jenom tomu slalomu, v uvozovkách, a vlastně ten slalom mi nepřinese nic jinýho než zlatou olympijskou medaili, a ta je mi jakoby k ničemu pro život, jo? Takže tohle jsem si…, i kdybych vyhrál desetkrát mistrovství světa, desetkrát zlatou olympiádu, k čemu mi to je? Já jsem na tom světě jenom jednou, já potřebuju udělat něco normálního a pořádnýho. Já ten vodní slalom jsem v jistých letech dělal a bavil mě, ale vlastně jsem celej život věnoval jemu a teď jsem, jak vlastně na začátku jsme se bavili, potřeboval dělat i něco taky jinýho trochu, že jo? Ten život je pak jako…, člověk si v tý třicítce uvědomí, že on je i taky krátkej a dělat jenom vodní slalom zase jenom pro ty medaile, to je špatně. Vy jste měl daleko víc zájmů. Jsou samozřejmě profesionální sportovci, kteří, když se ráno probudí, tak začnou dělat svůj sport, než když až pak večer usínaj, tak stále usínají s tím svým sportem. Vy jste zas byl výjimka v tom, přece jste nedělal jenom slalom, jako, že jste měl zálib daleko víc. No, jo, ale všechno jsem podřizoval tomu slalomu, jo? Byly závody, tak jsem musel jet na závody a nemohl jsem jet k magorovi na fesťák, že jo, do Prostředního Vydří a tak dále. Samozřejmě jsem podřizoval tomu celej život a omezil jsem tu medicínu taky, že jo, všechno možný. Vy jste nesčetněkrát v souvislosti se svojí sportovní kariérou mluvil o tom, že víte, že pro vás bude budoucností medicína, kterou jste tehdy, tehdy studoval. Už v citovaném rozhovoru pro deník Sport jste nabídl novináři zajímavé téma k rozhovoru a teď to téma cituji doslova: "Přínos slalomu pro medicínu." K tomu rozhovoru na toto téma však nedošlo, můžu se vás zeptat dnes, přínos slalomu pro medicínu? Je, to vůbec nevím, že jsem něco takovýho říkal. To bylo strašně zajímavé téma a bohužel na to téma nedošlo. V čem vám slalom v medicíně pomohl? Možná jsem myslel tím trochu přeneseně jako zase ten vrcholový sport, kdy i ten, i ten doktor vlastně dělá tu medicínu jako vrcholově, jako dělá ji na full-time, že jo? Prostě jako vrcholovej sport, to je…, když budete dělat těžkou, náročnou operaci, tak se na to budete připravovat a budete jí dělat po dlouhodobý přípravě pečlivý, jo, jak teorie, tak praxe. No, tak já samozřejmě jsem na to mistrovství světa taky jel po nějaký přípravě několikaletý, řekněme, jo? To znamená, že spíš… Čili jako ta odpovědnost k tomu, že třeba ten lékař chce bejt co nej, podávat co nejlepší výkony, to znamená ve smyslu co nejkvalitnější operaci třeba nebo bez nějakejch komplikací, že jo, a tak nebo léčit podle všech posledních novinek a trendů, tak pro to musí taky dělat trochu něco víc, než prostě…, jo, jako to znamená to vzdělávání, studování. Jako třeba já jsem chtěl bejt co nejlepší, nejrychlejší, no, tak jsem taky tomu věnoval jakoby víc než někdo, kdo to dělá třeba jenom turisticky nebo jen tak okrajově nebo tak, no. Z těch rozhovorů, které jste poskytl, když se chýlila vaše sportovní kariéra ku konci, tak samozřejmě vyplývalo to, co už jste několikrát teď řekl, že ten sport jste bral spíše jako rutinu a to, co vám zabíralo především čas a medicína byla tehdy vaší zábavou. Není to ale tak, když profesionálně a na full-time, jak se anglicky říká, děláte medicínu, že se stane také tou rutinou, nebo medicína je skutečně tak zajímavým oborem, že zatím se nedá rozhodně říct, že byste to bral