| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| čtvrtek 13. února 2003, 16:42 SEČ | |||||||||||||||
| Čeští vojáci v Kuvajtu | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Zázemí vojáků a zajištění péče o jejich rodiny považuje český ministr obrany Jaroslav Tvrdík v současnosti za hlavní úkoly v souvislosti s pobytem českého protichemického praporu v Kuvajtu.
Přepis pořadu Zázemí vojáků a zajištění péče o jejich rodiny, především to považuje v současnosti český ministr obrany Jaroslav Tvrdík za hlavní úkoly, a to v souvislosti s pobytem českého protichemického praporu v Kuvajtu. Jaroslav TVRDÍK, ministr obrany: Pro optimální koncentraci vojáka a plnění úkolů v zahraničí, důležité přesvědčení vojáka o zabezpečení a svých nejbližších pro případ úmrtí a takové situace v armádách prostě mohou nastat. V případě úmrtí či v případě trvalého poškození zdraví, se sníženou schopností plnit úlohu hlavy rodiny tak, jak se to od všech našich vojáků vždycky očekává, proto jsme se rozhodli odstranit jakékoliv pochybnosti a vytvořit na základě studia drtivé většiny aliančních zemí a na základě našich představ o tom, jak by ten systém mohl fungovat, nový systém péče o rodinu. Podle ministra obrany Jaroslava Tvrdíka nový systém péče o zázemí českých vojáků, kteří působí v Kuvajtu, začal fungovat začátkem února. Naplno se však rozjede začátkem března. Především o pobytu českých vojáků v Kuvajtu bude následujících třicet minut. Vítejte při poslechu netradičních třiceti minut otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Píše se úterý 12. února 2003, čtyři hodiny odpoledne místního času. Na americkou vojenskou základnu Doha v Kuvajtu, na které působí i první český prapor radiační, chemické a biologické obrany, jak zní oficiální název, o síle více než tři sta šedesáti vojáků, přijíždí ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Předání bojové zástavy a vyznamenání čeští vojáci v Kuvajtu, alespoň podle svých slov, vojáci rozhodně za formalitu nepovažují a i kdyby, jde prý o setkání, které jim připomíná jejich domov, od něhož jsou vzdáleni tisíce kilometrů. Osoba: Prapor je nastoupen při slavnostní příležitosti předání bojové zástavy a udělení medailí Za službu v zahraničí. Čeští vojenští chemici v Kuvajtu působí už od loňského března, a to v rámci operace Trvalá svoboda. Před Vánocemi byli přesvědčeni o tom, že jejich mise skončí. Začátkem ledna však Spojené státy americké požádaly v souvislosti s krizí kolem Iráku o navýšení. Po poměrně jednoznačném souhlasu obou komor českého parlamentu byla jednotka posílena. Při rozhovorech s novináři jsou čeští vojáci zprvu ostražití. Vadilo jim, a stále ještě vadí, jak především české noviny referovaly o odjezdu několika vojáků na přelomu ledna a února. Z Kuvajtu odjeli převážně z rodinných důvodů poté, co jim ministr obrany Jaroslav Tvrdík tuto možnost nabídl. Osoba: Zprávy podávané českými sdělovacími prostředky, zejména českým tiskem jsou mnohokráte zkreslené a bez znalosti hlubších logických souvislostí. Pane ministře, rádi bychom vám veřejně sdělili, že jsme připraveni splnit nám uložený úkol. Jsme profesionálně vycvičeni a připraveni kdykoli plnit úkoly v nasazení v rámci našeho mandátu. Osobní rozhodnutí některých našich kolegů - z vážných rodinných důvodů ukončit misi v minulých týdnech, respektujeme. Vážíme si jejich vykonané pětiměsíční práce. Pane ministře, příslušníci prvního praporu radiační chemické a biologické ochrany oceňují vaší upřímnou podporu naší jednotky a celé Armády České republiky, za což vám děkujeme. První prapor radiační, chemické a biologické ochrany mise Trvalá svoboda, Camp Doha, Kuvajt 11. února 2003. Zároveň mi dovolte, abych vám předal jako pamětní list zde přítomných tři sta osmnáct podpisů, kterými naši vojáci vyjadřují sounáležitost s vámi a velmi vám děkují. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík: Jaroslav TVRDÍK, ministr obrany ČR: Je to velmi silný osobní zážitek stisknout ruku při předání vyznamenání několika z vás, symbolicky celé jednotce a slyšet "Sloužím vlasti!". Máte schopnosti při ochraně proti zbraním hromadného ničení, máte schopnosti zachraňovat lidské životy vašich vojenských kolegů či civilního obyvatelstva, či alespoň eliminovat následky jejich použití. Je to schopnost, kterou jste v minulosti opakovaně prokázali, je to schopnost, ve které patříte k nejlepším v Alianci a pravděpodobně k nejlepším na celém světě. To, že pomáháte druhým, současně pro vás přináší riziko nasazení vašeho vlastního života či vašeho zdraví. Já pevně věřím tomu, že se tak nestane, že se vrátíte všichni domů živí a zdraví. Přesto všechno vám slibuji jako ústavní činitel České republiky, že tím podáním ruky na sebe beru ten závazek jako protipól toho vašeho "Sloužím vlasti!", tak já na sebe beru ten závazek zabezpečit vás i vaše rodiny způsobem odpovídajícím demokratické zemi na začátku třetího tisíciletí pečující o vojáky svých ozbrojených sil. Při neformálních rozhovorech po skončení přehlídky se čeští vojáci brání tomu, že by oficiální setkání s ministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem bylo takzvané "nutné zlo". Prý se to tak může jevit zvenčí a nemá smysl nikoho přemlouvat o opaku. Pro novináře - lidi, kteří referují o mnoha oficiálních setkáních, přijetích, rozhovorech politiků, je předávání bojové zástavy a vyznamenání námětem do zpráv, a to ještě zasunutým někde na konec relace. Novináře především zajímá, jak vojáci žijí, zda si mohou vyfotografovat základnu, jaké je ubytování a tak podobně. Americká základna Doha je zhruba dvacet minut jízdy autem za hlavním městem Kuvajt City. Podle údajů, jež někteří označují za tajné, je její kapacita až tři tisíce mužů a žen. V současnosti základna doslova praská ve švech. Žije na ní osm tisíc vojáků. Každý volný prostor je tak v současnosti zastavěn buňkami, které slouží k ubytování. Technika ze základny téměř vymizela, Američané ji rozestavěli do bojových pozic v poušti. Velitel českého protichemického vojska Dušan Lupuljev odmítá, že by tak velké množství vojáků na americké základně změnilo život českým vojákům. Dušan LUPULJEV, velitel českého protichemického praporu v Kuvajtu: Takže se, žije se, jak se žilo předtím. Jediný problém, který tady vidíme, jsou větší fronty na stravu a trochu větší problém s hygienou na sociálním zařízení, ale jinak ty podmínky jsou slušné, jsou velmi, velmi dobré na základnu. Jaké jsou největší starosti člověka, který velí protichemické jednotce tady v Kuvajtu? Dušan LUPULJEV: Tak, já si myslím, že ty starosti jsou každého velitele stejné, je jedno, jestli je to protichemická nebo jiná jednotka. Je to péče o lidi, péče o vojáky a současně s tím povinnost plnit úkol, který velitel má. Jaké vy osobně máte největší starosti, když odhlédneme od toho, že musíte velet zhruba tři sta šedesáti lidem? Dušan LUPULJEV: Tak, já osobně mám starosti takové, jaké má tady devadesát devět procent lidí, a to je starost o rodinu, která určitě to odloučení nese svým způsobem ... ne zrovna jednoduchým způsobem. Není to tak, že rodina má spíš větší starosti o vás? Dušan LUPULJEV: No, tak asi to tak možná i bude, že jo, my tady v tom pracovním zatížení, to je pravda, to je naše výhoda, že nám ten čas letí možná rychleji než našim rodinným příslušníkům, protože máme opravdu málo času a nemáme ani čas na přemýšlení kolikrát. Jak vypadá výcvik českých