| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 7. července 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Alexandr Vondra | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Alexandr Vondra míní, že je nutné stále připomínat důležitost transatlantické vazby pro Českou republiku.
Citace rozhovoru v médiích V historii zahraniční politiky České republiky je možné najít bezpočet příkladů, kdy v uplynulých letech různí ústavní činitelé prezentovali různé názory na hlavní záměry české diplomacie. Mnohokrát zněla zahraniční politika České republiky kakofonicky. Ke střetům o pojetí zahraniční politiky docházelo mezi prezidentem Václavem Havlem a vládami Václava Klause a Miloše Zemana. Ke střetům o pojetí zahraniční politiky již došlo mezi prezidentem Václavem Klausem a vládou premiéra Vladimíra Špidly. Špidla konstatuje, že prezident je však okrajovou figurou při tvorbě zahraniční politiky. Vladimír ŠPIDLA, předseda vlády, předseda ČSSD (zvuková ukázka): Zahraniční politiku určuje vláda. Prezident je z hlediska zahraniční politiky člověkem poněkud okrajovým. Premiér Vladimír Špidla. Podle ústavy zastupuje Českou republiku v zahraničí prezident. Na formování se však podílí i vláda a ministr zahraničí. Václav Havel, bývalý prezident připomíná, že hráčů kolem zahraniční politiky je víc. Václav HAVEL, bývalý prezident České republiky (zvuková ukázka): Teď jde o to, aby každý zůstal sám sebou a zároveň dokázali mluvit tak, aby nebylo ve frapantním rozporu to, co říká jeden a co říká druhý. Václav Havel. Nejen o proměnách české zahraniční politiky bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je náměstek ministra zahraničí na odchodu Alexandr Vondra. Dobrý den. Dobré odpoledne. Třináct let ve státní službě, takových bylo posledních třináct let Alexandra Vondry. Po třinácti letech jste se rozhodl, že podstoupíte proces okysličení, jak jsem se dočetl, tak celý proces nazýváte. Popište jeho hlavní princip a kdy jste zjistil, že musíte projít procesem okysličení? No, já už jsem o tom snil dávno. Byl jsem téměř rozhodnut po pražském summitu NATO, protože to byla poměrně vyčerpávající záležitost, ale pak se začala docela dramaticky krystalizovat ta situace kolem Iráku a připadalo mi v tu chvíli nevhodné jen tak prostě rychle opustit bojiště, to já jsem nikdy nedělal. Čili jsem to rozhodnutí ještě odložil, ale teď už to nazrálo, čili před několika týdny jsem se dohodl s ministrem a oznámil jsem to. Beru si roční volnost, strašně se na to těším. Myslím si, prostě potřebuju se nadýchat trochu čerstvého vzduchu, trošku si užít určité svobody duševní, potřebuju dotankovat, někdy si připadám už jako prázdná nádoba po těch letech služby vlasti a chci se věnovat trošku sobě, chci se věnovat rodině a dál se prostě uvidí. Dá se rok nepracovat? No, to není tak, že bych si natáhl nohy na stůl a vůbec nic bych nic nedělal. Já mám tři děti a musím je živit, že jo, oni choději do školy. Já mám přislíbený grant na to, abych napsal určitou studii nebo knížku, takže to samozřejmě já potřebuju udělat. Budu chtít trochu učit, jsem tady předběžně taky domluvenej, mám ještě v zásobě některé další prostě projekty a nápady. Zase to jsou věci, které trošku souvisejí s tím, co umím, ale nejsou ještě dotaženy do konce, čili o tom neumím nějak konkrétně mluvit, ale rozhodně to nebude tak, že bych prostě se flákal, nic nedělal, možná v srpnu si vezmu trošku dovolenou, volno, ale pak budu muset něco dělat. Nemáte obavy z toho, že se stejně zapojíte zas do jiného kolotoče a na okysličení čas a prostor nebude? Tak z toho má samozřejmě obavu