| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| úterý 08. dubna 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Pavel Ruml | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Pavel Ruml hovořil o svých prožitcích z válečných konfliktů v Bosně a Kuvajtu.
Přepis rozhovoru Po propuknutí války v Iráku koncem března začali čeští chemici působit v centru Kuvajt City a opustili tak americkou vojenskou základnu Camp Dauhá. Začátkem dubna se čeští vojáci přestěhovali zpátky z výstaviště v Kuvajt City do amerického tábora. Vojenský kaplan Pavel Ruml, který donedávna působil v Kuvajtu u české protichemické jednotky popisuje stísněné podmínky. Pavel RUML, vojenský kaplan (zvuková ukázka): Byly tam tisíce s tisíce lidí, projížděly, samozřejmě ty jednotky se zastavily chvilku na základně, pak byly odesílány dál na další základny. Takže to bylo náročnější pro všechny. Na budově číslo deset, kde my jsme bývali vlastně celou část. Polovičku z ní jsme vyklidili. Za našimi kontejnery se ubytovávaly jednotky, které projížděly, měly tam pouze lehátka nic jiného a byly tam třeba čtrnáct dní vlastně hned za stěnou stovky lidí. Bylo to náročné i pro nás, prostě hluk, a tak dále k tomu nedostatek hygienických zařízení a podobně. Páteční slova vojenského kaplana Pavla Rumla. Nejen o působení českých vojáků v Kuvajtu bude následujících třicet minut. Vítejte při poslechu půlhodiny otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal, k protějšímu mikrofonu usedl vojenský kaplan, který působil donedávna v Kuvajtu Pavel Ruml. Vítejte v BBC, hezký, dobrý den. Děkuji, dobrý den. Ne vlastní vinou se vojenský kaplan Pavel Ruml vrátil z Kuvajtu o několik měsíců dříve, než původně plánoval. Českou protichemickou jednotku jste musel opustit kvůli vážnému zranění obličeje, konkrétně nosu. Již jste po operaci. Berte první otázku nikoli jako zdvořilostní. Jak se vám daří? No, děkuji za pozvání a také za otázku a za zájem. Daří se mi dobře. Daří se mi dobře, jako člověku, který se po sedmi měsících vrátí domů, i když jsem samozřejmě zatím neokusil domácí postel a přebývám na nemocniční posteli, tak je mi velmi dobře. Lékaři se o mě postarali skvěle, to znamená, že veškeré potíže den po operaci vlastně odezněly a teď se zotavuji a je mi fajn. Šlo o vážnou operaci? Tak to bychom se museli ptát asi lékařů. Vy jste se neptal? Oni mi narovnali zlomený a pokřivený nos. Museli vyjmout nějaké úlomky kostí, museli to celé přerovnat. Takže já si myslím, že pro ně zřejmě to byl běžný rutinní zákrok, zřejmě těch úrazů takového charakteru mají celkem dost. Méně tak pro pacienta. Tak je to nová zkušenost. Já jsem v životě neměl zatím zážitek s narkózou a probouzením se po operaci a zážitek z tohoto stavu nebo takovéto situace, takže jsou to nové a nové zkušenosti. Musím říct, že to bylo obohacující a že jsem vlastně to všechno vděčně přijal, protože já jsem skutečně měl po tom zranění problémy. Takže mi to celkově pomohlo, ulehčilo mi to situaci. Tu operaci jsem napjatě očekával, protože mezi našimi vojáky je samozřejmě celá řada tvrdých chlapů, kteří podobný úraz už měli a podobnou operaci absolvovali. Takže, než jsem odlétal z Kuvajtu, tak mi vyprávěli, co mě čeká. Hodně přeháněli a musím říct, že to bylo mnohem jednodušší, než jak oni líčili. V čem přeháněli? Jak mě to bude strašně bolet, jak to bude kruté. Vy jste zkoušel to i s tou bolestí přežít a zůstat až do června a kdy přišel okamžik, kdy jste musel říct, zkrátka to nepůjde? Tak mě se ten úraz stal první den války a hned nato