| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 21. dubna 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Eva Jiřičná | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Architektura je i boj se světlem, říká architektka českého původu od roku 1968 žijící v Londýně Eva Jiřičná.
Přepis rozhovoru Citace rozhovoru v médiích Nejen o boji architektů se světlem bude následujících třicet minut. Před námi je půl hodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla architektka českého původu žijící v Londýně, která patří k nejuznávanějším autoritám v oboru, paní Eva Jiřičná. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Děkuji, jak jste mě krásně představil. Jestli patřím do světového, já nevím, jak se to přesně říká. K nejuznávanějším autoritám oboru. Víte, na tom, tak už v tom mým věku už na tom tak moc nezáleží, člověk jenom se stará o to, aby nic nezkazil. Ve vašem věku, pokud bych měl říci, tak na mě působíte jako žena, které je mezi čtyřiceti a padesáti lety. No, tak musíte trošku přidat, poněvadž já jsem se narodila už před druhou světovou válkou, tak si dovedete představit, o kolik jste se zmýlil. Ale je to životní optimismus, který jste zdědila po tatínkovi, jak říkáte v mnoha rozhovorech a který vás udržuje takto svěží? Těžko říct, já si myslím, že jsem tatínkovi vděčná za optimismus, poněvadž tatínek vždycky říká, když je ti do breku, tak se musíš zasmát. A já to můžu předat komukoli jako nejlepší radu do života, protože člověk vždycky může najít něco, čemu se dá smát. A jakmile se zasmějete, tak všechno už se dostane do trošku jiné polohy. Takže za to jsem tatínkovi velice vděčná, ale bez optimismu já si nedovedu představit, jak člověk může žít. Kdy vám naposledy bylo do breku a začala jste se smát? To se stává velice často, víte, když něco navrhnete a teď se těšíte, jak to bude krásně vypadat a nakonec přijdete na stavbu a všechno je to špatně, někdo vám něco slíbí, někomu se něco nelíbí. Samozřejmě jsou další tragické historie, že někdo umře, někdo je nemocný, a to se potom ten smích hledá špatně, ale vždycky aspoň, možná, že to není vždycky jenom smích, ale vždycky je něco, co člověk může najít pozitivního. Takže, jako každá situace, když něco člověk zvorá, když má neúspěch, tak se z toho něco naučí. Takže, když se na to pak podíváte zpátky, když se rozejdete se svým partnerem a když se na to podíváte zpátky, tak zjistíte, že jste se něco v životě naučil. Samozřejmě, když někdo někomu umře někdo z rodiny, tak je velice těžké tento přístup aplikovat, ale člověk se vždycky musí snažit aspoň, aby neudělal ze sebe toho mučedníka, který dělá nepříjemnou situaci kolem sebe. Je to těžké někdy, ale člověk se vždycky v životě musí snažit. Pracovala jste pro pojišťovnu Lloyd, dále pro lorda Rothschilda, i pro prezidenta Václava Havla. Vaše jméno najdeme v prestižních publikacích velikánů designu dvacátého století spolu s legendami Le Corbusiera či Franka Lloyda Wrighta. Čeho ještě Eva Jiřičná ve svém oboru nedosáhla a dosáhnouti chtěla? Tak to je strašně těžké, když jsem byla mladá, tak jsem si vždycky říkala, že nejdůležitější je, aby žena dokázala mužům, že může také postavit dům, protože když jsem začala studovat architekturu, tak mi všichni říkali: "Dělej interiér, ženy na architekturu nestačí, nech to hochům." A samozřejmě, protože jsem vždycky bojovala za jakákoli práva včetně ženských práv, symbolických práv nebo vždycky jsem na straně těch utlačovaných. Tak jsem si říkala, že já musím dokázat svým kolegům, že to dovedu také. A to jste dokázala, že vstupuji do vaší řeči, protože v souvislosti s prací na projektu pražského Hotelu Josef na rohu Masné a Rybné ulice jste v časopisu Architekt uvedla, dovolte, abych citoval vaše slova: "Ještě nikdy