| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pátek 27. prosince 2002, 16:35 SEČ | |||||||||||||||
| Petra Procházková | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
V českých médiích postrádám komplexní pohled na světové dění, chybějí mi v nich souvislosti, říká Petra Procházková.
Přepis rozhovoru Citace rozhovoru v médiích Ke jménu Petry Procházkové přiřazují média přídomek "válečná zpravodajka". Nejen o postavení novinářů ve válečných konfliktech a o pohledu Petry Procházkové na válku proti terorismu bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla novinářka Petra Procházková. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Děkuji, dobrý den. Dovolte, abych začal jedním citátem, pochází z Lidových novin z 9. 11. 2002. Řekla jste doslova: "Chystám se napsat knížku, ani ne tak o Afghánistánu, spíš o životě člověka v úplně jiné kultuře." Konec citátu. Jsou myšlenky na knížku těmi hlavními, které vás v současnosti nejvíc zatěžují? Upřímně řečeno asi ne těmi hlavními, ale o té knížce přemýšlím stále víc a víc a to proto, že se mi zdá, že jaksi ta doba, kdy jsem hustila do českých diváků a čtenářů jenom zpravodajství a hrůzy válečných vřav, takže už toho mám dost a že bych si chtěla napsat něco, co vlastně mi leží dlouho na srdci. A k tomu dává spíš prostor ta knížka než krátké novinové zprávy. Co vám leží na srdci? To mi leží toho na srdci hodně, právě proto bude ta knížka tlustá. Tento pořad má třicet minut, povídejte. To zas nemohu všechno prozradit, aby si tu knížku zas někdo koupil. Ale leží mi na srdci právě to vlastně, jak já hodně cestuji posledních deset let a pohybuji se po té kulaté planetě, tak mně ta planeta připadá asi menší, než připadá lidem, kteří se tak po ní nepohybují. I když dneska se cestuje hodně, ale cestuje se jaksi takovým jedním směrem, třeba do Londýna nebo do Washingtonu, nebo tak, tak já cestuji víc prostě tím východním směrem. A já vím, že ta planeta malá je a že k sobě máme všichni blízko, ale zdá se mi, že mezi námi Evropany a speciálně tou Asií, o které bych chtěla tu knížku napsat, stojí jakási velikánská, vysoká stěna a my nemůžeme k sobě a máme o sobě takové různé zrůdné a pokřivené představy a ty představy já bych chtěla trošku nabourat tou knížkou. Hovoříte o stěně. Byla ta stěna záměrně postavená nebo vyrostla sama? Já si myslím, že obojí, že obojí. Samozřejmě, že většinu stěn si člověk postaví sám a postaví ji proto, aby ta stěna byla, to znamená, aby něco rozdělil, aby se od něčeho oddělil. Já si myslím, že ta stěna vznikla dávno, souvisí to i kdysi vlastně s rozdělením světa na dva bloky, souvisí to s tím, že tady bylo něco jako Sovětský svaz a mě zajímá hlavně ta Asie, která byla Sovětským svazem ovlivněná. No, ale ona se ta stěna chová pak jako kytka, ona prostě začíná bobtnat a růst samostatně. A teď poslední dobou se mi zdá, zvláště tedy od té chvíle, co se dostal do módy a do kursu ten termín boj proti terorismu, tak se mi zdá, že nabobtnala strašně moc ta stěna a že se začíná skládat z takových velmi nebezpečných prvků, a to je i třeba, bych řekla, nenávist vzájemná, která vyplývá z toho, že třeba o sobě nic nevíme. Člověk se bojí toho, co nezná. Pochopil jsem správně, že tím hlavním problémem, na který chcete upozornit, je to, že žijí možná Češi nebo ti, kteří budou tu knížku číst, v určitých myšlenkových schématech? Je to přesně tak. Která jsou postavena na stále ještě vnímání bipolárního světa a s tím souvisí i válka proti terorismu? Já si myslím, že je strašně jednoduché, a my jsme na to byli zvyklí z minula, mít prostě nějakého jasného nepřítele, toho si tak jako vykreslit černobíle, pokud možno. A soustředit všechny své negativní pocity na toho nepřítele, všechno, co se nám nedaří, všechno, co nás ohrožuje, musí vyplývat z něčeho, protože my si na to musíme umět ukázat. Upozorňuji tady, že stejně tak se chová ta druhá strana. Já jsem poslední rok, vlastně posledních deset let já jsem nestrávila v České republice, poslední rok jsem strávila v Afghánistánu a vím zcela přesně, že i vlastně ta druhá strana nebo ten druhý pól má stejně zkreslené představy o nás, vyplývá z toho stejná nenávist, averze a agrese. A bohužel z těchto věcí nakonec může dojít k takové tragédii, jako byla třeba ta tragédie v moskevském divadle nedávno, ale i 11. září 2001 ve Washingtonu a v New Yorku. Pochopil jsme vás správně, že svět potřebuje válku proti terorismu, protože padl bipolární svět a neuměl svět žít bez bipolárního světa? Je to určitá náhražka boj proti terorismu. Já chápu, že je to věc nutná a chápu, že