| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pátek 25. července 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Olga Sommerová | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
O čem sní ženy, série dokumentů, kterou natočila filmová dokumentaristka Olga Sommerová. Pod stejným názvem vyšly už dvě knihy Olgy Sommerové. O čem ale sní muži a na kolik Olga Sommerová muže zná?
Olga SOMMEROVÁ, dokumentaristka (zvuková ukázka): A já jsem strávila poměrně jako dlouhou dobu tím, že jsem se zabejvala ženama a problémy žen, ale teďka jsem začala pracovat na knize O čem sní muži, jak už jsem řekla. A i kdybych jich měla třeba devět nebo, já nevím, osm, těch mužů, tak se o to chci pokusit, ale řekla jsem si, že pokud to nebude ten průnik do toho nitra, do té duše, skutečně do těch skutečnejch problémů, nebo jak se ti muži cítí, tak to prostě nebudu publikovat. Olga Sommerová. Především o vztazích žen a mužů a postavení žen ve společnosti bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je filmová dokumentaristka Olga Sommerová. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den. Dobrý den. Kdy jste začala poznávat, že je vám z gruntu protivné, jak vy říkáte, poddanství žen, z něhož by se měly osvobodit? Mně to bylo podezřelý už v dětství, jó, ale vzhledem k tomu, že jsem byla dítě a neměla jsem rozumu a žila jsem v patriarchální společnosti, že jo, v druhý polovině minulého století, tak mně to bylo podezřelý už v dětství, a proto jsem já strašně chtěla bejt kluk. A je to blbost, když se člověk narodí jako ženská, tak je to přece úžasná věc, úžasnej dar. Já jsem zřejmě věděla, že ti kluci se maj líp v tom smyslu, že maj větší jako před sebou šance, budoucnost, že se na ně víc spoléhá, že já budu nějaká taková ta, co rodí ty děti a šmudlá domácnost. Takže ... To jste to tak silně pociťovala už jako dítě, jako holčička? Ano, ano, již od dětství. A pak jsem teda jako přece jenom tu roli přijala, ale naštěstí už se tak chýlilo to 20. století ke konci. Já si vzpomínám, že jsem jako holka strašně měla ráda Divou Báru od Boženy Němcový a ten film potom, kterej vznikl, tak mě to tak fascinovalo, že je to ..., a já jsem si teprve pozdějc uvědomila, co mě na tom fascinovalo, že je tady holka, která se postaví té společnosti a samozřejmě jako v krutejch podmínkách 19. století. Takže tohleto šlo se mnou od začátku. No, a pak jsem tak byla na FAMU a myslela jsem si, že mi svět patří, a že jsme si všichni rovni, až jsem pochopila zase, že si skutečně nejsme všichni rovni. Kdy jste se začala stavět společnosti? Jako kdy jsem vědomě ... Ano. ... začala o tom uvažovat? Vědomě jsem o tom začala uvažovat, když se mi narodilo druhý dítě, to bylo v 35 letech a to už jsem měla za sebou jako nějakou řádku filmů. Tam jsem začala prostě o tom přemejšlet už na takový úrovni jako niternější, takový intimnější, protože jsem se přátelila se ženama, s mnoha ženama a ženy, co dělají, vykládají si o svých vztazích a o svým životě, takže to nebyla jenom má zkušenost jako s matkou, která byla, přijala ten patriarchální model, s otcem, který byl taky patriarcha, ale začala jsem si uvědomovat, že je to nějaký podezřelý, když my holky se musíme sejít a musíme si támhle někde v koutku povídat, jak je to teda, a jak by to nemělo bejt, a proč je to takhle. Takže ... Vždyť to dělají i muži. Že si povídáte o intimitách vztahovejch? Ne, to jestli to dělají muži, tak je to takovejch pět procent a řekněte mi o nich a já o nich napíšu knihu O čem sní muži. Jestli to dělají muži, kteří jsou takhle, jako