vlastně začaly raketové útoky, na které my jsme museli reagovat okamžitým úprkem do úkrytu a přitom jsme se museli chránit, to znamená, nasazovali jsme na sebe prostředky individuální ochrany jednotlivce, což konkrétně znamenalo mimo jiné také masku a každé to nasazení masky, mám dojem, že zrovna ten první den po tom mém úrazu a zákroku, že to bylo snad za den a noc asi sedmkrát, pětkrát nebo sedmkrát. Tak to vždycky byla samozřejmě zkouška mého nosu, no, a takhle, protože to takhle pokračovalo několik dní, vlastně víc než týden, tak se ukazovalo, že prostě to nasazování té masky vůbec nepomáhá tomu, aby se ta rána zhojila. Takže pak to nastalo, pak nastal ten zlom, kdy se ukázalo, že to zranění je vážnější a že prostě to běžným způsobem v té situaci konkrétní, v které jsem byl, nejde řešit. Jak již bylo řečeno, sám jste byl s českou protichemickou jednotkou připraven zůstat v Kuvajtu až do června, kdy dojde ke střídání chemiků s největší pravděpodobností. Co nyní převažuje ve vašich pocitech, to, že si nemůžete zvyknout, že vaši přátelé jsou stále v Kuvajtu a vy s nimi nejste nebo naopak to, že v Praze spíte v peřinách, neslyšíte letecké poplachy? Ty pocity jsou smíšené. Já už jsem si zvykl na to, že jsem prostě tady. Ze začátku to byl sen. To jsou prostě pocity velmi smíšené. Takže já už jsem doma, už si na to zvykám, už vím, že sem patřím, už vím, že nepojedu tam zpátky do Kuvajtu. No, a samozřejmě, že nejhorší asi to, na co narážíte, to nejhorší, to prožívání bylo vlastně ještě na území Kuvajtu v té konkrétní situaci, kdy já jsem musel to rozhodnutí udělat, musel jsem čekat na to, že moje okolí na to nějak zareaguje, že já na tom rozhodnutí musím trvat a musím to snést. Myslím si, že každý posluchač, každý člověk pochopí, že prostě odcházet od takzvané rozdělané nebo nedokončené práce není jednoduché a o to složitější to je, jestliže člověk opouští vojenský kolektiv, který má svá specifika, kde ti lidé k sobě prostě patří, kdy si na sebe zvykají, kde spolu žijí tak dlouho, takže to není jednoduché a nebylo to jednoduché. V současné době tedy to, co už převládá, je, už jsem doma. Postel a bez zvuku sirén. No, měl jsem zvláštní zážitek v té vojenské nemocnici, kdy jsem byl hned, po příjezdu na letiště jsem byl hned transportován sanitou do vojenské nemocnice a okamžitě jsem absolvoval několik vyšetření, tak jsem čekal na jedno to vyšetření na chodbě a zvenku ke mně dolehl zvuk nějakého klaksonu nebo sirény nebo co to bylo, tak to ve mně prostě nastartovalo. Ty instinkty, které jsem si v té válce vypěstoval, tak fungovaly, to znamená, že jsem nejdřív se rozhlížel, jestli je někde poblíž nějaký kryt, no, pak jsem si uvědomil, že jsem v Praze, že prostě už to všechno, čím jsem žil a čím dodnes žijí moji kamarádi a kolegové, že je to prostě pryč. Naposledy jsme spolu před rozhlasovým mikrofonem seděli koncem února. Bylo to na americké vojenské základně v Camp Dauhá v Kuvajtu, ve vojenské kapli jste tehdy hrál na piáno. Měl jste a vy jste to částečně naznačil už v předchozí odpovědi, že se do Kuvajtu nevrátíte. Bezesporu jste ale měl čas a náladu přemýšlet nad tím, zda ano nebo to bylo jasné hned od začátku, když jste přilétal do Prahy, že do Kuvajtu se už za chemiky nevrátíte? To bylo jasné v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že pojedu domů, respektive to byla podmínka toho mého rozhodnutí. Já jsem prostě věděl, že v dané situaci to moje místo tam nemůže zůstat prázdné. Takže nejdřív ze všeho, než jsem definitivně řekl ano, že odjíždím a