| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 5. května 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Dušan Lupuljev | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Dušan Lupuljev prohlásil, že mise českých chemiků v Perském zálivu byla velmi úspěšná. Jednotka si podle Lupuljeva vydobyla vysokého uznání u spojeneckých armád.
Přepis rozhovoru Citace rozhovoru v médiích Dny zbývají do chvíle, kdy český protichemický prapor ukončí své působení v oblasti Perského zálivu. Český ministr obrany Jaroslav Tvrdík v pondělí v Kuvajtu při této příležitosti vojákům řekl: Jaroslav TVRDÍK, ministr obrany (ČSSD) (zvuková ukázka): Vojáci, to nejhorší máte za sebou, obstáli jste na výtečnou do třetice. Jsem na vás neskutečně hrdý. Těším se na setkání s vámi a na práci v plně profesionální armádě budoucnosti. Zapsali jste se do jejích dějin a do dějin České republiky v tom nejlepším možném světle. Děkuji vám a všem vám upřímně gratuluji. Pondělní slova českého mistra obrany Jaroslava Tvrdíka. Nejen o působení českých chemiků v oblasti Perského zálivu bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes, i když dnešní Interview BBC je výjimečné, protože jej vysíláme přímým přenosem z Kuvajtu, z Campu Dauhá, kde působili čeští chemici. U mikrofonu BBC je velitel české protichemické jednotky, generál Dušan Lupuljev. Vítejte vlastně na domácí půdě, dobrý den. Dobrý den. Pane generále, píšete si deník? Deník si nepíšu, píšu si pouze v počítačovém outlocku přehled akcí, který mám plánované a nebo které se uskutečnily ten den. Není to ovšem škoda, až budete v Praze vzpomínat na to, jaký byl Kuvajt, jaká byla druhá válka v oblasti Perského zálivu, že do outlocku, když se podíváte, tak těch poznámek tam asi mnoho nebude? Já si myslím že ty prožitky, které jsem tady prožíval já a všichni ostatní vojáci, byly tak intenzivní, že si je asi budeme dlouho pamatovat. To je zaprvé, za druhé, vede se oficiální deník, který bude k dispozici potom všem vojákům i veřejnosti tak, aby věděli, co jsme tady udělali. Co v tom oficiálním deníku je? V tom oficiálním deníku je v podstatě zaznamenaná každodenní činnost, dvacetičtyřhodinová nepřetržitá činnost, co ten den se událo, jaký byly události, co jsme plnili za úkoly, jak jsme je plnili a výsledek těchto úkolů. Z toho, co říkáte, ale v tom deníku asi není prostor na emoce, na to, co jste prožívali, na čem osobně jste přemýšlel, co se vám honilo hlavou? Tak to určitě v tomto oficiálním deníku na to prostor není, ale já jsem přesvědčený, že zejména mladší vojáci si svůj deník vedou a tam si vyjadřují i určité emoce. Ženy, které máme v kontingentu, vím o tom, že si deník vedou. Vede se i deník takový, řekl bych stínový, abych použil to slovo, který vede kaplan a psycholog. Tam je určitě hodně emocí. Když se podíváme na místnost, ze které teď přímým přenosem vysíláme, to je, řekněme, velitelství českého protichemického praporu? Ano, teď se nacházíme v místnosti, kde pracuje štáb prvního českého a slovenského praporu protichemické a biologické ochrany. Je zde kancelář moje, jedna kancelář úzkého osobního štábu a potom velká společná kancelář pro štáb jednotky. Ta kancelář se za chvíli, nemýlím-li se, bude vyklízet, protože už doslova dny zbývají do chvíle, kdy česká protichemická jednotka opustí území Kuvajtu. Ano, je to tak. Bylo rozhodnuto, že naše jednotka ukončí činnost oficiálně dnem 31. 