| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 23. prosince 2002, 18:20 SEČ | |||||||||||||||
| Jaroslav Svěcený | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
I s klasickou hudbou se lze dostat do undergroundu, říká v nadsázce o svých koncertech v podzemních prostorách Jaroslav Svěcený.
Přepis rozhovoru Ani dnes nechybí v programu BBC půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl jeden z nejlepších českých houslistů Jaroslav Svěcený. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Hezký dobrý den. Začněme jedním vaším citátem. "Když jsem ze všeho vyšinutý, zajedu ke kamarádům speleologům z Moravského krasu, jdu se podívat do Balcarky nebo se projedu po Punkvě loďkou, jeskyně jsou jedny z nejkrásnějších uměleckých děl, co jsem kdy viděl." Konec citátu. Kdy jste byl, řečeno vašimi slovy, naposledy vyšinutý a musel jste vyhledal pomoc speleologů? Tak, když se nad touhle otázkou zamyslím, tak jsem asi vyšinutý relativně docela často, protože na jeskyně jezdím několikrát do roka a pro mě to je obrovský zážitek, protože člověka obklopí najednou prostor, který, já mám pocit, že nedoléhá ta civilizace a to je pro mě něco úžasného, protože tam já vlastně se dobíjím, tam si dobíjím baterky, navíc lidi, kteří pracují, jeskyňáři, kteří tam pracují, tak mám pocit, že to je sorta lidí, kteří mi pomáhají ty baterky dobíjet, protože oni nejsou zatíženi různými civilizačními a společenskými záležitostmi, jsou to lidi, jejichž společnost tvoří většinou ta příroda a to je pro mě svět, který já potřebuji, já musím prostě z té civilizace vždycky na chvilku utéct a navíc já teda musím říct ještě jednu věc, já občas v jeskyních prostorách dělám i svá vystoupení, protože i koncerty v jeskyni, to je zážitek nejen po akustické stránce, tam se nádherně ty tóny houslí rozléhají a za druhé, když tam člověk hraje a je obklopen tím prostorem, těmi minerály, nebo krápníky v případě Moravského krasu, tak je to naprosto neuvěřitelné, ale nejezdím, musím říct do Moravského krasu jenom, ale také na Chýnov, na Chýnovské jeskyně, což je blízko Tábora, to jsou nádherná místa, ta jeskyně je zase úplně o něčem jiném, tam samozřejmě takové ty velké krápníky nenajdete spíše právě různé minerály a tam mám řadu kamarádů a musím teda říct, že to je svět, do kterého, tam jsem mimochodem už párkrát slavil Silvestra a to je úžasná záležitost, když si připíjíte na Silvestra úplně v té nejspodnější části, kde je vlastně jakýsi pramen vodní a najednou vyjdete nahoru a tam vidíte ty hvězdy, je to prostě zážitek, na který se celý život nezapomíná. Dobíjet se můžete jen skrze toho, že máte přátele a známé, mezi speleology, protože jinak asi běžně se člověk nemůže dobíjet v jeskyni. Já si myslím, já si myslím, že to je o těch lidech a když ty lidi potkáte na správném místě a ještě v místě, které vás nějakým způsobem oslovuje, tak to je, to ty akumulátory jedou na plno a člověk potom se zase cítí jako dobře a zase se mu chce pracovat. Zmínil jste koncerty v jeskyních prostorách a zmínil jste výhody těchto prostor. Jsou akusticky nejvhodnější z těch prostor, ve kterých je možné hrát na housle? To se samozřejmě až takhle nedá říct, samozřejmě, že jsou koncertní sály, jsou další možnosti, pochopitelně ty podstatné, ale tady spíš jde o tu jedinečnost té chvíle, toho okamžiku, tam třeba člověk dohraje a najednou slyšíte, já