zejména moje žena, že jo, protože mě zná, že jo. Já jsem trošku takovej člověk typu workholika. Teď jsem to poznal, jsem byl v Bagdádu a já jsem skutečně zvyklej třeba být v činnosti, tak zhruba osmnáct hodin denně, a na ten spánek zbude ve všední den, jestli pět hodin, tak je to hodně. A teď to jde tady v těch našich středoevropských klimatických poměrech, ale když jsem to zkusil dělat dva dni v Iráku, tak ten třetí jsem skutečně už nemohl a pak jsem celej den spal. Takže má z toho samozřejmě žena strach, že budu, že budu zase si vymýšlet různý nápady a pohltí mě to, no, uvidíme. Po listopadu 89 jste byl poradcem prezidenta republiky Václava Havla, náměstkem ministra zahraničí, velvyslancem České republiky ve Spojených státech amerických a pak opět náměstkem ministra zahraničí. Vy také říkáte, že jste se rozhodl odejít na ono nebo vzít si neplacené volno na ministerstvu zahraničí i proto, abyste získal odstup, pro který jste neměl nebo zjišťoval jste okamžiky, že nemáte odstup. Ve kterých okamžicích to bylo, kdy člověk po třinácti letech ve státní správě v diplomacii zjistí, že mu schází odstup? No, to není tak, že najednou byste si uvědomil, že vám teď schází odstup, to prostě zjišťujete postupně. Samozřejmě ta práce v té státní službě je typická i tím, že musíte dnes a denně řešit mnoho problémů, které spolu vzájemně nesouvisí, co je, skoro bych řekl nejnáročnější, že, já nevím, třeba vědec nebo učitel, ten se prostě zaměřuje na jeden problém těch osm nebo osmnáct hodin denně, ale tady vy musíte reagovat na spoustu úplně rozlišných situací, skutečně je mít v tom, udržet se duševně, svěží po celou tu dobu je těžké. Naopak přijde prostě doba, kdy si řeknete, že prostě potřebujete trošku ten odstup, potřebujete se dostat mimo takový ten kolotoč, kterej vás skutečně vláčí tak, že vlastně vám zmizí skoro pak prostor takovéto svobodné rozhodování, které člověk, prostě nic naplat, potřebuje. Když jste 30. června 2003 v rozhovoru pro týdeník Respekt odpovídal na otázku, co se vám nepovedlo, řekl jste doslova, cituji: "Klíčovou chybou bylo, že se nám nepodařilo odsunout komunisty na to jejich smetiště dějin, nebo alespoň je přinutit ke změně názvu," konec citátu. To je popis chyby. Dovolte prosím otázku, kde se stala chyba? Já si myslím, že jsme byli trošku naivní a celkově jsme to podcenili. A dneska s tím odstup třinácti let se kloním k tomu, že tak jako se západní svět, bych řekl, velice tvrdě a razantně postavil v roce 45 k nacismu, tak nechci tady se pouštět do rozsáhlých úvah, srovnávat nacismus a komunismus, ale prostě měli jsme udělat něco pro to víc, aby to jasně bylo pojmenováno. A kdyby, my jsme tehdy diskutovali, jestli zakázat komunistickou stranu, nebo ne, ale přinejmenším možná jsme aspoň ten název měli zakázat. To by pomohlo? Já nevím, jestli by to mohlo, každopádně kdyby se to stalo, tak bychom nebyli jednou z těch posledních zemí na světě, která má komunistickou stranu pod stejným názvem prakticky a pod velmi podobným nebo stejným programem v takovém počtu v parlamentu, to je, myslím, ostuda a mně tohle to radost nedělá. To je především to, co vám vadí na oné chybě a jejich důsledcích neodsunutí komunistické strany na smetiště dějin. To, že jsou v parlamentu, že mají program, jak naznačujete podobný s programem předlistopadové KSČ? No, samozřejmě. Protože vlastně nebyli vystaveni žádnému tlaku, který by je donutil se nějakým způsobem transformovat tak, jak se transformovaly ty někdejší komunistické strany jinde. Vždyť v Itálii se transformovaly, v Polsku se transformovaly, ve většině těch zemí střední a