vojáků a cvičí s Američany, s Brity, kteří jsou v Camp Doha? Dušan LUPULJEV: My necvičíme přímo na základně v Camp Doha. Tam nejsou prostory pro výcvik. Jezdíme pro výcvik vně základny do pouště, je to ..., jsou to prostory méně či více vzdálené a ten výcvik je samozřejmě koaliční. Je i samostatný, to závisí podle toho, podle plánu výcviku, který máme, ale orientuje se zejména na koaliční výcvik, protože jsme jedna jednotka. Jak vypadá ten výcvik v poušti, což je velmi skloňovaná část výcviku mezi vojáky? Dušan LUPULJEV: Tak, je to kupodivu populární, je to velmi populární i přesto, že to přináší určité nepohodlí, tak vojáci to vítají, protože je to dobrodružství, je tam spousta zajímavých věcí. Řízení techniky v poušti na písečných dnách je pro každého muže a i ženu, máme tady i řidičky ženy, velice zajímavé. A propos, kolik je tady žen? Dušan LUPULJEV: Takže v současné době máme tady jedenáct žen a ještě další tři přiletí, takže zhruba kolem patnácti a ty ženy jsou, já bych řekl, já bych je chtěl pochválit přede všemi, protože jsou v řadě případů odolnější jak muži. Máte nějaké tajné přání jako velitel české protichemické jednotky? Dušan LUPULJEV: No, tak tajné přání mám. Já si myslím, že je asi všech stejné, abychom se vrátili všichni v pořádku, a já doufám, že to tak bude, co nejdříve. Velitel českého chemického vojska v Kuvajtu Dušan Lupuljev. Mezi patnácti ženami více než třistašedesátičlenného českého protichemického praporu na základně v Camp Doha v Kuvajtu je i Hana Taichmannová. Za jejím jménem je v dokumentech uvedena funkce starší důstojník kontraktační skupiny. Že nevíte, co si pod tím představit? Hana TAICHMANNOVÁ, členka českého protichemického praporu v Kuvajtu, starší důstojník kontraktační skupiny: Tak, to asi je normální ekonom, účtování veškerých nákupů, co se realizují ve městě, popřípadě výjezd do města, vyúčtování záloh, prostě práce s penězi, dokladování nadřízeným jejich užití. Hanko, proč jste přijala vlastně tu výzvu jít do mise? Hana TAICHMANNOVÁ: Tak, je to moje první mise, takže určitě jako takovou jsem chtěla absolvovat tak, abych prostě to stihla ještě předtím, než se vdám, než budu mít rodinu, protože od malých dětí asi těžko člověk může odejít, no a v podstatě i po těchto zkušenostech si myslím, že každý voják by měl mít minimálně, minimálně jednu misi za sebou, takže jsem ráda, že jsem tady, i když tato mise je určitě náročnější, no, nemůžu srovnávat, ale osobně alespoň podle těch lidí, kteří byli i v jiných, tak je to náročnější ať už o té dálce, co to je, klimatických podmínkách, že jo, s hrůzou čekáme na léto, kdy budou padesátky, šedesátky, co to s námi udělá. Vy máte armádu v rodině, nebo jste, řekněme, první mohykán? Hana TAICHMANNOVÁ: Ne, ne, tatínek byl vojákem z povolání a i strejda byl také vojákem z povolání, takže řekla bych, že asi pokračuji a doufám, že úspěšně. Máte čas přemýšlet i o těch neveselých věcech, o kterých my čteme jenom z novin, to znamená "Chystá se úder", "Spojené státy uvažují o úderu"? Hana TAICHMANNOVÁ: No, tak určitě čas na to je přemýšlet o tom, záleží na každém z nás, jestli o tom chce přemýšlet nebo ne, jo. Já osobně si raději plánuji činnosti tak, jak práci, tak volný čas, abych nad tím nepřemýšlela, protože přemýšlet o něčem, co bude, když člověk neví přesně, co, je zbytečné. Můžete popsat, jak vypadá váš pracovní den? Hana TAICHMANNOVÁ: Můj pracovní den, tak ráno vstávám tak kolem půl sedmé, snídaně, samozřejmě rozkaz, do oběda, do těch jedenácti hodin účtování, popřípadě nějaký nákup ve městě, pokud jedu, pokud nejedu, tak v podstatě i po obědě od těch dvou hodin zase účtování veškeré, no a pokud je práce hotova, tak v těch půl páté, v