5. tohoto roku. To znamená, že do konce měsíce musíme zabezpečit stažení osob, stažení veškeré techniky a materiálu domů, do České republiky, respektive slovenská část do Slovenské republiky. V pondělí mezi vás přijel český ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Na slavnostním shromáždění vojáků kromě jiného řekl: Jaroslav TVRDÍK, ministr obrany (ČSSD) (zvuková ukázka): Když jsem se s vámi viděl minule, posílal jsem vás vlastně rozkazem do boje. Posílal jsem vás do možné války, k ochraně civilních obyvatel, k ochraně vašich koaličních kolegů. Dnes mám poslání mnohem radostnější alespoň z mého pohledu, poslání, kterým vám chci poděkovat jménem svým, jménem Vlády České republiky, jménem všech obyvatel, za misi, kterou jste vykonali a oznámit to, co již víte asi od svých velitelů, že celý kontingent po splnění, po úspěšném splnění svého úkolu se vrací do České republiky. Stahování vojáků začne v podstatě neprodleně. Jste informováni, že první tým odlétá se mnou a další letadla začnou rotovat počínaje příštím týdnem tak, abychom se na začátku června mohli slavnostně setkat na Hradčanském náměstí Pražského hradu, kde vás chce osobně přivítat prezident České republiky a vrchní velitel ozbrojených sil České republiky pan Václav Klaus. Pondělní slova českého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, která pronesl na slavnostním shromáždění. Označil by generál Dušan Lupuljev misi, která byla v Kuvajtu, české protichemické jednotky slovem úspěšná? Určitě. Já jsem přesvědčen, že tato mise byla úspěšná. Byl jsem od počátku u této mise. Tato mise začínala 17. března roku 2001. Po celou dobu ty úkoly, které jsme dostávali, postupně se rozšiřovaly, měnil se mandát, jsme splnili úspěšně podle hodnocení našich koaličních partnerů. Tato jednotka si vydobyla velmi vysoké uznání jak u amerických kolegů, tak i u kolegů německé armády a jiných států, kteří s námi pracovali. Pro mě jako pro velitele je úspěšné to, že se vracíme za situace, kdy nedošlo ke zranění vojáka, nedošlo k úmrtí vojáka, neměli jsme žádné dopravní nehody nebo jiné nehody při výcviku, nebo při reálném nasazení, a to je to nejdůležitější. Lidé se vrací v pořádku a neudělali jsme škody, které bychom v podstatě museli nahrazovat. Vás za několik okamžiků až odvysíláme tento rozhovor tady z Kuvajtu do Prahy, tak vás čeká slavnostní hodnocení. Budete tady přímo na řídícím centru sdělovat ministru obrany Jaroslavu Tvrdíkovi hodnocení mise. Které okamžiky vyzvednete? Budeme to provádět zde na tomto místě, které v současné době vidíte. Okamžiky, které bych chtěl vyzdvihnout? Tak je to úplně ten samý počátek mise, kdy jsme sem najížděli v loňském roce. Bylo to pro Armádu České republiky poprvé v novodobé historii, ale i historii delší jak několik desítek let, kdy se jednotka přepravovala lodní dopravou. My jsme si zabezpečovali nalodění i vylodění z lodí naprosto sami, bez pomoci koaličních vojsk. Byly to pro nás nové zkušenosti. Byl to jeden z takových významných momentů. Dalším momentem byly společné cvičení intenzivní, který probíhaly v květnu a červnu loňského roku za velmi vysokých teplot, kdy jsme se museli seznámit s novými postupy a procedurama pro nás ne úplně známýma, protože jsou to postupy, které používá zejména americká armáda a museli jsme je zvládnout. Jako například? Jako například příprava techniky na leteckou přepravu, to