| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| čtvrtek 26. prosince 2002, 18:20 SEČ | |||||||||||||||
| Martin Stropnický | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Mezi českým prezidentem Havlem a papežem Janem Pavlem II. je vztah nejen státnický, ale i osobní, míní na základě své zkušenosti Martin Stropnický.
Přepis rozhovoru Před listopadem 1989 se živil herectvím, po listopadu začala jeho diplomatická kariéra. Řeč je o bývalém velvyslanci České republiky ve Vatikánu Martinu Stropnickém. Nejen o službách Martina Stropnického v diplomacii bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl diplomat, bývalý ministr kultury, herec Martin Stropnický. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Dobrý den. Co se vám vybaví, když se řekne diplomacie? Když se řekne diplomacie, teď budu trochu sobec, tak se mi vybaví mých minulých dvanáct let života od roku 1990 do roku 2002. Dá se ten život etapovat různě jako učení se diplomacii, vyzrávání? Jak byste strukturoval těch dvanáct let? Na počátku určitě bylo nezodpovědné rozhodnutí a sebevražedná odvaha vůbec do toho vstoupit, ale to souviselo s tím rokem 1990, který taková rozhodnutí svým způsobem v řadě lidí vyvolával. Pak byla taková ta první deziluze, to znamená, ocitnete se v Černínském paláci a zjistíte, že v těch chodbách by se určitě necítil v uvozovkách zle ani Franz Kafka. No a potom já jsem měl tedy to štěstí, že jsem byl vyslán na devítiměsíční stáž do Vídně a to byl zase úplně jiný svět a střihem prostě jiná realita. A vlastně ve třiatřiceti jsem doháněl takový ten deficit z té mezinárodní vysoké školy i s tím životem v kampusu a s tou mezinárodní cháskou v tom nejlepším slova smyslu, kde byli lidé od Rumunska až po Spojené státy. Jen pro úplnost, to byla diplomatická akademie ve Vídni? Ano, ano, v bývalých kasárnách Marie Terezie. Takže to bylo takové, chodili tam v podstatě dospělí lidé s tácky a ubrousky stát frontu na večeři, takovou frontičku. Čili, svět to byl střihem úplně jiný, ale obsahem ta škola byla určitě zajímavá a určitě mi jakési základy dala. Vrátil jsem se zpátky, my jsme tam tehdy byli čtyři z Prahy a ani jeden jsme honem nedostali nějaké místo v tom Černínském paláci, kde tehdy ještě vůbec ta obměna personální, ta byla v plenkách. Přesto si vzpomínám, že první týdny po našem návratu, a my jsme byli vlastně první absolventi něčeho takového v tom roce 1991, no ale potom se přece jen nad námi slitovali a nějakou tu práci nám dali. Byl to paradox, paradoxně bylo ministerstvo plné absolventů nejrůznějších škol jenom ne vídeňských diplomatických. Byla tato éra a právě tyto pocity, řekněme pocity kritickými, když jste uvažoval o tom, že ty změny v Černínu jsou tak pomalé, že má vůbec smysl tam setrvávat? Samozřejmě byla to jakási srážka snů a skutečností, to už tak bývá. Člověk si to nějakým způsobem vysnil a teď tam nějakým způsobem intenzivně poměrně studoval v situacích, kdy třeba řada z nás tady nechala své rodiny a vlastně dojížděla a tak dále. Celé naše okolí to stálo jistou oběť. Tak potom jaksi čekáte, že ne, že budete někam postrčen nezaslouženě, ale že prostě ten úřad nebo ta instituce využije toho, že patrně jste se cosi naučil. Ono se to rozjíždělo skutečně pomalu, takže nakonec se to ustalo všem členům takový měsíc, dva takového jakéhosi mimo čas a prostor setrvávání. No a potom už to šlo poměrně rychle. V tomto kontextu je nutno říct, že ta moje generace měla velké štěstí, protože tak velká příležitost, to se opakuje tak jednou za sto let. A ten náš postup byl sice postupem postupným, ale relativně rychlým. Ale já jsem nechtěl hned vyjet ven, to bylo také roztomilé, že na tom ministerstvu hlásili po revoluci, že by tu naši zemi rádi reprezentovali v nějaké vhodně civilizované, příjemné, kulturní