proti terorismu, který existuje bezpochyby, se nějakým způsobem bojovat musí. Ale já si na rozdíl tedy od řady lidí a politiků a především vojenských činitelů a generálů ruských a amerických, tak já se domnívám, že mnohem víc energie by se mělo soustředit na to bourání stěny a na to bourání vlastně těch příčin toho terorismu. Protože já jsem hluboce přesvědčena, že teroristou se narodí pouze jeden člověk z miliardy, a to je poměrně zanedbatelné množství. Stejně jako se prostě narodí kriminálník nebo se z člověka stane kriminálník, tak se může z člověka stát terorista. Ale ty příčiny toho vlastně zkoumá i soud, když někoho soudíte. A my tady prostě šmahem odsoudíme někoho, že je terorista a vůbec se nezamýšlíme nad těmi příčinami a dokonce mě tady lidi často v Čechách obviňují, že to je škodlivé se zamýšlet nad příčinami terorismu, protože je jako omlouvám vlastně a šťourám se v něčem, co oni vlastně chtějí, že to je ten důvod, proč ony ty teroristické činy páchají, abychom se nad tím začali zamýšlet. Jak jim argumentujete, lidem, kteří vás vlastně mohou obvinit z toho, že jste, řekněme, advokátem terorismu? To mě obviňují docela často. Já jsem z toho nejdřív byla zoufalá, teď už mě to tak trochu baví, protože jaksi vnitřně mám svědomí čisté. Já argumentuji jednoznačně, já znám, musím říct bohužel, já znám několik lidí, kteří jsou pokládáni za teroristy. Znám je velmi dlouhou dobu. Můžete je uvést? Mohu je uvést. Já znám například velmi dobře Šamila Basajeva, který je teď celostátně hledaným teroristou. Znala jsem dobře řadu dalších čečenských lídrů vojenských a všichni nebo řada z nich byla pokládána nejen ruskou stranou, ale vlastně Basajev dneska i Interpolem je pokládán za teroristu. Já jsem ty lidi znala ještě v době, kdy vlastně v ruce zbraň nedrželi a o terorismu se vůbec nemluvilo. Rozumím správně, že teď můžete před těmito mikrofony popsat zrození teroristy? Já se neodvažuji říct, že bych to mohla tak úplně přesně popsat, ale já cítím tu změnu, kterou já jsem na nich pozorovala, protože já jsem skutečně se s nimi stýkala, dejme tomu, deset let. A tu změnu, která se s nimi stala, tu strašnou změnu a nejen s nimi, protože my známe pár jmen, ale takových lidí jsou tam prostě tisíce, tak tu změnu, která se stala s těmito lidmi, tu já jsem prostě cítila, velmi dobře jsem ji vnímala. A opravdu musíte mi věřit, že nedaleko před Buďonovskem, což se stalo v roce 1995, to byl takový ten známý teroristický čin, útok na porodnici v jihoruském Buďonovsku, já jsem opravdu cítila, že se prostě něco takového musí stát. Nevěděla jsem pochopitelně, že to bude Buďonovsk, z toho se mě také ruské tajné služby pokoušely obvinit, to jsem nevěděla, ale ten pocit, že ti lidé jsou schopni už překročit určitou hranici, kterou před tím také překročit nechtěli a měli stejné zábrany, jako máme my sami, tak ty zábrany prostě padly. Popište to faktické zrození teroru. Já si myslím, že samozřejmě je třeba přiznat, že určité, dejme tomu, zjednodušeně řekneme národy nebo určitá mentalita, určitý druh lidí, jako jsou třeba zrovna Čečenci, Kavkazané nebo i Afghánci, mají blíž k té hranici, kde vám dojde trpělivost, lidsky řečeno. Tedy k překročení hranice. K překročení té hranice než třeba asi já nebo vy. My jako Středoevropané, Češi máme naopak k této hranici, bych řekla, naštěstí velmi daleko. Je to problém kultury? Je to problém kultury, temperamentu, výchovy, je to problém, asi bych neřekla náboženství, ale je to problém určitě prostě jakési bojovnosti, hrdosti. Prostě ty národy jsou bojovné, protože tam se ty chlapečci tak vychovávají. Nevychovávají se k tomu, aby na někoho útočili, ale jsou vychováváni podle určitých tradic, ty tradice jsou hodně založeny ... Zkratka pro /nesrozumitelné/ jako takové. Přesně tak. Ono není divu, když se podíváte na historii Čečny, tak ona se pořád bránila proti určitým nájezdům a proti tomu ruskému útlaku, takže generace po generaci se učily, jak se mají pěkně ty chlapečci prostě bránit proti těm ruským vojákům. Takže prostě ta hranice, oni k ní mají blíž. A co tu hranici ještě může, protože jak o tom teď hovoříte, že vstupuji opět s dovolením do vaší řeči, se ta hranice ještě posouvá terorem jako takovým. Víte, ona ta hranice samozřejmě, jakmile se jednou začne, tak pak už, lidsky řečeno, to jede, protože příklad táhne, že. A bohužel stává se také to, a to by si měl tedy každý uvědomit, že úspěšný teroristický čin, což třeba byl útok na divadlo na Dubrovce pro ty teroristy, ať zemřeli nebo ne, ale byl to úspěch, protože s nimi zemřeli ještě jiní nevinní lidé, a