| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| neděle 2. února 2003, 18:00 SEČ | |||||||||||||||
| Petr Fischer, Jiří Pehe a Michael Žantovský | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
V souvislosti s posledním dnem Václava Havla ve funkci českého prezidenta připravila česká redakce mimořádné vydání pořadu Interview BBC.
Přepis rozhovoru Citace rozhovoru v médiích Víc než dvanáct let vykonával Václav Havel funkci prezidenta. Nejprve československého a posléze i českého. Jak sám říká, nikdy nepočítal s tím, že se stane nejdéle sloužícím prezidentem v Evropě. Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já jsem byl zvolen poprvé prezidentem koncem roku 1989 s tím, že jsem na půlroku. Dlouho mě přemlouvali a já jsem si dal tu podmínku, že to bude jen na půlroku. No, a vidíte, jsem nejdéle sloužícím prezidentem v Evropě, jsem tam dvanáct let a vím, jak je to sugestivní, když člověku říkají: "Musíš, aspoň než budeme členy Aliance, aspoň než se stane to, aspoň než se stane ono." Především o působení Václava Havla ve funkci prezidenta bude následující hodina. Vítejte při poslechu netradičních pětapadesáti minut otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Se třemi prezidentovi muži si rozebereme některé aspekty působení Václava Havla ve funkci nejprve československého a posléze i českého prezidenta. Pozvání přijali a k mikrofonům usedli Pavel Fischer, současný ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den. Pavel FISCHER: Dobrý den. Jiří Pehe, ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky v letech 1997 až 1999. Dobrý den. Jiří PEHE: Dobrý den. A Michael Žantovský, tiskový mluvčí Václava Havla v letech 1990 až 1992. I vám hezký dobrý den. Michael ŽANTOVSKÝ: Dobrý den. Čemu jste se při práci u prezidenta Václava Havla přiučili? Začněme služebně nejstarším mužem. Michael ŽANTOVSKÝ: V našem případě jsme se museli učit prakticky všemu, protože jsme do prezidentské kanceláře přišli ze zcela jiných oblastí života, ze zcela jiné doby, neměli jsme žádné zkušenosti, neměli jsme ani technické vybavení základní k té práci. Pan prezident se musel vlastně také učit tu roli, a proto také ty první dva roky byly neobyčejně vzrušené, často to bylo učení pokusem a omylem, nemohlo to být ani jinak. Ale myslím, že jsme se naučili od pana prezidenta i jeden od druhého dost. Jiří Pehe. Jiří PEHE: Já jsem tam přišel později samozřejmě a naučil jsem se především tomu, že ten, kdo si myslí, že přijde k Václavu Havlovi jako poradce a že bude nějakým zásadním způsobem ovlivňovat jeho názory, tak se mýlí, protože Václav Havel je člověk, který si vás vyslechne, ale na většinu věcí už má svůj vlastní názor, a ty jeho názory jsou poměrně dosti jasné a pevné. Takže ten poradce tak může spíše otesávat střípky, ale myslím si, že nemůže zásadním způsobem formovat názory tohoto člověka, který je vlastně velmi silnou osobností. Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já jsem v Kanceláři prezidenta republiky od roku 1995, kdy jsem pracoval jako tiskový vlastně tajemník nebo specialista. Souhlasím s tím, co tady říkali předřečníci, takže bych to jenom rozvedl. Myslím si, že poradce obecně nemá příliš mnoho možností ovlivňovat, respektive má, ale nemá nikdy jisto, jak se jeho politik zachová, a to platí v případě Václava Havla dvojnásob. Mně se zdá, že to je jako těžká váha nebo velký křižník, který chcete otočit na otevřeném moři, a to nejde udělat na jednom místě. Zdá se mi, že ta konzistence postojů Václava Havla, o které mluvil Jiří Pehe, je něco, co nejde jenom napříč jeho prezidentstvím, ale jde vlastně i dál do minulosti. Můžete všichni tři uvést nějaké téma, na které jste s Václavem Havlem měli nejvíce odlišné názory a které by ukázalo ..., a rozdílnost, která by ukázala, řekněme, osobu Václava Havla? Kdo začne? Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: No, já musím říct, že přeci jenom asi v těch prvních dvou letech za toho pochodu učení asi byla nejvíce příležitost ovlivnit některé názory Václava Havla tak, jako on ovlivňoval naše názory, a díky tomu jsme často měli i otevřené diskuse o některých otázkách. Pamatuji si, že jsme velmi ostře diskutovali o tom, jestli pan prezident má tehdy odjet do Salzburgu, aby se setkal s tehdejším rakouským prezidentem panem Waldheimem, nad kterým visel stín jeho válečné minulosti z druhé světové války. A vždycky to byly diskuse velmi otevřené, ale také velmi přátelské, někdy se nám podařilo pana prezidenta přesvědčit, většinou on přesvědčil nás. Jiří Pehe. Jiří PEHE: No, já bych samozřejmě mohl mluvit zejména o tom období rudolfínského projevu a pádu Václava Klause, kde jsme měli nejrůznější diskuse, ale možná jako ilustraci uvedu něco jiného, protože to je docela zajímavý prvek v myšlení Václava Havla, to je takový, řekl bych, estetický prvek jeho myšlení, kterým se odlišuje třeba od politických analytiků. On totiž například, když napsal projev, a já mohu vzpomenout projev ve francouzském Senátu, kde nastínil vizi ještě vlastně dlouho před Joschkou Fischerem, než ten to udělal potom jaksi oficiálně, vizi federální Evropy, tak my jsme ho tak trochu zrazovali od toho, aby používal tak ostré formulace, aby do toho šel tak zpříma a tak dále, tak jsme mu některé věty v tom projevu chtěli vyškrtat. A jeho odpověď byla: "Já bych to udělal, já s vámi vcelku souhlasím, ale ten projev by potom jako netekl, on by pak jaksi z estetického hlediska utrpěl jako literární dílo." Takže to je způsob, jakým myslí Václav Havel a nebylo možné ho o tom přesvědčit. Nakonec se ovšem ukázalo, že ta kombinace toho estetického s tím obsahovým má svůj smysl, kterému možná ne všichni okolo něho rozumí, protože on ten projev potom přečetl v tom francouzském Senátu a já jsem tedy plně očekával, že se ozve pískot, protože tam byla spousta euroskeptiků. Dostal asi desetiminutové ovace ve stoje, čili Václav Havel evidentně ví a umí něco, co spousta ostatních lidí neumí nebo nedokáže postřehnout. A zkušenost Pavla Fischera? Pavel FISCHER: Přemýšlím, co říci a napadla mě teď, když mluvil Jiří Pehe, tato situace. Když