východní Evropy, anebo v některých jiných zemích, kde se netransformovaly, prostě zanikly. My jsme skutečně jedna z posledních zemí na světě, která má v takovém počtu, pod takovým názvem a s takovým programem komunisty. Jak často jste diskutovali s Václavem Havlem, jehož jste byl jedním z nejbližších spolupracovníků v roce 89 i po listopadu v roce 89, jak být tvrdý na KSČ a na nástupkyni KSČM? Jistě, že jsme o tom diskutovali, ale zároveň my jsme se snažili pracovat ve prospěch budoucnosti té země a spíš jsme hájili tehdy názor, že než se dívat nějak do té minulosti, je třeba řešit jednak ty operativní výzvy doby, o tom bylo zejména ta práce v těch prvních týdnech třeba v tom Občanském fóru. A jak vytvořit co nejlepší podmínky pro ten stát z hlediska budoucnosti a možná skutečně... To jste skutečně tehdy nevzali v potaz, že ona minulost se může promítnout do budoucnosti, což je možné pozorovat v roce 2003, že ona minulost se může ukázat jako taková, že bude tvořit budoucnost? No, prostě, myslím, že naivně jsme žili v představě, že se to nějak vyřeší samo, že prostě odejdou na to smetiště dějin, to je jejich výraz mimochodem, že tam odejdou sami a nebo je tam prostě pošlou naši voliči, ale ono se to nestalo. Česká republika, čtrnáct let od listopadu 1989, někdejší představitelé Komunistické strany Československa Milouš Jakeš a Jozef Lenárt se u vrchního soudu dozvídají, že se v roce 1968 nedopustili v souvislosti se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa vlastizrady. Milouš Jakeš po vynesení osvobozujícího rozsudku říká: Milouš JAKEŠ (zvuková ukázka): Trvalo to osm let, předtím to byly jiný záležitosti, ty se týkaly vstupu vojsk. Vlastně pokračuje to od roku 89, to znamená čtrnáctý rok, je to snadný za každou cenu najít na nás něco, čeho jsme se měli dopustit a my jsme se toho nedopustili. Milouš Jakeš. I Jozef Lenárt nesčetněkrát vinu kladenou mu obžalobou odmítal. Jozef LENÁRT (zvuková ukázka): Ono je tam jednak obvinění, že jsem patřil do nějaké organizované skupiny mimo volených orgánů. A za druhé, že jsem se spolčil. Za třetí, že jsem navrhoval novou vládu, takzvanou robotnicko-rolnickou vládu. Naopak jsem intervenoval za navrácení intervenovaných vedoucích činitelů Dubček, Smrkovský, Černík, Kriegel, Špaček, aby tím víc působili ve své funkci. Čtrnáct let po listopadu 1989 představitelé Komunistické strany Čech a Moravy navrhují zrušení takzvaných lustračních zákonů, neúspěšně. Poslankyně US-DEU Hana Marvanová míní, že lustrační zákony budou zapotřebí v českém právním řádě ještě nějakých deset či dvacet let. Hana MARVANOVÁ, poslankyně PS PČR (US-DEU) (zvuková ukázka): Lustrační zákony mají ještě jednu funkci, jenže nejsou zbytečné a představují důležitou pojistku, ale oni představují i důležitý symbol. Jsme stále jenom třináct let po revoluci nebo bude to čtrnáct let. Někomu to připadá příliš dlouhá doba a říká: "Demokracie v této zemi je zabezpečena, takovéto zákony jsou již nadbytečné, protože je to věcí minulosti." Mě samotnou velmi mrzí, že téma vyrovnání s minulostí bohužel není věcí minulosti. Poslankyně US-DEU Hana Marvanová. Je podle Alexandra Vondry možné čtrnáct let po listopadu 89 chybu s neodsunutím komunistů na smetiště dějin ji nějak napravit? Já si myslím, že už asi ne tak, jak by to bylo možné učinit hned začátkem těch devadesátých let kupříkladu přijetím skutečného zákona, který by ten používání toho názvu, jakožto politické strany zakázal, stejně tak jako by asi měla velký problém se tu zaregistrovat strana, která by si dala do svého názvu pojem nacistický, ale samozřejmě lze o