se mi nepodařilo navrhovat exteriér a interiér dohromady. Původně i v případu Hotelu Josef jsem byla požádána o návrh interiéru na existující projekt. Odmítla jsem, protože z plánu bylo patrné, že hotelový prostor je příliš komplikovaný. Teprve ve třetím nebo čtvrtém zamítnutí územního rozhodnutí původního projektu jsme začali mluvit i o návrhu budovy samotné," konec citátu. Dá se tedy říci, že navrhováním exteriéru i interiéru v případě Hotelu Josef se vám splnil jeden ze snů? Pokud se tohoto názvu týká, ano, protože to nebyla první budova, samozřejmě, kterou jsme postavili, ale vždycky si třeba klient najal někoho jiného, kdo by dělal interiéry a my jsme dělali jenom budovu nebo jsme zase dělali interiér do budovy, která byla navržena někým jiným. V případu Hotelu Josef se to podařilo, že jsme měli daleko větší kontrolu toho, co se děje vně s tím, co se děje uvnitř. A já vždycky říkám, a to se mým kolegům nikdy moc nelíbí, že proto, že potřebujeme interiér, protože musíme bydlet, protože musíme někde pracovat, protože musíme někde něco vyrábět, potřebujeme interiér, čili z důvodů toho, že potřebujeme vnitřek budovy, víceméně vzniká požadavek na to, že ta budova má jakousi obálku a ta obálka je potom exteriérem a ten exteriér je potom interiérem města nebo vnějšího prostoru. Takže ono to je trošku všechno spojené. Jenomže strašně těžko se dělá interiér do budovy, která byla navržena někým jiným a kdo se snažil o úplně jiná objektiva. Takže, když člověk může kontrolovat obě dvě stránky problému, tak má větší šanci udržet koně na jedné uzdě, jinak se ty koně trošičku rozběhnou. Čím si vysvětlujete, že je poměrně častým jevem právě rozběhnutí se těch pomyslných koní, to znamená, že se poměrně často stává, že někdo jiný navrhuje interiér a někdo jiný exteriér? Myslím si, že to začalo po druhé světové, ale to je můj názor, ale já se domnívám, že to začalo po druhé světové válce, víceméně v Americe, ze které také pochází Frank Lloyd Wright, který nikdy v životě by nenechal nikoho sáhnout na jakoukoli část jeho interiéru, když dělá exteriér, ale když začalo po válce s velkou výstavbou vlastně už před druhou světovou válkou, poněvadž Amerika do války vstoupila až velice pozdě, tak se začaly stavět veliké kancelářské budovy, které byly víceméně jenom tou obálkou s otevřeným prostorem, do kterého si různé firmy a různí klienti potom přinesli nábytek, koberce, začali zařizovat. A ten interiér najednou nabyl nedůležitého nebo stal se nedůležitým problém. Tím pádech architekti začali dělat fasády a ne víceméně se zabývat tím, jak ta budova vevnitř funguje, vypadá. Tak tím dostala architektura takovou nepříjemnou, nepříjemné jméno. Takže se architekti považovali za nelidské, neměli, nevytvářeli příjemné pracovní nebo obytné prostředí. Takže zase svět začal hledat na jinou odpověď, protože architekti, když začali dělat okna, aby byly symetrická, aby ta budova z vnějšku vypadala co nejlépe, tak samozřejmě potom s interiérem bojovali, protože třeba neměli okna tam, kde je potřebovali, neměli vchody tam nebo komunikace a tak dále. Tak se najednou vytvořila složka interiéristů nebo dekoratérů. A ti začali pracovat vevnitř, začali pracovat s polštáři a dekorací, která samozřejmě se dá dát kamkoliv, protože to je víceméně jako udělat kulisy do divadla nebo vytvořit úplně umělou scénu. A samozřejmě ty dvě věci někdy velice skřípají, když spolu mají pracovat dohromady. Takže já si myslím, že kdybychom byli dělali jenom interiéry do Hotelu Josefu, takže jsme nikdy nemohli dosáhnout toho, že jsou dveře na pravém místě, okna na pravém místě, že tam je místo pro židli, pro stůl, protože to všechno víceméně už bylo v tom originálním konceptu, jak ta budova vypadá. Takže za to jsem vděčná, tak to byl