nevím, třeba jsem hrál u punkevního jezírka a dohrajete skladbu a najednou se rozhostí takové ty tři, čtyři vteřiny ticha a do toho padne kapka do toho jezírka, no, tak tohle to v Rudolfínu nezažijete samozřejmě, a to je něco neuvěřitelného, že jo, ta kapka najednou má obrovský význam a ty lidi úplně jsou v transu, já jenom, my z toho máme zážitek, co jim hrajeme, ale také právě posluchači, kteří ten koncert poslouchají, jsou tam ojedinělé zážitky, které prostě nikde jinde nezažijete, protože jste prostě v přírodě. A co to prostředí dělá s houslemi, vlhkost. Tak, my samozřejmě tu délku koncertu, když tam hraji, uzpůsobujeme adekvátně tomu prostředí, tak člověk tam vydrží tak padesát minut, potom už samozřejmě ztrácí kontrolu nad svými prsty, protože už je necítí, ale do těch padesáti minut je potřeba opravdu ty lidi oslovit a dát jim co nejvíc a já si myslím, že i pro ně je to taková, takový optimální čas, aby ten koncert za něco stál a byl krásný. Zmiňujete, že koncerty v Moravském krasu nejsou jediným místem, kde jste si v podzemí zahrál. Liší se různé druhy jeskyní právě v akustice, když jste zmínil Chýnov u Tábora, pak Moravský kras, jaká specifika mají? Tak, každý samozřejmě třeba Chýnov je vlastně, dá se říct, daleko užší, ta prostora je dlouhá, svažuje se prudce dolů a ten zvuk je tam úplně jiný, v podstatě jsou to vlastně jakési dvě lodě, vy hrajete dole a na levé straně i na pravé straně vidíte na těch schodech stát posluchače a ten zvuk se vlastně jakoby stereofonně rozléhá do obou těch lodí, kdežto samozřejmě Moravský kras je širší, ty prostory jsou větší, no, a ten zvukový vjem je zase úplně odlišný. Já tam s oblibou posluchačům říkám, že je krásné, že i s klasickou hudbou se občas mohou dostat do undergroundu, takže opravdu hraji v podzemí. Když se bavíme o jeskyních prostorách jsou tím nejoriginálnějším prostorem, ve kterém jste si zahrál? Tak, já musím říct, že takové zajímavé originální prostory člověk vyhledává, je to zpestření, je to taková sůl a pepř na té klasické muzice, pochopitelně je nádherná záležitost, když hrajete třeba open air blízko saharské pouště, to už jsem také zažil, zahrál jsem si v Jordánsku v nádherném římském amfiteátru přímo v hlavním městě Amánu, to se mi tedy podařilo letos, byla tam přítomna i královská rodina včetně královny matky, královny matky dnešního krále, jordánského Abdulláha a mimo jiné musím říct, že letos mám asi největší mimosální zážitek, a to je hraní v Petře v Jordánsku, hrál jsem v prostorách, kde samozřejmě nejenom je skalní chrám, který znají, většina asi posluchačů zná spíše z filmu Indiana Jones, ale že jo, co si budeme povídat, to je úžasná záležitost, kdysi tam byl ráj, tekla tam voda, byla tam zeleň, dneska je to poušť a vyprahlé skály, no, ale vedle toho skalního chrámu asi tak tři sta, čtyři sta metrů je ve skále vytesané, je vytesaný amfiteátr, o kterém se dokonce tvrdí, že snad s tou stavbou započali ještě /nesrozumitelné/, původní obyvatelé, já samozřejmě nejsem historik, nemohu toto potvrdit ani vyvrátit, v každém případě ta skála je plná železa, to znamená, že je zvláštně do červena, do vínova zbarvená a tam, když teda večer hrajete a oni mají takovou tradici, že když se tam udělá koncert, tak se svítí jenom loučemi, svítí se jenom, tam vidíte, jenom ohýnky, tak to jsou teda neuvěřitelné zážitky, to máte pocit, že