pět hodin odchod na večeři, no, a pak je volný program, ale záleží to na období, jo, třeba teďko je takové hektické období, kdy prostě se musí nakupovat, protože došlo ke změně, tak třeba do osmi, soboty, neděle včetně, jo, to ... je toho hodně, no. To znamená, že vlastně zodpovídáte za zásobování a ty nákupy se týkají především potravin? Hana TAICHMANNOVÁ: Ne, ne, ne, potraviny ne. To zařizuje americká strana, ale je to od úplně obyčejných, já nevím, zdravotních potřeb, jo, ne toaletních, ale takových úklidových prostředků přes různé náhradní díly do vojenské techniky, úplně všechno, no. Vy zodpovídáte za zásobování, znamená to, že se vůbec neúčastníte výcviku? Hana TAICHMANNOVÁ: To není, není to takto chápáno, samozřejmě veškeré vojenské věci, ať už se to týká střeleb, já nevím, výjezdů do pouště na topografii, nebo já nevím, teď bylo třeba cvičení řidičů, jo, nebo prostě veškeré, veškeré věci, chemické věci, ať už se to týká nasazování masky, chození v takzvaných OPECH, "opécháčkách", jo, prostě v těch čtyřicetistupňových vedrech, kdy člověk to nandá a prostě po deseti minutách z toho vylévá svůj vlastní pot, tak toho se tu účastníme naprosto všichni, jo, to nejsou výjimky. Objevil se, byť na chvíli moment, kdy jste si řekla: "Chci zpátky do Čech"? Hana TAICHMANNOVÁ: Tak, určitě jo. Bylo to prostě takové krušnější, ale člověk se musí umět to, musí se umět přizpůsobovat a hlavně tak nějak potlačit to svoje já, já, já a ohlédnout se i na ten kolektiv. Kdy jste měla to krušnější období? Hana TAICHMANNOVÁ: Asi krušnější období, asi ten začátek, protože člověk je doma zvyklý, že skončí práci ve čtyři hodiny, a pak volno, klid, nikdo ho neotravuje a tady prostě je permanentně čtyřiadvacet hodin k dispozici, jo, navíc ten začátek byl těžký v tom, že nebyla volná sobota, neděle, takže nebylo možno, jak se kde ..., jo, ubytování, člověk byl na lehátkách, jo, teprve se to všechno budovalo, takže bylo to, byla to taková větší, větší zátěž jako. Z toho vnějšího pohledu se může zdát, že ty vaše dny tady na základně v Kuvajtu jsou vlastně stále se opakující kolorit. Je to jenom vnější pohled, nebo je tomu tak? Hana TAICHMANNOVÁ: Záleží zase na období, jo. Někdy se to opakuje, ale záleží od vlastně té přípravy, přípravy na válku, jo, ať už třeba teďko chodíme pět dní s maskama, jenom prostě osobně si myslím, že to je pro ten pocit, abychom si zvykli, že ji musíme mít neustále v blízkosti, že kdyby něco začalo, tak prostě, abychom věděli, co dělat, abychom to brali jako naprostou samozřejmost a nepřekvapilo nás to. Teďko je hodně, hodně změn, jo, prostě navýšili jsme se, takže sžíváme se jakoby s novými lidmi, nedá se říci, že by se teďko ty dny opakovaly, jo, určitě ne. Jedna z patnácti žen ve více než třistašedesátičlenném českém protichemickém praporu Hana Taichmannová. Petr Vohralík, že vám to jméno něco říká? Jde o prvního českého absolventa West Pointu. Před několika lety česká média poměrně detailně sledovala jeho spory s armádou a referovala o jeho možném odložení uniformy. Petr Vohralík je součástí české protichemické jednotky v Kuvajtu od září a vede nás do velké haly, která vypadá jako hala tovární. Jaký život se v ní odehrává - soukromý nebo pracovní? Petr VOHRALÍK, člen českého protichemického praporu v Kuvajtu, první český absolvent West Pointu: Tak tady je to především ten soukromý, tady je to místo pro odpočinek většiny štábu a vlastně příslušníků štábů a velení. Pokud bych měl ty prostory popsat, vypadá to jako velká tovární hala. Není to, doufám, tovární hala? Petr VOHRALÍK: No, je to nejspíš tovární hala původně a vlastně je upravena na to, aby se tady dalo bydlet. Ta tovární hala je rozdělena, vypadá