jeden z takových gólů, který jsem si, řekněme, předem vzala, ale zas tam bylo dalších jiných problémů. Ale kdybych se vrátila k vaší otázce. To znamená, čeho Eva Jiřičná ve svém oboru nedosáhla, ještě dosáhnout by chtěla? Já se pořád, já to zjednoduším. Já vždycky říkám, že já bych si přála nebo bych si přála v každém svém příštím projektu to udělat lepší než ten projekt předcházející. Čili, to, co jsem zkazila dnes, abych měla možnost napravit to zítra. Takže kdybychom měli možnost udělat další hotel, tak samozřejmě bychom ten hotel asi udělali ještě lepší, poněvadž bych už měla další zkušenosti, ale to je u architekta naštěstí i naneštěstí neustálý proces. Takže člověk se pořád učí, a proto ta architektura je tak přitažlivá, poněvadž už se nikdy nenutíte. Ve srovnání s mnoha dalšími jinými zaměstnáními, o kterých si dovedu představit, musí být velice monotónní, máme pokaždé jiného klienta, pokaždé jiný problém, pokaždé pracujeme s jinými lidmi. Já, když jsem přišla do Anglie, tak jsem měla, můj první spolupracovník byl zkušený starý architekt a ten mi vždycky říkal: "Nejdůležitější je, když ukončím projekt, abych měl víc kamarádů, než jsem měl, než jsem ten projekt začínal." A to si myslím, že se stalo také, opakuji to po něm, moje krédo. Deník Mladá fronta DNES nadepsal svého času váš portrét titulkem "První dáma architektury". Časopis Reflex zase napsal, že jste jedinou žijící ženou, která se dostala do knihy Století designu. Když se vám dostane do rukou nějaký text o vaší osobě, který vás například označuje za první dámu architektury. Budí ve vás rozpaky nebo naopak vás naplňuje příjemnými pocity? Myslím, že jsem spíš rozpačitá, protože je to velice jednoduché přijímat chválu a člověk by samozřejmě to měl ocenit. A já si toho velice vážím, když mi něco kdokoliv řekne nebo napíše, i když je to negativní, nebo pozitivní, z toho negativního se může člověk poučit, z toho pozitivního může mít člověk dobrý pocit. Ale člověk je soudcem sebe sama a z toho, co udělá, je nejlepším soudcem sám. Takže já jsem byla vychovaná maminkou, která, když se mi něco povedlo, tak aby mě nerozmazlila, tak mi řekla: "No a co," a já za to jsem také vděčná, protože mě to naučilo se zabývat tím, co je výsledek. On z vlastní práce radši, v pohodě si to někdo jiný ocení, jestli si toho někdo jiný váží, to je hrozně příjemné, když se to stane, ale nejdůležitější je, vy to dobře sám víte, když jste něco zkazil, když jste něco, něčemu nedal dostatečnou péči, když něco se mohlo udělat lepší. Takže... Dá se říci, že sám člověk si je nejlépe vědom svých největších slabin? Určitě, určitě, jako nikdy, třeba to není člověk sám schopen pochopit a za to jsem vděčná, když třeba někdo zvenku je /nesrozumitelné/ takovou pravdu odhalit a když mě někdo opraví, když dělám chybu v jakémkoli jazyce, který jsem se kdy naučila, tak za to také poděkuji, poněvadž doufám, že tu chybu už po druhé neudělám. Takže v architektuře, když někdo řekne, že dveře nefungují tak, jak jsme si mysleli, že fungovaly nebo že v místnosti není zrovna takové světlo, jak by nejlepší pro provoz, který se v té místnosti nahrává. Já jsem vděčná za jakýkoliv komentář, ale jak říkáte, soudcem sebe sama je nejlepší člověk sám. Pohled do životopisu Evy Jiřičné. Narodila jste se 3. března 1939 ve Zlíně. Tatínek byl architekt, který pracoval pro Tomáše Baťu. Bydleli jste v jenom z baťovských domků v Lomné až do chvíle, než byl Zlín bombardován. Byla to právě profese otce, která předurčila, že Eva Jiřičná bude inženýrkou architektury? Možná nepřímo, ale já jsem vždycky chtěla studovat chemii, protože chemie mě bavila od prvního roku, když jsme se ji začali ve škole učit, fascinovala mě, pokusy, těmi jsem byla okouzlená, také jsem tam ničila jejich