znamená, připravit techniku tak, aby veškeré předměty byly upevněny v technice. Ta technika musí být naprosto přesně zvážená, musí být stanovené těžiště techniky. Dále se jedná o spojení, naučit se komunikovat v angličtině, speciálním spojovacím jazykem. Těch věcí je mnoho a mnoho. Dovolte mi, abych teď byl chvíli osobnější a záleží na vás, zda na tu osobnější rovinu přistoupíte. Které okamžiky vy osobně byste označil v souvislosti s působením českých chemiků v oblasti Perského zálivu slovem nejobtížnější? Tak nejobtížnější bylo to určitě působen naší jednotky v průběhu akce koaličních jednotek v Iráku. V té době jsme zabezpečovali nepřetržitým monitorováním radiační chemické a biologické situace Kuvajt. Ochránili jsme civilní obyvatelstvo. V té době vojáci plnili velmi náročné úkoly. Spali velmi málo. Bylo to fyzicky namáhavé a do toho ještě nám chodily velmi často slušné raketové poplachy, což samozřejmě nepřidávalo na klidu. To byl jeden z takových okamžiků a druhý, který bych chtěl vyzvednout, tím, jak nám byl rozšířen mandát a zahájili jsme humanitární práce, tak jsem přesvědčen, že velmi obtížné bylo pro vojáky, kteří přeci jen jsou zvyklí a jsou cvičení na bojovou činnost, zahájit humanitární činnost, která je naprosto odlišná. To znamená, že voják se dostane do prostoru, kde kolem něho je sto, dvě stě lidí, kterým dává vodu, kteří mu sice nechtějí ublížit, ale tlačí se na něj, mačkají ho, kolikrát ho i povalejí, takže to byly okamžiky pro vojáky, které byly těžké. Hovoříte v té druhé části o tom, co probíhá nyní, jak česká protichemická jednotka vypomáhá v Basře na jihu Iráku a vypomáhá s humanitární pomocí. Je to pravda, že se vám říká pan Voda? Já si myslím, že mi tak říkají někteří novináři v České republice. Možná, že iráčtí obyvatelé tam, kam my jezdíme, tak aniž by mě znali nějak osobně, vídávají mě často, tak když vystoupíme z vozu, tak samozřejmě křičí nebo pokřikují: "Mister Watter. Goot! Goot!" Tak vznikla přezdívka. Ale ta naše kapacita, která je v rozvozu vody, je značná. V podstatě my se tímto, česká i slovenská část, v Basře a v oblasti Basry, v jižní oblasti Iráku v podstatě velmi významně ukazujeme a do dnešního za posledních dvacet dnů jsme rozvezli více jak sedm set tisíc litrů pitné vody a dále vody v kanystrech, dále balené vody, přesná čísla nevím, další množství materiálu zdravotnického a další to, které bylo potřeba a které jsme rozváželi. Ale zejména to byla voda, a proto možná ta přezdívka je. Jen pro úplnost, aby si i posluchači, kteří nás teď poslouchají, udělali představu. Zatímco my s generálem Dušanem Lupujevem sedíme v krásně klimatizované místnosti, tak za zdmi tohoto velení české protichemické jednotky zuří už doslova čtyřicetistupňové teploty. To ale přitom nejsou asi nejvyšší teploty, se kterými se tady ještě setkáte do té doby, než bude mise ukončena? Určitě ne. Dnes je čtyřicet dva stupňů. Ti vojáci, kteří tady jsou v podstatě od počátku od toho března, od loňského roku, jsou zvyklí na teploty, které přesahují padesát stupňů Celsia a v podstatě my, kteří jsme tady delší dobu, tak máme takovej slogan, když si říkáme, že pokud teploty nepřesahují padesát, tak je všechno fajn. Jestli se nemýlím, tak vy máte dostatek zkušeností ze zahraničních misí, ze zahraničních operací, vy jste byl pozorovatelem OBSE, OSN. Účastnil jste se operace Pouštní bouře na začátku devadesátých let. Může ta