se do Prahy chystalo výroční zasedání měnového fondu a skupiny Světové banky, tak Václav Havel pojal myšlenku, že by je všechny pozval do Jeleního příkopu. Nikdo pořádně nevěděl, jak se ta myšlenka zrodila a my jsme se vší silou s kolegy ji snažili odvrátit, pak jsme pochopili, že to nepůjde, tak jsme ji jenom kultivovali. To, co z toho vzniklo nakonec a byly to měsíce debat velmi intenzivních od toho estetického až po velmi praktické jaksi otázky, to, co z toho nakonec vzniklo, dodnes žije v Mezinárodním měnovém fondu, ve Světové bance a obecně ve finančních kruzích jako pražská iniciativa nebo pražská deklarace nebo zkrátka pražský styl setkání na jedné straně bankéřů, kteří jezdí velkými vozy, a na druhé straně těch, kteří jim kladou nepříjemné otázky. Myslím, že to je věc, která sklidila ve svém rození mnoho kritiky a mnoho energie snad stála i pana prezidenta a nakonec nás všechny, ale výsledek byl fantastický. Takže já musím říct, že kdybyste se mě byl zeptal na počátku, jestli to má smysl, tak vám řeknu, že nikoli, ale výsledek nás přesvědčil všechny. Stovky, ba tisíce článků vyšly v novinách na sklonku více než dvanáctiletého působení Václava Havla ve funkci prezidenta. Existuje nějaký pohled, který vám při hodnocení více než dvanáctiletého působení Václava Havla schází a zatím jste jej při té bilanci nezaregistrovali? Začněme u Pavla Fischera, současného ředitele politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Pavel FISCHER: Já myslím, že nám schází odstup, to možná ovlivňuje vlastně to, co čteme a co vidíme, je zčásti vedeno po osobní rovině. Václav Havel je přeci jenom osobnost, na kterou lidé naráželi nebo se kterou se potýkali. Je tam hodně osobního a zdá se mi, že tam je málo toho historického srovnávání těch dob. Čili já si myslím, že ta krátkodobost toho pohledu v tuto chvíli převládá, chybí mi tam prostě dlouhodobý průřez. Jiří Pehe. Jiří PEHE: Já bych na to navázal. Mně tam schází, řekněme, takový obecnější nebo teoretičtější pohled na některé věci, například ten spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, který byl převeden novináři do zcela osobní roviny. Ve skutečnosti já vidím jako zásadní spor o povahu české demokracie. A je to pro mě spor mezi dvěmi koncepty demokracie, tím neoliberálním a schumpeterovským a tím druhým komunitaristickým, který představuje Havel se svým důrazem na občanskou společnost. A takovou diskusi bych rád viděl, uvítal, ale ta se tady bohužel zatím nevede, možná že až později, až tady bude ten odstup, o kterém mluvil Pavel Fischer. A Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: No, mně se trochu z většiny těch článků zdá, jako bychom začali vytvářet takový stereotyp, že Václav Havel byl uznávanou osobností a uznávaným prezidentem ve světovém formátu a udělal hodně pro naši zemi venku a doma, že už to bylo o něco jako spornější a tak dále, a já si myslím, z politologického hlediska tenhle pohled nemůže obstát. Václav Havel by nikdy nemohl dokázat udělat venku pro Českou republiku to, co dokázal, kdyby neměl třináct let, celých třináct let nadpoloviční vlastně podporu a někdy drtivou podporu českých občanů, kteří mu právě pomáhali dokázat to, co dokázal a on současně pomáhal doma tuto společnost přetvořit prostě tak, aby si ... Čím si, promiňte, ale čím si vysvětlujete, že takto to hodnocení převážně vyznívá, protože mi začínáte brát vítr z plachet, dokonce i poslední hodnocení z deníku New York Times, cituji doslova: "Zatímco v zahraničí je Havel brán jako žijící svatý, doma se těší směsi respektu, vděku, pochyb a kritiky." Michael ŽANTOVSKÝ: No, tak já si myslím, že tady hovoříme o českém politickém prostředí, pro které je jaksi typické, že domácí proroky málo uznává a rozhodně je nikdy neuznává bez výhrady. Ono to je dobře, ono je dobře, že prezident není žádná posvátná figura, že je kritizován, ale přeci jenom si myslím, že když to vezmeme v kontextu těch třinácti let, tak ta zásadní, obří práce, kterou prezident vykonal, je v první řadě doma. Jiří Pehe chtěl navázat. Jiří PEHE: Já bych řekl, že to je dáno také tím, jakým způsobem ten politik funguje v zahraničí a jakým způsobem funguje doma. V zahraničí samozřejmě Václav Havel byl především viděn skrze prizma té své slavné minulosti disidentské, spisovatelské zároveň, skrze své projevy filozofické, které si většina západních státníků neodváží napsat. Kdyby to uměli tedy už, tak by se neodvážili je proslovit. Takže to, si myslím, to si myslím, že samozřejmě přispívalo k té jeho slávě v zahraničí, doma a on si musel ušpinit ruce, ať chtěl, nebo nechtěl. A tady si myslím, že je tady velmi nespravedlivé obviňovat Havla z toho, že sestoupil z té úrovně nad politikou do politiky a že jaksi se angažoval příliš. Ona mu ústava nic jiného neumožňuje. Ústava vyžaduje, aby jmenoval předsedy vlád, aby vetoval zákony, aby udílel milosti, všechny tyto věci. Aby jmenoval celou řadu dalších ústavních činitelů a každý tento čin bude kontroverzní u určitých politiků, takže, si myslím, že samozřejmě ten obraz Havla doma je dán tím, že musel prostě fungovat v té praktické politice, více než na té úrovni, na které byl vnímán v zahraničí. Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já bych navázal na to, co říká Jiří Pehe. Mně se zdá, že ta kritika, myslím si, že to, co je pro politika cenné, je skutečně zasvěcená oponentura a zasvěcená kritika. Já si ale myslím, že řada těch hlasů, které zaznívají proti Václavu Havlovi a kterým byl dán možná teďko zvláštní prostor okolo volby prezidenta, které jsme byli svědky, neúspěšné volby, takže řada těch hlasů je vlastně nekompetentních. Například? Pavel FISCHER: Zkusím vysvětlit proč. Nebudu jmenovat, protože ten seznam by byl dlouhý, ale myslím si, že když si přečtete ústavu, tak zjistíte, že prezident nemůže z ústavy konzultovat s kým ..., jaksi koho bude jmenovat do boardu, do rady centrální banky, nemůže jaksi konzultovat to, kdo bude ústavním soudcem a podobně. Václav Havel to svým způsobem konzultoval a myslím si, že na to je řada dokladů a svědectví. To, že to nedělal veřejně, to, že to jaksi neuváděl na tu vysloveně politickou rovinu, že by se bavil s těmi nejvyššími ústavními činiteli, koho tedy jmenujeme do toho Ústavního soudu, to je vlastně dobře a je to naprosto v duchu a v souladu jaksi s tím, co píše ústava. Čili já si myslím, že ti domácí kritikové bohužel jsou velmi často vlastně nekompetentní. Za víc než dvanáct let pronesl Václav Havel stovky projevů. Vraťme se do roku 1996. 