to byl také jeden z cílů. Úspěšný teroristický čin především v té islámské společnosti, kde skutečně lidé hluboce věří, že toto je džihád, že toto není konec života, ale naopak začátek něčeho prostě jiného, dokonce lepšího. Zemřít v boji s nepřítelem je prostě vyznamenání, tak takový teroristický čin je velmi povzbuzující. A ta propaganda, ačkoliv nám se může zdát velmi primitivní, tak v takovém prostředí, jako je třeba Afghánistán, kde nebyla televize, nebylo rádio, nebylo vzdělání, tak prostě ona opravdu padala na živnou půdu. Asi by člověk, který by tam vyrůstal, lépe vlastně chápal to, co já teď říkám, než český posluchač. Ale žít dlouho v izolaci znamená, že jakoukoliv informaci pak vlastně vnímáte jako suchá houba, že to prostě nasáváte daleko lépe. A řešením je tedy co? Otevření toho světa? Určitě to je naprostý základ, že jakákoliv izolace, ač je vyvolána třeba například teď těmi obavami a strachem a já chápu, že prostě se musíme určitým způsobem bránit tomu pohybu lidí a chápu, že musí být kontroly na letištích, ale na druhou stranu zase cítím, protože já hodně cestuji s lidmi odtamtud. Já třeba cestuji s Afghánci nebo jsem cestovala s Čečenci a já přesně vím, jak strašně negativně působí to oddělení mě od nich při různých kontrolách. To jsou takové maličkosti na letištích. Já chápu, že to je potřeba, já jenom jaksi říkám, co to způsobuje. Způsobuje to to, že ti lidé začnou mít na nás vztek, ze vzteku se to zase mění na nenávist, z nenávisti na ukrutnou nenávist, pak se stane ještě něco dalšího a ti lidé, jak jsem říkala, s tím svým přirozeným temperamentem a bojovností neřeší problémy tak, že já se třeba rozbrečím, někdo jiný se naštve a práskne do stolu. Oni prostě mají sklon k tomu řešit ty problémy jakousi mstou. Vyhlášení války proti teroru podle vás tedy eskaluje a přináší faktický teror? Částečně ano. Vyhlášení války teroru ještě tím způsobem, jakým se to stalo, tím, že se vlastně do toho, a to já pokládám za největší chybu té kampaně, zapojilo Rusko a strčila se do toho Čečna, strčilo se do toho Čečensko, no tak to naprosto vede pouze k eskalaci přesně toho myšlení, které prostě povede zase k nějakým teroristickým činům. Já jsem přesvědčena, že to prostě nekončí, že to bude eskalovat, že to bude horší a horší, pokud se nezmění ten náš postoj. A teď náš myslím jako vlastně Evropany a Američany, protože je to hlavně náš problém. Teď předpokládám, že čtenář novin českých by na mém místě mohl položit otázku: "Je zajímavé, že Petra Procházková, která deset let referuje o válce, hovoří proti válce." No, to je logické, protože já ji úplně nesnáším. Já si myslím, že každá válka včetně, protože já jsem byla vlastně i odpůrcem bombardování jak Kosova, jak Afghánistánu, všeho. Já jsem vlastně asi pacifista. Já chápu, že ... Byť referujete? Byť referuji. Právě proto, že referuji. Já si myslím, že lidé, kteří tak jednoduše rozhodnou o tom, že se bude něco bombardovat, pravděpodobně nikdy neseděli na tom místě, kam ty bomby padaly. Tak já se mohu pochlubit, že tam sedím skoro pořád a opravdu jako vidím to jako skoro, já bych ani neřekla poslední řešení, já bych to vyloučila. Já bych vyloučila tento způsob boje s terorismem, jako je třeba bombardování měst, kde jsou civilisté, tak to bych vyloučila vůbec, to bych zakázala jako protipěchotní miny. Ono by se to stejně nedodržovala jako ty protipěchotní miny, ale zakázala bych to. Jsou jisté silové metody boje s teroristy, to jsou speciální komanda a tak dále, to chápu, že musí existovat. Ale tyto plošné akce, které vždycky ohrožují civilisty, já prostě bych vyloučila proto, že jediný mrtvý civilista mi nestojí za to. Já vím přesně že to lze řešit jinak. Jak? Když už se musí sáhnout k silové akci, tak je holt třeba riskovat těmi, kteří jsou k tomuto účelu vycvičeni, a to znamená, je třeba tam poslat vojáky a ne letadla s bombami. To je prostě můj základní argument proti všem těm leteckým záležitostem, protože já tedy nejsem vojenský odborník, ale vím, co jsem v těch válkách prožila. Nejvíce, co mě ohrožovalo, byly vždycky ty letecké zásahy, protože oni nikdy nemohou být tak přesné, aby neohrožovaly civilní obyvatelstvo. Kolikrát jste si jako novinářka, která se pohybovala ve válečných konfliktech a konfliktech, které eskalovaly, položila otázku, nakolik média přispívají k eskalaci těch konfliktů? Občas si jí pokládám. Já s tím mám takové velké dilema, víte. Ono je to tak, že vlastně novináře zajímá ta oblast a ta země, kde se něco takového děje. Když se tam nic neděje a je tam pěkně a teď například se podívejte na