| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| středa 12. února 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Magdalena Kožená | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Jedna z nejlepších mezzosopranistek světa Magdalena Kožená považuje za velmi poučené a zajímavé publikum Japonce.
Přepis rozhovoru Magdalena Kožená, jedna z nejlepších mezzosopranistek světa, považuje za velmi poučené a zajímavé publikum Japonce. Na adresu příznivců vážné hudby v Japonsku Kožená říká: Kde ti lidi poslouchají velice soustředěně, kde ti lidi přijdou na ten koncert připraveni, kde oni vlastně, oni jsou takový strašně pečliví, oni si to dopředu všechno nastudují o vás, třeba uvaděči, kterých je tam strašně moc na malinký sál, kde máte vlastně pětadvacet lidí, kteří mají před koncertem schůzi, kde jim vlastně vysvětlí, jaký umělec tam bude účinkovat, co bude zpívat, aby vlastně oni třeba i těm lidem, kteří náhodou si to nenastudovali, aby jim to mohli říct. Takže tam je opravdu úplně jiný k tomu přístup a ti lidé třeba nejsou zvyklí na konci křičet bravo, ale celou dobu hrozně pozorně poslouchají, takže zase ta atmosféra je úplně jiná. Nejen o rozdílech publika v různých zemích světa, o vztahu interpreta vážné hudby a dirigenta bude následujících třicet minut. Vítejte při poslechu půl hodiny otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla jedna z nejlepších mezzosopranistek světa Magdalena Kožená. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Dobrý den. Dovolte, abych začal jednou z vašich tezí, která se opakuje v mnoha rozhovorech, které jste poskytla. "Jakákoliv hudba, která je melodická a zvláště vážná hudba, dělá lidi lepšími, to je ona citovaná teze." Pochopil jsem vás správně, že existuje i hudba, která dělá lidi horšími? Já myslím, že ona to není hudba jako taková, že to je možná způsob, jakým se ta hudba podává. Já myslím, že nedělá lidi horšími. Myslím, že některá současná, některé směry v popmusic bych řekla, že spíš ty lidi, tak jaksi otupuje. Možná je nedělá horšími, ale myslím si, že je nemůže nějakým způsobem obohatit, že to je spíš něco, čím se ti lidé uvádějí do jakéhosi transu a vlastně se uzavírají jaksi do sebe. Mám pocit, že tím pádem jejich osobnosti se nemají jakýmsi způsobem obohacovat. Má Magdalena Kožená čas na to, sledovat všechny ty hudební žánry, styly? Samozřejmě, že ne a celkem mě to mrzí, protože já jsem takový člověk zvídavý a já mám ráda prostě spoustu věcí. Myslím si, že to není jenom ukázka, kterou uznávám a kterou poslouchám. Takže vždycky ráda se nechám někým, kdo třeba rozumí jiné hudbě, víc navést, třeba na nějakou novou věc. Ale je fakt, že člověk musí opravdu hledat. A to, co se často pouští v médiích a v rozhlasech po celém světě, tak je většinou docela trestní podle mého názoru. Co jste naposledy hledala a našla? Tak já jsem naposledy třeba objevila, takovou docela známou jazzovou zpěvačku, která se jmenuje Sunny Lee, která natočila jenom, myslím tři desky, což je hrozná škoda, je to černoška. Je to takový trošku jazz spojený trošku s world music, je to velice zajímavá věc, takže to mě nadchlo. A vůbec, teď jako, co se týče world music, tak ráda poznávám prostě hudbu z Afriky, Jižní Ameriky a tak dále. Takže, už si nevzpomínám na jméno skupiny, ale teď jsem objevila jednu skupinu z Argentiny, která mě velice zaujala. Jde také trošku o spojení, trošku jazzu v tom smyslu, že ta hudba je velice rytmická, ale na druhou stranu má jakýsi kolorit té země, což té hudbě vždycky dává něco nového, něco speciálního. Zmínila jste černošskou jazzovou zpěvačku, zmínila jste také Afriku. Černoši v té interpretaci jsou, řekněme, kadeti. S čím to podle vás souvisí, ty skvělé interpretační schopnosti, vlastně Afroameričanů? Já myslím, že vlastně černoši, nechci říci, aby to neznělo nějak hanlivě, jestli se to tak dá