jako profesi, ale že je stále pro vás medicína zábavou? No, tak je to minimálně o tom, že pomáháte druhým lidem, no, a to je příjemný. Tam přijde pacient, má nějaký potíže, ať už jsou to nějaký bolesti nebo se mu špatně dýchá a vy mu můžete pomoc, tak to je taková satisfakce nebo takový příjemný, kdežto na tý vodě já jsem projel dobře jednu branku, což je taky příjemný, jo, taky to má nějaký endorfíny, ale právě, jak říkám, po těch deseti letech jsem jako zjistil, že to nelze dělat pořád a ono to taky nejde ani. Ono v padesáti nejde projíždět tu branku a pak je to pořád to samý, kdežto celý život pomáhat lidem, tak to je jako příjemnější. A když bych to srovnal, možná tohle to je takový, ta medicína, tam je to celkem jasný, ale pak jsou třeba i jiný zaměstnání, řekněme, které…, vy děláte rozhovory, tak ty rozhovory se dají dělat celej život. Poznáte daleko víc lidí, budete zkušenější a zkušenější a tu zkušenost zúročíte pak v tý práci a budete třeba lepším i třeba novinářem, ale to jako ten sport pak nepřinese, protože vy v těch třiceti, čtyřiceti letech odpadnete a nebudete ten sport, pak už ta možnost není ho dělat na takový úrovni. A začít v těch čtyřiceti nebo v pětatřiceti letech něco dělat, jo, tak to už je pak málo času. Čeho v medicíně chcete dosáhnout? Chcete být primářem nebo si budete dělat docenturu, profesuru? No, ne, tak já bych chtěl dosáhnout toho jako na tý vodě, že jo, jako jsem chtěl jezdit nejlíp a bez ohledu na nějaký výsledky, tak tady bych chtěl zase co nejlíp umět tu medicínu. A to je jedno, jestli jsem primářem nebo jestli jsem nějakým sekundářem nebo tak, to je jedno. Já to uspokojení mám největší, když ke každýmu pacientovi…, každýmu pacientovi rozumím nebo lépe řečeno tomu zdravotnímu stavu a dokážu pomoct, to je nejlepší. To je jako, když jsem na tý vodě, třeba nějaká těžká situace a dokázal jsem jí se svýma schopnostma prostě projet, vyřešit, jo. Tak samozřejmě i teď v medicíně mám, mám jistý pochybnosti, tak zavolám si chirurga nebo někoho a poradíme se. A já bych tohle to chtěl všecko se naučit a vyřešit sám. Jak svazující je a stává se to často, že pacienti si všimnou, že je léčí ten, který v devadesátých letech získával olympijské medaile? No, všímaj si toho. Je to komplikace pro doktora Pollerta? Ne, pro mě to není komplikace. Já pracuju na akutním příjmu, tam jsou většinou pacienti, kteří mají nějaký potíže, takže vlastně akorát mě třeba poznaj a řeknou: "Je, to jsem si nemyslel," nebo tak, "že zrovna vás tady potkám" a tak. Ale pak se stejně věnujeme jenom tomu zdravotnímu stavu a vlastně na to ani nepřijde řeč. Jo, párkrát jsem tam fakt jako dal podpis, jo, ale to zcela výjimečně. A nebylo to na lékařskou zprávu? A nebylo to na lékařskou zprávu, no. Hostem u mikrofonu BBC je lékař, kanoista, olympijský vítěz a teď především radní z Prahy 6 Lukáš Pollert. Já jsem jednak taky trochu člověk, jo, aby těch přívlastků ubylo. To se rozumí samo sebou, ty přívlastky jen mají být pomnožnou člověka. Když se vás 30. září 2002 deník Mladá fronta DNES před komunálními volbami zeptal na váš vztah k politice, řekl jste doslova, opět citát: "Vstoupil jsem do politiky už někdy v roce 1988, když jsem rozšiřoval pamflety. Pak jsem si říkal, že už je to dobré, komouši tady nejsou, nechám to být," konec citátu. Lukáši, jaké pamflety jste to