aktuální mise, která končí a změnila nějak váš pohled na život? Na začátku mi dovolte opravit jednu informaci, kterou některý novinář způsobil. Já jsem nebyl účastníkem Pouštní bouře. Byl jsem účastníkem jiných misí, o kterých jste nehovořil. Chtěl bych to uvést do správné polohy tak, abych lidem, kteří tehdy působili v Pouštní bouři, aby si nemysleli, že si přisvojuji jejich slávu. Nicméně ten pohled na svět, já jsem se zúčastnil řady misí. Některé z nich považuji ještě za náročnější, než tuto, ale to je jenom dané osobními prožitky, protože jsem působil v Goražde v době srbské ofenzívy, kde ty podmínky byly velmi složité z hlediska probíhajících bojů. Já si myslím, že ten svůj názor jsem si udělal právě v těch prvních misích, kde jsem zaprvé získal já sám hrdost nad tím, že jsem příslušníkem české armády. Zjistil jsem, že naše armáda na tom není špatně, že vojáci a důstojníci, kteří prošli školami, prošli výcvikem, jsou schopni se v cizím prostředí velmi rychle orientovat, zvládnout i cizí postupy, cizí normy a opravdu si myslím, že vojáci v těchto misích naší armádě nedělají ostudu. To bylo pro mě velmi důležitý poznání. To bylo ale, že vstupuji do vaší řeči, poznání, řekněme profesionální a poznání osobní? Poznání osobní je s tím velice spojeno. Já jsem odjížděl do první mise v roce 1991. Samozřejmě v té době jsem si ne příliš věřil. Ty důvody byly v té době nedobrá znalost anglického jazyka, neznal jsem prostředí zemí, se kterými budu spolupracovat nebo s armádami. Záhy jsem zjistil, že pokud člověk chce, pokud má zájem, tak s těmi znalostmi, které jsme získali v naší armádě, jsme schopni se skutečně velice rychle zapojit do společných operací, a proto jsou to i ty osobní názory, jsou spojené s tím profesionálním prožitkem. Změní člověku těch několik zahraničích misí včetně mise, kde jste byli vystaveni leteckým náletům, nějak hodnoty člověka? No, já si myslím, že asi ano. Pokud budu hovořit podle sebe, tak určitě člověk, pokud zažije pár těchto misí, stane se vážnějším. Já nemyslím tím, že bych byl člověk, který je pesimista, nebo nějak vážný, morous, určitě ne. Já mám rád zábavu, ale divá se na svět vážně. Hodnotí ty vážné stránky a snaží se možná i více pomáhat ve svém okolí, řekl bych, v těch misích, protože pozná, co to je lidské utrpení, lidská bolest. A já jsem přesvědčen, že to tady vidím i u mladých vojáků, kteří sem přišli s námi v březnu loňského roku a byli takoví rozjívení, prostě brali hodně věcí na lehkou, jak se říká, na lehkou nohu. V současné době ti vojáci se chovají daleko jinak. Zejména, jak jsme začali rozdělovat humanitární pomoc v Iráku. Když vidí to utrpení těch lidí, těch prostých lidí, tak ti lidé se začínají měnit. Je to zlom. Které okamžiky pro vás osobně v souvislosti s tím utrpením lidí, kdy člověk zvážní a začne brát život trochu vážněji, než by bral před misí v oblasti Perského zálivu, byste popsal? Pokud budu hovořit o těch misích před tím Perským zálivem, tak určitě to je ta moje mise v Goražde v roce 1994 a 1994, kdy jsem potkal spoustu dobrých lidí v Goražde jak i bosenského obyvatelstva, tak i Srbů, tak Chorvatů. Mnoho z těchto lidí se prostě nedožilo v současné době, byli v průběhu těch bojů zabiti. Po nich zůstaly děti, o které se v podstatě neměl kdo starat. To, když člověk vidí tyto věci, to utrpení vlastně dětí, kteří přijdou o rodiče, přijdou o všechno, musí je vychovávat