jste se ocitl na jiné planetě, takže mě tyhle věci nesmírně inspirují a musím říct, že to je pro mě naprosto vítané zpestření a považuji to jako součást svého muzikantského života i hrát v prostorách, kde to není obvyklé, ono to koneckonců navíc přitahuje i lidi, kteří by třeba do klasické koncertní prostory zatím nikdy nešli. To jsem se chtěl zeptat, zda tato vaše láska k experimentování a hledání nejrůznějších koncertních prostor souvisí s tím, že se snažíte popularizovat vážnou hudbu. Samozřejmě, je to naprostá součást, protože člověk musí hledat způsob oslovení, protože já vždycky říkám, že generace, která už všechno ví a na tu klasiku chodí běžně, tak samozřejmě, že nám stárne, to je logické, nikdo z nás nemládne, všichni stárneme, ale je potřeba si vychovat zase další posluchačstvo a další lidi, kteří o takovouhle muziku mají zájem a z tohohle důvodu přijít někam, hrát, já musím říct, že už mám za sebou koncerty i na stadionech před obrovským množstvím lidí, když to člověk ale potom zažije, tak najednou si uvědomí, že potom ho oslovují lidí a říkají, my jsme na vás byli právě tenkrát a víte, ten Beethoven, co jste hrál dneska večer, to se nám líbí a my na ty klasické koncerty budeme chodit, takže já si myslím, že i kdyby to oslovilo pět procent z těch, co tam je, nebo jedno procento, tak to za to stálo, aby ty lidi člověk k té klasice zase přivedl. Jaké, a teď se omlouvám za to sousloví, alternativní prostory byste ještě chtěl vyzkoušet? Tak, já musím říct, že mě inspiruje samozřejmě nesmírně příroda a ono v té přírodě prostory, kde to dobře zní, se samozřejmě hledají těžko, ono, když je to open air na otevřené planině, tak samozřejmě tam zvuk se nemá o co odrážet, nemá kam jít, ale musím říct, že kraje, kde, kam člověk jezdí hrát, jsou někdy velmi exotické, já si pamatuji například na vystoupení v Indii, kde jsme samozřejmě hráli v klasickém sále třeba Bombej, i když tam byl krásný název, na plakátech bylo napsáno Recite of western music, takže já jsem si první, co jsem si přečetl výrazně, také to bylo s velkými písmeny, to western, tak jsem si říkal, to jsem sem snad hrát nepřijel, nicméně to tam bylo, oni všechno považují za západní hudbu, no, ale tam se najedou objevily skalní masivy, kde říkali, no, my tady děláme divadlo, tady se dělá divadlo, tak to musím říct, že to je taková prostora pro tři, čtyři tisíce posluchačů a takovéhle místo, to bych si chtěl vyzkoušet, protože tam jako, já jsem tam jenom zatleskal a ten sál, to byl sál, kterému chyběla střecha, protože ta prostora neuvěřitelným způsobem rezonovala, takže přírodní útvary a přírodní místa, ty mě teda berou hodně a tam bych si docela rád zahrál. /ukázka/ Scott Joplin, /nesrozumitelné/, housle Jaroslav Svěcený, klavírní doprovod Petr Malásek. Hostem Interwiev BBC jeden z nejlepších českých houslistů Jaroslav Svěcený. Narodil jste se 8. prosince 1960 v Hradci Králové, dědeček byl kapelník a houslista a maminka vystudovala hudební vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na housle jste začal hrát v pěti letech. Vaším prvním koncertem bylo vystoupení v mateřské školce Ovčáci čtveráci a Sedí liška pod dubem. Znamená to, že rodinné zázemí především dědeček a maminka neumožňovali nic jiného než dráhu houslového virtuosa? Vy jste to řekl tak krásně encyklopedicky, že ti Ovčáci mě vyloženě dojali teda, musím říct, ale