že je to zajímá, jsou takoví sdílní a jsou empatický vůči svým kamarádům nebo přátelům i vůči ženám, a jestliže si povídají o vztazích mezi sebou, tak mi o nich řekněte. To je vzácnej druh pořád ještě a já doufám, že vás bude čím dál víc, takových mužů citlivých. Myslíte, že skutečně je 95 % mužů necitlivých a pouze pět procent mužů se dovede sejít a povídat si o tom, jaké to je, když zjistí nevěru své ženy a podobně? Ne, tak jsem to trošku přehnala, protože já si dokonce myslím, že muži jsou citlivější a citovější pohlaví než ženy, o tom já nepochybuju, ale ta společnost patriarchální vás tak poškodila tím, že vám bylo řečeno, že musíte bejt tvrdý, silný, silný, proč ne, ale proč tvrdý, že musíte všemu vzdorovat a ta tvrdost potom, kterou vlastně jste byli učeni nebo vyučovaní vůči tomu světu, protože jste museli dobejvat chleba jako a dobejvat svět, tak tahleta tvrdost a necitlivost, která se vlastně obrátila vůči vlastním rodinám, vůči ženám a dětem, ta způsobuje to, co není v pořádku, jo, že vlastně muži dostali zadarmo výsady, teď mluvím o rodinným životě, a nemuseli se jakoby o to starat, nemuseli to pěstovat a to je vlastně problém nás žen nebo to, o čem my ženy vlastně mluvíme, co nás trápí. Můžu ještě tady vstoupit do vaší řeči? Můžete praktičtěji nebo více podrobněji popsat ty výsady, které muži získali téměř zadarmo, že v současnosti je neprohlubují a zdají se vám muži takoví, jaké je popisujete? Tak první výsadou je právo na profesi nebo kariéru plus děti, to znamená vy to máte dohromady. Jo, vy se oženíte a automaticky máte doma teda tu chůvu s tou hospodyní a automaticky myslíte na to, že budete dělat kariéru a děti vám v tom nebudou bránit. To je naprosto zásadní věc. To je něco, co ženy nemaj. A jestliže ženy jako mý generace začaly na tom pracovat, aby měly právo na kariéru i na děti, byl to třeba můj případ, tak to bylo pořád za situace, kdy ta společnost tomu jakoby nepřeje. A jestliže se ženě řekne ty si musíš vybrat, jestli chceš dělat profesi, kariéru, na kterou máš talent, anebo děti, to, že se jí dává na vybranou, to je sprostý, protože muž si vybírat nemusí. Takže to je věc první. Druhá věc je, samozřejmě a to všichni víme a na to jsou statistiky, jak se cení ženská ve stejný profesi jako muž a pořád je tam ten třetinovej minus, to třetinový minus, to je třeba v těch penězích, pak ta diskriminace při přijímání do zaměstnání a to jsou takový věci, o kterejch se mluví, který jsou jakoby běžný, ale třeba i to, že se míní, že ta žena bude automaticky chodit do práce jako ten muž a bude mít na starosti z větší části ještě děti a ještě domácnost. Další záležitost, která je absurdní, naprosto absurdní, avšak jako je, už těch pět tisíc let se na tom pracuje, aby se to tak považovalo za obvyklý, ale jako neustále si stěžovat a ... to nemá smysl. Smysl má vést o tom veřejnou diskusi a já jsem ráda, že už se začalo skutečně něco dít. To je třináct let po revoluci vlastně, kdy jsme se osvobodili jako politicky, občansky, ale ta diskuse o ženských právech přišla v podstatě až na sklonku 90. let. Po revoluci tady pořád ještě he, he, he, feminismus, hm, co chtěj, vždyť mají všechno. Jó, takže teď už se ta společnost začíná pomalu k tomu hejbat, ale bude to trvat strašně dlouho, protože ten patriarchát je v těch hlavách ženskejch i mužskejch tak usazenej, že bude strašně těžký s ním pohnout, s tím vědomím. Není ale problém v tom, že ten patriarchát uplatňují a vzorce chování uplatňují ženy? Ano. Především ženy, které vychovávají děti? Samozřejmě, syny vychovávají