to jako, to jsou kontejnery nebo ...? Petr VOHRALÍK: Ano, přesně tak. Jsou to buď vojenské, nebo komerční kontejnery, které se používají na převoz materiálů na lodích nebo v letadlech nebo jakýmikoli jinými prostředky a jsou upraveny tak, aby se v nich dalo bydlet, to znamená, jsou v nich palandy, jsou v nich nějaké skříňky nebo poličky a tam trávíme svůj noční odpočinek. Ta hala je poměrně obrovská. Pokud bych měl odhadovat, jsou to stovky metrů. Tady jsou ubytováni všichni čeští vojáci? Jen pro úplnost, ta česká jednotka, která zde v Kuvajtu působí, má v současnosti zhruba tři sta padesát lidí. Petr VOHRALÍK: Tak, nikoli, nejsou tady ubytováni všichni čeští vojáci, ale také musím upozornit, že to, co vidíte, zdaleka není celá ta hala, že to, co vidíme, nebo v této hale máme tak možná jednu pětinu, kterou využíváme pro své ubytování a v této pětině ještě je místo i pro ubytování Slováků, které očekáváme, že by přijeli, měli přijet v nejbližší době. Tak, jestli je možné podívat se do vašeho hájemství? Bydlíte po kolika? Petr VOHRALÍK: To záleží na funkcích. Já bydlím po dvou, nejvyšší velitelé bydlí samostatně, velitel sám, ten bydlí přímo v téměř hotelovém ubytování. Vojáci bydlí v kójích udělaných ze sádrokartonu a bydlí po čtyřech. Takže, jestli je možné, abyste popsal, nebo mám popisovat já? Je to ..., ten kontejner je velký zhruba, odhaduji dobře? Pět krát dva metry? Petr VOHRALÍK: Může být. Je to standardní komerční kontejner, no a v něm, jak vidíte, máme dvě postele, dvě skříně, stůl a velkou polici na tu hromadu materiálu, kterou tady máme. Vypadá to jak, nebo mně osobně to připomíná život na kolejích, protože ty postele, mezi nimi je tak zhruba čtyřiceticentimetrová ulička. Přistýlka už by se nevešla? Petr VOHRALÍK: No, tak to je tím, že oba dva tady máme velké matrace na rozdíl od většiny ostatních vojáků, takže to pak je dosti natěsno. To znamená, čím větší šarže, tím větší matrace? Petr VOHRALÍK: Ne, tak nějak to vyšlo, že jsme tady ty velké sehnali. Kolik času vůbec tady trávíte, protože předpokládám, že to je skutečně asi jenom noclehárna tyto kontejnery? Petr VOHRALÍK: Je to noclehárna, no a jak vidíte, jsou tady klávesy, takže i po těch večerech si tady člověk může něco číst, nebo se učit to, co ho zajímá, případně hrát na klávesy. Vy hrajete nebo kolega? Petr VOHRALÍK: Učím se. Co už umíte? Petr VOHRALÍK: Ježíš, tak mám tady knížku pro začátečníky, tak se učím vyťukávat. Člověk by se asi v Čechách věnoval jiným aktivitám, ne? Petr VOHRALÍK: Proč? Hraní na klávesy nebo na klavír může být zajímavý koníček. Máte, Petře, zde také nějakou společenskou místnost, kde by se scházeli vojáci a nebyli jenom ubytováni takto po dvou? Je zde nějaká, nějaké společenské vyžití? Petr VOHRALÍK: Tak pro to, pro štáb je tady vlastně tam ten prostor mezi kontejnery upraven jako takové místečko na společné sezení. Vojáci mají klubovny na té druhé budově. Poté, co odcházíme z ubytovny, dá-li se to tak nazvat Petra Vohralíka, tak procházíme jistým koutkem, kde je ..., kde vlastně vojáci mají přístup k Internetu? Petr VOHRALÍK: Přesně tak, jsou tady tři stanice, plánuje se čtvrtá, tak, aby vojáci měli spojení s domovem přes elektronickou poštu, anebo mohli sledovat denní tisk nebo sdělovací prostředky v elektronické podobě. Čas na to je? Petr VOHRALÍK: Musí si vojáci najít čas a myslím si, že si ho nacházejí velmi často. Záleží, jestli vy jako velitelé jim dáte tu možnost, aby si volný čas našli? Petr VOHRALÍK: Určitě, komunikace s domovem je velmi důležitá v životě každého, takže ten čas se musí vyčlenit. Petr Vohralík. Radek Černý, velitel roty chemické ochrany přiznává, že nejtěžší byla pro vojáky aklimatizace v