5. března Václav Havel při křtu knihy svých projevů uvedl: Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já ty projevy opravdu chtě nechtě píšu a vnímám jako jakési pokračování svého spisovatelství nebo své literární práce. Je to žánr pro mě nový, nikdy předtím jsem projevy nepsal, žánr zvláštní, kladoucí zvláštní nároky, mimo jiné i časové, že musím vždycky za víkend napsat jeden projev tehdy, kdy mi ho naplánují, ale přesto to vnímám jako kus své práce literární, svého přemýšlení o světě, jak o tom Tomáš mluvil. A ty moje projevy, hlavně ty zahraniční, jsou zde v Čechách poměrně málo známy. Tady je o mě známo, že mám psa Julu, který kousl pana Špačka. Je tu o mě známo, že jsem se chystal podpálit jadernou elektrárnu v Dukovanech, je tu o mě známo, že jsem údajně o půlhodiny zdržel celou australskou vládu přátelským hovorem s Rolling Stones. Mnoho věcí je o mě známo, ale málo je známo o těch různých projevech, které mám na různých koncích světa. Pátý březen roku 1996 a slova Václava Havla týkající se psaní jeho projevů. Na které projevy, respektive teze v nich obsažených, se podle vás za těch uplynulých dvanáct, více než dvanáct let prezidentování Václava Havla neprávem zapomnělo? Pavel Fischer, ředitel politického odboru kanceláře prezidenta. Pavel FISCHER: Myslím si, že ten seznam je dlouhý, ale já možná řeknu dva projevy, možná si vzpomenu na třetí, na které se zapomíná, které pro mě osobně jsou velmi hezkou dokumentací toho přemýšlení Václava Havla o světě a o sobě samém. V Kodani, když dostával Sonningovu cenu, tuším, byla to první polovina devadesátých let, mluví Václav Havel způsobem naprosto nebývalým, o nebývale otevřeným, o pokušeních moci. Myslím si, že každý jeho kritik by si to měl znovu přečíst, Václav Havel podle mého soudu tady ukazuje, ilustruje, že je schopen nejenom přemýšlet o světě, ale že je schopen abstrahovat sám od sebe, což je vzácná lidská vlastnost a mezi politiky, řekl bych, mimořádně vzácná. Druhý projev, který jsem ..., který je mě osobně velmi drahý a blízký, je projev z Hirošimy, kde mluvil na konferenci o budoucnosti naděje. Mluvil o naději, která jde za hranice lidského chápání a za hranice smrti. Z mého pohledu, řekl bych, filozoficky vzato, to je projev, který zapadl a který je nedoceněn. Jiří Pehe. Jiří PEHE: No, já nevím, jestli ty projevy, které zmíním, jsou ..., jestli zcela zapadly, ale mně připadají jako velmi důležité. Ten jeden je projev, který měl v Karolinu v roce 1995 o česko-německých vztazích, kde si myslím, že celá ta diskuse, která se o tom vedla před volbami parlamentními vloni v České republice, mohla být zcela jiná, kdyby si politici přečetli ten projev znovu Havlův, který, myslím, je obrovským myšlenkovým zázemím pro tuto problematiku, kde on to celé promyslel a vyložil, takže si myslím, že to byl jeden projev. Druhý projev, a ten je velmi aktuální teď v té, řekněme, hádce nebo konfliktu mezi Spojenými státy a některými velkými zeměmi Evropské unie. Ten se k tomu vztahuje. To je takový ten projev, který pronesl v Bratislavě o těchto věcech a také o roli Ruska. A myslím si, že všichni ti, kteří sledují transatlantické vztahy a budoucnost tohoto společenství, by si ten projev měli znovu a pořádně přečíst. Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: Tak samozřejmě k těm projevům, které si řada lidí, včetně mě, bude asi pamatovat do smrti, patří ten vůbec první novoroční projev pana prezidenta o tom, že naše země nevzkvétá a že nebyl zvolen proto, aby lhal, dneska to zní jako téměř samozřejmost, ale tenkrát to byl vlastně revoluční projev, projev k americkému Kongresu, který následoval dva měsíce potom, byl tím prostředím a tím, jak nejvyšší představitelé Spojených států na něj reagovali, také velice památný. Ale k těm méně známým projevům patří právě třeba ta epizoda, o které už jsem se zmiňoval, pan prezident tenkrát nakonec do Salzburgu jel a vysvětlil nám, proč tam pojede a řekl nám: "Já v tom projevu se s tou vlastně záležitostí vyrovnání se s minulostí a vyrovnávání se s osobní minulostí člověka vyrovnám přímo před panem prezidentem Waldheimem." Udělal to způsobem nesmírně citlivým, kterým na jedné straně nenarušil česko-rakouské vztahy a na druhé straně velmi pregnantně reflektoval ten problém, který nebyl problém jenom pana Waldheima, ale problém celé naší země a celého postkomunistického světa a problém samozřejmě Rakouska a Německa po druhé světové válce. I tento projev patří k nesmírně zajímavým. Existuje přitom zpětném pohledu na projevy a veřejná vystoupení Václava Havla něco, co vám v nich chybělo, o čem jste s Václavem Havlem při svých pracovních soukromých schůzkách diskutovali? On o tom hovořil otevřeně a přitom veřejně toto téma tak otevřeně neprojevil? Michael ŽANTOVSKÝ: No, jestli můžu říct? Já si myslím, že ty, nevím, jakou zkušenost mají kolegové, ale myslím si, že naše diskuse se často týkaly spíš toho, co by pan prezident neměl říkat, než toho, co by měl říkat a neříká. A tam jsme tedy, a tam jsme tedy diskutovali častěji, no. Jiří Pehe. Jiří PEHE: No, mě, když už jsem mluvil o těch česko-německých vztazích a o tom projevu o vztazích s Německem v Karolinu v roce 1995, tak mě osobně chyběl a asi bude navždy chybět nějaký zásadní projev Václava Havla k této otázce, kterým by uzavřel svoji politickou dráhu, protože vlastně jeden z prvních významných kroků, které učinil, byla jeho jakási osobní omluva sudetským Němcům a tady zůstala taková pochybnost, jak vlastně nyní myslí o této problematice. Vy jste tedy očekával, že při ... Jiří PEHE: Já jsem čekal ... ... Havlově poslední návštěvě zazní shrnutí toho, čím vlastně začal na začátku devadesátých let? Jiří PEHE: Ano. Samozřejmě a