víte, samozřejmě tím, že děda byl kapelník a houslista a v té době vlastně už učil, protože v podstatě se dostával už důchodového věku, tak tolik aktivní jako hráč nebyl, tak k nám chodily děti, chodily samozřejmě na hodiny, děda někdy učil v osvětové besedě, někdy učil u nás doma a já jsem poslouchal, takže ono to vzniklo tak jako samočinně, že jednoho dne přišel, to mi bylo, říkám, pět, pět a půl a říkal, hele, tady máš housle a zkus si to, že jo, no, a tak začal mě učit a potom mě přihlásil, já jsem chodil k paní učitelce Stránské do hudební školy v Hradci Králové potom, protože děda správně pochopil, že rodinný příslušník vnuka učit nemá, protože ten si ho omotá kolem prstu, že jo, a nic by se ... Bylo takové riziko u vás a využíval jste toho? Tak, víte co, to je normální, to je tak, prostě dědeček nikdy nebude tak přísný kantor jako, v uvozovkách, cizí člověk a ona je potřeba k tomu opravdu cizímu člověku chodit a tam musíte mít také štěstí na ty začátky, aby ten cizí člověk byl skutečně výborný pedagog a zaplaťpánbůh, tohle se celkem zvládlo dobře a já jsem vlastně v patnácti potom z té hudebky dělal přijímačky na konzervatoř do Prahy, v Praze jsem působil na té konzervatoři jenom čtyři roky, já jsem jí nedodělával celou, protože po čtvrťáku už jsem šel hned na AMU, no, a tam jsem byl žákem pana profesora Václava Snítila, což je vlastně hradečák jako já, takže u něj jsem si to zase prodloužil, protože ty studia u něj, ty za to stály, opravdu to bylo skvělé. K profesoru Snítilovi se ještě vrátíme, ale pokud bych měl připomenout vaše začátky s houslemi, tak v jednom z rozhovorů, který jste poskytl, jste se svěřil, že jste zprvu neuměl noty a kvůli tomu jste si pojmenoval každou strunu, takže G byl Gusta, či Géčko, D byla Dášenka, A Anička, E Evička. Jak dlouho jste vydržel bez not? Tak, já jsem, no, tak to byla doba, kdy ještě jsem byl v předškolním věku a já jsem si opravdu číst učil až ve škole a počítat taky, pak jsem to tedy rychle zvládnul, ale vlastně ty začátky, když jsem hrál, jak jste říkal, v té mateřské škole ty Ovčáky, tak to jsem teda opravdu ještě hrál vyloženě podle sluchu a vlastně jsem si to takhle pojmenovával, ale ta pomůcka fungovala velmi dobře, protože já jsem si potom opravdu ty struny jako oblíbil, jako já jsem si je vlastně personifikoval a tím jako mě docela příjemně, já jsem říkal, ha, teď rozmlouvá tenhle s tamtou, že jo, tak to je jasné, takže tím jsem si pamatoval ty melodie a vlastně díky tomu jsem se naučil, jako ty začátky vstřebával možná ještě rychleji, než kdybych teda uměl vyloženě číst a psát a počítat tak, jak samozřejmě tomu bylo později, ale pak jsem přišel do první třídy a už to všechno bylo jinak, tam už jsem se naučil rychle. Stává se ale to, že byste si občas vzpomněl na ta dětská léta a řekl Gusta zase dneska nezvládal? No, to si říkám docela často, to je celý život, víte, hrát vrcholově, pokud se to takhle dá říct, na housle, znamená samozřejmě neustále o sobě pochybovat a já si myslím, že je to správné, on člověk o sobě moc přesvědčený být nemá, protože ty pochyby jsou důležitým hnacím motorem a teď jedete, pojedete z koncertu a samozřejmě si na tohle dětské promlouvání vzpomínáte, protože si říkáte, no, tak dneska ten /nesrozumitelné/ na tom géčku, ten Gusta se dneska moc nevyznamenal, že jo, ale prostě to třeba ani publikum nezaznamená, zaznamenáte