sporák, poněvadž jsem tam kalila kov a snažila jsem se dělat kovové krystaly a ve škole jsem v laboratoři strávila víc času, nežli kdokoliv jiný. Možná, že to bylo tím, že jsem měla dobré učitele, ale já v podstatě si myslím, že mně příroda přirostla k srdci daleko víc, nežli jsem si dříve kdy uvědomovala. Takže když, třeba teď jsme dělali výstavu Mendelova o genetice a když člověk vidí v architektuře proces logiky, který víceméně byl nebo odráží logiku přírody, tak to byl důvod, proč já jsem chemii milovala od věku, já nevím, od osmi, devíti let. Vy jste chtěla studovat chemii, tak jste jí milovala, jak teď popisujete a nakonec jste se rozhodla pro architekturu. Nemýlím-li se, tam sehrál roli před maturitou váš profesor chemie. Když jste tak milovala přírodní vědy, matematiku, fyziku, chemii, odpusťte prosím tu osobnější otázku, čeho se týkala vaše hádka s chemikářem, že jste změnila totálně svůj názor na vaši budoucnost? To bude znít tak hloupě, že se tomu doufám vaši posluchači budou smát zrovna tak, jako se tomu musím smát já, teď s odstupem času. Ale já jsem byla ve třídě nejlepší a on si asi myslel, jak to posuzuji dnes, že si toho moc o sobě myslím, a tak mě chtěl potrestat. A tak vždycky hledal otázky, aby mě takzvaně mohl skoupat. Já jsem to tenkrát samozřejmě tak nechápala. A při moji poslední zkoušce mě požádal, abych popsala hutě. A já jsem to udělala přesně tak, jak se to v naší knize psalo, poněvadž to jsem se naučila, samozřejmě, i když to bylo něco, co mě v chemii nebavilo, poněvadž to byl popis procesu, který víceméně s tou chemií /nesrozumitelné/. A on do toho vložil jiné názvosloví a řekl, že není jenom kniha, ze které se člověk musí učit, ale že si mám také přečíst něco jiného. Mně se to zdálo, že je to velice nespravedlivé. A tak jsem řekla, že nemá pravdu, on mi pak řekl, že já nejsem, jako student, že nemám nikdy pravdu, že jsou to učitelé, kteří mají pravdu. A já jsem si řekla, že mu tu radost neudělám, abych u něj dělala maturitu z chemie, a tak jsem se okamžitě po této zkušenosti přihlásila na maturitu z fyziky, jenomže jsem si neuvědomila, že když budu chtít dělat zkoušku na fakultu chemickou, že musím mít maturitu z chemie. Když jsem to za dva měsíce později zjistila, tak už bylo pozdě. A tak jsem začala hledat mezi vysokými školami, která vysoká škola technického druhu přijme maturitu z fyziky... A bylo to České vysoké učení technické? Architektura. Tak jsem to všem řekla a všichni mi okamžitě řekli včetně mého tatínka, můj tatínek řekl správně, podívej se, musíš o tom zapřemýšlet, protože budeš architektovou ženou. A já ze zkušenosti pozdější vím, že většina mých kolegyní si vzaly architekta, což jsem udělala i já a že se staly architektovou ženou. Ženy potom zůstaly doma, architekti, jejich partneři pracovali, dělali všechny projekty a ženy u toho tak trošku víceméně poskakovaly. A tak já tím, že mě všichni od toho odrazovali, tak jsem si řekla, to je přesně to, co teď chci dělat, a tak jsem na tu architekturu šla a musím se přiznat, že mi to trvalo několik let, než jsem zjistila vůbec, o čem ta architektura je. Teď bych to neměnila, protože teď se z architektury stal můj koníček... Ale z toho co říkáte, tak je to poměrně zjevně v architektuře běžné, že ženy jsou tou ženou architekta, protože jak jsem citoval, tak v knize Století designu jste vlastně jedinou žijící ženou, která se do té knihy dostala? Je mnoho studentek architektury, které jsou velice nadané a velice schopné. Ale v životě architektura, není to jednoduší povolání pro ženu, protože to je velice náročné na čas, je to povolání, kde máte neobyčejnou zodpovědnost, poněvadž na jedné straně utrácíte někoho peníze a jste za to zodpovědný. Z druhé strany jste zodpovědný za to, jak lidé