a taky jako to přijímají, je to něco, co je vyzkoušený, maminka, babička to dělá, kde se můžou teda uplatňovat ty ženský přednosti a ty hry s těmi muži. Ono je to hezký, ta koketérie, ale když bych si tím měla vydobejvat svý místo na slunci, tak ne. Jako já chci bejt zrovna tak jako rovná s vámi, s jakýmkoliv jiným mužem a nemuset používat svoje ženský zbraně na to, abych něčeho dosáhla, a abych jako uskutečnila skrze muže, proč bych to dělala skrze někoho. Jako pro mě je důležitý, pro mě je důležitý, že jsem přijala nebo že vím, že je ve mně, že musím žít láskou k muži, že muži i ženy musej žít spolu, a že je to to nejlepší, co můžeme udělat a taky to nejkrásnější a že skutečně muž ani žena nejsou víc nebo míň nebo každej sám o sobě není nic, ale ten způsob toho bytí pořád není správnej a já teďka vůbec nemluvím o tom, že Opičkovi to mají tak a támhle Omáčkovi to mají jinak. Já mluvím o těch šancích jak společenskejch, tak hlavně o těch šancích v tom společenským vědomí, jo. Dovolte, abych citoval vaše slova opět, protože v příloze Víkend Hospodářských novin jste 28. února 2003 na otázku o čem se chystáte psát odpověděla, cituji: "Možná bych se měla začít zajímat o skutečné problémy mužů." Není právě v této větě zásadní problém? Vy hovoříte o ženách, jejich starostech, které vymezujete vůči postojům mužů, a přitom nevíte, jaké jsou skutečné problémy mužů. Není v tomhle ten hlavní problém? Je to pravda, a proto jsem právě si říkala, že bych potřebovala to, jak kvůli sobě, i proto, že vlastně mluvím pořád o tom, jak my ženy jsme diskriminovaný, což jsme, tak to byl můj takovej úkol první a já jsem si uvědomila, že přestože jsem vyrůstala mezi muži, že jo, měla jsem otce a tři bratry, a pak muži a kamarádi a všechno, že vlastně tím, že jsem začala od těch třiceti se intenzivně přátelit se ženama a mluvit s nima, že já vlastně ty mužský problémy, mužský úzkosti, jako pocit toho, mužskej pocit jako bytí, jak se vlastně cítí v tom světě, v životě, že vlastně o tom nevím příliš, já to jenom tak tuším a je to daný mimo jiný taky samozřejmě tím, že muži o tom tolik nemluvěj. Já když si sednu se ženou, tak jako ihned můžeme spustit a je nám to jasný, že budeme mluvit tady o tom, že si rozumíme, ale když si sednu s mužem a on mi začne se vytahovat, co všechno dělá, co všechno ví, tak mě to nebaví. Já chci poznat jeho osobnost, jeho duši. Mě nebaví jako aby mně vykládat informace, to si přečtu v encyklopedii. Není problém mužů v tom, že se právě bojí otevřít? No jistě, tak to je jeden z těch problémů. Já bych nechtěla bejt mužem, protože já mám pocit, že to máte těžký takovou tou křehkostí a takovou tou úzkostí, jak obstát, obstát na všech frontách, v kariéře, v profesi, uživit rodinu, protože pořád ještě rodinu živí muž, že jo. Pojďme se o tom bavit, to je velmi zajímavá teze. Nezdá se vám, řekněme můj pohled na celou věc, že muži se stali obětí svého vlastního patriarchátu jako historického vývoje, protože od nich, když jste zmínila například problém uživení a hospodaření a zajištění rodiny, to se od nich očekává. Ano. Takže problém toho, že něco jim schází, emoce, to, co jste popsala, že vám vadí jako ženě na mužích, na 95 % mužů, je to, že zkrátka ta odpovědnost a to, co je před nimi a do čeho se chytili v rámci pasti patriarchátu, je jejich největší problém? Je to přesně tak, jak říkáte, jenže když ten patriarchát si pěkně bžuněl a ty ženy skutečně byly poslušný a musely poslouchat a byly existenčně, až na drobné výjimky, závislý na tom muži, tak to se to celkem jako