zemi a že by tam položili za tu mladou demokracii klidně i svůj mladý, nadějný život, tak jsou v tomto i některé historky skutečně na publikování, ale tak za patnáct, dvacet let. Teď jsem chtěl, než jste dodal "za patnáct až dvacet let", říci, dejte příklad. To jsem sice řekl nedávno v někde v novinách, ale mně se, ten nápad není můj, tak líbí, že si myslím, že ho mohu zopakovat. To říkal jeden Ital, že my jsme takoví fajn lidi, my Češi a že máme pěknou kulturu a že jsme na tom vlastně i ekonomicky slušně a že do té Evropy dávno patříme, ale jenom že děláme jednu chybu úplně zbytečně a často ji jmenujeme. Takže, já nebudu jmenovat. No a potom já jsem, v té době se vlastně restrukturalizovalo celé to ministerstvo, skutečně procházelo takovou revolucí ještě tou úřednickou, v tom nejlepším slova smyslu musím říct. A do toho přišel rozpad federace a ten rozpad federace zase urychlil u celé řady lidí ten výjezd. Já jsem skutečně ven nějak nespěchal, protože jsem se nejdřív to řemeslo chtěl naučit a tak jsem se ho postupně učil a musel jsem to stihnout velmi rychle. No a najednou na jaře roku 1993 bylo prostě potřeba strašná spousta nejen diplomatů těch nižších ranků, ale i těch velvyslanců. Takže já, který jsem původně mířil za velkou louži, tak najednou přede mnou stálo rozhodnutí jet do toho Portugalska, a to poměrně rychle. Je to deset let, co se rozpadlo Československo a vznikly dva samostatné státy. Připomínáte si ten rozpad? Byť pro vás znamenal vrchol diplomatické kariéry, protože vám umožnil vyjet a stát se velvyslancem. U mě to znamenalo, řekněme, přeskočit jeden stupeň. Já bych patrně, teď nechci nějak fantazírovat, ale jako velvyslanec jel asi podruhé a napoprvé patrně ne. A je to i tak lépe, když se prostě bere krok po kroku. Jak bylo toto řečeno, přesto já nejsem federálním nostalgikem, protože asi prostě nepatřím k té generaci. Já chápu, že tyto pocity provází, řekněme, generaci dnešních šedesátníků, sedmdesátníků a je to naprosto přirozené, chápu to. Na druhou stranu si velmi dobře ale pamatuji všechny ty už neudržitelné excesy té koexistence, ty všechny už neudržitelné a strašlivě zpomalující kompromisy tak, aby se neustále, omlouvám se za to rčení, ale vlk nažral a koza zůstala celá. A to tu i státní správu mimo jiné ale tak neuvěřitelně brzdilo, že to už skutečně udržitelné nebylo. Myslím si, že tehdy ta velkorysost, a ona nebyla malá ta velkorysost při tom dělení, se mnohonásobně vyplatila. A teď já myslím s odstupem těch let, že se tomu celkem i může dát zapravdu. Já ráno otevřu rádio, abych si poslechl zprávy a každá třetí, čtvrtá písnička je od slovenského zpěváka. Takže, možná si někdy naladím Bratislavu, jestli každá třetí, čtvrtá písnička je od českého zpěváka. Myslím, že tam by byla každá druhá, protože když se podíváte na Slovensko, do slovenských knihkupectví, tak tam téměř šedesát procent knih je v češtině a Slováci češtině rozumí daleko lépe, rozumějme ta mladá generace než my slovenštině, protože byť se hrají někteří slovenští autoři v českých rádiích, tak to není tak častý výskyt jako na Slovensku. A navíc součástí Evropské unie. Dá se říci, že ty dva státy se opět spojí? Vy jste člověk, který dlouhá léta jako velvyslanec působil v zemích Evropské unie. V jistém slova smyslu určitě a tak, jak ten integrační proces se asi bude prohlubovat i nadále, tak víte, já bych to asi neměl říkat, protože jako bývalý diplomat nebo bývalý velvyslanec má člověk samozřejmě hájit zájmy svého státu a ten stát všemožně propagovat v tom nejlepším slova smyslu, pokud možno vkusně a inteligentně, ne nějak hloupě a na sílu. Ale já jako občan nebo jako člověk, já tomu národnímu státu nepřikládám až zas tak velkou důležitost. Já se vám přiznám, já když potkám nějakého cizince, mně je dost