myslím si, že vy jste se ptal na to, jestli tedy Václav Havel v některém projevu neřekl otevřeně to, co třeba ..., o čem otevřeně se mluví jaksi v tom jeho politickém zázemí, tak to je jedna z těch otázek, kde on možná z taktických důvodů se nakonec rozhodl o tom nemluvit, ačkoliv já vím, že ty jeho názory jsou poměrně jasné v této věci. To by nám mohl říct Pavel Fischer, současný ředitel Kanceláře prezidenta republiky, zda tam byly taktické důvody, které vedly Václava Havla při jeho poslední návštěvě Německa, a byla to ve funkci prezidenta republiky vlastně jeho druhá, poslední zahraniční cesta před návštěvou Slovenska, proč neuzavřel téma česko-německého soužití? Pavel FISCHER: Já mám za to, že Václav Havel nám neřekl poslední slovo, a já bych si to velmi přál. Myslím si, že je celá řada témat, které jsou mu tak bytostně vlastní, že tady je jenom logické a samozřejmé, že v nich bude pokračovat a já bych si to velmi přál. Jedno z těch témat zmínil právě Jiří Pehe, a to je to česko-německé nebo česko-rakouské potýkání. Myslím si, že tak, jak ta návštěva byla koncipována, bylo to osobní pozvání vlastně na soukromou večeři u německého prezidenta, že příliš neumožňovalo jít do nějakých velkých, řekl bych, politických ploch, jakkoliv to téma je důležité a je potřeba se k němu vracet. Přesto si myslím, že Václav Havel tam leccos naznačil a z mého pohledu tady rozhodně neřekl poslední slovo. Václav Havel poskytl před odchodem z prezidentské funkce BBC rozhovor. Jedna z otázek se týkala problémů, který zahraniční média označují za největší prohru Václava Havla v prezidentské funkci, tedy rozpad Československa. Jak velkým zklamáním bylo pro Havla, když se v roce 1992 rozpadlo Československo a vznikly dvě samostatné republiky? Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já jsem na to byl možná o něco málo připravenější, než někteří moji spoluobčané, protože jsem na Slovensko dost jezdíval, slovenské prostředí znal a měl tam mnoho přátel a já jsem cítil, že cosi je nehotového ve vztahu těchto dvou národů. Já si vzpomínám, že už v šedesátých letech jsem bojoval za federalizaci Svazu spisovatelů. Říkal jsem, jsou to, ještě předtím, než jsme se stali federacím, když to byl unitární stát, říkal jsem, že to jsou dva jazyky, dvě kultury, dva národy, dvě literatury, a že tedy i struktura toho Svazu spisovatelů, což byla tehdy strašně důležité instituce, by tomu měla být přizpůsobena. Samozřejmě jsem se špatnou tehdy potázal, nejen u Čechů, ale i u předních Slováků, což byli samozřejmě komunisté v tom svazu. Ale čili cítil jsem to a v tom Občanském fóru jsem to také od první chvíle cítil. Ale podobně jako mnozí ostatní jsem stále věřil, že nalezneme podobu federace, kde budou ty národy se moci spokojeně věnovat svým věcem a nebudou se furt zabývat sebou navzájem a nazýval jsem to autentická federace. Nicméně ta jednání se vlekla a nakonec to vyústilo v ten rozchod. Já jsem tehdy rezignoval na funkci prezidenta, protože jsem přísahal na ústavu jednoho státu a nemohl jsem dost dobře podepisovat vznikání jiných států. Ale jinak s odstupem času dokonce si myslím, že to mělo i četné pozitivní stránky to rozdělení. Co byla chyba, že nebylo referendum a já jsem ho také navrhoval dost dlouho, ale se špatnou jsem se potázal. Ti politici se báli, že národy by řekly, že se nechtějí rozdělit a oni by dál měli to samé trápení, co měli předtím, s tím hledáním toho vzájemného vztahu. Václav Havel odchází z funkce českého prezidenta ve chvíli, kdy svět sleduje krizi kolem Iráku. Co je podle Václava Havla morální povinností demokracie tváří v tvář při konfrontaci s režimem Saddáma Husajna a při konfrontaci s potenciální hrozbou? Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já si principiálně myslím, že v krajních mezních případech je třeba zasáhnouti i preventivně, samozřejmě až poté, co se vyčerpají všechny myslitelné způsoby, jak daného cíle, v tomto případě odzbrojení, dosáhnout bez použití síly. Ale jsou mezní případy, kdy nezbývá než použít sílu, a měl by se ale každý případ posuzovat znovu, separátně a zvážit všechny souvislosti. Například nelze akci proti Miloševičovu režimu brát jako automatický precedent, že stejně se to má udělat v Iráku, a pak by přišlo na řadu další a další, Bělorusko, a nevím kdo a najednou by tím známým četníkem se stala Aliance nebo ten euroamerický svět, šířeji řečeno. Principiálně si myslím, že je třeba rehabilitovat princip preventivní obrany, první i druhá světová válka nám dávají dost zkušeností, abychom toto poučení si z nich vzali, ale tvrdím, že to nelze aplikovat automaticky, že každý případ se musí znovu od začátku zvlášť posoudit. V souvislosti s možným útokem na Irák a americkým postojem v této věci, nemyslíte, že by Spojené státy americké mohly být příliš silnými, a proto možná také příliš dominantními a vlády chtivými ve světě? Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já jsem přesvědčen, že vstupujeme do multipolárního světa, že tady už ..., a teď mluvím o dlouhodobém výhledu, řekněme, třiceti let nebo podobně, že tady už nebude a z podstaty věci nemůže být jedna dominantní velmoc. Různé státy jako od Číny přes Indii, po Brazílii a podobně se budou vzpamatovávat, budou stále silnější, budou ..., mají už dnes ohromnou populaci a já se toho, jakési nadvlády Spojených států nebojím. Na druhé straně ale musím říct, že je nesmírně těžký úkol citlivě vystihnout míru jejich odpovědnosti, tedy americké odpovědnosti za to, co se ve světě děje a způsoby, jak tuto odpovědnost uplatňovat. To je strašně těžké. Já jsem tomu dokonce věnoval jednou v Americe celý projev k tomuto tématu. A já bych to přiblížil tomu, já jsem například, když jsem se stal prezidentem, tak jsem se chtěl chovat jinak než moji předchůdci a například jsem nechtěl jezdit tím autem s tím majáčkem a mít kolem sebe tolik pistolníků a tak dále, ale záhy jsem poznal, že to jinak nejde. Sice jejich počet je menší a majáčky, pokud možno, nikdy nesvítí a tak, ale zjistil jsem, že to nejde, ale to nevysvětlíte někomu, dokud v tom postavení nejste. A že tady někdo nese jakousi odpovědnost a že by byla hanba, kdyby se tomu dotyčnému člověku, na ulici mu dal někdo do huby, jak tam sám se courá po nábřeží nebo podobně. A podobně je asi, když není člověk mocným činitelem v Americe, asi těžké vysvětlit ostatním, jak těžko hledá tu míru uplatnění té své širší odpovědnosti. V závěru rozhovoru byl Václav Havel osobnější. Jakou proměnou si projde dramatik, umělec, který se na víc než dvanáct let stane politikem, ba co víc, prezidentem? Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já nemám osobně pocit, že jsem nějak opustil sám sebe a svou povahu a své zásady a že jsem se nějak zásadně změnil. Já samo sebou mnoho věcí jsem musel změnit, ale jsou to vnější věci spíš. Já musím mluvit diplomatičtější, opatrnou řečí, nemohu vždycky říct jen tak jednoduše, že si o někom třeba myslím, že je pitomec nebo podobně, musím nosit kravatu, ten úřad mě svazuje tisícerým způsobem, a ten typ speciálně českého prezidentství, nicméně stále to neznamená, že bych změnil sám sebe, nebo musel změnit sám sebe, aspoň já to tak necítím, nevnímám, ale opět musí spíš to posoudit jiní, co mě znali dříve i teď a mohou to nějak srovnávat. Na otázku, co budete dělat po 2. únoru 2003 a jaké bude vaše veřejné angažmá, Václav Havel odpověděl: Václav HAVEL, prezident České republiky (zvuková ukázka): Já mám v úmyslu zcela úplně vyklidit veřejný prostor, už nemohu asi do smrti, ale mám v úmyslu alespoň v první době maximálně se stáhnout do ústranní, abych mohl číst, dohnat všechno, co jsem nestihl, číst v posledních letech, přemýšlet, případně psát něco, ať už divadelní hru, nebo nějakou knížku spíš esejistické povahy. Nemám žádný závazek, záměrně nikomu jsem nic neslíbil a chci být svobodný a něco napíšu třeba za půlroku, třeba za pět let, třeba nikdy. A na tuto svobodu se těším a na to jakési ústranní, že nebudu mít na každý víkend naplánovány projevy, které musím napsat, protože je o týden později mám někde přednést a na to se velmi těším. Neříkám tím, že se zcela stáhnu a že o ně nikdo nikdy už neuslyší, umím si představit mezní situace, kdy vykřiknu. Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, které poskytl ve funkci prezidenta. Slova z rozhovoru pro BBC. Hosty netradičního Interview BBC jsou Pavel Fischer, současný ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, Jiří Pehe, ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky v letech 1997 až 1999, a Michael Žantovský, tiskový mluvčí Václava Havla v letech 1990 až 1992. Pánové, opět pro vás všechny otázka, které kritické otázky si v souvislosti s více než dvanáctiletým působením Václava Havla kladete? Začněme u vás, Michale Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: No, tak jedna z těch kritických otázek, která samozřejmě není adresována jenom Václavu Havlovi, ale celé jaksi tehdejší a do jisté míry dnešní politické reprezentace, je vlastně do dneška neuzavřená otázka toho vyrovnání se s minulostí, asi všichni si do smrti budeme klást otázku, jestli v těch prvních měsících a letech bylo možné postupovat jinak, jestli jsme mohli a měli postupovat, řekněme, tvrději, jestli ta sametová revoluce neměla být až tak sametová. Myslím si, že tyto otázky si klade i Václav Havel. Je to na dlouhou diskusi, a myslím, že i on se k tomu vyjádří ještě ve svém budoucím díle. Jiří Pehe. Dá stejné téma, nebo druhé? Jiří PEHE: Já s tím naprosto souhlasím, myslím si, že to je to zásadní téma a tady bych řekl, že možná Václav Havel mohl ještě o trochu udělat více během toho svého prezidentování, protože on byl tou osobou, která mohla ty otázky legitimně otevírat, aniž by mohl kdokoliv zpochybňovat jeho motivy a tak dále, protože má tu minulost, kterou má. Mohl, promiňte, mohl o všem Václav Havel toto téma otevírat, když vy jste jej teď otevřel, dovolte, abych na to navázal, ve chvíli, kdy se jeho nejbližším člověkem stal Marián Čalfa, vysoce postavený komunistický činitel, kdy uzavřel obchod s Václavem Junkem, ředitelem Chemapolu, agentem Státní bezpečnosti? Jiří PEHE: No, to víte, to je jedna věc, kde já jsem k Václavu Havlovi jaksi trochu kritický. A myslím si, že Marián Čalfa splnil velmi důležitou úlohu v tom prvním období transformace, těch prvních šesti měsíců, kdy země šla ke svobodným volbám. Tam byl nenahraditelný, protože ti disidenti skutečně nevěděli, jak řídit zemi, vládu a tak dále, on jim v tom velmi důležitým způsobem pomáhal. Václav Havel za to cítil k němu určitou vděčnost, která se potom přetransformovala do toho, že Marián Čalfa se stal předsedou vlády, i když samozřejmě to nebylo jenom dílo Václava Havla, tam už pracovaly parlamentní mechanismy. Stal se předsedou vlády i po těch prvních svobodných volbách. A já si myslím, že to byla chyba, že Marián Čalfa byl nakonec velmi dobrý předseda vlády, ale ze symbolických důvodů, si myslím, že se měl stát možná nějakým poradcem předsedy vlády, který by byl z trochu jiného těsta. A obchod s Václavem Junkem? Jiří PEHE: Ten obchod já nedokáži posoudit, především proto, že si nejsem jist, že Václav Havel měl v té době informace o tom, že se jedná o nějaký podnik, který je nelegitimní. On chtěl prostě prodat Lucernu za co nejvýhodnější cenu a koneckonců ty peníze pak z velké části věnoval na charitu, čili ... Ale Václav Havel věděl, kdo stojí v čele toho podniku. Jiří PEHE: To samozřejmě věděl, ale nejsem si ..., jeho argument tak, jak já si ho pamatuji, byl ten, že toto byl podnik, který fungoval zcela legitimně v našem tehdejším právním prostředí. On tady není od toho, aby ty podniky kádroval. Jestli tam někdo od toho je, tak je to vláda a skutečně ta výkonná moc vládní. A pro ty Chemopol byl vždycky v pořádku, dokonce se okolo něho točila celá řada různých činitelů, čili proč by Václav Havel nemohl tomuto podniku prodat svoji část Lucerny. Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já navážu opět na to, co tady padlo předtím, a jenom jednou větou to budu komentovat, a potom bych měl jednu obecnou připomínku. Myslím si, že Václav Havel, a je potřeba si to připomínat, je člověk, který na charitativní díla dal neskutečné množství peněz, nepředstavitelné z pohledu člověka, který třeba je placeným zaměstnancem státu nebo nemá žádné velké majetky, to je potřeba si připomínat, aby si i ty některé věci, které jsou mu vyčítány, dostaly do správného světla. Za druhé, já jsem Mariána Čalfu vnímal jako občan v té době, nikoliv jako státní zaměstnanec, ale měl jsem možnost se s ním ve druhé polovině devadesátých let několikrát vidět. Myslím si, že ta role symbolu, o které mluví Jiří Pehe, je velmi důležitá v politice a že to je dostatečný argument proto, aby Marián Čalfa nebyl jaksi v té vrcholné funkci. Na druhou stranu, vzpomeňme si na ten revoluční nebo porevoluční var, když mu takhle řeknu poeticky trochu. Marián Čalfa je člověk, který má systémové myšlení a když se díváte na činnost našich úřadů ještě dneska, našich politiků ještě dneska, tak zjistíte, že toho systémového pohledu je tam jako šafránu. Myslím si, že měl svoje velké zásluhy. Je otázka, jestli je nemohl plnit třeba z nějaké jiné pozice. Poslední obecná připomínka nebo poznámka, myslím si, že je velmi dobře, že teď můžeme mluvit v tomto smyslu, protože z mého pohledu je tady nebezpečí, že z Václava Havla uděláme pomník, nebo modlu nebo ... Nestalo se to už? Pavel FISCHER: Já musím říct, že Václav Havel a pracoval jsem jako zástupce mluvčího jeden čas, Michael Žantovský pracoval jako mluvčí, může mě doplnit, kdykoliv jsme mu připravili podstavec, na který by vystoupil a zkameněl, vždycky nám ho obešel a šel jinou cestou. S Václavem Havlem se z hlediska PR pracuje strašně pracuje, protože je zkrátka svůj. A myslím si, že i tato rozprava a já se z toho raduji, je jaksi imunizací proti tomu, abychom jaksi z něj dělali barvotiskový obrázek. Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: To je skutečně pravda jako být mluvčím Václava Havla je dobrodružství a není to vždycky lehká věc. Má to jednu výhodu, narozdíl od většiny prezidentů si Václav Havel píše své projevy sám a nepíše mu je jeho mluvčí, přestože, jak kolegové dobře vědí a zakusili, každý jeho projev je potom předmětem široké diskuse s celou řadou oponentů počínaje, mluvčím a všemi spolupracovníky, na druhé straně je Václav Havel téměř beznadějný, co se týče takových těch standardních pouček public relations a mediálního chování, ať už se to týká jeho odporu k tomu nechávat se citovat ne v úplnosti, on vždycky trvá na tom, aby celý citát byl úplný tak, jak ho řekne, protože je literát a cítí to literárně. Tak jeho, řekněme, nestandardního chování v elektronických médiích, on je, dneska už to asi můžeme prostě říci, není jaksi dobrý rétor v televizi, a dokonce jaksi odmítá i ty základní věci jako dívat se do kamery a podobné věci, což prostě činí z té práce někdy velice náročnou činnost. Ale je za každých okolností svůj a za každých okolností, myslím, vzdoruje té osifikaci a myslím si, že bez ohledu na to, že tomu vzdoruje, tak k tomu asi jednou dojde, protože to je také v logice asi českého myšlení, že teprve, když je velikán bezpečně minulostí, tak nastane ta pravá glorifikace, která mu byla upřena do /nesrozumitelné/ současností. Hovořil jste o Václavu Havlovi jako o politikovi, který neměl rád televizi, respektive vystupování na televizní obrazovce. Nicméně Václav Havel se koncem devadesátých let pustil i do sporu s nejsledovanější televizí v zemi. Navíc na začátku nového tisíciletí se pustil do osobního sporu s ředitelem nejsledovanější televize v zemi. Myslíte si, že i to negativní hodnocení Václava Havla je spjato se sporem Nova - Havel, Železný - Havel? Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já nechci se pouštět do debaty, na kterou mi teďka chybí data. Ale kdyby si nějaký analytik dal práci a vytáhnul všechna vystoupení nebo všechny reportáže, příspěvky ve zpravodajství TV Nova o Václavu Havlovi a srovnal je s tím, co se de facto dělo ve skutečnosti, respektive jak o tom reportovala jiná média, české veřejnoprávní televize a další, myslím si, že by z toho vzešla zajímavá možná tendence. Václav Havel v TV Nova snad nikdy nebyl pojat pozitivně, to se jiným politikům někdy poštěstilo. Ale myslím si, že ta masivní kritika Václava Havla šla skutečně z určité části toho mediálního spektra, které bych nevymezoval jenom TV Nova, ono bylo jaksi větší, ale takové ty hlasy, které jsme slýchávaly, že Václav Havel má mocnou novinářskou lobby za sebou nebo podobně, ... On na argument proti tomu, že TV Nova kritizovala Václava Havla, si vzpomínáte, že byl argument, že zase, že ji vyřkl Václav Klaus, že Václav Havel má svoji Českou televizi, týdeník Respekt a Český rozhlas. Pavel FISCHER: Já si myslím, že to je zajímavá věc a možná stojí za psychoanalýzu. Souvisí s tím, že vždycky projektujeme do druhých, to, jak vidíme vlastně svět my sami. A mně se zdá, že Václav Havel je někdy považován za velkého jaksi, za velkého manipulátora, respektive člověka, ke kterému vede spousta nitek a on za ně tahá. Zdá se mi, že realita tak, jak jsem ji poznal zblízka, je jiná. Václav Havel má řadu lidí, kteří mu rozumějí a kteří jaksi z vlastního rozhodnutí třeba učiní nějaké prohlášení nebo nějaký krok v jeho prospěch respektive, který jde třeba směrem, který on vidí jako správný. Jiří Pehe. Jiří PEHE: No, já k tomu nemám nic moc co dodat. Já souhlasím se vším, co bylo řečeno, hlavně s tím tedy, že to není až tak moc vina Václava Havla. Václav Havel, já ho nikdy nepřistihl přitom, že manipuloval média, že by někomu volal a říkal: "Musíte o mně psát tak a tak." Já myslím, že v tom sporu s TV Nova mu prostě vadila taková ta očividná nenávist k němu, která se potom jakoby transformovala do pokřivených reportáží, které často soustředily na triviální věci a jeho se to dotýkalo. Myslím si, že se ho také dotýkalo to, že TV Nova nasadila velmi nepřátelský tón vůči jeho druhé ženě a on to pociťoval jako nespravedlnost. Čím si to vysvětlujete, nasazení toho osobního tónu, a to je poslední otázka k tomuto tématu, protože jedním z vysvětlení, o němž se spekulovalo, bylo to, že tam byla žádost Vladimíra Železného jako ředitele TV Nova o možnou milost pro syna, který byl v té době ve vězení nebo, tuším, před soudem? Jiří PEHE: Já nevím, do jaké míry Vladimír Železný ..., do jaké míry to bylo spjato s tímto. Vladimír Železný, jak už jsme si za ta léta mohli všimnout, je skutečně manipulátorem a dělá to neustále a opakovaně, naposledy přitom slyšení v Senátu o imunitě, takže si myslím, že z té strany Vladimíra Železného něco být mohlo, do jaké míry to bylo motivováno osobními pohnutkami, to nevím, ale obecně si myslím ... Od prezidenta jste takové informace neměli, že ta žádost byla a že na základě toho je zde spor mezi jím, respektive prezentace Václava Havla v nejsledovanější televizi v zemi? Jiří PEHE: Od prezidenta Havla jsem měl pouze tu informaci, že on neudílí milosti znásilňovačům. Teď téma domácí politiky. Základní otázka, které politické porážky na domácí politické scéně považujete pro Václava Havla za nejtvrdší? Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: Tak v té mé přímé zkušenosti nepochybně nejtvrdší politickou porážkou, pokud se to dá takhle charakterizovat, byl rozpad československé federace. To bylo něco, na čem panu prezidentovi hrozně záleželo, bylo to něco, nad čem se, myslím, téměř vysílil, protože se snažil rok nějak ten proces, který směřoval k tomu rozpadu, zpomalit, zastavit, zvrátit, nepodařilo se mu to. Chápal to jako porážku. A bylo velmi zajímavé, co teď říkal v tom posledním novoročním projevu, že z toho zpětného pohledu vlastně to dopadlo dobře, že vlastně to bylo správné. A já s tím naprosto souhlasím, nicméně ta rizika tam existovala. Existovala reálná rizika, my můžeme být jenom rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale v tehdejší době to prezident nenesl lehce a jeho spolupracovníci také ne. Vidí Jiří Pehe nějakou jinou nejzásadnější porážku nebo porážky Václava Havla na české politické scéně? Jiří PEHE: Ne, pro mě je také jeho největší porážkou to, co se dělo okolo rozpadu Československa. Já si myslím, že tam byl v nesmírně složité situaci, ale zároveň si trochu myslím kriticky, že ne zcela pochopil, co se děje, nepochopil dynamiku toho procesu. Myslím si, že on byl velmi ovlivňován svými přáteli na Slovensku z disidentských dob, kteří byli všichni federalisté, a ti mu samozřejmě všichni říkali: "Musí zůstat společný stát." Těm, kteří to sledovali zvenku a já jsem tehdy pracoval v Mnichově pro Svobodnou Evropu a viděl jsem tu situaci skrze nesmírné množství jaksi tiskových analýz a tak dále, tak mi bylo jasné zvenku, že se ten stát rozpadne, že ta dynamika je prostě nastartována k tomu, že Slováci se jakoby bojí ty požadavky vyslovit přímo a jdou krok po kroku, nicméně že si tu svoji vlastní státnost musí zkusit a Václav Havel, to myslím, ne zcela uchopil, a tak se konec stal trochu tragickou postavou, protože on by nebyl zvolen díky slovenským zákonodárcům, znovu zvolen československým prezidentem, nakonec musel rezignovat. K tomu bych ovšem dodal na jeho obranu, že samozřejmě byl prezidentem Československa, čili bylo jeho ústavní povinností bránit Československo do posledního dechu, ale přesto si myslím, že tam byl tento problém, že tedy ne úplně chápal dynamiku toho procesu. Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Nemám nic zajímavého k tomu, co bylo řečeno. Tak promiňte, já budu mít v tom případě asi zajímavější otázku, protože jsem se špatně zeptal, že vám vstoupím do řeči, které vidíte největší porážky Václava Havla na domácí politické scéně od roku 1993, Pavle Fischere? Pavel FISCHER: Já vám dám košem. Mně chybí ten dostatečný odstup. Jiří Pehe. Jiří PEHE: Od roku 1993, domnívám se, že možná takovou největší porážkou, ale já bych to nenazýval porážkou, já bych to spíš nazval takovým silným zaklopýtnutím, byla ta aféra okolo bývalého vídeňského starosty Zilka, která, myslím, mu hodně ublížila, ale byl v tom částečně nevinně, popravdě řečeno, protože samozřejmě ten způsob, jakým jsou navrhována státní vyznamenání, to není jenom v rukou Hradu, bohužel ústava nebo ten proces vypadá tak, že to nakonec je především prezident, ale tam jsou samozřejmě další ústavní instituce, nicméně prezidentovi, ani jeho spolupracovníkům se to nikdy nepodařilo pořádně vysvětlit médiím, ta linie mediální byla zcela jasná, velmi nepřátelská, velmi kritická, tam si myslím, že prezident Havel utrpěl velmi notný šrám. Už jste to v tomto pořadu částečně všichni naznačili, ale na závěr lapidární otázka, s jakým dluhem, je-li nějaký takový, Václav Havel po více než dvanácti letech opouští Pražský hrad? Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já se vrátím k tomu, co tady bylo řečeno, myslím si, že to je ten dluh srovnávání se s minulostí, ale není to dluh jenom Václava Havla, myslím si, že to je dluh celé naší společnosti. Jiří Pehe. Jiří PEHE: Já s tím souhlasím, těžko bych vymýšlel něco jiného. Myslím si, že to je tento problém a ještě bych ho rozšířil o ten podproblém, a to je ta minulost česko-německá, kde si myslím, že Václav Havel by mohl i jako soukromá osoba sehrát důležitou roli, protože dokud si tyto věci neurovnáme v naší vlastní historii, tak budeme mít problémy s určitými demokratickými principy jako je například uznávání principu kolektivní viny a tak dále. Michael Žantovský. Michael ŽANTOVSKÝ: Tak já zkusím přece jenom vrhnout trochu jiný pohled. Já si myslím, že bychom možná si měli začít odvykat, myslet, přemýšlet o tom, co nám Václav Havel ještě dluží, myslím si, že toho udělal dost, že teď nastoupí jiní a budou ..., převezmou prostě tu práci a že on nám už nedluží nic, ale za to, myslím, po těch třinácti letech dluží hodně sám sobě, protože takových třináct let ve veřejné funkci je pro osobní život, pro soukromý život, pro jeho literární život doba vlastně pustá, kdy se málokdy člověk dostane k tomu, aby se na osobní život, na literární tvorbu soustředil a já mu přeji, aby na to teď čas měl. Pavel Fischer. Pavel FISCHER: Já bych toho možná chtěl využít k jednomu osobnímu jaksi sdělení, ale věřím, že budu mluvit i za kolegy. Myslím si, že důvěru člověka si nelze jen tak koupit, důvěru prezidenta republiky už vůbec ne, to je prostě podle mě dar, který dostáváme, se kterým musíme velmi