dělalo, to se práskalo tím bičem, že jo, když ta ženuška musela bejt poslušná, ale my teďka žijeme v době, která je skutečně přelomová. Ne, že by v 20. století už žena neměla žádný práva, ano, měla, ale pořád to ještě není dokonalý a v těch ženskejch hlavách taky sedí ten patriarchát, ty vzorce toho chování, jak to ta babička s tím dědečkem koulela a takže ta doba je přelomová v tom, že ženy se už dokážou uživit, že nepotřebujou toho chlapa, jako že ve smyslu existenčním, že na něm nejsou existenčně závislý, ale to společenský vědomí těch rolí pořád v tom muži i v té ženě je. Takže ještě jsme se nenaučili žít podle nových podmínek, ale ty nový podmínky už tady jsou a tragédie je, že jako většina máme děti a ty děti potřebujou oba dva rodiče, že jo, jako potřebujou tátu i mámu a to jsou ty neštěstí, které se nám stávají, že buď nemáme, no, většinou nemáme tátu, že, a co ti synové mají dělat, když zase nemají toho tátu jako mužskej vzor a zase jako oni budou mít problém a je to začarovanej kruh a tak jde ten řetězec. Ale pak je, promiňte, ale pak je další problém, možná i v souvislosti s feministickým hnutím, když se žena také osamostatní, rozhodne skloubit obé, znamená rodinu i kariéru, to, co je pro muže téměř samozřejmost, kariéra i rodina, tak dochází k tomu, že přestává fungovat rodina. Není z tohoto důvodu zajímavé třeba sledovat Spojené státy americké, kde funguje určitá skupina společnosti, kde žena i muž mají svou kariéru a o děti se starají au pair? Oba jedině, no samozřejmě, že se musejí starat oba a to nejenom z důvodů ... Ne oba, au pair, to znamená ... Jo au pair. Já myslela, že jste řekl oba. Ne, ne, ne. Tak oba je správně. Au pair už není správně, to už je horší. Ale au pair, proč ne, na chviličku, že, ale jakápak au pair, jakápak chůva, starat se má tatínek, protože jsou to jeho děti a ty děti potřebují mámu i tátu ... Promiňte, starat se mají oba, jsme řekli. Myslela jsem teďka místo au pair, jako že tam je maminka, se stará, když maminka si chce náhodou někam jít nebo něco, tak nastoupí au pair. Tak matka i otec. Jako jsou to společný děti a ty děti potřebujou matku i otce, jako o tom není pochybnost, ale ještě navíc pořád přetrvává taková jako myšlenka, že otec se může starat o dítě až někdy, já nevím, od dvou nebo od tří let nebo kdy, není to pravda. Otec se může starat o dítě prostě od šestinedělí, dokud jako nebo od úplně malinkýho kojence. Umí to, není tam problém. Jako já neříkám, aby to dítě, ono musí bejt chvilku přisátý na těch matčinejch prsou, to ano, ale není ta matka s tím dítětem 24 hodin přisátá. Čili prostě i muži, a je to tak už v severských zemích, se to stalo přirozeností, že se staraj o takhle malý děti. To znamená, že tady nejde o to, že by to biologicky nebo nějak jako nešlo, ale že to nejde společensky, protože neustále jsou tam v těch hlavách ty předsudky, který jsou naprosto absurdní, že jo. Co filmová dokumentaristka Olga Sommerová už udělala pro to, aby více poznala tu druhou entitu, tedy entitu mužskou? No, vy mně kladete takový otázky nepříjemný, ale tak měla jsem ty bratry, toho otce, měla jsem dva manžele a tak já vám teda slíbím ... Ale vždyť to bylo s tím vzdorem, jestli se nemýlím, se vzdorem Divé Báry. No, co tím myslíte jako teď mně dejte otázku, já jsem vás nepochopila. No vždy jste ale ne ty muže poznávala, ale chovala jste se také s tím vzdorem ženy, která cítí, že ti muži jsou na tom lépe než ona Olga Sommerová. Ano. Ale teď jít do hlubin těch mužů bez vzdoru, pochopit, o čem sní muži, proč uvažují tak, jak uvažují, proč