Afghánistán, v Afghánistánu to byl obrovský boom, loni se tam všichni novináři nahrnuli a vlastně byli tak trošku nadšeni, že se tam vlastně bojuje, že se tam něco děje. Byla to úžasná prostě vlastně show. Já si pamatuji na to, jak jsme tam natáčeli to bombardování jednoho kopce asi ze sta metrů, protože nám to prostě bylo umožněno, aby to bylo pěkně vidět. Navíc, že opět vstupuji Petře Procházkové do řeči ... Vstupujte. Ta válka přece umožňuje to, o čem jste hovořila, to, co možná podle vaší interpretace té společnosti chybí, to znamená, černá figura, bílá figura, nepřítel, přítel. Přesně tak. Já jsem třeba žila v iluzi, že díky aspoň tomu, že tam tedy vloni vypukl tento konflikt, se něco Evropa o Afghánistánu a o těch lidech, kteří tam žijí, dozvěděla. Ale teď jsem se sem vrátila a zjistila jsem, že ne moc, že většina lidí si myslí, že třeba v Afghánistánu žijí Arabové, což samozřejmě tam žádní Arabové nežijí a nikdy nežili a žijí tam Tádžijci neboli Peršané a Paštúni a další národnosti. Že prostě lidé ... To je problém i válečných zpravodajů, jak referují? Ano. Já si myslím, že je to problém politiky médií. Když se dívám na česká média, speciálně na Českou televizi, na všechny české televize, tak chápu, že český divák nemůže vědět o tom, co se děje ve světě, skoro nic. On může pochopit, že se támhle někde vystřelilo, že zabili nějakého ministra, že byla nějaká krvavá havárie, ale nemůže chápat souvislosti různých světových pohybů vůbec, protože televize o tom vůbec nereferuje. Pak jsou tady ale rozhlasové stanice a tištěná média. Já bych řekla, že nejlepší jsou na tom rozhlasové stanice. Tištěná média, ta se tak jako trochu snaží, ale také argumentují tím, že vlastně na zahraničí není třeba tolik místa, protože se hodně věcí děje u nás ve vnitřní politice a volby, budou volby prezidenta a tak dále. A vlastně ta reklama vám ubere místo na tom zahraničí. No a pak prostě vlastně se tam dává to nejdůležitější a pak atraktivní témata. Ale je třeba říct, že vlastně ty rozhlasové stanice, které já tedy nejvíc poslouchám v Čechách, tak ty mi připadají takové, že nejvíc informují o těch souvislostech. Mně chybí prostě v českých médiích souvislosti. Já nepotřebuji vědět, že zrovna někoho zastřelili ten den, já bych radši chtěla vědět, proč se tak stalo a jestli se tak náhodou nemůže stát ještě příští týden. Takže, mě takovéto zkratkovité zpravodajství českých televizí úplně prostě děsí. Já se radši dívám na ruskou televizi, abych vám řekla pravdu. A ta je víc analytičtější? Rozhodně, rozhodně. Bohužel s ruskou televizí se stala jedna strašná věc po příchodu pana prezidenta Putina, on totiž zlikvidoval svobodu tisku a svobodu vlastně projevu, takže teď se tam dozvíte už jenom to, co on chce, aby se lid dozvěděl. Ale přece jen ruská televize tradičně, je to i tím, že Rusko je velká země a že má své zájmy ve světě jaksi na více místech než Česká republika, takže více referuje právě o těch oblastech, které Rusko zajímají a referuje o nich velmi zodpovědně, protože, to je také jeden z důvodů, protože má peníze na to, aby v těch místech měla své zpravodaje, aby tam využívala odborníky, kteří tam byli již stokrát a které prostě přivedete do studia a oni o tom vědí ne z Internetu, ale jaksi z vlastní zkušenosti a mají o tom co říct. Hovoříte o ruském prezidentu Vladimiru Putinovi, jméno, které zmiňujete v rozhovorech často také s poukazem na to, že máte zakázaný vstup do Ruska, nemýlím-li se, na pět let. Nakolik přemýšlíte o sobě jako o novinářce a o možném angažmá novinářů a překročení také té hranice, která pravděpodobně v Čechách je překračována více než například ve Velké Británii či Německu? Určitě. Tak my se pohybujeme, co se týče, té profese novinářské, někde na pomezí mezi tím, co třeba vidíte v Rusku a zase mezi tou anglosaskou novinařinou. Ruská novinařina je naprosto komentovaná novinařina, tam ti novináři jsou jednou nohou politici a druhou nohou píší do novin. Co je teď horší? Být tím mixem nebo být v těch dvou zemích, respektive ve Velké Británii prvek žurnalistiky, která bývá označována jako objektivní a prvek žurnalistiky angažované, nedej Pánbůh, propagandistické? Víte, mně tedy nevadí ani jedno, ani druhé, já bych to dokonce přijala všechno. Já se ráda podívám i na tu novinařinu západní i na tu východní, ale já jako čtenář musím vědět přesně, co tedy to je, kdo to píše. Když to píše politik nebo novinář, který je placen, já nevím, Kremlem, tak si přečtu a chci to vědět, to je poctivost a vůbec mi to nevadí, protože on mi tím referuje tedy zase názor někoho, koho