někdo naprosto cizí, musí se jim shánět nějaká péče. Ať je jakkoliv dobrá, nikdy nenahradí rodiče. Tak to jsou takové okamžiky, které si člověk zapamatuje na celý život. A ty okamžiky aktuální, kdy sledujete lidské utrpení? Je to jen okamžik, kdy přijedete do Basry, dát lidem to základní, to znamená, vodu? Ne, určitě ne. Ten prožitek v té Basře je možná trochu jiného charakteru. Je závislý na tom, že v současné době už tato věc možná končí, ale před čtrnácti dny bylo, není tajemstvím, že tam probíhalo velké rabování průmyslových podniků, závodů, a tak dále a přitom to rabování, zejména děti utrpěly velmi vážná zranění. Našly spoustu plechovek s kyselinou, se žíravinou, tuto plechovku otevřely. V Basře uvidíte desítky dětí, které mají naprosto poleptaný obličej, spálený obličej. Naši lékaři se pokoušeli už třem dětem poskytnout první pomoc. Je tam spousta lidí, kterým v podstatě musela být amputována ruka, noha. Ne v důsledku bojové činnosti, ale v důsledku toho životního stylu, který tam je. Řidiči v tom prostoru absolutně nedodržují žádné dopravní předpisy, jezdí v protisměru. Z toho vyplývá spousta dopravních nehod. V tom prostoru je spousta min protipěchotních, zejména opět děti, které si hrají a budou si hrát za každé situace, to jsou zkušenosti. Prostě běhají do prostorů, kde jsou miny a samozřejmě to končí velmi nepříjemně. Hostem u mikrofonu BBC, živě vysílaného z Kuvajtu, z Kuvajt City, z Campu Dauhá, tedy ze základny, americké vojenské základny, která byla, řekněme, azylem i české protichemické jednotky. Vysíláme Interview BBC. Hostem je generál Dušan Lupujev, velitel české protichemické jednotky. Vy jste, pane generále, začal české protichemické jednotce velet 19.ledna roku 2003. Je to těžký okamžik pro velitele, který vlastně přebírá tým od velitele předcházejícího? Je to opravdu složité, protože každý velitel má rád, když začíná s tou jednotkou, aby si ji formoval ke svému obrazu. Samozřejmě já jsem přebíral jednotku po veliteli, který velel pět měsíců a on samozřejmě měl své představy o velení a tu jednotku formoval podle svého. Já samozřejmě mám, jako každá osoba, jsme jedineční, to znamená, že jsem si ji tvořil, vytvářel tuto jednotku pro sebe a musel jsem začít znovu. Není to jednoduché, ale já jsem rád, že se mi to za podpory mých kolegů podařilo. Vy jste v jednom z rozhovorů říkal, že jste spíš odborník, tedy chemik než velitel. Ukázalo se to i na tom vašem velení, že některé věci v tom velení vlastně v době války, v době konfliktu, byly obtížné? Já bych chtěl říci, že ano. Vždycky jsem se hlásil spíše k tomu, že jsem odborník. Vždycky jsem se hlásil k tomu, že spíše jsem technicky zaměřená osoba, ale jako voják na vojně, od patnácti let jsem byl vychováván a prostě ve škole připravovaný k tomu, abych velel jednotkám, takže se mi to podařilo skloubit a myslím si, že ta moje technická orientace byla svým způsobem výhodná, protože řada vojáků, kteří v podstatě vědí, že mají, vědí tu svojí oblast, obsluhu techniky znají dobře, tak mohou toho velitele trochu tahat, jak se říká lidově, za nos a já jsem v tomto měl relativně dobrou situaci, protože se jim to u většiny odbornosti se jim to nepodařilo. Měnilo se nějak vlastně velení? Způsob vašeho velení v době před válkou, když jsme se viděli tady v Kuvajtu naposledy v době války a po válce? Ne, určitě ne. Já jsem od počátku věděl, že jdeme do situace, do