říci, myslím to v tom nejlepším slova smyslu, jsou velice přirození a takoví bezprostřední. A myslím, že nemají v podstatě žádné zábrany se nějak vyjadřovat, třeba hudebně. Takže myslím, že tam z toho pochází, oni mají zvláštní cit pro rytmus. A potom také mají krásné hlasy. Myslím, že je to dané hodně jejich fyziologií, že většinou mají velice vyvinuté lícní kosti. A ta rezonanční prostora v hlavě je větší, než vlastně třeba nás lidí bílých a tím pádem ten hlas je takový bohatší, takže takový vokální věci zní tak zajímavě a jinak, než od nás. A čím si vysvětlujete tu naši a teď to také myslím v dobrém slova smyslu, bělošskou konzervativnost a tu menší emocionalitu, se kterou se hudba interpretuje? Já myslím, že to jde samozřejmě nějakým způsobem spojit. My máme jiné výhody, jde o to, že jsme možná takoví trošku intelektuálnější, bych řekla, že vlastně se všechno snažíme nějak analyzovat, chceme k tomu dojít jiným způsobem. Možná to může znít jaksi rezervovaně, ale zase jsou v tom jiné kvality, takže pokud někdo dokáže spojit tu přirozenost s tím, že vlastně o tom, co dělá, jaksi přemýšlí a je to tak i trošku jakoby vymyšlené v hlavě. Tak potom je to asi to nejlepší a nejideálnější spojení. Není v tom ale také, když se budeme bavit v negativních konotacích, ona snobskost, s jakou se například vážná hudba prezentuje? Tak to už jste teďka zamířil trošku někam jinam. Já si myslím, že třeba v dnešní době je tomu už taky trošku jinak. My jsme zvyklí u nás třeba ještě stále chodit na koncerty vážné hudby v kravatě a v saku a tak dále, večerní róbě. Když půjdete do koncertního sálu v Londýně, v Paříži, tak tam najdete lidi, kteří jsou tam v teniskách a v riflích. Takže snobskost, pořád ještě tak trošku přetrvá samozřejmě v opeře, kde tento žánr je jaksi spojen s určitou sociální vrstvou lidí, i tam jakoby se my, kteří do toho máme co mluvit, snažíme bourat tuto bariéru. Samozřejmě, že to není jednoduché, protože na druhou stranu zase opera potřebuje strašně moc peněz, ty věci jsou hrozně nákladné a v podstatě v žádném státě ten stát není ochotný ani schopný si toto všechno platit, tak asi potřebuje hudba jisté investory, ale tam to zase souvisí s penězi a zase to souvisí s určitou sociální vrstvou. Takže je to trošku takový začarovaný kruh. Samozřejmě, že všichni, co děláme tuto hudbu, se snažíme to trošku bourat, snažíme se přivést nové lidi k tomu, snažíme se lidem, třeba mladým lidem ukázat, že to není žádná zkostnatělá hudba, že to je hudba, která je otevřená i vlastně lidem, kteří jak říkají, že tomu nerozumí. Já si myslím, že klasice nemusíme rozumět, že tam jde o to, co prožíváme u toho. A jestli rozumíme tomu, jestli ten člověk je dobrý, není dobrý, to není důležité. Důležité je, jestli se nám to líbí. A lidi chodí tak jako s předsudky a říkají: "Já nevím, já tomu vlastně nerozumím, jako nepoznám, jestli ten zpívá dobře, nebo ne." Já myslím, že právě tito lidé to poznají, protože dobrý zpěvák, operní zpěvák je ten, který chytne za srdce, to není jenom ten, který prostě dokáže zpívat vysoko a rychle, že tam je potřeba ta síla té osobnosti, a to na ty lidi musí zapůsobit a nemusí tomu vůbec rozumět. Na která úskalí narážíte, třeba vy osobně při bourání těch bariér, řekněme omezení publika směrem k vážné hudbě? Tak, na které bariéry narážím, těžká otázka. Já myslím, že je to tak trošku takový nějaký ten všeobecný vkus, to že ta klasika je jaksi zažitá, jako něco, jako, že je to hudba pro starší generaci, že je potřeba být tak a tak oblečen. Já myslím, že vlastně ta tradice ještě tak jako strašně dlouho přetrvává, že to dost dlouho trvá. Na druhou stranu vlastně lidi si neuvědomují, že v době Mozarta například, hudba, kterou on psal, to vlastně neexistovala žádná populární hudba, byla jenom jedna hudba, byla to tahle hudba. My najednou, že jsme se jaksi dostali do