souhlasím s repatriací, tak nejdřív ze všeho jsme sháněli s hlavním kaplanem náhradu za mě... Ovšem, dovolíte-li, vstoupím do řeči, do Kuvajtu k českému protichemickému praporu odletěl nový kaplan Miloslav Kloubek, který již v Kuvajtu byl. Vy jste se de facto střídali. On odlétal loni v září, vy jste jej střídal a Miloslav Kloubek si dal podmínku, že se do Čech vrátí v červnu, to znamená, v červnu nebude volno v Kuvajtu? No, tak to byl vlastně jeden z těch hlavních argumentů, proč kolega Kloubek tu výzvu přijal, že tedy mě do Kuvajtu jel vystřídat. Pochopte, že rozhodnout se, ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu, v podstatě z minuty na minutu, není absolutně jednoduché ve chvíli, kdy třeba Míla Kloubek už stojí na závěru své vojenské kariéry. Letos mu končí závazek a armádu bude opouštět, tak prostě se dozvěděl tuhletu věc. Hlavní kaplan mu vylíčil, celou situaci, že budu muset odjíždět a vyzval ho, aby do Kuvajtu jel, on to rozhodl v podstatě během půl hodiny a já si toho jeho rozhodnutí velmi vážím. Jak to bude v Kuvajtu probíhat dál, to je otázka, ta nikoliv nepřísluší mě, já asi odpověď vím nebo tuším, ale musíte se ptát těch, kteří mají v rukou rozhodování o budoucnosti zahraniční mise v Kuvajtu jako takové. Pravděpodobně podle toho plánování a podle všeho, co bylo zveřejněno, náš parlament schválil mandát naší jednotky do konce letošního kalendářního roku, a to by tedy konkrétně znamenalo, že v měsících květnu nebo červnu dojde k normální pravidelné rotaci, to znamená výměně celé jednotky tak, jak tam je, novou skupinou. Z touhle novou skupinou by pak odjel do Kuvajtu sloužit řádný kaplan. /nesrozumitelné/ tabulkové místo na celou dobu mise... Nikoli Pavel Ruml. Nikoli Pavel Ruml, kolega Kloubek mě tam zastupuje po tu dobu trvání jakoby mého závazku, pravděpodobně do konce května až do konce června a do Kuvajtu dál je plánován kolega, který bude nastupovat na místo kaplana chemické základny v Liberci. Kolikrát jste od návratu do České republiky hovořil s vašimi přáteli, s vojáky v Kuvajtu, s nimiž jste byl od září loňského roku? Telefonovali mi několikrát a dělalo mi to vždycky znova velikou radost, to znamená, že se na mě obrátil nejenom pan velitel, který svým lidským přístupem prostě pomáhá snášet tyto bolesti tělesné i vnitřní, ale volali mi i kamarádi několikrát, ptali se, jak se celá věc kolem mého zranění vyvíjí a jak se mám a já zase jsem samozřejmě od nich mohl získávat informace o tom, jak jejich život dál běží. Kdo se má teď líp, když se srovnává? To je strašně složitá otázka a na ní není jednoduchá odpověď. Museli bychom slyšet obě strany. Každý, kdo tam je, když já jsem odjížděl, tak někde v koutku srdce měl to, co někteří i vyslovili. "Ty se máš a já ti závidím." Na druhou stranu nikdo by nejel, pokud by nějak nemusel, protože prostě ten náš vojenský kolektiv funguje takhle. Já bych taky nejel, kdybych byl zdráv, ale já jsem na místě, moje profese je takzvaná pomáhající, a to znamená, že když já tam dělám tu práci, kterou dělám, já musím prostě být stoprocentně fit, já se ve své práci nemůžu zaobírat sebou, a jestliže mám hlavu napůl, tak prostě to dost dobře nešlo, a potom ta funkce a ta práce a všecko to, co mám dělat nebo kaplan má dělat, bylo naprosto k ničemu. Takže z tohoto důvodu... Po svém návratu z oblasti Perského zálivu, kde zuří válka. Pavel Ruml, vojenský kaplan v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES prohlásil, cituji doslova: "Přijet domů, spát v čistě povlečené posteli, byť je to v té