jedno, jestli to je Švéd nebo Španěl, mě zajímá, jaký je. A to neznamená, že není zajímavá, já nevím, kultura nebo zvláštnost toho kterého státu, ať už je to architektura nebo kuchyně, cokoliv, to samozřejmě zajímavé je, ale v té politice mi to přijde trošku takové přenošené. Těším se docela, ono se to asi nestane úplně beze zbytku nikdy, ale když tento element toho národního státu bude slábnout, to mi vůbec jako člověku vadit nebude. Myslíte si, že končí éra národních států v tom politickém prostoru? Já myslím, že ne a že to určitě pro spoustu lidí je dobrá zpráva. Já si tím nejsem tak úplně jist, protože ono to do jisté míry živí jakési antagonismy a jakési reminiscence. Mně nepřijde nic absurdnějšího, než abychom třeba my jako čtyřicátníci, třicátníci nebo ještě mladí lidé, aby prostě kvůli tomu, že nějaký prapraprapradědeček tady odtud šlápnul na kuří oko nějakému prapraprapradědečkovi v sousední zemi, tak aby ten dnešní současník touto optikou toho kuřího oka pohlížel na svého vrstevníka třeba v tom Německu, to mi přijde skutečně dost škoda. A je diplomacie prostředkem, který má zahladit ta kuří oka a náhledy? Pomáhá k tomu diplomacie? Je to jeden z jejích hlavních úkolů, když jsme se bavili o diplomacii a o definici diplomacie? Ano, měla by, určitě ano. Měla by, řekněme, ne samozřejmě rezignovat na ten národní stát, prostě ta diplomacie je jakousi reprezentací toho státu, to bezesporu ano. Ale měla by se snažit jednat teď v tomto kontextu s vědomím samozřejmě té historie, ale s určitým nadhledem nad tou historií a s pohledem upřeným samozřejmě do budoucna. Měla by se snažit zahlazovat ty špičky, řekněme, a to neznamená je přehlížet, ale nestavět na nich, protože na těch špičkách nic pořádného nestojí. A snažit se všemožně, aby se třeba ty dva státy poznaly, protože nejhorší omyly a nedorozumění plynou z neznalosti a z nepoznání. Svět diplomacie jste opustil dvakrát. Poprvé to bylo na přelomu let 1997 a 1998, kdy jste se stal ministrem kultury prozatímní vlády premiéra Josefa Tošovského, podruhé v roce 2000. Opouštěl jste svět diplomacie proto, že jste tušil, že už vás diplomacie nemůže překvapit? Ten první odskok měl úplně jiný charakter, protože shodou okolností to bylo zhruba v tomto ročním období a bylo to skutečně něco, co spadlo z nebe. Já jsem tehdy byl, myslím, v tom Římě tři roky a skutečně vůbec jsem neměl žádný důvod ten čtvrtý rok tam nějakým způsobem neabsolvovat. Vy jste ale na to kývat nemusel. Jde mi o vztah váš k diplomacii v těch dvou klíčových okamžicích, kdy jste se rozhodl z diplomacie odejít. Tehdy to bylo kromě toho tedy, že to byla jakási pro mě, já jsem to tak chápal a důsledně jsem se snažil to také naplňovat, apolitická, jakási vysoce prestižní služba, řekněme. Tak kromě tohoto prvku tam bylo ještě to, že já jsem od samého počátku se vůbec netajil tím, že je to skutečně brigáda, řekněme, a že se prostě na to ministerstvo vrátím, byť tomu zas až tak moc lidí nevěřilo. Ale prostě takto se to stalo. Já jsem věděl, že to je na dobu velmi, velmi určitou a že se na to ministerstvo prostě vrátím a že tam budu pokračovat. Teď podruhé je to trošku složitější. Prostě já jsem si to roční neplacené volno nějakým způsobem chtěl dopřát, v tom mi ministerstvo vyšlo vstříc, musím říct. A je pravda, že já samozřejmě se nemohu rozhodovat po tom roce, ale o něco dřív, takže ten okamžik rozlousknutí toho oříšku se blíží. A byla tam ta únava z diplomacie? Tentokrát, podruhé myslíte? Hm. Asi ano nebo únava, spíš taková snaha, která mě možná provází nějak kontinuálně, prostě urputně se vyhýbat nějakým stereotypům. Marná sláva, já jsem v tom součtu vlastně byl, když to vezmeme i s tou školou, tak to máme zhruba přes osm let z dvanácti minulých, tak přes osm jsem strávil v cizině, také ne vždycky s