rozšiřoval? Ale, no tak, to bylo, že jo, to bylo… To byla zas nadsázka? Ale ne, ne, to bylo několik vět, mimo jiné. Pak takový, to jsem dával podpisy, že jo, v oddíle, třeba na škole, pak za propuštění Václava Havla, že jo, a tak. Takže to byly takovýhle akce a takové to zúčastnění se těch zakázaných demonstrací. No, tak to si myslím, že je taky politika, no. A bylo naivní tehdy si říct komouši už tady nejsou, nechám to být? Byla to naivita? No, tenkrát, já nevím, kolik vám bylo, ale tenkrát… My jsme stejně staří. … to byla taková euforie, že jsem si říkal, že…, a takový vítězství, že jsem si říkal: "Teďko mám od nich pokoj, tak jako teď už nic dělat nebudu, teď si budu dělat ten sport a tu medicínu a tak." Byl… Pro mě bylo hrozně tohle to důležitý, ten pád toho komunismu byl strašně důležitej, že jo? To byl tak velkej předěl a najednou taková svoboda, že…, ano, usnout na vavřínech. Přesto ale pro vás musel přijít nějaký jiný předěl, že jste se rozhodl, že to nenecháte tak být a budete, byť komunálním, ale politikem. No, tak je, je pravda, že teda jsem před těmi třemi lety skončil s tou vodou a začal jsem dělat, v uvozovkách, zase jenom tu medicínu a žiju a bydlím tady na Praze 6. A jak jsem teda i přestal jezdit, cestovat a tak, tak vlastně žiju na tý Praze 6 a tam mě zajímalo hodně věcí, jak to město funguje a co se tam vytváří, nevytváří a tak dále, a tak dále a můj kamarád je Pavel Bém, takže jsem to často s ním probíral. A pak jsem si řekl: "Jako proč ne?" Tak jako, abych se na tom spolupodílel a mohl jako na tom participovat, tak, tak zkusím prostě na tu radnici kandidovat do zastupitelstva, takže takhle ta cesta byla, no. A dopadlo to…, v začátcích té politické kariéry radního Prahy 6 jste hovořil, že jste v politické kolébce. Čemu se v té politické kolébce přiučujete jako po těch několika měsících, které už máte jako radní Prahy 6 za sebou? No, tak v té politické kolébce, to jsem myslel tak, že to jsem…, že jsem nikdy prostě nikam nekandidoval a tak jo? Takže to byly takový začátky, dejme tomu. A jestli jsem se něco přiučil nebo tak… Jaké jsou ty začátky? Jak je vnímáte s odstupem? Už radním jste, nemýlím-li se, zhruba osm, devět měsíců. No, no. Já, já jsem překvapenej, kolik je to práce, já jsem myslel, že to tolik práce nebude. Proč? To jste měl představu, že radní se sejdou jednou měsíčně na schůzi? No, tak já jsem jako neuvolněný radní, jo, to znamená, že jsem neplacenej a tam jsou tři neuvolnění radní, ostatní jsou uvolněný a pak je starosta, dohromady devět radních. A jako ty dny…, scházíme se jednou za dva, za dva týdny je rada a na každou radu je spoustu materiálu, který se musí odhlasovat, spoustu usneseních, jo, a je jich prostě kolem padesáti až sedmdesáti, někdy i víc. Ale ono to ani nezáleží na tom počtu, ale na tom, jak třeba jedno usnesení dlouho trvá probrat. To jsou vesměs věci, který jsou připravený z komisí, jo, tohle to všecko je, ale stejně je to…, někdy se to tam zasekne a trvá to dlouho. Ale to ještě, to ještě jako bych pochopil, ale toho kvantum, co musím přečíst před tím, jo, třeba to čtu v práci jako, teď jako…, samozřejmě, když mám čas, když tam nepřiveze sanita nějakýho akutního pacienta, takhle to myslím, tak toho je hrozně moc. A navíc já, protože jsem nikdy komunálním politikem nebyl, tak ono k tomu potřebujete i trošku takový vzdělání