nemocniční, cítit lyzolem, neslyšet sirény poplachů při raketových náletech, to pak člověku najednou dochází, že na světě jsou strašně krásné věci, které dříve neviděl," konec citátu. Které věci, které jsou krásné, vojenský kaplan Pavel Ruml po zkušenostech z válečné oblasti objevil? Já jsem hrozně rád, pane redaktore, že jste mi položil tuto otázku a že jste ocitoval ten text. Ten text totiž v Mladé frontě nebyl napsán tak, jak já jsem ho vyslovil a já mohu tímto způsobem aspoň dementovat to, co zaznělo. Tam totiž se objevilo to, že jsem znehodnotil nemocniční postel prosáklou lyzolem. Lyzol se na lůžkové části ORL ve vojenské nemocnici nepoužívá, nic tam lyzolem nepáchne, byl to prostě úlet pana novináře, který to tam takhle napsal. Takže já chci říct, že já si peřin a postele ve vojenské nemocnici hrozně vážím, všechno to tam krásně voní a péče sestřiček, dneska má službu sestřička Žaneta, péče doktorů je skvělá a já jsem tam hrozně rád. Takže to bych řekl úvodem. Domů se vracet nechcete, do Letohradu? Domů, do Letohradu se straně těším. Za mnou přijela moje žena hned okamžitě, co jsem přijel sem. Přijely za mnou moje děti, tímto způsobem jsme ukojili alespoň ten základní hlad po tom setkání a... Ale teď ta druhá část citátu, kterou budete dementovat, či nikoli? Všichni víme, že prostě pro mě nejlepší a pro rodinu nejlepší je, abych jel domů v tu chvíli, kdy budu toho transportu a pobytu doma schopen. Takže to je všecko vyřízeno. A teď ta druhá část. Všechny ty krásné věci, které tady člověk objevuje, tak co já mám říkat, po čem se vojákům v cizině stýská, po těch nejbližších, které já jsem tedy měl v nemocnici na návštěvě. Stýská se nám po těch naprosto samozřejmých věcech, které všichni vnímají jako samozřejmé a neváží si jich a nadávají na ně. Tak když jsem se obul do novinářů, tak abych to zas trošku napravil. Stýská se nám po šustění denního tisku v rukou každé ráno, stýskalo se nám po rohlíkách s marmeládou, po českém rádiu, po české televizi a po mnoha a mnoha dalších věcech. Pane redaktore, zkuste ještě do mě jednou a třeba ze mě vypáčíte víc. Nezkusím. Půjdu do vašeho životopisu. Pavel Ruml byl patnáct let evangelickým farářem v městečku Letohrad v podhůří Orlických hor, kde je jeho farnost, ho nyní, rozumějme, i stále, je-li v nemocnici, zastupuje manželka. Armáda vás, Pavle, oslovila v roce 1999. Jak na vás armáda přišla nebo jste snad vy přišel za armádou? Tak, pane redaktore, já vás zase s dovolením trochu opravím, tentokrát vás, ale vím, že to není z vaší hlavy, protože jsem to viděl už někde v médiích, ohledně postavení mé ženy v letohradském sboru se traduje, že mě zastupuje. Není tomu tak. Českobratrská církev evangelická a její zřízení staví na naprostou rovinu faráře muže a farářky ženy, to znamená, ve chvíli, kdy já jsem byl osloven, abych vstoupil do armády, tak jsem musel rezignovat na místo kazatele naší církve. Já jsem opustil službu faráře v konkrétním sboru a na to konkrétní uprázdněné místo byl zvolen můj kolega, v daném případě to byla moje manželka. Takže ona je farářkou. Normálně tam samostatně působící v tom sboru, sbor je jejím zaměstnavatelem a věci jdou dál už mimo mě. Já jsem prostě musel postupovat podle toho, jak velí naše církevní zřízení. Musel jsem rezignovat, pak jsem byl schopen... A teď ale ta otázka, zda si armáda našla vás nebo vy armádu? Pak jsem byl schopen přijmout to, co mě potkalo, totiž, že armáda si našla mě. Oslovila mě a pozvala mě, abych přijal práci jako vojenský kaplan. Stalo se to v době samozřejmě, kdy