kompletní rodinou a ono skutečně už potom začnete ztrácet kamarády a ztrácet tady nějaké vazby, které zase stojí za to, aby byly udržovány. Takže, všechno prostě má své pro a proti a najednou u mě převážily ty důvody k tomu návratu. Vrátím-li se ke studiím na diplomatické akademii, tak, jak již bylo řečeno, dráha diplomata Martina Stropnického začala v roce 1990, kdy jste studoval ve Vídni na diplomatické akademii a ke svému studiu v Lidových novinách říkáte, citujme: "Mimo jiné nás tam učili, že diplomat smí říkat jen pravdu a nic než pravdu, nikoliv však nutně celou pravdu." Konec citátu. Byl jste českým velvyslancem ve třech zemích: v Portugalsku, Itálii, ve Vatikánu. Často jste se setkával s tím, že se diplomaté chovali podle teze, kterou vám vštěpovali na té diplomatické akademii? Já myslím, že téměř neustále, že sice je to takový bonmot, ale je to jedno ze základních pravidel vůbec, já myslím, nějakého mezilidského kontaktu nebo pracovního mezilidského kontaktu, protože, myslím, že to snad řekl Napoleon, teď mě nechytejte za slovo, že člověk, který o sobě řekne všechno, snad už není ani člověkem. Ono na tom docela leccos je, prostě vždycky musíte mít ještě něco v rukávu, ať už jste karetní hráč, anebo ať už jste třeba i ten diplomat. Zůstanu-li u této metafory, ale je velmi obtížné které karty vytáhnout a které nikoliv. Byl to ten problém, se kterým jste se nejčastěji setkával v tom praktickém pojímání diplomacie, co vlastně, jako pravdu už nesdělovat? Ano, ale ne každý moment a je to asi i v jiných profesích, ne vždy jde o život. Takže, vy tam za dobu třeba se dostanete do situace párkrát za rok, kdy skutečně na tom hodně záleží a kdy vaše chyba by znamenala buď třeba nezanedbatelnou ekonomickou ztrátu pro tu vaši zemi nebo nějaký prostě mezinárodní politický neúspěch nebo otřesení jakési prestiže a tam je potřeba se nesplést samozřejmě. Potom jsou běžné situace, kdy jste v jakémsi kontaktu s kolegy, velvyslanci nebo my jsme také velmi často museli na různých konferencích přinášet různé své příspěvky a já jsem nepatřil k těm, kteří si napíší jaksi do ústředí, jestli by nedostali nějaké teze, mě to docela bavilo si psát sám a některé byly i vysloveně společensko-únikové. My jsme jednou měli psát na téma, co je pro nás Řím. A to vlastně trvalo celý rok ten cyklus a postupně došlo na všechny ty velvyslance a já jsem si řekl, že prostě přestanu s prominutím štěbetat o tom, jak je to úžasné, věčné město a tak a popisovat jednotlivé slohy, protože od toho jsou daleko fundovanější lidé a spousta nádherných knížek a spíš jsem to pojednal z té strany toho člověka na ulici, prostě svět vůní a barev a ženy a brýle proti slunci a oregano. A oni byli všichni velmi překvapeni, je to hloupé, abych se nějak známkoval, ale prostě to nedopadlo špatně, tak bych to řekl. Stal se vám někdy okamžik, kdy jste ale způsobil tu chybu, že jste sdělil tu část pravdy, která se sdělovati neměla? Já věřím, že ne. Někdy jsem možná, vzhledem ke svému původnímu a vlastně i teď nynějšímu povolání, byl možná o chloupek méně kožený, než situace vyžadovala. Marná sláva, společně se světem bankovnictví jsou to dva nejkoženější profesní světy a já jsem se tomu tedy, to se vám přiznám, docela bránil. To neznamená, že bych hlučně kýchal v přítomnosti hlavy státu, takhle to nemyslím, ale bylo mi spíš vlastní se na ty věci trošku dívat méně prkenně i v drobnostech vnějškových. Řada mých kolegů na různé slavnostní recepce nosila svá vyznamenání, já, ač jsem držitelem dvou, tady na sebe říkám takovou intimitu, já bych si je v životě na tu hruď nepřipjal, já bych pořád viděl tu plechovou nádheru Zdeňka Štěpánka ve filmu. Takže, já prostě toto ne. A vlastně jsem se tím mohl třeba někoho dotknout, že jsem si to vyznamenání nevzal. Není ale pak