tom mluvit, lze se vyjadřovat k těm věcem a lze usilovat o vyrovnání s minulostí. A tady já si myslím, že Hanka Marvanová má samozřejmě pravdu. Jak je zapotřebí dál usilovat o vyrovnání s minulostí? Já si myslím, že je dobře kupříkladu, že ten lustrační zákon nebyl zrušen tak, jak bylo navrhováno. Je to samozřejmě, i ty lustrace mají celou řadu problémů, není to prostě, to není triviální zákon a všichni si pamatujeme, jak obtížně to bylo schvalováno. Ale, když bych měl uvážit všechna ta pro a proti, tak si myslím, že je správně, že ty zákony nadále platí. To jsou ovšem věci, které již existují v rámci toho vypořádávání se s minulostí. Jde o věci nové? Rozumíte, já se tady nezamýšlí v tuhle tu chvíli nad nějakým politickým programem, co dělat a co nedělat, vyžadovalo by to skutečně nějakou podrobnou diskusi. Já jsem tehdy odpouštěl na otázku, co se udělalo špatně. A samozřejmě udělala se řada věcí špatně, ale tohle to je věc, která mi připadá skutečně, to asi největší selhání, co jsme udělali. Není v souvislosti s posilováním Komunistické strany Čech a Moravy na české politické scéně neodvratné, že dříve či později budou mít nějakou vládní zodpovědnost se jménem i s programem podobným? No, vyloučit to samozřejmě nelze, protože ten celkový trend v české politice vede k tomu, že jsou komunisté víc a víc akceptovatelní nebo akceptováni. Mě samozřejmě děsí představa, že bychom byli v situaci, ne jenom, že je máme v parlamentu pod tímto názvem a pod tímto programem, ale že dokonce by přebírali vládní spoluzodpovědnost. Já bych něčeho takového se nechtěl dožít. A v případě, že se toho dožijete? No, tak se toho dožiju a budu se samozřejmě proti tomu vyjadřovat, budu proti tomu určitě vystupovat. Není to něco, co by mě donutilo, třeba odcházet ze země, to určitě ne. Já jsem to nečinil ani v osmdesátých letech. Nevím, proč bych to měl dělat teďko, ale rozhodně je to představa, která mi radost nedělá. Dovolte, abych ještě jednou citoval vaše slova z rozhovoru pro týdeník Respekt: "Další chyby vyplynuly z toho, že jsme vstupovali do politiky s vírou v moc slova. Za nesvobody mělo slovo úžasnou váhu. V podmínkách svobody slova je těch slov tolik, že se jejich váha často ztrácí," konec citátu. Kdy, na jakém příkladě byste ukázal, jak váha slov ve svobodě slova se ztrácí, protože těch slov je tolik? No, tak tehdy to bylo evidentní, protože svobodné vyjádření vás velice jednoduše mohlo dostat až do vězení, že jo. Řada lidí za svobodu projevu pykala v kriminále. Dneska, to je samozřejmě záplava, záplava slov a mnohá slova vážně míněna, vážně pronesená zůstávají zcela nepovšimnuta, často se utápějí právě spíš pod takovým tím tlakem toho, pod pult té reklamy, a to jsou samozřejmě slova, která mají... Promiňte, není politika, z toho, že vy nejste politik, jste státní úředník, který byl ve službách diplomacie, ale pohyboval se na pomezí mezi politikou a státní službou, není právě ukázka české politiky a jejího vývoje v posledních čtrnácti letech ukázkou toho, že právě i politika sklouzla do toho popu reklamy, balastu a mnoha nic neříkajících slov? No, je, je, a cítím to stále víc a stálo by za studii. Já teď nechci tady brát za slovo tu frázi nic neříkajících slov, ale do jaké míry je jako pop? Jako otázka pop kultury je pojímána třeba dneska i prezidentská funkce, ty poslední týdny, ta záplava takových informací pro ty víkendové přílohy našich deníků, to by stálo za určitou analýzu. Že Václav Klaus je popovým prezidentem, pop prezidentem? Jestli je, nebo není je jiná věc, ale... Pro vás je, nebo není? ...