jsem ještě byl na faře jako farář a přišlo to pozvání naprosto nečekaně. Téměř se bojím položit další otázku, abych nebyl opraven. Nicméně, byly to tři měsíce, které jste zvažoval, zda do armády jít, dělat vojenského kaplana, či nikoli? Ano, ano. Bylo to tak. Já jsem byl osloven v lednu 1999 a měli jsme se rozhodnout co nejdřív. Říkám schválně měli, protože to nebylo rozhodnutí pouze moje, ale rozhodnutí vlastně celé rodiny, protože rozhodnutí přijmout tuhletu práci zasáhlo život celé rodiny. Takže jsme se rozhodovali asi přibližně ty tři měsíce, a pak jsem skutečně souhlasil s tou výzvou a vojenským kaplanem se rozhodl státi. Podepsal jste kontrakt na čtyři roky, byl jste přiřazen ke čtvrté brigádě rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě, a pak přišla nabídka sloužit na české vojenské misi v Bosně, není-liž pravda. Co o sobě člověk zjistí, rozumějte, co jste se o sobě dozvěděl, když jste byl v Bosně? Tak asi to celé souvisí s tím, že člověk je zaměstnán armádou, vlastně to odkrývání sebe sama začalo už předtím, než jsem do Bosny odjel, ale ta zahraniční mise má naprosto svá specifika a ta vaše otázka míří přímo k jádru věci. Člověk se tam poznává. Já jsem, jak na mě vidíte, starý pán už a hodně jsem zažil a byl jsem... Ale nevypadáte. Děkuji. Byl jsem na mnoha cestách a mnoha pobytech, kde jsem byl sám jako farář, služební cesty a podobně. Ta zahraniční mise, šest měsíců to konkrétně bylo v Bosně, najednou člověka dovede do situací, které předtím nezažil, v kterých se musí orientovat, rozhodovat, nějak se zachovat a protože je to všechno nové, tak taky odkrývá to, jak sám je schopen jednat. Já nevím, jestli vám odpovídám dost konkrétně nebo uhýbám... Zkuste to ilustrovat na konkrétním příkladě, je-li to možné. Konkrétně, já jsem tam působil jako kaplan, dejme tomu, pro prapor, který čítal pět set lidí, na té misi jste od rána do večera, pořád mezi lidmi a na druhou stranu najednou jsem občas zažíval okamžiky, kdy jsem byl absolutně sám, absolutně sám přes všechny krásné vztahy, které tam člověk naváže, protože jste, nevím, jak to říct, v situacích, které jsou nějak nové. Konkrétně, my jsme přijeli do země, která byla beznadějně poznamenaná válkou, to je zkušenost, na kterou člověk nezapomene, jestliže jedete nebo letíte helikoptérou, hodiny a hodiny nad krajinou, která je nádherná a v které vidíte rozbourané domy. Domy, které byly vyhozeny do povětří, potkáváte lidi na ulicích, na kterých vidíte, že prošli utrpením. Nejenže se oblékají černě, do černého, ale vidíte jejich pohledy, vidíte jejich rysy. Zajímavé bylo třeba, že já jsem po Bosně dostával hodně pozvání z nejrůznějších obcí a škol, a tak dále, abych o Bosně vyprávěl, přivezl jsem si z Bosny celou řadu fotografií, které jsem ochotně a rád ukazoval a i když jsem to ukazoval, tak jsem si uvědomil, že na těch fotkách nejsou vůbec lidi a ptal jsem se sám, proč to tak je, protože mi bylo trapné je fotit, protože prostě utrpení nemá cenu fotit, to jaksi se nedělá. Vaší druhou zahraniční misí byl Kuvajt. V čem ty dvě mise Bosna a Kuvajt jsou srovnatelné a kde vůbec v jaké oblasti vůbec není možné srovnávat? Srovnatelné jsou v tom, že jsou to zahraniční mise, to znamená, kolektiv vojáků je vyslán do ciziny, aby tam působil v rámci své odbornosti. S tím také souvisí potom moje práce nebo práce vojenského psychologa, to znamená, že, dejme tomu, problémy, které jsme řešili v Bosně nebo které jsme řešili v Kuvajtu nebo v Kosovu další kolegové, jsou rámcově podobné nebo téměř shodné. Jsou