ekonomický, trochu právní a tak, takže to všechno jsem se učil. Teď už jsem do toho hodně pronikl, ale… Ruku na srdce. Když člověk, který nemá zatím zkušenosti z politiky, nemá ten všeobecný přehled, teď rozumějme v ekonomice, protože se rozhoduje o ekonomických otázkách, právních otázkách, otázkách státní správy… A to jsou třeba sociální otázky a tak. A ještě, nemýlím-li se, ještě vy jste předsedou protidrogové komise. Jsou všechny body, pro které ten radní, ten zastupitel hlasuje, je možné, aby je skutečně do důsledku pochopil, aby mohl se odpovědně rozhodnout jak hlasuje? Tam je…, ke každýmu bodu jsou samozřejmě stanoviska jak právní, tak ekonomického odboru a tak dále, a tak dále. A v neposlední řadě je to návrh z nějaké komise a ta komise je složená z odborníků, takže prostě ten postup je takovej, že se to opravdu ze všech stran, jako si myslím, tady ten problém rozloží a zase složí a pak už já dostanu k tomu návrhu usnesení krátkou důvodovou zprávu. A tomu já prostě rozumím, já si můžu vyžádat ten pohled, ten ekonomickej a tak, jo, ale to už tam prostě všechno je, takže…, ale jde o to kvantum, jo? To jako pochopitelný je, ale to kvantum přečtení těchto věcí mi jako zabírá teda hrozně času, a to je pro mě takový trochu překvapující, no. Po večerech tedy čtete doporučení jednotlivých komisí. Návrhy usnesení, no. Každých čtrnáct dní? Tak je to dost zajímavý. Tam se rozhoduje o všem možným, ať už jsou to neplatiči nájemnýho, zeleň na Praze 6, opravy, opravy nemovitostí a tak dále, a tak dále. A mimo jiné já jsem dostal na triko nebo za úkol záchody na Praze 6. Jo, to byla moje…, předvolební slib a… Je neuvěřitelné, jak mi čtete myšlenky, protože chtěl jsem se zeptat, zda zpětně nelitujete své otevřenosti, protože vy jste si před volbami řekl: "Záchodky na Praze 6, to je moje téma." Co rozhovor s Lukášem Pollertem, to otázka na záchodky na Praze 6. A pak si říkám, že si Pollert neřekne: "Mám to za potřebí? Já se zmíním o záchodcích a pak je budu mít v každém rozhovoru." No, jo, ale tak, to je ta moje zřejmě politická nezkušenost. Kdybych řekl, že bych rád, aby tam byla větší bezpečnost, víc, řekněme, čistoty a tak, jako takový obecný sliby, který má vlastně každá strana, že jo, tak… Hlavně to dělají ti zkušenější. A to dělají ty zkušenější politici. No, tak to uvidíme příště, no. Jako příští komunální volby? No, skutečně to je jako s těma medailema, no. Tak jsem řekl něco konkrétního, no. Ono je to navíc pravda, že v Praze chybí záchody veřejný, že jo? Takže jste je dostal. Takže to mám za úkol, ano, vytvořit koncepci, řekněme, strategii, rozmístění a tak dále těch veřejných záchodů na Praze 6. Jak se, jak se, pane radní, dělá taková strategie rozmístění záchodků na Praze 6? A pokud by tady byl skutečně ten ostřílený politik, tak bych mu položil otázku, kdy onu koncepci předložíte a co bude obsahovat. To je, to je…, mám to brát vážně jako slib? No, jasně, no, jasně. A co bude obsahovat? Takhle, jak se to tvoří, no. Tak já myslím, že je to takový úsměvný téma. A jako celkem jednoduše. Já si myslím, že ten záchod by měl bejt tam, kde je potřeba, že jo? A jak se to zjistí? No, to se zjistí tak, že se tak jako chodí a když je potřeba, tak se tam píchne prostě do země vlajka. To si dělám samozřejmě legraci, ale tak je asi potřeba tam, kde je větší koncentrace