že to tak je pojímáno. Mám dojem, že to tak je pojímáno. On to tak pojímá, výkon prezidentské funkce? To, já nevím, jestli to pojímá tak on. Samozřejmě on prohlásil, že chce být prezidentem všech, že chce být prezidentem, který je oblíbený, to znamená, populární, a to samozřejmě populární kultura je kultura, kterou mají rádi lidé ve své většině, že jo, čili pop. A jaká negativa má takový pop prezident, že rozmělňuje svá vlastní slova? Já si stále ještě naivně asi myslím, že přeci jenom hlava státu, kromě toho, že reprezentuje, že by bylo dobré, kdyby ukazovala trošku cestu, ukazovala směr, zejména v takových těch složitých situací, kdy třeba ta běžná politika si neví rady, protože se bojí promluvit, nebo protože je třeba utopená v takových těch svárech a není schopna najít kompromis. Čili si myslím, že prezident jako ukazatel cesty v těžkých situacích pro zemi, že to je důležitá instituce, že to není jenom otázka nějaké pop kultury. Když se budeme bavit o dalším tématu, o zahraniční politice. Po listopadu 89 jste stál při formulaci československé, potažmo pak české zahraniční politiky, postavena byla na třech pilířích. Pilíř první, vztahy se sousedy. Pilíř druhý, integrace do Evropy. Pilíř třetí, atlantická vazba. Vy jste vždy zdůrazňoval, stejně jako i ministři zahraničí, že by všechny tři pilíře měly být v rovnováze. Když se podíváte na českou zahraniční politiku, jsou ony tři pilíře v rovnováze? No, nemyslím si, že by byly v rovnováze, každý ten jednotlivý okamžik našeho zkoumání. Ale myslím si, že v zásadě jsou v rovnováze, kdybychom to zkoumali v nějaké delší časové řadě. A my když jsme tehdy o těch třech pilířích mluvili, a to bylo zejména v začátcích té české státnosti, když jsme se snažili definovat českou zahraniční politiku českého státu, tak jsme právě tvrdili, že ty pilíře by měly být v rovnováze, protože jakmile dojde k nějaké nerovnováze, k té vychýlení, ať už jedním či jiným směrem, tak samozřejmě to může otřásat postavením toho státu navenek v základech. A myslím si, že... Kdy byla česká zahraniční politika, respektive její tři pilíře nejvíce v nerovnováze v posledních letech? No, vy si vzpomínáte, když jsem byl velvyslancem ve Spojených státech, tak kupříkladu za ministra zahraničí Kavana jsme se dostávali do zbytečných podle mého soudu problémů, právě pokud jde o ten transatlantický pilíř, to znamená vztahy s Amerikou. To byla největší nerovnováha? Já si myslím, že ta léta 99, shodou okolností vlastně v momentě, kdy my jsme se, sotva jsme vstoupili do Aliance, tak jsme tu, tak ta, tak se určitá nerovnováha objevila. Myslím si, že v té první polovině devadesátých let trošku tam zase tohle jde možná na naší hlavu. Já, mně se třeba nepodařilo prosadit v rámci té první Klausovy vlády, abychom se snažili skutečně o slušné vztahy se všemi sousedy, třeba byla trošku podceňována zbytečně ta visegrádská spolupráce. Takže prostě jsou úseky, kdy vždycky ten jeden z některých těch pilířů byl trošku oslabován, ale znovu říkám, myslím, že v té celkové časové řadě se to povedlo. V souvislosti s prvním pilířem, tedy vztahy se sousedy, zmiňuje Alexandr Vondra jako zásadní mezník do jednání a následný podpis česko-německé deklarace na přelomu let 1996 a 97. Připomeňme si, co při podpisu česko-německé deklarace uvedl 20. prosince 1996 tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec. Josef ZIELENIEC, bývalý ministr zahraničí ČR (zvuková ukázka): Tato česko-německá transparence je významným stavebním prvkem evropského sjednocení. "Bez Prahy je Evropa neúplná," řekl kdysi váš kancléř a já s tím vřele souhlasím. A jsem rád, že česká a německá