pracují na stavbě. Člověk neustále žije v napětí a musí si na to zvyknout. A když máte rodinu a děti, tak je to velice těžké, emocionálně tyto všechny procesy sdílet. Já jsem nemohla mít děti, bůhví, kdybych byla měla děti, jestli bych u architektury mohla zůstat a vydržet a pracovat soboty, neděle, večery, noci. Takže, ale druhá věc je také, že já musím zase poděkovat za to tatínkovi, protože já jsem se naučila, že pro něj, ačkoliv měl rodinu a děti, tak pro něj ta architektura byla tak důležitá, že on se s ní zabýval pořád. My jsme šli spolu na procházku do lesa a on mi vykládal o architektuře stromů a o architektuře polí a vnějších prostorů. A já později, to samozřejmě, když jsem tu architekturu šla studovat, tak tomu jsem vůbec nerozuměla. Ale teprve později jsem přišla na to, že ta architektura se víceméně stane částí člověka zrovna tak, jako to asi prožívali slavní architekti v předcházejících stoletích a i současní architekti, kteří žijí dnes. Jaká je architektura stromů, když vzpomínáte na tatínka a jeho procházky lesem? To, co všechno definuje prostor nebo co má /nesrozumitelné/ definici, je něco co souvisí s architekturou. Já jsem studovala u Frágnera a Frágner při jedné kritice se mě zeptal, jestli bych mu popsala, jakým způsobem se budou otevírat dveře mé budovy. A já jsem mu řekla: "Pane profesore, to není architektura." On mi na to odpověděl: "Na příští schůzku mi najděte tři věci, které s architekturou nesouvisí." Poněvadž architektura je všechno, co víceméně okupuje nějaký objem a co má proporce, co zaujímá nebo má určitý tvar nebo dá se definovat určitým tvarem. Tak zrovna tak jako budova, tu architekturu, má tvar země a všechno co s přírodou souvisí. A tam je ten můj styk s přírodou, protože architektura víceméně je o stavění, o konstrukci. Všechno, co se postaví, podléhá zákonu gravitace. A ty zákony gravitace, to je statika a ta bez toho, člověk může postavit cokoli, ale musí to nějakým způsobem odpovídat zákonům, které máme společné s celou přírodou... Přírodním zákonům? Přírodním zákonům. Dovolte, abych ještě jednou citoval vaše slova, tentokrát z rozhovoru pro týdeník Reflex, svého času jste uvedla, že vaší posedlostí, krom jiných, je světlo. "Hledám cesty, jak ho dostat do prostoru." Je to ta hlavní posedlost, kterou máte v architektuře, světlo? To, když zhasnete všechny světla nebo v noci žádná architektura nebo v prostoru, kde není žádné světlo architektura neexistuje, poněvadž je neviditelná, poněvadž nejsme schopni ji vnímat. A teď je to trošičku komplikovanější, poněvadž samozřejmě i slepý člověk určitým způsobem vnímá architekturu trošku v jiném podání, než to dělá člověk normální. Takže to není tak jednoduchá otázka. Ale světlo dovede z architektury udělat na dvě úplně různé věci. A manipulovat se světlem a se stíny a s definicí detailů nebo s definicí světla a stínu. Architektura víceméně ožívá, a to jako není jenom moje posedlost, ale už /nesrozumitelné/ říkal, že architektura, teď nevím, jestli to dobře přeložím, architektura jedině existuje ve světle. A my samozřejmě se světlem teď manipulujeme daleko jednodušeji v důsledku zlepšené technologie, než tomu bylo kdy. Ale když se podíváte na světovou architekturu od jejího vzniku, od doby egyptské a mezopotámské, tak to je myslím, takový základní moment pochopení toho, co architektura je, anebo čím může být, když člověk zvládne element světla a může si s ním hrát. Někdy, když je zataženo, tak máme světlo, které je rozptýlené, někdy máme světlo přímé. A teď samozřejmě v interiéru to světlo můžeme, můžeme s ním manipulovat zrovna tak, jako se to dělá na scéně divadelní. Zmínila jste technologický vývoj, který proměnil i architekturu a manipulaci se světlem, jak to označujete. Ve kterých okamžicích