to otázky vztahů, a tak dále, otázky situací, které souvisí s tím šestiměsíčním odloučením od rodiny a podobně. V tomhle to bylo podobné. V čem se ty mise zásadně lišily, to už vlastně zaznělo v předchozích mých větách. Bosna byla mise poválečná a Kuvajt byla mise předválečná a nakonec také válečná. Spojuje obě mise utrpení? Samozřejmě. v Bosně, o tom jsem hovořil, tam to bylo vidět na místních lidech a bylo to vidět na krajině a podobně a v Kuvajtu. My jsme se za tu dobu, co já jsem tam byl, to znamená, to bylo asi pětadvacet dní té války, my jsme se nedostali do konkrétního kontaktu s válkou, s civilním obyvatelstvem a podobně, dejme tomu na území Iráku. To, co naši vojáci absolvovali, byl monitoring, průzkumný a nasazení ve chvílích, kdy se zdálo, že je podezření na použitá chemických, biologických nebo zbraní hromadného ničení. Takže na tato místa odjížděly malé skupinky našich vojáků, kteří byli vycvičeni k tomu, aby v takových místech dělali základní průzkum a detekci toho, co bylo použito. Jinak drtivá většina z nás se držela na tom místě, kde jsme byli, v takové provizorní základně blízko Kuvajt City a konkrétní tedy ten zážitek jakoby utrpení nebyl takový. Psal se čtvrtek 20. března 2003. Mezi půl šestou a šestou hodinou ranní iráckého času Bagdádem otřáslo několik explozí. Nad městem přelétávala letadla. Irácké protiletadlové baterie zahájily palbu, rozezněly se sirény. Asi o půl hodiny později vystoupil s projevem americký prezident George Bush. Bush prohlásil, že koaliční jednotky zahájily údery na vybrané cíle s vojenským významem, jejich cílem a účelem je oslabit možnosti Saddáma Husajna čelit válce. Prohlásil k zahájení války 20. března 2003 americký prezident George Bush. S vojenským kaplanem Pavlem Rumlem jsme hovořili před válkou naposledy. Pavle, bavili jsme se o tom, zda je možné se na válku připravit. Po dvacátém březnu ukázalo se, že je možné se na válku připravit, na neustálé letecké poplachy v Kuvajt City, stěhování se do krytů a pak opouštění toho krytu, kdy jste si to, měli jste si to tehdy šanci vyzkoušet na nečisto před válkou? Samozřejmě, že jsme to zkoušeli nanečisto, to je prostě podmínka, podmínka úspěšné práce naší chemické roty, která, nebo chemického praporu, který byl připraven zasáhnout na pomoc zasaženým vojákům nebo zasaženým civilistům, tak ta podmínka je, že ten prapor a ti vojáci samy první ten útok přežijí naprosto bezpečně, to znamená, že tohle byla první věc, kterou jsme se museli naučit, stoprocentně chránit sebe samu. Ve chvíli, kdy jsme se přestěhovali z Campu Dauhá na ono výstaviště do toho pavilonu, tak tam jsme vybudovali úkryty, a pak se zkoušela jejich kapacita, jejich možnosti, jak se tam rychle dostat a tak dále. Takže tohle všechno se nacvičilo, když tedy došlo k prvnímu ostrému raketovému útoku, tak všechno proběhlo naprosto hladce, a pak probíhalo taky. S tím jediným rozdílem, že ve chvíli, kdy ten nálet byl pátý a desátý, tak už jsme to neprožívali s takovým stresem, jako skutečně ten první jsme prožili, protože pak už každý věděl bezpečně, kolik má na to času, jak se přitom zachovat a podobně. Z toho, co říkáte, to tedy, interpretuji si správně vaše slova, že se nelze na válku zcela připravit. Tak já jsem to chtěl říct obráceně. Chtěl jsem říct, že se v tomhle ohledu připravit nejenom lze, ale je to potřeba, ten voják musí být schopen reagovat profesionálně, zachránit sebe sama, aby mohl dělat svojí práci. To se nám dařilo, to jsme uměli a také se pak ukázalo ve chvíli, kdy bylo potřeba, aby