to vy, necítíte se dobře, že jo, nejsme stroje, jsme jenom lidi a samozřejmě, že na pódiu nehrajeme naprogramovaní, ale samozřejmě každý den vás ovlivňuje tisíc různých faktorů, počínaje tím, že jedete v mlze na vystoupení a, já nevím, že vás někdo někde naštval, prostě těch případů je samozřejmě spoustu a to všechno se samozřejmě promítá do toho výkonu, i když nechcete samozřejmě se koncentrujete, ale znova říkám, jsme jenom lidi. Teď se vracíme k profesoru Václavu Snítilovi, vaše dráha sólisty začala v době studií na pražské konzervatoři a akademii muzických umění, kde jste studoval právě, měli bychom zmínit dvě jména, profesor Václav Snítil a profesor František Pospíšil. Potkali jste se s profesorem Snítilem až na AMU nebo tam bylo setkání, protože profesor Snítil byl dlouholetým členem porot Kociánovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. To má ještě daleko větší historii, samozřejmě, že se s panem Snítilem znal můj dědeček, protože mladý pan profesor Snítil hrával s mým dědečkem, myslím, že v sokolské filharmonii v Hradci, tak samozřejmě asi jako student si s nimi zahrál, já už ty podrobnosti všechny nevím, no, a děda kdysi s takovou pýchou říkal, dokonce mi Vaše kdysi obracel noty, no, tak samozřejmě, že dědeček je o generaci, nebo byl o generaci starší, dědeček už mezi námi není, protože byl ročník 1904, takže to už samozřejmě takového dlouhého věku se nedožil, nicméně tam už odsud, vlastně já jsem k němu měl takový, přes dědu už takový téměř rodinný vztah, i když jsem ho osobně příliš neznal, že jo, jednou si pamatuji, že jsme se někde v Hradci potkali a pro mě to byl velký zážitek, no, a musím říct, že ta dědova slova se naplnila, protože on říkal, tak u tohohle jestli budeš dobře hrát, tak u tohohle budeš jednou studovat, no, a ono se tak opravdu stalo a ... Ale na Kociánově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí jste se nepotkali. Tam jsem byl. Tam jsme se potkali, myslím, že on už, on ještě v té porotě tenkrát, když já jsem tam byl poprvé, tak tam nebyl a tam tenkrát byl předsedou poroty profesor Otakar Stejskal, který byl z pražské konzervatoře, který tam také předtím ještě před panem profesorem Snítilem dlouhá léta jezdil. A když se vrátíme ještě k vašemu dědečkovi, tak není-liž pravda, on měl sbírku houslí, Jaroslav Svěcený natočil desku Slavné pražské housle, na níž zachytil zvuk šesti slavných houslí z osmnáctého a devatenáctého století, na koncertech jste vystoupil s podobným projektem nazvaný Riolino a na kolik jsou tyto dva zmiňované projekty vlastně poctou dědečkovi. Naprosto, protože v Hradci ještě králové v mém rodišti byl a dodneška je vynikající houslařský rod Pilařů a díky tomuhle tomu rodu, díky starému panu Pilařovi, Karlovi Pilařovi jsem se seznamoval s tou historií, protože on byl výtečný restaurátor starých nástrojů a já jsem za ním s mým dědou od pěti let chodil a já jsem, já vždycky s oblibou říkám, že jsem tam nejdřív chodil, v uvozovkách, fetovat ten lak, protože mě strašně voněl ten propolis a ty přídavné záležitosti, no, bylo to úžasné, jo, to byl pro mě velký zážitek vždycky, když jsem cítil tu vůni toho houslařského laku a potom později, že jo, on mi začal ukazovat nástroje, teď mi jako začal o tom povídat a teď já jsem se začal vyptávat a tím, že tam ty nástroje byly k dispozici, protože třeba čekaly na opravu, nebo