je ta manipulace se světlem v současnosti v architektuře nejobtížnější? Jak překážky tady jsou? Když není dost peněz. Je to jenom o penězích? Ne, člověk tomu musí rozumět, protože spočítat, kolik kam jde nebo kolik luxů má určitá místnost, třeba na pracovním povrchu nebo na stěně, je velice jednoduché, ale kvalita světla je něco, čemu člověk musí rozumět. My máme na výběr neobyčejné množství světelných zdrojů, umělých světelných zdrojů, ale máme také pořád ten neměnný objekt slunce. A my pracuje s denním světlem, s umělým světlem, někdy se ty dvě musí spolu setkat v harmonickém soužití, někdy si musí odporovat. Ale to se člověk musí naučit a do toho právě přichází ten cit, protože to se spočítat nedá, vysvětlit nedá, to člověk musí cítit. A to se jenom naučí tím, že dělá jednu chybu za druhou a nakonec z toho dojde k jakémusi poznání určitých nevyslovitelných pravidel. Když hovoříme o světle, vy jste i v časopisu Architekt v souvislosti s vaší prací na Hotelu Josef, pražském hotelu, zmínila, že jste chtěla mít okno k podlaze, protože když sedíte v pokoji, vnímáte okno jako obraz. A to byl váš první boj s památkáři, protože na Starém Městě robit velká okna jako výkladní skříň byl problém zasazení Hotelu Josef do architektury Starého Města pražského. Dostáváte se často do konfliktu s památkáři, kteří chtějí ochraňovat, řekněme, kontinuu a historii architektury? Do konfliktu se dostává člověk v architektuře s různými organizacemi, které mají vyrytá pravidla, která jsou neměnná. A pokud památkový ústav spolupracuje s architektem natolik, aby si mohli vyjasnit, co je objektivní situace a co je situace subjektivní a rozdělit tyto dva názory, tak někdy dojde k spolupráci. A já musím říct, že s památkovým ústavem jsme v několika projektech neměli žádné odporné názory a nakonec ten hotel s naším přístupem k artikulaci oken a k ztvárnění celé té fasády prošel víceméně bez velkých problémů, ale když jsem poprvé ten projekt prezentovala v komisi a když viděli na tom malém modýlku velká okna, tak se samozřejmě postavili proti, protože si všichni představili Darex na Václavském náměstí a jiné nevhodné případy, které samozřejmě budily asociaci velkých zasklených oken s modrou nebo hnědou fólií na odraz ultrafialových paprsků. Po diskusi já jsem tento argument velice dobře chápala, protože jako všichni ostatní, když se podívám na Darex, tak se mi srdce sevře. Tak my jsme vysvětlili teorii, proč ta velká okna nebudou ničit prostor nebo dokonce ulice Masné a víceméně v souladu s budovou barokní naproti, s budovou dvacátého století na druhé straně a s budovou devatenáctého století policejní stanice, se kterou sousedíme. To je právě ta spolupráce interiéru a exteriéru. Samozřejmě, kdyby člověk chtěl udělat jenom fasádu budovy a udělat něco, co takzvaně památkářům vyhoví, tak jsme tam mohli udělat barokní okénka. Jenomže ty prostory pokoje jsou velice malé. A víte, mně vždycky nejvíc, jako, je nepříjemné, když přijdu do hotelu a tam jsou obrázky nebo reprodukce opravdu nevhodného umění, které se prakticky nelíbí nikomu a které byly pro klienta laciné zakoupit na nejlacinějším trhu pověšený na stěně, tím se interiér neudělá. Ale když se v interiéru navrhne okno, které víceméně je součástí celé stěny a když to okno se dívá na prostor, který je Praha, se všemi detaily Starého Města, to je obraz, a to bych všem cizincům, kteří v tom hotelu bydlí, chtěla nabídnout místo reprodukce, já nevím, Slavíčkovy Prahy, která je barevně naprosto nevhodná a zarámovaná a tak dále, takzvané laciné umění. Nám to zase pomohlo v tom interiéru vytvořit daleko větší prostor. Samozřejmě, já když v tom hotelu sama spím a když ráno rozhrnu záclony a třeba mám někdy, když tady jsem v Praze přes sobotu a přes neděli