je zde ten stále se prohlubující patriarchální vzor. Máte pravdu svatou a já jsem strávila poměrně jako dlouhou dobu tím, že jsem se zabejvala ženama a problémy žen, ale teďka jsem začala pracovat na knize O čem sní muži, jak už jsem řekla, a i kdybych jich měla třeba devět nebo, já nevím, osm těch mužů, tak se o to chci pokusit, ale řekla jsem si, že pokud to nebude ten průnik do toho nitra, do té duše, skutečně do těch skutečnejch problémů, nebo jak se ti muži cítí, tak to prostě nebudu publikovat. Jestli se mi nepodaří aspoň tak jako z devadesáti procent, co se mi podařilo s těmi ženami, tak to nemá smysl, protože já už jsem taky točila film O čem sní muži, to byl takovej jako potom pandán k O čem sní ženy a mně se to nechtělo dělat a já jsem tak jako byla k tomu přemluvená a říkala jsem si, tak třeba se mi při tom filmu něco otevře. No, moc se mi toho neotevřelo, jo, protože jsem vlastně narazila, u toho filmu je to horší než u té knížky, přece jenom na takovou tu mužskou uzavřenost, a přesto, že ti moji muži si tam sypali popel na hlavu, jak opravdu dali přednost tý kariéře a neužili si těch dětí a profesor Milan Machovec, můj miláček, nyní nebožtík, říkal hlásal jsem feminismus, a že se má muž starat o děti aspoň ze čtyřiceti procent, a přitom jsem to sám nedělal. Čili ti muži si sypali popel na hlavu, ale tím se nic nevyřeší. Jako to je málo, anebo jsem taky málo zjistila, jak vy říkáte, čili už se mě na to, prosím, neptejte, protože mě zaháníte do úzkých. Já se o to snažím. Možná se mi to povede a možná se mi to nepovede. To jste tak nerada v úzkých? Podívejte se, já jsem lev a ten jako si zařve a ten nerad do kouta. Feministické hnutí je fenomén, který bojuje proti jinému fenoménu, například proti uplatňování patriarchálních vzorců chování. Při popisu problémů, jimž se dlouhodobě věnujete ve své tvorbě, nutně dochází ke generalizaci. Kolik mužů jste poznala, kteří nezapadají do tohoto schématu? Vy jste řekla, že to je zhruba pět procent mužů. Jmenovala jste například profesora Milana Machovce. Kteří muži, jmenovitě, jsou další? Já vám nemůžu říkat jména, jo. Já jsem v tom filmu O čem sní muži měla ještě, já nevím, kolik těch mužů tam bylo vlastně, já jsem je vybírala spíš podle toho, že to byli moji přátelé a byl tam ještě jeden grafik, kdysi kumpán Bohumila Hrabala Oldřich Hamera, který vlastně je tou citlivou, otevřenou ženskou duší, a s ním já jsem udělala první rozhovor do tý knihy, zatím to nemám zpracovaný. Čili tam jsem se vydala touto cestou. Jako mám už nějaký typy mužů. A jak říkám znova, zkusím to a třeba budu mít štěstí a třeba nebudu mít štěstí, ale vy jste zmínil, říkal jste bojuje proti ... No jistě, jako přesto, že já řeknu, že feminismus je něco, co usiluje o to, aby byly na tom líp nejenom ženy, ale i muži, aby žili v důstojnejch, takovejch svobodnejch demokratickejch podmínkách se ženama, tak chci, aby tady bylo to smíření, ta představa o tom, že feministky nenáviděj muže. Já už to nemůžu vůbec slyšet. Já se omlouvám, že slovo bojuje totiž v mnoha lidech vyvolává negativní konotace. Slovo bojuje v tomto případě já významově chápu jako slovo neutrální. Ano. Já vám rozumím. Já tím chci říct, že jestliže ten patriarchát trval pět tisíc let a je tak hluboko zakořeněnej v těch našich hlavách a já se kolikrát přistihnu taky, že pořád to je ve mně jak v koze, tak jistej druh, jako když řeknete boj, je nutnej, protože nemůžeme tady zase vedle sebe jít, jako život je na to příliš krátkej. Je třeba i provokovat, je třeba říkat i věci, který se zdaj