už byly po opravě, no, tak jsem se poprvé začal setkávat především s těmi českými instrumenty a to mě přivedlo později k projektu, že vlastně o téhle té historii významné, slavné se téměř v zahraničí neví a já vlastně, vy jste řekl šest houslí, že jsem natočil, ono už to dneska je tak, že už jich přibylo ještě dvanáct, takže zachycuji, samozřejmě si zapůjčuji nástroje z různých soukromých sbírek, nejenom tady od nás z Čech, z Moravy, ale také ze zahraničí, no, a vlastně vzniká projekt, kdy každou skladbu, já nevím, ať už Mozart a teď třeba poslední nahrávka je z Mozartových houslových koncertů, koncertní symfonie a tak dále, tak ty každou tu část hraji vlastně na jiný nástroj, podstatné je, že si ten posluchač může přečíst historii, celý životopis toho houslaře a navíc se na ty housle poprvé v barevné podobě podívat, já jsem úplně s hrůzou zjistil, že tady nebyla žádná encyklopedie, která by opravdu barevně krásně zachycovala tyhle nástroje, no, tak to se teď snažím napravit a chci také vlastně nejenom nás české občany, ale také hlavně zahraniční přivést na to, že tady ta historii, dokonce společná evropská historie, když se tady bavíme o Evropě, tak nás už v osmnáctém století dokonale propojovala s tím okolním světem a čeští houslaři byli skuteční mistři a o to mi v tom projektu jde. /ukázka/ Alžbětínská serenáda, Jaroslav Svěcený housle, klavírní doprovod Petr Malásek a hostem v Interwiev BBC právě jeden z nejlepších českých houslistů Jaroslav Svěcený. Další téma uvodíme opět jedním citátem, pochází z rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES z roku 2000, citujme: "Mladým lidem se musí vážná hudba prezentovat jako živá bytost a tím jim připadá jako zcela normální součást života. Jakmile se o ní hovoří takzvaným katafalkovým způsobem, s čímž se občas také setkávám, mladého člověka na takový koncert nedostanete." Konec citátu Jaroslava Svěceného. Uveďte, prosím, Jaroslave poslední příklad, kdy jste se setkal s tím, že by hudba, vážná hudba prezentovala takzvaným katafalkovým způsobem. Tak, příkladů je okolo mě celá řada. Já si myslím, že ono mě to provází, nebo vůbec tu naší generaci provází celý život, ona jedna věc, já si myslím, že tady u nás se specielně nerozlišuje prezentace vážné hudby pro odborné časopisy, pro odborná média a pro média a časopisy, které jsou samozřejmě v takové veřejné, komerční, veřejnoprávní, já nevím, jak to nazvat, prostě časopisy pro tu celkovou veřejnost. Řekněme pro masové publikum. Tak, slovo masové, prosím, ale prostě jsou to třeba i časopisy, které jsou, řekněme, označené za společenské, samozřejmě, když se v takovýchto časopisech objeví něco, co je napsáno encyklopedickým způsobem, což samozřejmě, proti tomu já vůbec nic nemám, když se to objeví v odborné knize, v odborném časopise, tam si to samozřejmě ty lidi, kteří o to mají zájem a kteří už o té hudbě vědí svoje, tak když si to přečtou, tak to je naprosto normální, problém je, že občas si naladíte rozhlasovou stanici a teď vám tam, obzvlášť, když je to třeba stanice veřejnoprávní, která vysílá klasickou muziku, a teď tam moderátor mluví, to je ten výraz pro to, proto jsem použil ten výraz katafalkový, takovým úplně smutným, úplně šíleným hlasem a vykládá vám prostě něco o Šotakovičovi, no, tak já, když jsem si říkal, jestli tohle poslouchá v tuhle chvíli mladý člověk ... Myslíte, vážení