budoucí války, to bylo zřejmé už v únoru. Mým takovým základním východiskem bylo to, stmelit kolektiv, vytvořit jeden kolektiv, kde lidé budou si navzájem pomáhat. Lidé, kteří se nebudou pomlouvat, kteří si nebudou závidět, a kteří opravdu, jak se říká, na vojně budou táhnout za jeden provaz. A těmto lidem se nemohlo říkat před válkou něco jiného než v průběhu války. Já jsem jim už od počátku říkal, že ano, půjdeme do těžké situace. My se na ni musíme dobře připravit. Musíme si dát do pořádku materiál, musíme si zlepšit ještě ty věci, které jsme neměli úplně všechny vycvičené nebo všechno v nejlepším pořádku. Vojáci to pochopili, sice ze začátku trochu nadávali, že měli málo volna, ale potom, když jsme byli nasazeni, když byla zahájena válka, tak opravdu chodili a říkali, že to bylo k něčemu dobré, že cítili, že to k něčemu je, že mají tím pádem i pocit, že jsou bezpečnější. A to je strašně důležité. Ukázaly se ale okamžiky, kdy zkrátka bylo zřejmé, že na válku se v té předválečné fázi připravit nešlo? Abych řekl pravdu, samozřejmě. Je to už velmi zajímavé, ale věc, kterou jsem považoval za podružnou, která nebude mít takový vliv, byly letecké poplachy. Letecké nebo raketové poplachy, kterých bylo relativně dost, tak protože byly velmi časté a zejména byly v určitou dobu, byly v noci, byly nad ránem a pak v době oběda, myslím tím, toho normálního, civilního oběda, tak vyvolávaly dost velkou zátěž, nebo zejména psychickou na vojáky, protože se nemohli vyspat. My jsme dokonce hodnotili, že ty útoky byly záměrně dělané tak, aby znervózňovaly obyvatelstvo, to obyvatelstvo v Kuvajtu a samozřejmě i naše vojáky a koaliční vojáky. Na toto se v té době před válkou nešlo připravit. To si musel každý voják prožít. To znamená, že vlastně ty prvotní útoky Iráčanů raketami byly poměrně úspěšné v tom, že vlastně zkoušely psychologii spojenců? Určitě. Já si myslím, že se to netýká jenom naší jednotky, ale tak, jak jsem měl možnost sledovat i na těch koaličních vojácích, tak ty první, ale všichni ostatní útoky byly brány velmi seriózně. Vojáci velmi vzorně plnili své povinnosti, to znamená, co měli udělat každý, ne všichni, prosím vás, měli úkol se schovat. Řada vojáků musela pokračovat dál v plnění úkolů, akorát se musela jinak obléci, museli použít ochranné oděvy, ale museli být dál na spojovacích prostředcích, museli být dál u přístrojů, které monitorovaly situaci. Jsou to věci, které v podstatě jsou náročné. Ať na ně připravujete vojáky fyzicky, psychicky, nicméně každý ten voják si to musí prožít sám a ten zážitek si musí v podstatě prožít. To byla nejobtížnější fáze války, řekněme, letecké poplachy a útoky raketami? Z hlediska psychologického ano, z hlediska fyzického ne, z hlediska vlastní činnosti a práce to bylo zabezpečení úkolů, monitorování a radiační chemické a biologické situace ve prospěch státu Kuvajt. Já jen pro zajímavost bych chtěl říci, že v průběhu přibližně měsíce naše obrněné transportéry, které prováděly průzkum a monitorování, najezdily více jak čtyřicet tisíc kilometrů, což je v tom srovnání jak velký prostor jsme monitorovali, je to velké číslo. To znamená, že vojáci spali velmi málo, byli pořád v technice, prováděli měření, velmi často se oblékali do prostředků individuální ochrany, jejich pobyt v těchto prostředcích v teplotách, které už v té době byly nad třicet stupňů Celsia, byl velmi fyzicky náročný, takže