bejt jako nepředstavitelný, čili tlačit na to, jako trošku přece jenom spěchat a takže jako ta představa toho boje takovýho toho zlýho, nenávistnýho je absurdní, protože tím cílem je smíření, tím cílem je láska, a aby ta láska mohla mezi mužem a ženou být, tak nemůže jeden být otrokář a druhej otrok, když to takhle přeženu. Dovolte, abych se opět vrátil k ženám, a abych opět citoval vaše slova z rozhovoru pro deník Právo. Cituji: "Ženy se osvobodí, až samy budou chtít, až přestanou kopírovat starodávné vzorce chování svých babiček a matek, a až začnou na životě svém i svých přítelkyň rozpoznávat, že jsou vykořisťované, a že si nezaslouží vzhledem ke svým kvalitám nechat se odsouvat na druhou kolej a strkat se do podřadných rolí." Co podle vás je dál ještě nutné učinit k tomu, aby se ženy osvobodily nyní? Ach bože, to je těžký. Tak první věc je, jsou třeba legislativní podmínky, ale to je něco, co se týká politiků a političek a na něž může jít jakejsi tlak od občanský společnosti, od třeba feministickejch nebo jinejch společenství. Které zákony především? Ale to jsou zákony, který se týkaj rodiny obecně, nebo diskriminace v povolání nebo jako že jo, tam je, co se týče toho rodinnýho života, kde ta žena je pořád nasunutá, jako že tam patří, tak to je všechno, co se týká jí, jako děti, rodina, ale i její práce, kde bývá diskriminovaná právě kvůli dětem a tak dále. Ale to chci říct, že političek je málo, jak známo, a muže zase jako to nepálí a otázkou je, jestli političky, který v současný chvíli máme, jestli ... Jestli se chtějí vzepřít. ... chtějí pro ty ženy něco udělat, protože přece jenom je tam honička, že jo, v tom parlamentu a v tý vládě a na těch postech je strašná spousta problémů, tak jakýpak ženský. To by se tomu musel někdo věnovat. Ale pro mě nejpodstatnější je to, čemu říkám společenský vědomí. A to jde od takovejch jako zásadních věcí po naprostý maličkosti a kdybych vám to měla vyjmenovávat, tak to nemá smysl, ale já se třeba osobně snažím už dlouho, když třeba jenom ve svým soukromým životě nebo společenským, když na to narazím, tak ihned na to upozornit. To jsou drobnosti, od, já nevím, věcí, že lékařka si říká já jsem lékař, protože to něco znamená, protože je to muž, až od těch věcí, že sklidit ze stolu musej ženy, že ženy musej támhle někde něco připravit a to mluvím o věcech jako naprosto drobnejch, že jako co se týče těch dětí a všeho a jako že ten chlap to vždycky všechno ví líp, a že se respektuje a tak dále a tak dále. To nemá smysl o tom mluvit. Jestliže něčeho je zapotřebí, tak je zapotřebí toho, aby každá žena si ve svým osobním životě uvědomila, jestli to dokáže, kde vlastně je neustále diskriminovaná a ta žena vám může říct, já jsem v tom spokojená, mně to vyhovuje a dobrá, no tak jí to vyhovuje, ale může se stát, že si lže do kapsy. Jako může tam bejt spousta takovejch nešťastnejch žen, alkoholiček, který to pak řeší tajným pitím, nebo je tam přepracovanost, že jo, je tam uštvanost, a pak přichází na scénu ty mladé milenky a tak dále. Takže to si myslím, že je důležitý a ten osobní život, ta společenská diskuse, a pak samozřejmě ta politika a legislativní podmínky pro to, abychom se čím dál víc zrovnoprávňovali. Říká filmová dokumentaristka Olga Sommerová. Děkuji za váš čas, který jste věnovala rozhlasové stanici BBC. Věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposled. Ještě jednou děkuji a na shledanou. Na shledanou. Takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:24 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