některé naše odborné týmy vyjely k místu, kde došlo k dopadu rakety nebo ke zjištění nějaké nebezpečné látky, že vlastně ti vojáci reagovali naprosto přesně. Vždy veškeré zásahy, které jsme dělali po tu dobu, co já jsem tam byl, tak byly odvedeny skutečně profesionálně. Ukázalo se tedy, že na válku voják se musí připravit, připravuje se a je vlastně ty desítky, stovky hodin, které těm nácvikům pracným, těžkým nácvikům naši vojáci věnovali. Takže se to vyplatilo. Včetně duše, ta může být připravena na válku? No, tak samozřejmě, tak srdce, duše, ta si zvyká nato, když se o tom mluví, když se to nacvičuje, tak v každém z nás se samozřejmě něco odvíjí, a pak když jsme poprvé prchali do krytu, tak to každý nějak prožívá, to bylo vidět, že prostě to napětí, mezi námi jakási atmosféra, duch toho týmu byl takový pokornější. Bylo tam napětí cítit a bylo ticho. Já si pamatuji obzvlášť významně jednu chvíli, kdy jeden z těch raketových útoků, třeba já nevím, pátý, sedmý, desátý v pořadí, kdy už jsme byli normálně shromážděni v krytu a čekali jsme na obvyklé vyhlášení takového signálu, který vždycky vnesl uvolnění. Konec všech útoků a my jsme si mohli odložit, tak najednou přišel další signál, totiž chemický útok a v tu chvíli celý náš manšaft oblečený do masek, neprůstřelek, a tak dále musel sáhnout po těch chemických pláštěnkách a museli jsme se oblékat do těchto obleků. Já jsem tohle vnímal jako takový velmi intenzivní válečný zážitek, kdy najednou celý tým prostě strne, v tu chvíli všichni jsme zareagovali, jak jsme měli, oblékli jsme se a čekali jsme, co se bude dít. Ukázalo se, že se jednalo o poplach, který byl, ne planý, ale prostě ukázalo se, že ta látka, kterou jsme čekali, tam nebyla a mohli jsme si zase svobodně odložit. Na rozdíl od našeho posledního rozhovoru spolu hovoříme v klidu pražského studia BBC. V České republice je většina lidí proti válce v Iráku, pokud by za vámi přišel sociolog s otázkou. Podporujete akci spojenců v Iráku proti režimu Saddáma Husajna, jak byste odpověděl? Tak vaše otázka je přímá, velmi nepříjemná, já se jí nemohu vyhnout a přesto se jí vyhnu. To jsem zvědav jak. Já jsem voják z povolání. Já jsem byl v nějaké akci, já jsem se z ní vrátil, jsem týden a jsem nemocný a potřebuji, kromě toho jsem také farář nebo teolog, já potřebuji celou tu záležitost reflektovat v klidu, já na to potřebuji čas. Takže vám odpovím, na to není jednoduchá odpověď, i když ta otázka je jednoduchá a přímočará. Odpovím vám na to asi takhle. Já jsem neměl osobně problém vstoupit do armády, neměl jsem žádný problém se svým svědomím jet s jednotkou do Kuvajtu a neměl jsem problém být členem tohoto chemického praporu, příslušníkem chemického praporu. Charakter práce našeho praporu byl velmi humánní, my jsme tam byli od toho, abychom pomáhali. To je prostě úkolem téhle malé jednotky. Tato malá jednotka ovšem je součástí obrovské vojenské mašinérie, a to jakým způsobem celý tento organismus reaguje, připravuje se, a tak dále, není záležitost nás vojáků. Vy víte dobře, že o tom rozhodují politici. Jak o tom rozhodovali, já si teprve potřebuji přebrat. Věřím, že to další přebírání pak bude u mikrofonu BBC, až se o tom budeme bavit nahlas. Pavel Ruml, vojenský kaplan donedávna v Kuvajtu. Díky za váš čas, na shledanou. Já vám děkuji za pozvání, za pozornost posluchače zdravím a zdravím je také jménem všech svých kamarádů a přátel, kteří v Kuvajtu jsou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:13 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