politická scéna vnímá česko-německé sbližování v tomto evropském rámci. Jsem rád, že obě společnosti se dovedly ve velké většině shodnout na objasnění černých kapitol svých nedávných dějin. Deklarace, kterou jsme sjednali, znamená prostě ujasnění mysli. Uvedl 20. prosince 1996 tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec při podpisu česko-německé deklarace. Dá se podle Alexandra Vondry mluvit o pročištění myslí po šesti letech, když česko-německé vztahy na obou stranách zatěžuje neustále otázka takzvaných Benešových dekretů, omluvy, či neomluvy sudetským odsunutým Němcům a tak dále, a tak dále? Já si myslím, že ano a možná to zní trochu divně. V době takových těch zostřených novinových titulků, co jsme tady zase poslední týdny měli, tak si myslím, že ty česko-německé vztahy na tom zdaleka nejsou tak špatně, že jsou pročištěné, že si umíme dneska z očí do očí říct, co chceme, co chceme po sobě, co chceme po tom druhém. A vždyť nakonec, celá ta, celé zase ty diskutace posledních týdnů souvisely trošku s ratifikací našeho přistoupení k Evropské unii ve Spolkovém sněmu. A nakonec to hlasování, které bylo úplně jednoznačné, bez nakonec nějaké i doprovodné rezoluce včetně poslanců CSU, kteří hlasovali pro naše členství v Evropské unie bez podmínek, ale to už v těch novinách nebylo na první stránce, to bylo na straně deset. Čili já myslím, že... Jaké ale máte vysvětlení... ...to není špatné. Jaké máte vysvětlení pro ony neustále bubáky týkající se takzvaných Benešových dekretů, a to na obou stranách a v chování českých politiků v souvislosti s tím, co jste zmiňoval, titulky na prvních stranách novin? Na jedné straně jsou minoritní skupiny, bych řekl na obou stranách, který se snaží na to nějakým způsobem přiživovat, těžit z toho a pak právě ta politika v takových situacích často má ve zvyku jednati způsobem, který třeba je krátkodobý a populární, ale dlouhodobě nic moc nepřináší. A zase v éře té pop kultury a té masové komunikace, kdy se vyžaduje nějaká zkratka, tak jedno tvrdé vyjádření přináší politické body více než nějaký třeba dlouhý projev, který přináší spoustu důležitých sdělení. Já nevím, třeba premiér Špidla měl nedávno skvělý projev, podle mého soudu, v tom rakouském Göttweigu, to bylo asi před týdnem, téměř nikde se to neobjevilo, maximálně jedna, dvě věty. A přitom já jsem vůbec se na tom nepodílel, ten projev jsem si četl až několik dní potom. A myslím si, že z české strany je to po dlouhé době skutečně velmi závažné sdělení, velmi konstruktivní projev. Myslím si, že prostě občas je nutné se pohnout z té zkratkovitosti do nějaké trvalejší práce, ale já nemám o ty česko-německé vztahy obavy. Co by tou prací mohlo být dál, když byl před těmito mikrofony zhruba před půlrokem Jiří Pehe, vzpomínal na velmi sledovaný jeden z projevů Václava Havla a Jiří Pehe očekával, že Václav Havel na konci svého funkčního období učiní ještě další krok k česko-německému smíření, k možné další omluvě, která by byla vstřícným gestem k odsunutým sudetským Němcům, kteří nevarovali a té omluvy se nedočkali. Jaké mohou být ty další kroky a je reálné, že by k nim mohlo dojít? Já si myslím, bude třeba se zamyslet nad tím, co udělati s tím česko-německým fondem, který byl zřízen podle té deklarace a který se vlastně zasloužil o to, že byla vyplacena větší část těch ještě žijících obětí nacismu, to, myslím, je velmi pozitivní. Kdo tohle čekal před šesti, sedmi lety, že se to podaří. Čili, samozřejmě ten fond, myslím, může udělat ještě celou řadu kroků v těch dalších... Kterých? ...dvou, třech letech. Kterých, které vy byste