lidí, ne? Takže, anebo kde jsou nějaký takový ty spojení různý městský hromadný dopravy, různý přestupný zastávky, větší koncentrace, řekněme, hospod nebo tak, centrum města, že jo? Dali vám na to peníze? Třeba uprostřed hvězdy, no, nevím, tak jako záchod…. Ne, mě nikdo jako nic nedá, já akorát potřebuju vytvořit tu strategii, tu koncepci, jo, samozřejmě ve spolupráci s odborama na radnici, to nedělám já jako po večerech, že… Já jsem pak myslel, že jako pak budete, až to dotáhnete do konce, až skutečně ty záchodky budou rozmístěny. Takové koncepce na papíře mohou být napsány, ale už aby ty záchodky byly. No, ne, tak pak se uzavřou třeba smlouvy s nějakými firmami, který třeba ty záchodky budou realizovat, no, čili to není jenom moje práce, je to samozřejmě práce těch lidí na tý radnici. Počítáte s tím, že se budete v politice zdokonalovat natolik, abyste pak třeba jako váš kamarád, se kterým horolezete, Pavel Bém, abyste kandidoval do rady Magistrátu hlavního města Prahy, abyste byl například zástupcem primátora a podobně? Víte, co, já, když, když mě to bude bavit a budu cítit, že pro to mám nějaký schopnosti, tak, tak třeba klidně jo, ale zatím dělám tu medicínu. Kdybych chtěl kandidovat na takováhle místa, tak tam už bych se musel zříct toho…, tý doktořiny a já mám obavu, že nenávratně, jo, takže to by bylo velice těžký rozhodnutí. Já zatím…, mě tohle to jako bohatě stačí a baví mě to takhle, takže nevím. Zatím, zatím to jsou čtyři roky, takže na to je času dost, se rozmyslet. Zatím ale myslím, že by to bylo alespoň z toho, jak jste otevřeně třeba mluvil o pražské dopravě, že jestli něco nenávidíte na Praze, tak je to řešení dopravní situace a… No, jo, ale to je strašně těžký. Já myslím, že to nenávidí prostě i hodně politiků, že to není tak, že by se jim to líbilo. Ale nikdo neřekne nahlas, že by zakázal osobní automobilovou dopravu do centra Prahy. Říkal jste to Bémovi? No, já jsem mu to asi osobně možná neříkal, ale tak to je asi jedno, že jo, to je otázka třeba času, ale tak on má třeba taky takovej pocit. Ale jak by se to dalo zrealizovat, to zatím taky jako nevím, jo? Lukáši, ale, nikdo to neudělá proto…, dovedete si představit, že by radní byli ti první, kteří by nevyjížděli do města autem? Teď jsme u toho. Podívejte se při zasedání zastupitelstva, kolik tam stojí automobilů, kolik radních jede automobily. Ne každý jezdí tramvají a metrem jako Pollert. No, tak já taky jezdím autem. Vy máte auto? Teď mám pučený, no… A jezdíte do centra? … od kámoše. No, třeba teď jsem tady autem, protože za chvíli mám sraz támhle a před chvílí jsem měl sraz támhle, jo, takže ono to taky jako…. Když říkáte, jestli by ti radní neměli jít příkladem, to asi jako já si myslím, že to asi by nebylo úplně šťastný, protože takový radní, zastupitel se musí pohybovat na hodně místech ve velice krátkém času a přeci jen ta, ta automobilová doprava je rychlejší. Já neříkám, když se pohybujete v centru, ale co když jedete z Proseku nebo támhle přes celou Prahu křížem krážem? Takové bylo Interview BBC. Já děkuji za třicet minut, které rozhlasové stanici BBC věnoval Lukáš Pollert, člověk Lukáš Pollert. A těším se opět někdy, že přijmete pozvání k rozhovoru a na shledanou. Na shledanou. Takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:10 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