posluchači, právě se přenášíme do Smetanovy síně Obecního domu. Přesně tak, tak z toho já jsem zděšený teda, já se přiznám, že z toho jsem zděšený proto, že já jsem tu muziku nehrál, aby se na ní tímhle tím, nebo nedělám jí celý život, aby se o ní tímhle způsobem mluvilo. Ta mladá generace samozřejmě už dneska chce, já jsem byl také, že jo, kdysi mladý a takovéhle věci mě také iritovaly, že jo, ale dnešní doba, kdy je těch vjemů spoustu, kdy ten mladý člověk dostává opravdu, já tomu říkám, v uvozovkách, záhul, to se ani jinak nedá říct, protože je tady Internet, je tady, jsou tady počítače, je tady prostě to, co my jsme ještě, za nás to bylo, buď to neexistovalo nebo to bylo v plenkách, že jo, co se mé generace týče, tak dneska ten člověk dostává obrovské množství informací a ta informace z kultury, ta ho musí prostě zaujmout a jestliže to bude podáváno tímhle způsobem, tak tudy teda podle mého názoru cesta nevede. Je to, řečeno vašimi slovy, katafalkové podávání vážné hudby jednou z hlavních, ne-li hlavní příčinou toho, proč mladí lidé vážnou hudbu neposlouchají? Já musím říct, že to je rozhodně jedna z podstatných příčin a ... Jaké jsou ještě další? Já si ale myslím, že ono dneska, já postupem času zjišťuji, že mladých lidí přibývá, zaplaťpánbůh, velmi přibývá, co se téhle muziky týče a poslouchají ji, já to mohu pozorovat, pozoruji to i na svých koncertech, protože na ty koncerty chodí opravdu dneska publikum všech věkových kategorií a těch mladých obrovským způsobem přibylo, takže já už si dneska nedovolím říct, že by mladí poslouchali nebo neposlouchali, nebo málo poslouchali, ale samozřejmě, že ty ostatní je potřeba nějakým způsobem oslovit, ty příčiny jsou samozřejmě jasné, začíná to školstvím, kde je pochopitelné, že ne vždycky učí hudební výchovu promovaní lidé, kolikrát ta hudebka se tam dává, hele, ten má ještě nějaký volný úvazek, tak mu šoupneme hudební výchovu a na té hudebce se dělá to, že si opisují životopisy slavných skladatelů a někdo jim k tomu pouští desky, že jo, to znám z řady vyprávění, z řady lidí. Zažil jste to u sebe. Já jsem to kdysi také zažil i za nás to bylo, i za nás to bylo, ale mezitím jsem zažil profesory nebo kantory, vlastně tenkrát na základní ještě tehdy devítileté škole, kteří byli bezvadní, kteří nás zapojili, každý na něco hrál, přinesli nástroje, prostě šel na ty děti úplně jinak a výsledkem toho bylo, že ty děti tu muziku rádi měly, ale takovýmhle tím způsobem vlastně, o kterém jsem před chviličkou mluvil, tak tímhle tím způsobem se ty mladí lidé neosloví. A ta druhá rovina, popularizace vážné hudby, vydávání best of clasic music, není to do jisté míry druhý extrém, který může dát těm lidem, řekněme, falešný nebo ne zcela úplný obraz o klasické, vážné hudbě. Já s vámi souhlasím, ono totiž, já jsem zjistil, že pro mě je nejtěžší v životě, v mým hudebním, co se týče popularizace hudby, najít tu hranici, kde už to je tohle, co vy říkáte a kde ještě to je opravdu něco, co té takzvané vážné hudbě pomůže a ta hranice je strašně pomyslná a je velmi vratká. Překročil jste ji někdy? Překročil, dneska už vím, že jsem jí překročil, tak prostě byly projekty, o kterých jsem si myslel, že mě do téhle hranice, že to bude přesně tak, jak si představuji, ale pak jsem si uvědomil, ale to si uvědomíte většinou až zpětně, jo. Pak si uvědomíte, že vlastně ta propagace