reprezentuje. Takže, jde o to, aby to bylo poctivé. Mně ani vůbec nevadí, když píše do novin pak Klaus, to je v pořádku a když tam píše Havel, tak je to také v pořádku, ale také to nepíší pod pseudonymem. To je prostě otázka jenom poctivosti, jenom to říct, "já jsem za toho a za toho a za to se stavím." To je to, co jsme začali dělat mi v Epicentru, že v jedné chvíli nás obviňovali, že tedy málem támhle běháme po horách s čečenskými bandity, což tedy pravda nebyla, musím říct, tak jsme jednoznačně řekli, že my pokládáme tu válku za nespravedlivou a prostě toto si myslíme a neskrývali jsme se za nějaká zákoutí a nesnažili se prosadit něco mezi řádky. To je to, o čem psal Ondřej Neff. Nečetla jste text 8. listopadu 2002? Ondřej Neff v Lidových novinách Fakta v tísni, citujme doslova: "Do okruhu problému druhého spadá otázka, jak dalece zvládá Česká televize svůj úkol veřejnoprávního média. Petra Procházková s Jaromírem Štětinou mají na čečenský konflikt svůj vyhraněný názor. Jejich práce se ani netváří jako objektivní žurnalistika, je to jasně žurnalistika angažovaná ve prospěch jedné strany konfliktu, tedy čečenských separatistů." Mě trochu naštvalo, že se ten článek jmenuje "Fakta v tísni". Jedna věc je, že v jednu chvíli prostě prohlásíte, že tedy ano, vy pokládáte tuto stranu konfliktu za více pravdivou než tu druhou. Dobře, to už tedy můžeme označit za angažovanou žurnalistiku. Ale fakta v tísni to tedy nejsou. Protože naprosto nepřípustné je v jakékoliv žurnalistice, ať v té anglosaské, ať v té angažované, ať v té komentované ruské, ať v té naší, tak zkreslování fakt je nepřípustné. To je ten podvod na tom divákovi a čtenářovi, kterého se prostě nesmíte dopustit. Každý komentář je tedy fakta v tísni podle pana Neffa, protože každý komentář, který já napíši, tak se zakládá na nějakých faktech, která mám ověřená, ale z těch fakt ve mně vzniká nějaký můj názor a ten prezentuji. Opět vám vstupuji do řeči. Je otázka, zda pro napsání takového komentáře, a přiznávám, že komentář mi přijde svým způsobem jako problematický žánr, protože můžete sebrat takové množství fakt, abyste mohla z nich učinit názor? Já vím, co chcete říct. Je to problematický žánr, protože vlastně je to žánr, který dává novináři, kteří není leckdy o nic vzdělanější a chytřejší než čtenář, právo vnucovat a jaksi podvědomě podsouvat lidem názor. Zvláště tady u nás v Čechách, kde stále přetrvává takové to, co se píše v novinách, to bude asi pravda a lidé si jaksi utváří názor třeba podle jmen. Oni mají nějaká slavná jména a i kdyby to slavné jméno napsalo nějakou úplnou blbost, tak se to prostě nějak do podvědomí lidí dostane. Takže, je to velmi zneužitelný žánr, to máte pravdu. Samozřejmě, že mnohem poctivější je napsat tu zprávu nebo reportáž čistě složenou z toho, co tedy víte přesně nebo popisovat to, co tedy vidíte na vlastní oči. Takové té vyvozování souvislostí, to je na hraně. Já to občas dělám, k tomu se přiznám. Že balancujete na hraně? Že balancuji, já cítím, že jsem někdy vedená, a to nemůže být dáváno teď asi za, může mi být řečeno, že to není moc profesionální, protože už jenom to, že jsem vyhoštěná z Ruské federace za to, že jsem psala o Čečensku, já si myslím, že jsem o něm psala pravdivě, ale teď jsem vyhoštěná, tak samozřejmě jaksi já nemohu milovat pana prezidenta Putina, protože on ... Jste člověk, který je s ním v konfliktu. Já jsem s ním v konfliktu a já bych s ním nejradši byla ještě ve větším konfliktu, já bych ho nejradši dala k soudu a ještě nevím jak to udělat, ale asi to udělám. Pochopitelně, že když o něm píši nějaký článek, tak i když se novinářsky v sobě snažím zadupat ten, já nemohu říct nenávist, to k němu nechovám, já mám na něj vztek lidský. A myslím si, že je to špatný prezident a že to není demokrat a že prostě vede Rusko špatným směrem. Ale zase si říkám, že toto mám právo napsat. Považujete se, když jsem vás v úvodu Interview BBC představil jako Petru Procházkovou, novinářku, považujete se ještě za novinářku? Já mám taková dilemata chvilková. Asi se považuji za novinářku, ale přece jen se to těžiště té mé práce nebo ten zájem přesouvá. Já jsem před deseti lety začínala v Rusku jako zpravodaj a opravdu jsem nenapsala jediný komentář několik let a mydlila jsem ty zprávy přesně tak, jak to má být, prostě jsem se to naučila, nacvičila si to. Jenomže potom přece jen jsem měla pocit, že mi to nestačí, že bych chtěla napsat ani tak ne komentář, ale mě vždycky táhly ty reportáže. Pak jsem si říkala, že bych vlastně chtěla napsat něco, co hraničí s fikcí, to znamená povídku. No