epochy, do těch hudeb jakoby strašně moc a myslím, že lidi se v tom nějak neorientují a tuhle klasiku mají zaškatulkovanou v tom, jako že to je něco strašně složitého, že to je vlastně jenom pro nějakou malou skupinu lidí, buď teda konzervativců, anebo nějakých velkých odborníků, kteří budou hudbu nějakým způsobem analyzovat. A do toho ještě je to i bezesporu výchovou, protože tak nás to všechny učitelky i učitelé hudby, respektive zpěvu, ve škole učili? Je to tak. Samozřejmě, i když já jsem byla vlastně hudební už od malička, tak navíc na koncertech jsem také lepila ty žvýkačky pod sedadla. Protože to nikdy nesplňovalo samozřejmě ten účel. Tam člověk chodil se ulít ze školy. A to, co tam někdo předváděl na jevišti, to opravdu pro ty děti důležité nebylo a ani až tak zajímavé. Kdy naposledy jste absolvovala, Magdaleno Kožená, výchovný koncert? To už je hodně dávno, muselo to být někdy na základní škole. A v roli interpreta, byl nějaký takový? Víte, že nebyl. Já jsem, když jsem studovala na vysoké škole, tak vždycky o to byl obrovský boj, protože to byl nějaký způsob takového mírného výdělku. A já jsem byla taková v tomto neprůbojná a ani jsem o to po těch svých zkušenostech, jako divák nestála. Takže jsem to vždycky ráda přenechala jiným kolegyním. Takže nikdy jsem to jako studentka neabsolvovala. A možná, že až na sklonku své kariéry si třeba jednou uchýlím k tomu, že budu chtít předávat něco z toho, z mých zkušeností mladým generacím, tak si myslím, že je to velmi záslužná činnost. Já myslím, že na to mám ještě hodně času, ale myslím a ráda bych, až budu prostě starší, tak bych ráda něco takového udělala. Zatím je to tak, že vy zkušenosti stále ještě sbíráte? Já myslím, že člověk sbírá zkušenosti celý život. Za prvé, jsem tak zaměstnaná, že bych na to neměla čas. A za druhé, já se na to ještě necítím. Vlastně ta výchova nebo vůbec předávání zkušeností někomu jinému, že je strašně zodpovědná činnost. A já si osobně myslím, že by to člověk opravdu měl mít nejdřív úplně ve všem jasno a měl opravdu poznat všechno to, co poznat v té své profesi chce a může. A že až teprve poté, vlastně je tak natolik připravený na to, aby dokázal čelit všem různým možným překážkám, protože každý student je úplně jiný a každý vlastně chce a potřebuje jiný přístup. Myslím si, že to je velice, velice těžká profese někoho něco učit. Vy jste při koncertech zažila mnoho dirigentů. Zmiňme například Merrinera, Gardinera, či Minkowského. Koho bych ještě měl zmínit, na koho jsem zapomněl? Také jste zapomněl na Nikolause Harnoncourta, s kterým jsem dělala inscenaci Dona Giovanniho v Salcburku, to je naprosto úžasný člověk, nejenom dirigent, ale tak jako člověk. A určitě jsme zapomněli i na další, ale určitě jste vyjmenoval asi tak zatím nejdůležitější dirigenty, se kterými já jsem se setkala. Já se velice těším, teď za několik měsíců na setkání se Simonem Rattlem, se kterým budu dělat inscenaci /nesrozumitelné/ Mozartova na anglickém festivalu v /nesrozumitelné/. Toto představení navíc bude režírovat Peter Sellars, což je velice známý režisér. Takže to je zvláštní spojení. A určitě je to něco, na co se velice těším a na co jsem hrozně zvědavá a věřím, že to bude pro mě asi obrovský přísun do budoucnosti. Když se bavíme o dirigentech, bezesporu jsou jednou z nejdůležitějších postav při vašich koncertech. Můžete nechat laikovi, který, myslím si, že je to většina z nás, kteří nemají šanci vyzkoušet si, jak funguje vztah mezi interpretem a dirigentem, co je na tomto vztahu nejdůležitější a na čem ten vztah je postaven? To je zajímavá otázka. Já si myslím, že ten vztah je hrozně důležitý. A snad nejdůležitější je pro mě vzájemné tolerance a respekt těch dvou umělců. Protože pokud se sejde více silných osobností na jednom pódiu a v jedné vlastně skladbě, tak jakýmsi způsobem je potřeba to dát dohromady. A