Kuvajtu. Teploty během dne se teď v zimě pohybují kolem dvaceti až pětadvaceti stupňů, v březnu se však začnou šplhat až o deset stupňů či o dvacet stupňů více a v létě dosáhnou až padesáti ve stínu. Radek Černý neví, co by kromě aklimatizace zařadil do výčtu věcí, na které se při působení v Kuvajtu nejhůře zvyká. Radek ČERNÝ, velitel roty chemické ochrany v Kuvajtu: Skutečně si nevybavím, že by pro mě bylo nějak složité, na co bych si tady zvykl. Já už jsem v zahraniční misi působil, takže to odloučení jsem nevnímal tak jako při první misi. Říkám, práce, dělám práci, kterou dělám i v České republice jak z hlediska odbornosti, tak z hlediska funkce, takže snad asi jedině to, ty klimatické podmínky. Když se voják, který tady se připravuje na základně, dostávají se vám informace a jak nad nimi přemýšlíte, zda válka bude, protože my v České republice sledujeme vývoj v Radě bezpečnosti OSN, postoj Spojených států amerických, postoj Evropské unie, respektive některých členů, kteří jsou proti tomu, aby válka začala. Jak nad tím přemýšlíte vy? Radek ČERNÝ: Tak, já nad tím musím přemýšlet především z toho hlediska, zda vojáci, kterým velím a za které zodpovídám, jsou připraveni k úkolu, který by je tady mohl potkat. Nemůžu přemýšlet přímo nad válkou, jestli bude, anebo nebude. Nad tím vůbec nepřemýšlíte a nedumáte? Radek ČERNÝ: Snažím se nad tím nedumat. Proč? Protože by to znamenalo deprese, protože válka je něco, do čeho se asi i vojákovi nechce, nebo ... předpokládám správně? Radek ČERNÝ: Nemyslím deprese, ale válka je skutečně, do čeho se nikomu nechce a je to to krajní řešení. Pavel Ruml - vojenský kaplan, který od září působí v Camp Doha v Kuvajtu u české protichemické jednotky. My se nacházíme, Pavle, v kapli? Mohu to tak nazvat, kaple, byť to jako kaple nevypadá? Pavel RUML, vojenský kaplan působící u české protichemické jednotky v Kuvajtu: Ano, toto je místo, které se jmenuje kaple. Je to velmi krásné místo, protože je jedním zmála míst na základně, kde je skutečně ticho, takže také, když jsme přijeli, tak jsem to všem vojákům ukazoval, aby věděli, že kdykoli mají kam utéci, nebo kde se schovat, kde si odpočinout. Je tady otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, místo, které je klimatizované a pohodlné. Každý si tady může najít své. Když se na tu kapli díváme, tak ovšem na dvouapůltisícovou základnu kapacitně, ve které teďka pobývá více jak osm tisíc amerických, britských, českých i německých vojáků, tady asi musí být přeplněno? Pavel RUML: Záleží na tom. Samozřejmě, že křesťanství a zbožnost jako taková patří hodně třeba k Američanům. Naši vojáci a my všichni si všímáme, že oni se velmi intenzivně modlí například před jídlem. V jídelně je obrovský kravál, a přesto si tam každý najde tu svou chvilku ke ztišení. V porovnání s tím, samozřejmě ty bohoslužby nenavštěvuje tak veliké procento, to znamená, já bych řekl, že se sem všichni, kteří potřebují, vejdou a výhoda také je, že vlastně ty bohoslužby zde probíhají od čtvrtka do neděle několikrát za sebou. Každá ta konfese to nabídne, čili každý, kdo potřebuje, tak si, tak se sem dostane a vejde se sem. Jak by vojenský kaplan popsal psychologii duše české protichemické jednotky? Pavel RUML: No, tak to je složitá otázka a těžko se na ni odpoví krátce. Řekl jste správně, že ta jednotka má duši. Ta duše je velmi citlivá, i když je schována do velmi dobře vycvičených a postavených vojenských těl našich profesionálů, ta duše je křehká, jemná a občas je potřeba její pochody, vnitřní pochody překrýt hrubostí, cynismem a tak dále, jak to na vojně chodí. Jak byste popsal proměny, protože přeci jenom máte už od září čas sledovat tu duši a její proměny? Bezesporu