a postupně mě to tak trochu táhne ke knížce. To znamená, že člověk opouští v případě Petry Procházkové novinařinu a spíš ... Já bych ráda opustila novinařinu úplně a psala si teď tu knížku, jenomže ono, je to trapné to říct, je to strašně primitivní, ale ono mě to neuživí. Prostě napsání knížky vás neuživí, takže se musíte živit ještě něčím jiným. Já musím říct, že ... Není ale problém v tom, že opět vstupuji do vaší řeči, že pak člověk balancuje mezi novinařinou a světem fakt a mezi ... Já vím, co chcete říct. Asi trochu je. Já teď pracuji pro Lidové noviny, už to dělám asi dvanáct let a musím říct, že nepíši tam nějaké ty krátké zprávy, to ani nemohu, protože jsem tady v Čechách a píši o oblastech, kde jsem pobývala, to znamená o Rusku, o Afghánistánu, Pákistánu, trochu o Íránu. Mě to hrozně baví, protože mě to udržuje v kontaktu s těmi zeměmi a do některých se ještě chystám. Ale je fakt, že musím přepnout jako přepínačem, že musíte zapomenout na to, že chcete psát knížku, kterou si vymýšlíte, i když samozřejmě i ta se neodehrává na Měsíci, ale vymýšlíte si ji. A že dopoledne jste ale novinář a že tam tedy žádné vymýšlení a že bohužel, protože sedíte v Praze, musíte otevřít počítač a přečíst si přes Internet všechny noviny. To je prostě velký rozdíl mezi psaním knihy a psaním novin. Když se zaměříme na novinařinu jako takovou, novinařina žije současností. Známe ten citát, že "není nic staršího než včerejší noviny", citát Karla Čapka. Patříte k novinářům, kteří skutečně jenom žijí současností nebo se vracíte ke svým textům a jste si vědoma, kdy jste například překročila hranici dobré žurnalistiky a stala se angažovaným novinářem? Ne, že bych si četla své články, ale musím říct, že já si dost přesně pamatuji, co jsem kdy napsala. Jsou články, které mě štvou. Například? Většinou je to, když se spletu nebo se stane, a to se mi stávalo v Čečně a mrzí mě to, stávalo se nám to především v tom období kolem roku 1996, 1997, kdy vlastně Čečensko jako by vyhrálo válku s Rusy a teď se stalo něco. Přece jen se musím přiznat, že my jsme tomu malému národu fandili, ale teď nemyslím mě a Štětinu, ale myslím my jako novináři, protože já prostě vím tu náladu v té novinářské obci, která pracovala v Čečně a byli tam i britští novináři, ti suší, kteří tedy kladou důraz pouze na fakta, tak i ti fandili. A teď se stalo něco, že vlastně ti Čečenci se začali chovat ne úplně podle těch představ, které bychom měli o tom, jak se má chovat jaksi národ, kterému jsme fandili a najednou jsme v sobě museli potlačit tendenci o tom nepsat, najednou prostě jsme museli začít o těch lidech, kterým jsme tak trochu drželi palce, psát, že to vlastně nejsou ti idolové. Byla tam ta chyba, že se jim tehdy držely palce? Byla tam ta chyba, že to trvalo asi tři měsíce, než jsem to pochopila. Říká Petra Procházková, novinářka, která byla hostem pořadu Interview BBC. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnovala této rozhlasové stanici a někdy příště na shledanou. Na shledanou. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. Citace rozhovoru v médiích Nedostatek informací v médiích ČRo 6 - Názory a argumenty, 06. 01. 2003 - Hned dva významní a světem protřelí čeští publicisté dali v poslední době najevo svůj názor, že česká média nepodávají obyvatelstvu spolehlivé a hodnotné informace. Karel Hvížďala na vlnách naší stanice a Petra Procházková v českém vysílání BBC poukázali na to, že takto šidí své diváky především všechny české televize, ať už veřejnoprávní či soukromé. Oba ten svůj názor odůvodňovali shodně tím, že našim televizím na rozdíl od všech televizí ve svobodném světě chybějí vlastní komentátoři a tudíž i vlastní komentáře. Mám pocit, že ani ty dvě renomované novinářské osobnosti nedomyslely tuto věc až do konce. Absence komentátorů sama o sobě ještě nemusí znamenat nedostatek základních informací, ale určitě znamená nedostatečnou pluralitu názorů. Tím se naše televize skutečně vyznačují v naprosté shodě všech stanic a všech měnících se ředitelů. Už začátkem devadesátých let se tehdejší předseda Rady České televize Jiří Grygar mnohokrát marně pokoušel přesvědčovat generálního ředitele Iva Mathého, aby ve veřejnoprávní televizi byly zavedeny pravidelné vnitropolitické komentáře všeobecně uznávaných publicistů. Nutno zdůraznit slovo "vnitropolitické", protože o ty zahraničněpolitické se veřejnoprávní televize aspoň občas pokouší. Marně také vyznívají hlasy několika publicistů v čele s Vladimírem Justem, aby v zavedených televizních diskusích bylo dáváno více prostoru nezávislým politologům