obezřetně nakládat. Mně přijde, že je důležité Václavu Havlovi poděkovat za to, že to je člověk, který tolik důvěřuje a který důvěřoval i nám, protože to nebylo vždycky jednoduché, takže tímto mu vlastně za sebe a možná i za kolegy velmi děkuji. To byla závěrečná slova netradičního vydání Interview BBC. Hovořili jsme se třemi muži, kteří pracovali v uplynulých dvanácti letech v okolí Václava Havla. Děkuji za to, že přijali pozvání do tohoto pořadu. Michael Žantovský, tiskový mluvčí Václava Havla v letech 1990 až 1992. Díky a na shledanou. Michael ŽANTOVSKÝ: Na shledanou. Jiří Pehe, řediteli politického odboru Kanceláře prezidenta republiky v letech 1997 až 1999, i vám děkuji za návštěvu v BBC a na shledanou. Jiří PEHE: Děkuji. Na shledanou. A stejně tak stávajícímu řediteli politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Pavlu Fischerovi. I vám děkuji a na shledanou. Pavel FISCHER: Na shledanou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích Havel předal pravomoci Špidlovi se Zaorálkem Právo, 3. 2. 2003, strana 2 - Třináctiletá éra Václava Havla na Pražském hradě se včera uzavřela. Ve finále se prezident rozloučil televizním projevem s občany. Symbolickou tečkou bylo půlnoční stažení prezidentské standarty ze stožáru na Hradě. O pravomoci hlavy státu se od tohoto okamžiku až do zvolení nového prezidenta dělí soc. dem. premiér Vladimír Špidla a předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Špidla na nedělní tiskové konferenci na dotaz Práva poznamenal, že neuvažuje o vyhlášení amnestie, i když tato kompetence na něj přešla. Zdůraznil, že by spolu se Zaorálkem měli využívat přenesených prezidentských pravomocí co nejméně. Oba činitelé se Havlem rozloučili na Hradě včera krátce po poledni. Po schůzce Havel novinářům řekl, že nezvolení nového prezidenta sice lituje, ale situaci, na kterou ústava pamatuje, nepovažuje za nijak tragickou. Špidla i Zaorálek se shodně vyjádřili, že převzaté pravomoci považují jen za dočasné. "Musíme se snažit nově nabytých kompetencí nezneužít," řekl Právu Zaorálek. "Musíme se chovat jako ten, kdo se snaží oslovit co největší část obyvatelstva, nikoli dělat úzce stranickou politiku, například cestou personálních rozhodnutí, která prezidentské pravomoci skýtají," dodal předseda Sněmovny. Na otázku, co bude dělat, když mu úderem včerejší půlnoci vypršel mandát, včera Havel řekl: "Zcela vyklidit veřejný prostor už nemohu asi do smrti, ale aspoň v první době mám v úmyslu maximálně se stáhnout do ústraní, abych dohnal všechno, co jsem nestihl číst v posledních letech." Zdůraznil ale, že tím neříká, že se zcela stáhne, že o něm už nikdy nikdo neuslyší. "Umím si představit mezní situace, kdy vykřiknu," uvedl Havel v BBC. Teď chce přemýšlet či psát, ať už divadelní hru nebo knížku. "Záměrně nemám žádný závazek, nikomu jsem nic neslíbil a chci být svobodný a něco napíšu třeba za půl roku, třeba za pět let, třeba nikdy. Na tuto svobodu se těším," dodal Havel. Ani poslední den ve funkci si příliš nevydechl, program měl naplánovaný na minuty. Dopoledne položil květiny u sochy T. G. M. na Hradčanském náměstí, k Památníku obětí komunismu v Motole a k pohřebišti politických vězňů v Ďáblicích a nakonec i u pomníku svatého Václava na Václavském náměstí. V katedrále svatého Víta položil kytice k lebce sv. Václava a ke hrobu kardinála Františka Tomáška. V kapli Havel podle kardinála Miloslava Vlka, který ho doprovázel, vyslovil jako své "nejvroucnější přání", aby země dostala dobrého prezidenta. Půl hodiny před polednem ve své pracovně na Pražském hradě přijal rezignaci předsedkyně Českého statistického úřadu Marie Bohaté. Pár minut po schůzce se Špidlou a Zaorálkem již prezident přihlížel přehlídce vojáků Hradní stráže na třetím nádvoří Hradu, během níž se jako její vrchní velitel rozloučil s českou armádou. Přehlídku vykonal v doprovodu ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Ze stejného balkónu jako před třinácti lety Havel vojákům poděkoval za to, jak reprezentovali českou státnost. Poté, co odpochodovali, ještě několika slovy poděkoval přítomným občanům a popřál jim vše dobré. V mrazu a za poletujícího sněhu se na nádvoří shromáždilo několik stovek návštěvníků Hradu. Slova prezidenta ocenili máváním, potleskem a voláním: "Děkujeme". Po přehlídce se Havel ještě neformálně setkal s Tvrdíkem a generalitou. Během krátké děkovné řeči ministra už bylo na Dagmar Havlové, která i poslední den natáčela, patrno dojetí. Kouzlo chvíle si s kamerou nenechal ujít ani prezidentův přítel Michael Kocáb, který měl s sebou i syna. Havel: proti Iráku nelze jít jako proti Miloševičovi Právo, 3. 2. 2003, strana 3 - K připravovanému útoku na Irák a americkému postoji k tomuto problému se včera vyjádřil prezident Václav Havel. V rozhovoru pro BBC řekl, že jsou krajní případy, kdy nezbývá než použít sílu, ale zdůraznil, že nelze použít automaticky stejný postup jako v minulosti. "V krajních mezních případech je třeba zasáhnout i preventivně, samozřejmě až poté, co se vyčerpají všechny myslitelné způsoby, jak daného cíle - v tomto případě odzbrojení - dosáhnout bez použití síly," řekl Havel. Dodal, že "akci proti Miloševičovu režimu nelze brát jako automatický precedens, že se to má stejně udělat v Iráku. Pak by přišly na řadu další, Bělorusko a nevím kdo. A najednou by se Aliance nebo euroamerický svět staly tím známým četníkem." Na otázku, zda se neobává, že by se USA mohly stát ve světě příliš dominantními, Havel odpověděl: "Já se jakési nadvlády USA nebojím. Jsem přesvědčen, že vstupujeme do multipolárního světa a v dlouhodobém výhledu - řekněme třiceti let - už tady nebude a nemůže být jedna dominantní velmoc." Různé státy, od Číny, přes Indii po Brazílii se budou podle Havla vzpamatovávat, budou stále silnější, už dnes mají ohromnou populaci. "Na druhé straně ale musím říci, že je nesmírně těžký úkol citlivě vystihnout míru jejich odpovědnosti za to, co se děje, a způsoby, jak tuto odpovědnost uplatňovat," dodal Havel. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:13 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