to dost často nebývá jednoduché, protože každý má na to nějaký vyhraněný názor, který si chce prosazovat. A v tomto případě samozřejmě dirigent je ten, který udává té skladbě to nejdůležitější, protože má pod palcem celý orchestr a vlastně ví, jako zpěvák, jako houslista, klavírista, jakýkoliv sólista se vlastně do té koncepce musíte vměstnat a musíte kolikrát třeba i slevit ze svých názorů. Ale já si myslím, že pokud, opravdu, ti lidé jsou citliví vzájemně a cítí nějak tu druhou osobnost, tak z toho může vzniknout nakonec ještě něco krásnějšího. Člověk ještě nakonec vlastně objeví něco, co třeba, co ho nenapadlo a zjistí, že třeba to je lepší než to, co si doma namyslel. Někteří dirigenti s tímto mají problém, protože oni opravdu chtějí přesně tak, aby to všichni udělali přesně, jak oni to chtějí. Potom já si myslím, že tam už to skřípe, že ten výsledek není ani tak dobrý. Takže pokud vznikne ten respekt a to vzájemné porozumění mezi dvěma i několika umělci, potom vznikají krásné momenty na jevišti. Kdo je takovým dirigentem, u kterého musí být po jeho? Můžete vyjmenovat? Já, samozřejmě toto je velmi choulostivá otázka, takže asi jmenovat nebudu. Prostě jsou velmi silné osobnosti, jako je třeba John Eliot Gardiner. Já neříkám, že vždycky musí být po něm. Já jsem s tou jeho spoluprací byla velice spokojena. Já jsem se strašně moc naučila, ale je to samozřejmě jeden z těch autoritativnějších dirigentů. Samozřejmě vždycky je to přínosné s takovou osobností spolupracovat. Musím říci, že my dva jsme si velice rozuměli. Ale znám třeba situace, kdy to mezi ním a jiným umělcem skřípalo. A tam potom samozřejmě, ta spolupráce velmi rychle skončila. /nesrozumitelné/ je člověk, který dokáže vás nakonec přimět k tomu, abyste dělal to, co chcete, ale je to možná jiným způsobem. Je to na základě toho, že on strašně rád, on je tak trošku i muzikolog a strašně rád o tom mluví a má vlastně k té své, k tomu svému pojetí naprosto vyhraněné názory, které má podložené tím, co četl a tak dále. Takže on vlastně vás k tomu jaksi navede i po té teoretické stránce. A on má jakési kouzlo a sílu hlavně ve svých očích. On vlastně podle mě diriguje očima. Já vůbec nepotřebuji se dívat na jeho ruce. Vlastně se na vás podívá a ví, jak se cítíte, co on chce. A ty energie jsou velice pozitivní. Takže tam člověk i rád, vlastně najednou zjistí, že dělá i něco, co třeba dělat, nechci říct nechtěl, ale něco, co měl myšleno jinak a přitom ho to baví. Když jste zmínila Gardinera, tak ale on je autoritou. Vy jste ho použila, zařadila do těch autoritativnějších dirigentů. Nicméně, stalo se vám, že byste někdy řekla, že prostě s tímto dirigentem nebudete vystupovat, protože jste se prostě úplně neshodli? Stalo se mi to, ale nešlo o žádného významného dirigenta. Bylo to právě proto, že jsem měla pocit, že není na tom správném místě, v tom samozřejmě lhát nebudu, to jsem si sama spíš tak pro sebe řekla, že tohle bylo poprvé a naposledy. Sira Merrinera jste zase charakterizovala jako muže, který, a teď cituji doslova: "Nepotlačuje vlastní osobnost." Na kolik takových dirigentů jste v životě narazila? Já myslím, že to je samozřejmě těžké o dirigentu, protože dirigenti jsou vždycky obrovskou osobností a oni mají velikou zodpovědnost, oni mají pod sebou strašně moc lidí, jsou to velcí šéfové. A já právě jsem na panu Merrinerovi obdivovala to, že ve chvíli, kdy vlastně jsme dělali spolu vokální věci, dělali jsme spolu operní árii, dělali jsme kantátu od /nesrozumitelné/, tak on vlastně dokázal vlastně to své já dát trošku do pozadí a dokázal přijmout vlastně ten fakt, že je tady zde sólistka, že třeba lidi přišli kvůli ní v tuto chvíli, nebo si přišli poslechnout toto dílo, kde je nejhlavnější ten zpěvák, a že ten orchestr doprovází v tu chvíli. A pokud se dirigent vlastně dokáže tady na toto povznést, opravdu dokáže jaksi vytvořit ten podklad, ten koberec pro toho zpěváka, tak je to úžasné. Vlastně tím pádem pro mě ta jeho osobnost ještě víc roste. Kdežto někteří dirigenti mají pocit, že vlastně jsou jaksi zapomenutí v tuhle chvíli, a že není ta veškerá pozornost soustředěna na ně a trošku je to jakoby vyrušuje. Já si myslím, že pan Merriner je zmála, kteří vlastně toto dokáží, a to je hrozně, hrozně hezká vlastnost. Při svých koncertech se díváte do hlediště. 