a mám ráno trochu času a dívám se na tašky střech staré Prahy, tak je to to nejlepší zadostiučinění, který se kdy může architektovi stát. Když se díváte do vnitřního prostoru, tak my jsme se snažili ten vnitřní prostor vytvořit tak, aby byl esteticky příjemný, takže se díváte zase na budovu, která víceméně v kontextu toho Starého Města neuráží a víceméně na sebe neupozorňuje, ale vždycky vidíte nebe. Zmínila jste v tomto pořadu, že architektura a citovala jste klasika, je i bojem se světlem. Čím je pro vás, pro Evu Jiřičnou, architektura krom boje se světlem a s vlastní nedokonalostí? Já teď na to odpovím trošku nadneseně, ale to je to, co říkal můj starý učitel Frágner, vším. Pro mě je architektura vším, co mám kolem sebe. Když sedím ve vlaku, tak se dívám na prostor vnitřního zařízení vagónu, když sedím v prostoru vaše nahrávacího studia, tak samozřejmě vnímám, jak ten prostor působí na vás, na mě. Jak na vás působí? Smutně. Smutně? Je tady málo světla? Ne, ale myslím si, že by se s tím dalo udělat něco, což by bylo trošku povznášející na mysli, nežli šedivé stěny. Víte, moderní architektura používá šedivou barvu, jako odpověď na všechno. Takže se stavby natírají našedo, beton je šedivý, podlaha bude mít šedivý koberec, také ho má, židle jsou černé, šedivý potah má na stole, šedivé počítače. Říká Eva Jiřičná. Já děkuji za to, že jste věnovala rozhlasové stanici BBC svůj čas. Bylo mi potěšením. Věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposled. Já také doufám, mně bylo také potěšením a děkuji za rozhovor. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec, takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích Cyklus přednášek o ženách v architektuře zahájí Eva Jiřičná Hospodářské noviny, 2. 10. 2003, strana: 10 - Se zastřešujícím tématem Ženy v architektuře vstupuje do další fáze projekt přednášek a diskusí, organizovaný sdružením Kruh. Akce, které se pravidelně zúčastňují přední teoretici i praktikující tvůrci, získala letošní Cenu časopisu Architekt. Jako první přednášející se představí česko-britská architektka Eva Jiřičná. Dnes od 19.30 v prostorách pražské právnické fakulty na náměstí Curieových představí své projekty - ty realizované i ty, které zůstaly jen ve stadiu načrtnutých idejí. Z posledních prací je možné jmenovat novostavbu pražského Hotelu Josef, interiéry Britské rady v Bredovském dvoře či návrh Studijního a knihovnického centra v jejím rodném Zlíně. Jiřičná, která je zastánkyní hi-techové tvorby, patří k nemnoha známým českým architektkám. Vedle ní čas od času pronikne na veřejnost jméno Aleny Šrámkové, Ireny Fialové, Heleny Jiskrové nebo Markéty Cajthamlové. Sama má na to, proč se celosvětově ženy v této profesi hůře prosazují, obecně přijatelný názor. "Architektura není nejjednodušší povolání pro ženu, protože je velmi náročné na čas," prohlásila přes časem v rozhovoru pro BBC. "Architekt žije v neustálém napětí, na to si musí zvyknout. A když má rodinu a děti, je velmi složité tyto procesy emocionálně sdílet." Během podzimní části přednášek Kruhu se má v Praze představit ještě švýcarská architektka Marianne Burkhalterová. Akce je plánována na 6. listopad. Čtyři dny na to pak bude v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze slavnostně zahájena výstava Povolání: architektka. Kurátorka Soňa Ryndová vybrala práce nejznámějších českých i zahraničních autorek. Chybět by neměly realizace Evy Jiřičné a dalších zmíněných tvůrkyň. Zahraniční scénu pak přiblíží projekty například Zahy Hadidové. Ta letos za návrh parkoviště a terminálu ve Štrasburku obdržela Cenu EU za architekturu, udělovanou Nadací Miese van der Rohe. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:24 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