problém v tom, že když máte takové problémy, že jakoby do toho světa nepatříte? Vzpomeňme si na totálně netradiční dobu roku 1989 a 1990, kdy podobně nekonvenční v tom slova smyslu byl Václav Havel jako prezident, který nenosil oblek na začátku své kariéry, dovedl se projet po Pražském hradě na koloběžce a vezměme si Václava Havla po třinácti letech. Já myslím, že ale je to naprosto v pořádku a že prostě každá doba, každá chvíle má své nějaké okolnosti a někdy se dá jít proti té konvenci výrazněji, někdy naopak by to byla prostě hrubá chyba. Čili, abychom si dobře rozuměli, já jsem ten frak samozřejmě měl a měl jsem ho velmi pečlivě vyžehlen. Možná o chlup víc než některý dekorovaný ambasador z nějaké latinsko-americké země. Jenom jsem prostě všechny ty krovky nechtěl na sebe nanášet, abych se zatím vlastně sám neztratil, abych si uchoval špetku své osobnosti. Ale jinak já jsem velmi pro dodržování pravidel a jsem velmi i pro dodržování konvencí. Někdy mi přijde takové legrační, někdy smutné, že u nás se tolik až nedodržují nebo se ... Ale zase to svázání konvencemi? Ale víte, ono ... Není v diplomatickém světě větší než v jakémkoliv jiném? Je tam velké, ale víte, tam rozhodně tedy nezazáříte tím, že přijdete ve vytahaném svetru. To můžete dělat do osmnácti let a jinak prostě ti lidé se nějak nepohoršují, ale oni prostě se tomu usmějí a nemluví s vámi a já se jim nedivím. Mně to dneska i vadí ... Vy byste také nemluvil. Ne, no tak nemyslím nějak zatvrzele, ale jim to prostě nestojí za to. Protože proč to děláte? Abyste se lišil a tam nejste proto, abyste se lišil svetrem od saka, tam jste proto, abyste se lišil tím, co říkáte, že jste tak zajímavý. Tak se snažte mít stejně ten frak, jako mají oni, ale snažte se být třeba vtipnější nebo vzdělanější společník, ale nikoliv tím, že budete mít boty od bláta. A mě to, se vám přiznám, zlobí, i když takové lidi vidím v hledišti divadla třeba. Já myslím, že to by si člověk měl odbýt do dvaceti let toto. Když jsme zmiňovali vaše tři hlavní působiště v rolích velvyslance: Portugalsko, Itálie, Vatikán, můžete ty země srovnat z hlediska působení velvyslance co do obtížnosti? Určitě. Každá je úplně jiná, byť třeba to na první pohled až tak nemusí vypadat. Portugalsko vlastně v té době relativně čerstvý člen, země rozlohou i počtem obyvatel vlastně nám velmi blízká, země ale geograficky, klimaticky, hospodářsky naprosto rozdílná, ale určitě užitečné po této stránce. A vlastně pole neorané, co se týče těch dvoustranných vztahů. Tam tehdy dokonce přestala létat linka hned po roce 1989, která snad tam občas zabloudila kdysi. Tak tam vlastně se znovu objevovala i tato možnost toho leteckého spojení a také se realizovala, od toho se odvíjel rozvoj turistiky. Dneska už, myslím, to Portugalsko je běžně na jídelníčku všech cestovních kanceláří, také vzájemný obchod, který tam byl zprvu v takové mizivé úrovni, nějakých dvacet milionů dolarů obratu ročně, takže to potom když vyroste třeba o čtyři nebo o pět, je to pořád malé číslo v tom celostátním měřítku, ale vy tam můžete zanechat jakousi stopu v tomto smyslu. Nehledě na to, že to bylo strašně zajímavé pozorovat to, učit se to, co s těmi Portugalci to členství udělalo. Itálie je veliká země, tradiční styky, tradiční obchod, náš třetí nejvýznamnější partner obchodní mezi zeměmi Evropské unie, větší bilaterální obchod než s Francií, turistická tradice, druhé, třetí místo jaksi ve směru našich turistů k moři. I školská kulturní spolupráce je vlastně značně rozvinutá. Ale i tam se řada věcí nějakým způsobem zvětšovala, prohlubovala i některé oblasti spolupráce takové, řekněme, důvěrnější v oblasti třeba vyměňování některých informací souvisejících s obranou, což už umožňovalo naše blížení se k NATO a tak. Čili, ta práce byla