a analytikům. Politici však i nadále v těchto diskusích mají téměř stoprocentní zastoupení. Pokud se k politické diskusi či k rozhovoru nějaký publicista dostane, je omezen tím, že musí mluvit z patra a bez přípravy a sotva začne rozvíjet nějakou souvislejší myšlenku, je téměř pravidelně a dosti neurvale moderátorem přerušován a tok jeho myšlení je odváděn jiným směrem. Takto znásilňované hostování nikdy nemůže nahradit pečlivě připravený, vyargumentovaný a nikým jiným nepoznamenaný komentář, jemuž jeho autor propůjčí v rozhlase i svůj přednes s vlastními akcenty, v televizi pak navíc i s případnou mimikou a gestikulací. Takže zajisté, absencí kvalifikovaných komentátorů domácí politiky v nejsledovanějším médiu, jímž je zatím nesporně televize, jsou široké masy ochuzovány o pestré spektrum názorů, což lze také považovat za ochuzení rázu informativního. Ovšem základní chybějící informace, na níž se zatím nikdo neptá, je ta, proč vnitropolitické komentáře ve všech českých televizích jsou tak zásadně potlačovány, a kdo o to má tak důsledný a dlouhodobý zájem? Lze téměř vyloučit, že by šlo o náhodu, ale získat odpověď na tuto otázku je téměř vyloučené. Nezbývá tedy nic jiného, než spekulovat. A zde, jak známo, při jakémkoliv šlápnutí vedle, jemuž se v naprosté nejistotě nelze vyhnout, se jako smečka psů proti novináři vyřítí oni činitelé, kteří pravdu znají lépe než on a obviní ho okamžitě z toho, že si vymýšlí nějaké teorie spiknutí. A to je u nás obvinění z nejtěžších, neboť u nás se totiž žádná spiknutí nekonají a všechno je přesně tak, jak se to úředně vykládá, respektive zamlčuje. Například případ Bamberg musel nutně skončit tím, že česko-švýcarský podnikatel Vízek skončil v blázinci, aniž se bralo v úvahu, že u těch jednání byli z té druhé strany ještě pánové Jírava a Kočárek, z nichž zejména ten druhý byl zajisté osobou dostatečně důvěryhodnou v podání relevantního svědectví, když za nás mohl několik let velvyslancovat ve Švýcarsku. Také Miloš Zeman by mohl říci pod přísahou, co obsahovaly ony údajné falzifikáty diskreditující Václava Klause, které mu pak Vízek předal a které on tak pečlivě někde ukrývá. I pan Vleček, který ty bamberské schůzky měl spunktovat a který nějakou chvíli tvrdil, že se nic takového vůbec nekonalo, je ještě naživu, aby mohl pod přísahou svědčit, a to i s možností býti potrestán za případné křivé svědectví. A co ten rukou psaný zápis Karla Machovce s podpisy všech účastníků včetně Miloše Zemana, který pak byl nahrazen snadno prokazatelným falzifikátem pana Vízka, čímž jako by byl onen Machovcův zápis anulován? Ano, tady chybí tolik odpovědí, že nějakou teorii spiknutí není nutné ani dlouho spřádat. K dalším překvapením by možná došlo, kdyby Josef Zieleniec, Jan Ruml a Ivan Pilip konečně zvěstovali plnou pravdu, co je skutečně inspirovalo k rozpoutání událostí, které pak Václav Klaus sebebolestínsky nazval sarajevským atentátem, když přece aféra s falešnými sponzory ODS byla veřejně známa už dlouhé měsíce před tím. A také by bylo zajímavé dostat informaci, zdali láska Milana Šrejbera k ODS vyjádřena sponzorským darem sedmi a půl milionů korun měla něco společného s jeho čtyřmiliardovým úvěrem u České spořitelny na privatizaci Třineckých železáren. Když se Česká televize jednou začala pokoušet podobné případy podrobně prozkoumávat, byl příslušný pořad Nadoraz brzy zrušen. Možná, že kdyby byl býval zůstal, třeba i tehdy slibně započaté probírání vskutku pozoruhodné osobnosti dnešního, v uvozovkách, ředitele zeměkoule Jana Kavana by bylo odhalilo praktiky jeho úřadu podstatně rychleji, než se to zatím daří orgánům činným v trestním řízení. I zde veřejnosti chybí informace, kdo a proč ten televizní pořad tak rychle zakázal. Je tu však jakási malá naděje, že po definitivním odchodu pověstného a vzájemně těžce kontroverzního Bermudského trojúhelníku české politiky Havel, Klaus, Zeman nebude už tak nemožné aspoň poodkrýt pokličku nad hrncem četných informací. Ale nedrží ji nakonec nějaká jiná ruka? A která? Řetěz otázek bez odpovědí asi nelze tak snadno přetnout, ale Nový rok přesto otvírá alespoň jistou naději, že u nás přestane platit závěr jedné písničky z Osvobozeného divadla: "Nikdo nic nepochopí, nikdo se nic nedozví." Kde končí fair play Respekt, 6. 1. 