to byla věc, která byla z hlediska fyzického náročná, čili fyzické zatížení, málo času na spánek a odpočinek. S odstupem času, které uplynuly od těch hlavních bojů při druhé válce v Perském zálivu, překvapuje vás, že chemické zbraně použity nebyly? Překvapuje mě. Já jsem předpokládal a několikrát jsem řekl, že nebudou použity v počátku války, ale předpokládal jsem, že budou použity v době, kdy se koaliční jednotky dostanou do okolí, do bezprostřední blízkosti Bagdádu. Tam jsem měl obavy opravdu, že budou použity a že naše jednotka v tomto okamžiku bude zasahovat. Nicméně průběh vlastní války potom ukázal, že koaliční jednotky dobře naplánovaly celou akci a svým rychlým postupem zejména na Bagdád v podstatě znemožnily vojsku Saddáma Husajna se opevnit, udělat obranu a při této obraně i používat zbraně a mezi ně i zbraně hromadného ničení. Z toho, když jste zažil válečnou situaci v oblasti Perského zálivu a z toho, co vidíte nyní, myslíte si, že válka byla, řekněme v uvozovkách, jednoduchá oproti tomu, co bude čekat koaliční spojence včetně vašich nástupců sedmé polní nemocnice po válce? No, tak pokud srovnám to, co jsme zažili my jako naše jednotka s tím, co bude zažívat sedmá polní nemocnice, nebo co naše jednotka zažívá v současné době, to znamená, humanitární pomoc a pomoc při budování sedmé polní nemocnice, tak objektivně musím říci, že v řadě případů právě příslušníci sedmé polní nemocnice to budou mít horší. Horší o to, že nebudou vystaveni přímému ohrožení, určitě nebudou vystaveni leteckým útokům, raketovým útokům, nebude na ně vedena bojová činnost, ale budou se pohybovat v prostředí zdánlivě mírovém, nicméně v prostředí, kde se bude pohybovat spousta lidí, kteří v z jakýchkoliv pohnutek, z pohnutek fanatismu, z pohnutek jiných, budou provádět teroristické nebo jiné šílené činy, a to je velmi nebezpečné, protože proti tomu se těžko brání. Myslíte, že takové útoky přijdou a jsou takové náznaky v Basře, kde se v současné době pohybují čeští zdravotníci, nejen zdravotníci, ale i část českého kontingentu, která zajišťuje podporu zdravotníkům? Já si myslím, říkám to nerad, přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale mám obavy, že v nejbližších několika týdnech, měsících, k tomuto bude docházet v Basře a v celém Iráku k těmto činům dochází. Zatím nebyly naštěstí z hlediska iráckých fanatiků úspěšné, ale pokud řeknu konkrétně, je to minulý týden v Basře, na hlídku britské jednotky byl vystřelen protitankový granát. Naštěstí proletěl vozidlem a nebyl iniciován, nedošlo ke zranění vojáků. Tyto činy jsou a bohužel budou. Ale já doufám, že po několika měsících úspěšné konsolidace a obnovy Iráku, kdy začne působit policie ve státu Irák, začnou působit správní úřady, že i tato v podstatě činnost bude omezována. Já doufám, že brzy skončí a že budou vytvořeny normální mírové podmínky v Iráku. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík o Dušanu Lupuljevovi řekl, že kéž by měl takových velitelů víc, jako je Dušan Lupuljev. Vrátíte se do oblasti Perského zálivu? Já doufám, že se nevrátím už jako voják, že se sem vátím jako turista nebo na krátkou návštěvu. To určitě bych se rád vrátil do míst, kde jsem působil. Já si myslím, že už jsem tady strávil nějakou dobu. Ještě bych chtěl reagovat na ta slova, která jste tady řekl. Já nevím, jak to pan ministr říkal, ale já si myslím, že jsem úplně normální