úplně jiná. No a Vatikán samozřejmě, to jsou církevní vztahy, ale nikoliv České republiky primárně s Vatikánem, ale především České republiky a její vlastní církve tady u nás doma. A to je na té vatikánské štaci vlastně to nejzajímavější. A také nejobtížnější? Byla role velvyslance ve Vatikánu v porovnání s Portugalskem a s Itálií nejobtížnější? Pokud bychom to vzali striktně jako jakousi politickou obtížnost, tak patrně ano, protože to nebyla striktně dvoustranná práce, to znamená, já jako zástupce České republiky a na druhé straně stolu nějaký biskup nebo kardinál, vatikánský diplomat, ale vždycky v tom byl ještě ten další hráč a to byla ta Česká biskupská konference. A protože u nás je to téma velice výbušné, tak vlastně každý krok z těch obtížnějších nebo náročnějších kroků bylo třeba probrat, nikoliv konzultovat ve smyslu říkat si o nějaký pouvoir, takhle bych nerad, aby to vyznělo, ale aby ty kroky byly realizovatelné, tak člověk pro ně musel získávat jakousi politickou podporu u nás. Takže, já jsem tady poměrně často byl, daleko častěji, než když jsem byl v té Itálii s tím velkým I. A musel jsem prostě pro tu ideu té smlouvy česko-vatikánské velmi pracně a krůček po krůčku řadu těch politických klíčových hráčů získávat. Říkáte, že téma výbušné především v České republice, na české politické scéně. Uzavření česko-vatikánské dohody a hlavně jejího obsahu o církevních restitucích a dalších problémech, které zůstávaly nevyřešeny. Ale promiňte, to aby nedošlo k mýlce, to tam právě být nemohlo. Přesně tak. A to je právě to, jestli ta smlouva, že to není její součástí, jestli jenom není jistým klidem před bouří, protože stejně ještě bude nutné ty vztahy dorovnat, co se těchto věcí týče, jako jsou církevní restituce a podobně, což je ne sice formálně, ale neformálně je to vztahy České republiky, Vatikánu, České republiky, římsko-katolické církve. Víte, je to, já myslím, že na tuto situaci platí skutečně bez výhrad to otřepané, ale poměrně moudré, že politika je uměním možného. A situaci, kdy my jsme byli skutečně poslední země z toho středoevropského a východoevropského bloku, která o té smlouvě ještě ani nezačala jednat a protože to je určité politikum, je to jakýsi i určitý krok odvahy vyrovnat se i s obtížnou historickou bagáží, kterou si prostě v této oblasti neseme my i ta katolická církev, tak jsem říkal, že je prostě potřeba najít ten vzorec, do kterého se vejdeme, protože kdybychom uvažovali o celkové reformě financování, a do toho ty restituce samozřejmě spadají, tak se obávám, že bychom ještě vůbec samozřejmě nezačali. Byly nějaké otázky, když jste dojednával ten rámec? Protože berete to za svůj největší úspěch v diplomacii dojednání česko-vatikánské smlouvy? Já jsem nebyl v tom negociačním týmu, ale to je standardní formát, kdy na vatikánské straně je tím hlavním vyjednavačem apoštolský nuncius, ten, který působí v Praze a na té české straně náměstek ministra zahraničí. Ale ten velvyslanec, a možná je to dobře ... Ten velvyslanec dělá všechno v tom zákulisí. Jednak a připravuje vůbec, víte, ono bylo na začátku vůbec poměrně složité pro to získat podporu tady, že to je prostě potřeba. Já jsem to potřeboval, než jsem tam odjel, protože jet tam jaksi se zdvořile účastnit náboženských slavností, to jsem skutečně nechtěl. Já jsem chtěl, aby ta práce měla nějaký obsah, že ta smlouva je podepsaná, ale není ještě ratifikovaná parlamentem. Já jsem se zrovna onehdy ptal jednoho poměrně významného poslance, který do toho má co mluvit, kdy to tak asi vidí a on mi odpověděl poměrně dost vyhýbavě. Čili, může to trvat ještě řadu měsíců, možná i nějaký ten rok. Já věřím, že mluvíme v kategorii měsíců. V Polsku to trvalo čtyři roky. Vatikán, nejmenší stát světa, jehož rozloha je necelého půl kilometru čtverečního. Je