si asi prošla mnoha proměnami, není-liž pravda? Pavel RUML: Tak, samozřejmě my jsme zezačátku hlavně museli reagovat na vývoj a situaci naší jednotky, to znamená, začali jsme cvičit, začali jsme se tady aklimatizovat a do toho pak vlastně dost zkraje přišla zpráva, že naše jednotka se bude dělit. Zůstane zde malá část vojáků a většina z nás bude v jakési pohotovosti doma v republice. To byl prvotní takový impuls k tomu, aby to trošičku námi otřáslo, protože někteří chtěli jet domů, někteří nechtěli jet domů. Někteří, kteří chtěli jet domů, tak věděli, že tady budou muset zůstat a naopak, takže jsme všichni samozřejmě také okamžitě domů hlásili, že na Vánoce jsme doma, a pak se zase všichni, hlavně naše rodiny doma, museli si zvyknout na představu, že na Vánoce doma nebudeme ani náhodou, že nebudeme doma velmi pravděpodobně ani v březnu, kdy to bylo původně plánováno a teď si ztěžka zvykáme na červen, uvidíme. Jak častým slovem při vašich rozhovorech s vojáky je slovo "válka"? Pavel RUML: Ne tak častým, jak by se mohlo zdát. Samozřejmě to záleží na tom ..., v současné době o to mluvíme čím dále častěji a ta základní otázka je asi ta stejná jako všech lidí na celém světě. Bude, anebo nebude? My se na to připravujeme, uvidíme, jak situace se bude vyvíjet, zdali budeme použiti nebo nebudeme, zdali budeme nasazeni a čekáme, všichni čekáme. Dá se na to vůbec připravit, na něco, čemu se říká válka? Pavel RUML: No, dá i nedá a voják musí, to znamená, že každý voják má svou odbornost, má svou specializaci. Všichni o nás vědí, že my jsme se učili reagovat na případné nasazení nebo použití zbraní hromadného ničení a my umíme zacházet s naší výbavou, s naším vyzbrojením a tady snad je téměř jisté, že s tím umíme zacházet a budeme se umět v takové situaci orientovat. Nelze jinak, prostě jsme profesionálové a očekává se od nás, že to zvládneme. Cvičily se některé věci desetkrát, stokrát, s nadsázkou řeknu, tisíckrát. Každý prostě to musí vědět a umět. Když vy chcete od toho všeho utéci, protože řešíte během dne problémy nejen své, ale i problémy druhých, utíkáte sem do kaple na vojenské základně Camp Doha a hrajete třeba na toto piáno? Pavel RUML: Tak, chodím do kaple hrát, tady to je opravdu azyl a my tady míváme také takový nácvik zpěvu vždycky na neděli, ve čtvrtek večer trénujeme s tou naší hudební skupinou. To je relax, to je nádhera, to je osvěžení, no a druhé místo, kam já utíkám a kam většina z nás utíká, to je tělocvična, která je tady veliká, dokonale vybavená a tam trávíme večery, hodiny a hodiny a je to druhé místo, kde si člověk může odpočinout. Co jste se o sobě dozvěděl od září, co jste v Camp Doha a působíte u české protichemické jednotky? Pavel RUML: Já už mám za sebou jednu zahraniční misi, byl jsem v Bosně, tak, na takto položenou otázku musím říci, že v Bosně jsem se toho zezačátku o sobě dozvídal mnohem a mnohem více. Sem jsem jel s určitou zkušeností, myslel jsem si, že některé věci už mě nemohou překvapit, a to, co jsem se dozvěděl, že navzdory mým šedinám a stáří pořád ještě jsou věci, které mě překvapí, které mě doženou do úzkých, které mě dokáží vytočit a já se musím učit to zpracovávat znovu a znovu. Je to prostě boj. Kdy jste byl naposledy v úzkých? Pavel RUML: No, tak to vám neřeknu. Proč ne? Pavel RUML: Dneska ráno šestkrát asi, ne, to se nemůže takto prozrazovat na veřejnosti. To je tajemství. Kaplanovo? Pavel RUML: Třeba. Cvičíte takto na piáno. Pavel RUML: Já dám tu, kterou každou bohoslužbu končíme - Jednou budeme dále ... /hra na klavír/. A tím končí stručná zpráva z Kuvajtu. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:09 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