té klasiky, co jste od toho očekával, očekával, třeba nepřijde, to jsou drobnosti, člověk nahrál muziku a říkal jsem si, tohle jsem natáčet třeba nemusel, jo. Ale spíš tady jde o to, že člověk se o to musí pokoušet, že jo, tady jde, já tvrdím jednu věc, já se nemůžu spokojit s tvrzením, když občas slyším v rozhovorech, že říkají, víte, tohle je stejně jenom pro určitý okruh lidí, je to muzika jenom pro pár, ne prostě ani to jedno procento a já říkám, vždyť přeci to není pravda, vždyť ty lidi tenkrát, kteří to psali, byli z masa a kostí, Mozart, kdyby nebyl, s prominutím, normální a nechodil hrát kulečník a neměl rád dámy a ženy, že jo, tak prostě nikdy nic takového dobrého nenapsal a proč z něj teda dneska dělat sádrovou bystu a mluvit o něm tím způsobem, o kterém jsme se před chviličkou bavili, já si prostě myslím, jiná věc je, když se o tom baví hudebníci, odborníci, ty už to nepotřebují, ty to vystudovali, tak samozřejmě jim to člověk nemusí tímhle způsobem po lopatě prezentovat, mě spíš vadí, že u mnoha kolegů se setkávám s tím, že vůbec tohle to neuznávají, to znamená, že říkají, ne, vážná hudba musí zůstat tam, co je, musí zůstat v tom takovém tom skanzenu. Setkáváte se i s kletbou na Svěceného v souvislosti s tím, že ... Tak, s kletbou, to ani ne, ale už jsem se samozřejmě setkal s tím, že jaksi moje názory nesdílí, že si říkají, on to zlehčuje, že vlastně to dává do pořadu, kde by se ta vážná hudba prezentovat neměla, jenže vážná hudba se vysílá ve dvacet tři třicet v televizi a dál, kdy normální člověk chodí spát a když chcete, aby se ta vážná hudba pořádně v tom médiu televizním třeba objevila, když už jsme se do té televize dostali, tak vám nic jiného nezbývá a upřímně řečeno ti mladí lidi, já vím, že někteří chodí spát pozdě, ale na druhou stranu je tady spousta školáků, kteří prostě ve dvacet tři třicet se na pořad z oblasti vážné hudby teda dívat nebudou, to si řekněme otevřeně, takže ono je to strašně problematické, tohle to téma, které jsme teď nakously, to je na besedu o čtyřech hodinách a po těch čtyřech hodinách zjistíte, že stejně každý na to má nějaký svůj názor a je to těžko říct, těžko na to dát případ nebo příklad, že tohle to je správně, ale co já bych chtěl říct na závěr na tohle to téma, člověk se má pokoušet a má oslovovat ty lidi, má oslovovat nové posluchače a zkoušet to tím způsobem, který on považuje za správný. Jsou tady jiní hudebníci, budou to zkoušet jiným způsobem, já si myslím, že to je v pořádku, někdo, když to neuznává, neprezentuje, nebo nesdílí tenhle názor, prosím, já mu ten názor vůbec neberu, mě akorát jde o to, abychom se jednou nedostali s vážnou hudbou do situace, kde skutečně z toho vznikne ten skanzen, o kterém já mluvím, to znamená opravdu, že se budeme plácat po zádech, jak je to krásné a bude nás pár, kteří tu muziku budeme mít rádi a to si myslím, že už ale teď nehrozí, protože si myslím, že i těch popularizátorů v zahraničí je už dneska tolik, kteří se tím zabývají, že zaplaťpánbůh ta klasika si tu cestu mezi ty posluchače určitě najde. Říká jeden z nejlepších českých houslistů Jaroslav Svěcený, já děkuji za vašich třicet minut, které jsem mohl ve vaší společnosti strávit a někdy příště na shledanou. Mějte se hezky, na slyšenou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:09 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