tradicí, že každý velvyslanec předává pověřovací listiny hlavě státu. Ovšem Vatikán se liší, že se s hlavou státu, tedy s papežem, velvyslanec setkává i při konci jeho mise. Je to jediná zvláštnost, která vyplývá pro velvyslance, který je velvyslancem dané země při Vatikánu? Jedna z těch nejviditelnějších a možná nebo určitě bych řekl ta nejpříjemnější, protože speciálně v případě Jana Pavla II., já tedy nemám možnost samozřejmě srovnat, já jsem se nesetkal, nemohl ani, s jiným papežem, myslím jeho předchůdcem. To je taková chvíle, kterou vám nikdo nevezme, ta je prostě vaše a vy s ní naložíte podle toho, samozřejmě že tím určovatelem, který definuje tu situaci, je ten papež, ale jste tam prostě sami a já už jsem několikrát říkal, prostě se to docela obtížně popisuje. Já nejsem bigotní člověk, ale Jan Pavel II. je tak zvláštní, silná persóna, že to na vás nějakým způsobem dýchne a teď samozřejmě při tom nástupu ten jeho zdravotní stav byl lepší, než je teď. On se samozřejmě nelepší ten stav postupem let, papež je, mám ten pocit, člověk, který obrazně řečeno chce umřít na koni. To je člověk, kterého musí přemlouvat, aby ten jeho pracovní program už nebyl tak zaplněný. Má neuvěřitelný pracovní program. Kolik jste měl příležitostí se s ním setkat? Dvě mezi čtyřma očima, plus dalších zhruba pět, možná sedm, kdy jsem doprovázel nějakou významnou delegaci naší, ať už to byl pan prezident nebo premiér plus několik ministrů, poslanci a tak dále. Ty chvíle mezi čtyřma očima, které asi pro vás byly nejzajímavější, protože tam nebylo okolí, ty byly jak dlouhé? Většinou se to skutečně počítá na minuty, tam není ani ochranka, tam není nikdo. Je to docela zvláštní, jste v takové místnosti poměrně veliké, ale ne v nějakém monstrózním sále, řekněme, padesát, šedesát metrů čtverečních, ten je poměrně spoře zabydlen nábytkem: dvě křesla, jeden psací stůl, jedna židle. A deset minut je možná taková ta standardní délka. Většina diplomatů a potažmo i státníků se trumfuje v tom počtu těch minut a říkají: "Já tam byl třináct a půl, já tam byl patnáct a čtvrt." Já to teď nechci tak počítat, já to opravdu nevím. Myslím, že jednou jsem tam byl těch patnáct minut, ale přesně vám to neřeknu. A obsah rozhovoru? To je důležitější a v tomto má český velvyslanec výhodu u papeže, protože papež nás má rád, papež má rád našeho pana prezidenta. Myslím, že mezi nimi je vztah, který není jenom mezistátnický, ale prostě osobní. Oni se skutečně viděli, když to budu velmi rychle počítat, tak minimálně sedmkrát za těch posledních deset let. Čili, ta startovní čára je pro nás dobrá v tomto. Mluví se česky, papež umí velmi dobře česky, občas tam nějaké polské slůvko proletí, ale to je spíš taková zajímavost navrch. No a samozřejmě, že to musí obsahovat pár těch zdvořilostí a pár jakýchsi zhodnocujících vět a jakési poděkování a jakési poděkování za poděkování. Ale potom se dostanete v té druhé polovině nebo třetí třetině i k tomu, že se dá říct i něco osobního, můžete to zkusit, můžete to risknout jako ten velvyslanec a uvidíte, jak na to papež zareaguje. Risknul jste to? Risknul jsem to, protože jsem si říkal, já jsem samozřejmě o něm četl několik knih a vím, že to byl velmi náruživý divadelník a ne pouze na nějaké amatérské úrovni, ale na úrovni prakticky profesionální. Takže, jsem mu říkal, že tedy takhle z toho Vatikánu pojedu na ty Vinohrady. On se tak usmíval na mě a popřál mi hodně štěstí. Já děkuji Martinu Stropnickému, bývalému ministru kultury, diplomatovi a herci za to, že si udělal čas na BBC a že této rozhlasové stanici věnoval svých třicet minut. Děkuji a těším se někdy příště opět na shledanou. Já děkuji za pozvání. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:12 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