25. října 2002 jste v rozhovoru v magazínu Lidových novin k tomu řekla, citujme: "Chci, aby bylo rozsvíceno. Chci vidět lidi. Pomáhají mi jejich reakce, ovlivňují mi můj výkon, je to dialog. Já lidi potřebuji," konec citátu. Na čem především záleží, jak hluboký dialog se mezi interpretem a mezi publikem odehraje? To záleží na strašně moc věcech. Záleží na tom, jaký zrovna, jaká energie v tu chvíli panuje. Samozřejmě, že to je také hodně na interpretovi, aby vlastně něco mezi ním a publikem navázal. A já právě proto mám strašně ráda recitály, což hodně zpěváků rádo naopak nemá, oni strašně rádi dělají operu a recitálům se tak trošku vyhýbají. Protože ono to je samozřejmě strašně moc práce, člověk je tam úplně sám. Vlastně nakonec, kolik toho má, textu a hudby, nakonec to vlastně vyjde, mnohem více se toho naučit než v opeře, protože tam je těch lidí a jsou tam ještě kostýmy. Vlastně člověku to v tom výkonu pomáhá, jaksi je to taková více týmová práce. A já právě ty koncerty mám hrozně ráda proto, že tam můžu s těmi lidmi komunikovat přímo, protože v opeře člověk jaksi hraje jakousi postavu, v sále je tma. Takže tam se to všechno odehrává mezi těmi lidmi, kteří jsou na jevišti. A jakoby na ty diváky se trošku tak jaksi zapomene. Člověk, já si někdy připadám jak v mateřské školce, já si říkám, tak za tohle jsem vlastně placená, protože my si tam jakoby hrajeme. Je tam jako tma, čili je to taková dětská hra svým způsobem. Kdežto na koncertě, právě tím, že je tam rozsvíceno, jak jste tady zmínil, tak tam vidím ty tváře, ty reakce. A můžu vlastně s tím pracovat. Zaměřujete se na jednoho konkrétního člověka, nebo se soustředíte na jednotlivé typy lidí, které před vámi v publiku sedí? Ne, já myslím, že toto by ani nebylo dobré, kdyby člověk se upnul na nějakou jednu tvář. Já myslím, že ty lidi nakonec, oni se jakoby slijí v jednu jakousi atmosféru. Takže člověk jakoby se nedívá konkrétně na tváře, ale cítí, ono cítíte, jestli ti lidé jsou soustředěni, nebo ne. Cítíte, jestli se vrtí, nebo jestli vás opravdu poslouchají. A cítíte, když zpíváte něco úsměvného a když se podívají do programu a přečtou si, o čem ta písnička je, pokud není v jejich jazyce. Tak cítíte, jestli se i vnitřně vlastně pousmějí. Ono to ani nemusí být třeba vidět, ale je to zvláštní věc, která se těžko dá popsat slovy, ale ten dialog tam je. Já vlastně ráda navazuji a jsou to krásné chvíle, který člověk potom prožívá a prožívá na tom pódiu. Jak se liší publikum podle jednotlivých národů lidí, před kterými vy jste koncertovala? A vedete si statistiku, v kolika státech světa jste už byla, v kolika jste vystupovala? Já jsem hrozný šlompák. Právě, že já si toho moc nezapisuji. Já se teď snažím programy koncertu vždycky takhle dávat mamince, aby to někde založila, protože jsem na to hrozně nepečlivá. Takže já doufám, že to za mě vedou jiní. A rozdíl publika a atmosféry emocí publika podle národů? Tak určité rozdíly tam jsou. Já myslím, že úplně jiný koncert je, když přijedete někam do Španělska. A jiný koncert je, když koncertujete třeba v Japonsku nebo ve Švédsku, kde jsou lidi podstatně navenek rezervovanější. Ale ono tomu tak v podstatě není, ono to vlastně nezáleží na tom, jestli ti lidi třeba hrozně křičí bravo. Protože kolikrát v těch živějších národech oni vás vlastně tolik neposlouchají. A na konci, prostě jaksi z nějaké povinnosti nebo z nějakého