2003, Komentáře, autor: Zbyněk Petráček, strana: 3 - Patří zásada fair play pouze do sportu, nebo i do zápasu s teroristy a lotrovskými režimy? To je teď otázka do pranice - a nejenom po 11. září 2001. Už na jaře 1999 byly kritizovány nálety NATO na Miloševičovu Jugoslávii, dva roky poté nálety Západu na tálibánský Afghánistán a o další dva roky později je v plném proudu kritika čím dál pravděpodobnějších náletů USA na Saddámův Irák. Skutečně těžká věc: je-li třeba zastavit běžící etnickou čistku (Kosovo), vypudit vládu hostící Al Kajdu (Afghánistán) nebo odstranit režim známý agresivitou a hrozící zbraněmi hromadného ničení (Irák), může Západ, či teď dokonce sama Amerika, nasadit svou sofistikovanou techniku a ohrozit civilisty? Nebo se má držet zlatých zásad středověku, bojovat s nepřítelem ve stylu muž proti muži, rytíř proti rytíři a neriskovat civilní ztráty? Jsou to opravdu závažné věci. Nelze je bagatelizovat ani smést se stolu. I proto běží příslušná debata již dlouho ve světě i v Česku. Minulé pondělí do ní v rozhovoru pro BBC vstoupila Petra Procházková. Právě ona je válečnou novinářkou par excellence, již dvanáct let se pohybuje po bojištích postsovětského světa i Eurasie a lépe než kdo jiný ví, o čem hovoří. Poznala války a bombardování z pohledu lidí "tam dole" a stala se - beze vší urážky - v tomto směru jakousi institucí. Právě proto je zajímavé, co na adresu ohrožených civilistů a bombardování říká. Petra Procházková se v pasáži o boji proti terorismu a teroristickým režimům prohlásila za odpůrkyni bombardování, a to jak Jugoslávie, tak Afghánistánu (a ve zmíněném kontextu zřejmě též - byť tato otázka nepadla - Iráku). Nejvíce jí vadí bombardování měst. "Když už se musí sáhnout k silové akci, je třeba tam poslat vojáky, a ne letadla s bombami," zní její odpověď. Upozorňuje na podstatnou věc, na častokrát vyřčené válečnické krédo Západu po studené válce, které zní zhruba takto: Máme velkou schopnost zabíjet, ale malou schopnost umírat. Je tomu skutečně tak. Když "neviditelné", ale v televizním přenosu dobře pozorovatelné bombardéry zasáhnou civilní cíle, nic moc se v USA nestane. Když jsou však na americkém letišti vykládány rakve s mrtvolami amerických vojáků, veřejnost propadá pacifismu. To je ale jen jedna strana mince. Rytířský boj muže proti muži s minimem civilních ztrát byl možný ještě tak počátkem novověku. Přinejmenším od doby světových válek ale civilní ztráty převažují nad vojenskými. Není tedy možné jednoduše říci, že by boj muže proti muži přinesl menší ztráty. Případů rabování, znásilňování a vraždění ze strany vojáků jsou plné dějiny. Éra terorismu navíc přinesla další změny: civilisté už nejsou jen oběťmi války, ale i jejími iniciátory. Už se nebojuje proti rytířům, ani proti uniformám. Dobře, do Afghánistánu lze poslat rovnou pozemní vojsko, ale jak tito vojáci rozeznají bojovníky od civilistů? Pravda, nerozeznají je ani sofistikované bomby, ale ty jsou používány výhradně proti strategickým cílům, jako jsou například skladiště zbraní, vojenské tábory, letiště či elektrárny. Samozřejmě, že jsou i časté případy chybných dopadů bomb, které mají na svědomí nevinné oběti. Argument proti převaze lidského faktoru ale poskytla i událost v palestinském uprchlickém táboře v Džanínu 22. listopadu. V chaosu přestřelky s ozbrojenými "civilisty" zamíchanými mezi skutečné civilisty izraelští vojáci zabili britského občana, pracovníka agentury OSN pro palestinské uprchlíky (vytahoval zrovna svůj mobil, omylem považovaný za ruční granát). Nerozeznají to prostě ani bomby, ani vojáci a zásada fair play selhává. Tady nejde o polemiku s konkrétním jasným názorem, nýbrž o obecnou debatu, která nemá jen jednu pravdu, jedno východisko. Jak to, že tolik Evropanů se bojí útoku na Irák? Jenom ze zbabělosti? Jenom ze strachu ze "svých" muslimů? Nebo také proto, že hájí civilisty? V Evropě stále platí zásada "nejsme jako oni", rozuměj teroristé a teroristické režimy. Evropa ale nezažila ohrožení ve stejném stylu jako Amerika. V USA se po 11. září přemýšlí jinak: čelíme největšímu ohrožení za posledních šedesát let a uvažujeme v osvědčené starozákonní mentalitě přežití společenství, druhu, rodu - bez abstraktních a vznešených ideálů. Pro Evropu by to nemělo být až tak nepochopitelné. Vždyť právě v Evropě se před právě šedesáti lety ukázalo, že ve 20. století plném vznešených ideálů mohou být ohrožena celá společenství. V současné debatě tak nemusí jít pouze o odvetu ve stylu na hrubý pytel hrubá záplata. Spíše jde o zvažování důležitých otázek: Budeme-li se důsledně držet zásady "nejsme jako oni", nekopeme si vlastní hrob? A pokud tuto zásadu odložíme jako haraburdí, nesnížíme dále svou schopnost umírat ve prospěch zvýšené schopnosti zabíjet? | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:12 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