velitel, normální voják. Takových velitelů jsou desítky, stovky v naší armádě. Myslím si, že to není otázka nějakého Lupuljeva, ale je to otázka přípravy profesionálů v naší armádě. Tvářil jste se rozpačitě, když ministr obrany Jaroslav Tvrdík na slavnostním shromáždění před několika hodinami podobná slova opakoval. Ano, já jsem se tvářil rozpačitě, protože jsem přesvědčen, že o tom není potřeba mluvit, pokud prostě člověk splnil úkoly, které měl, tak je splnil, je to jeho povinnost. Pokud ho za to někdo pochválí, budu rád, ale já osobně nejsem moc rád, když se o tom moc mluví. Na co se těšíte, až se vrátíte do České republiky? Tak jestli mohu být upřímný, tak samozřejmě na rodinu, na manželku, na dceru, kterou jsem už dlouho neviděl a samozřejmě na kamarády, na lidi. Já mám rád českou kulturu, náš životní styl, kterého si velice vážím, samozřejmě na dobré jídlo, pití a na Českou republiku jako takovou. Přeji vám šťastný návrat domů. Hostem Interview BBC, které jsme vysílali z Kuvajtu, z kampu Dauhá, které bylo základnou české protichemické jednotky. Hostem u mikrofonu byl Dušan Lupuljev. Děkuji za váš čas, který jste věnoval rozhlasové stanici BBC a někdy v Praze na shledanou. Na shledanou. Já děkuji za čas posluchačů. Takové bylo Interview BBC z Kuvajtu. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích Velitel Lupuljev se díky působení v misích dívá na svět vážně PRAHA 5. května (ČTK) - Léta působení ve vojenských misích velitele česko-slovenského protichemického praporu Dušana Lupuljeva změnila. Dívá se na svět více vážně, ale žádný morous nebo pesimista se z něj nestal, prozradil dnes v rozhovoru pro BBC, který se odehrával přímo v jeho působišti v Kuvajtu. Změny si všiml i u mnoha mladých vojáků ve své jednotce. "Když vidí utrpení těch prostých lidí, začínají se měnit," konstatoval. Jedním z nejobtížnějších momentů bylo podle velitele rozšíření mandátu praporu o humanitární pomoc. Pro vojáky zvyklé na bojové akce je rozdělování humanitární pomoci činností velice odlišnou. "Voják se dostane do prostoru, kdy kolem něho je sto, dvě stě lidí, kterým dává vodu a kteří mu sice nechtějí ublížit, ale tlačí se na něj, mačkají ho, kolikrát ho i povalí," vysvětlil Lupuljev. Velitel praporu se snažil své podřízené od začátku mise na válku připravit. "Od počátku jsem jim říkal, že jdeme do obtížné situace," podotkl. Na některé okamžiky se však připravit nešlo. Takovými chvílemi byly například raketové útoky, jež vojáky na začátku války sužovaly. Lupuljev přiznal, že vliv leteckých poplachů na psychiku zpočátku považoval za podružný. Protože se však odehrávaly většinou nad ránem nebo v době oběda, tak zátěž na vojáky byla značně vysoká, nemohli se například pořádně vyspat. "Na toto se v té době před válkou nedalo připravit, to si musel každý voják prožít," dodal velitel. Misi, která v Kuvajtu k 31. květnu končí, považuje Lupuljev za úspěšnou. Nejdůležitější je podle něj to, že se domů vrací všichni, nikdo nebyl zraněn, nestala se ani žádná vážnější nehoda. Navíc si ověřil, že vojáci jsou schopni se velice rychle zorientovat v cizím prostředí a naučit se novým postupům a procedurám. Je hrdý na to, že je příslušníkem české armády. "Opravdu si myslím, že vojáci v těchto misích naší armádě nedělají ostudu," uzavřel. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:09 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