entusiasmu velice nahlas vyjadřují svoje uspokojení. Kdežto třeba v Japonsku, konkrétně, to můžu mluvit, odkud jsem se přednedávnem nebo před týdnem vrátila, kde ti lidi poslouchají velice soustředěně, kde ti lidi přijdou na ten koncert připraveni, kde oni vlastně, oni jsou takový strašně pečliví, oni si to dopředu všechno nastudují o vás, třeba uvaděči, kterých je tam strašně moc na malinký sál, je tam vlastně pětadvacet lidí, kteří mají před koncertem schůzi, kde jim vlastně vysvětlí, jaký umělec tam bude účinkovat, co bude zpívat, aby vlastně oni třeba i těm lidem, kteří náhodou si to nenastudovali, aby jim to mohli říct, takže tam je opravdu úplně jiný k tomu přístup. A ti lidi třeba nejsou zvyklí na konci křičet bravo, ale celou dobu hrozně pozorně poslouchají. Takže zase ta atmosféra je úplně jiná. Jsou to zajímavé zkušenosti a pokaždé to je trošku jiné. Ale já říkám, že lidi jsou, v podstatě mají jedno srdce a ta hudba vlastně ty lidi nějakým způsobem všechny spojuje. A nedá se říci, že by existovalo univerzální publikum? Univerzální publikum neexistuje, samozřejmě. 7. června 2001 jste v deníku Mladá fronta DNES odpovídala na otázku, z čeho pramení vaše psychická odolnost? Odpověděla jste doslova, cituji: "V prvé řadě asi z dětství. Od rodičů jsem dostávala hodně lásky. Potom je důležité vybudovat si sebevědomí. Věřit tomu, že jsem dobrá. Když si na pódium stoupnu, nesmím o sobě ani na vteřinu zapochybovat," konec citátu. Nabízí se otázka. To se vám opravdu nestalo, abyste na pódiu o sobě nezapochybovala? To je věc, kterou se člověk musí strašně dlouho učit. Samozřejmě, že ze začátku ty pochybnosti byly velké a dlouho to trvalo. Je potřeba opravdu hodně zkušeností, hodně koncertů a hodně různých situací zažít, aby se člověk jaksi obrnil. Jakých situací? Situací, jako třeba vystupování na soutěžích, kde je obrovský psychický tlak, to je zase něco úplně jiného, když vlastně musíte soutěžit, což je samo o sobě nápad velmi zvláštní v umění soutěžit, protože tam se to jaksi nedá měřit jako ve skoku do dálky. Umění je tak subjektivní věc? Ale samozřejmě, že pro mladého zpěváka, na druhou stranu vůbec umělce, je to určitá zkušenost, je to vlastně ověření toho, jestli vůbec na to povolání má nervy. Protože pak máte prostě, pak už nesoutěžíte, ale máte různé premiéry v důležitých divadlech, kde je zase opět na vás vyvíjen strašně silný nátlak psychický a tak dále. Takže člověk musí být velice, velice, má mít hroší kůži. A určitě každému se stane, že o sobě pochybuje, má ty chvíle, ale nesmí se to stávat na jevišti, že jo. Můžete o sobě pochybovat potom nebo předtím, ale v tu chvíli ne. V tu chvíli, když už tam jednou jdete, tak prostě musíte být opravdu sebejistý a musíte samozřejmě předtím na tom pracovat. Musíte být natolik připravený, abyste nepochyboval o tom, jestli si pamatujete slova té písničky. Samozřejmě, že se stane, že zapomenete, ale to už je druhá věc. Musíte být natolik sebejistý, že musíte vědět, že když ty slova zapomenete, tak dokážete vymyslet jiná nebo dokáže to nějak zakamuflovat, že to málokdo pozná. A to je všechno věc dlouhé práce na sobě a dlouhých zkušeností. Já si myslím, že je málo lidí, kteří se narodili s tím, že by se rádi předváděli, že by neměli vůbec trému, že by prostě pro ně to bylo něco naprosto přirozeného si stoupnout před několik tisíc, třeba kolikrát, lidí. Říká jedna z nejlepších mezzosopranistek světa Magdalena Kožená. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnovala rozhlasové stanici BBC. Bylo mi ctí i potěšením zároveň. A věřím a budu rád, když do tohoto pořadu opět někdy zavítáte. Ještě jednou děkuji a na shledanou. Děkuji, na shledanou. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec, takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:09 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