doporučil? Já si myslím, že Petr Mareš kupříkladu přemýšlí správným směrem, co udělat pro naše Němce, to znamená tu německou menšinu u nás, lidi, kteří nikdy odsunuti nebyli, ale přesto vlastně byli znevýhodněni po druhé světové válce. Myslím si, že se dá udělat také řada věcí v tom tradičním česko-německém dialogu. Kupříkladu hledět, pokud musíme hledět na tu minulost, tak na ní hledět v nějakém širším rámci, tady prostě není jenom tradice nějakého vzájemného etnického čištění, ale tady je i tradice, Ferdinand Porsche, známý sudetský Němec, který založil průmyslovou tradici tady v severních Čechách. Kdo o tom dneska ví? To znamená, připomínat si tyto okamžiky? Já si myslím víc si připomínat to pozitivní, co bylo ve společných dějinách, pokud se musíme koukat neustále do minulosti, ale... Ale sám asi opět přiznáte, že je to do jisté míry naivní představa, když stejně na prvních stránkách novin bude, zda případ Františka Oldřicha Kinského je prolamováním česko-německé deklarace, či nikoli? Podívejte, tohle je trošku komplikovaný případ. Já jsem se ho nestudoval do takových podrobností, abych se k tomu uměl nějak kvalifikovaně vyjádřit, jo. Myslím si, nechme soudy pracovat. Na druhé straně ti, kdo zase zběsile dneska křičí, že státní moc má tendenci zasahovat do práce soudů. Já si pamatuji ze studia těch česko-německých vztahů nebo poválečné situace v Německu, že byly případy, kdy exekutiva nějakým způsobem zavázala práci soudu. Zaplaťpánbůh, německé soudy od té doby, co byly zavázány mocnostmi po konci druhé světové války, tak od té doby veškeré nároky v souladu s tímto závazkem odmítají, čili německé soudy jsou tu spolehlivé. A já chápu, že se občas mohou objevit určité otazníky, do jaké míry se vlastně můžeme tady v tomhle ohledu spolehnout na soudy naše, i když nechci tímto žádným případem jim referovat do jejich práce. V každém případě to ale podle vás je, či není prolamování a obava z průlomu do česko-německé deklarace? Tak ta obava z průlomu nejenom, tady nejde o česko-německou deklaraci, tady jde o obavu z průlomu do toho konceptu restitucí tak, jak byl stanoven restitučními zákony začátkem devadesátých let, tak to tady samozřejmě existuje, prostě uvidíme, no. Je to věc, kterou myslím, člověk, který nikdy netrpěl nějakým panickým strachem z toho, že sudetoněmecká komunita nás tady chce převálcovat padesát let po prohrané válce. Tak si myslím, že tohle je citlivá záležitost, která vyžaduje určitou pozornost a nepodceňoval bych ji. Otázka poslední. Hovořili jsme o třech pilířích polistopadové československé, potažmo české zahraniční politiky. Když tyto tři pilíře byly stanoveny, naplňovány a nyní je Alexandr Vondra vidí z dlouhodobější perspektivy v tom rovnovážném vztahu. Kde vidí možnost posilování české zahraniční politiky a dalšího jejího rozvoje? Já si myslím, na tom evropském kolbišti my musíme neustále připomínat důležitost té transatlantické vazby, protože jsou v Evropě země, které chtějí konstruovat evropskou integraci konkurenčně nebo proti Spojeným státům a my to nejsme. Na tom středoevropském hřišti zase neustále musíme mít na zřeteli důležitost té evropské integrace, protože nám právě pomáhá řešit ten evropský rámec, některé ty naše tradiční problémy se sousedy. A pokud jde o ty sousedy samotné, tak tam myslím, jde o to jednat s přímou hlavou, otevřeně a ve spolupráci. Alexandr Vondra, náměstek ministra zahraničí. Děkuji za vašich třicet minut, někdy příště na shledanou. Díky, na shledanou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:14 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
