| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 28. října 2002, 18:02 SEČ | |||||||||||||||
| Pavel Klener | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Pavel Klener se domnívá, že sdělovací prostředky by neměly informovat o lécích na rakovinu, pokud nejsou klinicky ověřeny.
Přepis rozhovoru O křižovatkách dějin se ve svém projevu ke vzniku Československa věnoval 28. října 1999 prezident Václav Havel. Václav HAVEL /zvuková ukázka/: Tato rozcestí mívají až překvapivě často jeden společný rys. Rozhodujeme se, zda se uzavřeme do své kotliny obklopené horami, anebo zda se budeme odvážně podílet na něčem, co svým významem, dosahem, hloubkou a souvislostmi dalekosáhle přesahuje horizont toho kousku světa, který obýváme. Nejen o rozcestích a o proměnách české společnosti v uplynulých třinácti letech bude následujících třicet minut. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl lékař, profesor, přednosta 1. interní kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, prorektor Univerzity Karlovy pro vědu a předseda České onkologické společnosti Pavel Klener. Vítejte v BBC, dobrý den. Dobrý den. Pavel Klener se narodil 9. dubna 1937 v Bratislavě. V roce 1961 zakončil studia na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Pochází z rodiny úředníků. V genealogickém rodu nebyl žádný lékař? Nebyl, až můj bratr je lékař a vlastně jsme taková lékařská rodina, ale mí rodiče ani prarodiče s touto profesí neměli skutečně nic společného. Bratr starší nebo mladší? Starší bratr. On vás přivedl k medicíně? No, tak částečně ano, ale já jsem původně se zajímal spíše o sféru takovou uměleckou, dějiny umění, ale již tehdy jsem došel k názoru, že je to sice velmi zajímavé, ale pro uživení to není příliš optimální. Tak druhá moje oblast mého zájmu byla chemie, ale na Vysoké škole chemicko-technologické bylo příliš mnoho matematiky, kterou jsem příliš nemiloval, tak vlastně jsem zvolil takovou alternativu, že bych studoval, že bych se věnoval lékařské chemii a studoval tedy na lékařské fakultě a tím jsem vlastně přišel na fakultu lékařskou, ale pochopitelně jakmile jsem se dostal do kontaktu s pacienty a s klinickou medicínou, tak mě ta moje původní idea opustila a stal se ze mě klinik. Padla volba nejprve na obor vnitřní lékařství? Ano, já jsem už během studií pracoval na interní klinice jako takzvaná pomocná vědecká síla a pochopitelně jsem nebyl profilován do žádného podoboru, ale jak to bývá, vždycky se začnete zajímat o obor, ke kterému jste nějakým způsobem přiveden. A tehdejší přednosta 2. interní kliniky, profesor Herles mě přidělil jako školitele profesora Donnera, který byl hematolog. Takže mi zadal takový jaksi malý úkol v oblasti hematologie, no, a tím jsem vlastně se profiloval do této specializace, i když i po promoci pan profesor Herles si přál, abych se věnoval kardiologii, abych se zapojil do práce v kardiologické skupině, nicméně jsem pokračoval v práci na hematologii a potom zase řízením osudu jsem se vlastně definitivně determinoval do tohoto oboru po zahraniční stáži, která byla právě na hematologicko-onkologickém oddělení. Byla to tedy stáž ve Francii v polovině 60. let, která definitivně rozhodla o vaší specializaci, tedy o hematologii a onkologii? Ano, zajisté, protože po tom návratu už ani pan profesor Herles neměl..., jaksi uznal, že by byla škoda zahodit ty zahraniční zkušenosti v tomto oboru a nechal mě pracovat na hematologii, kde jsem se zabýval především léčbou nádorových onemocnění krvetvorby. A právě přes tu chemoterapii jsem se stále přibližoval k onkologii, protože chemoterapie se v těch letech právě stávala velmi atraktivní novou léčebnou disciplínou pro léčbu i takzvaných ohraničených nebo solidních nádorů. Když jste v letech 1965 a 1966 absolvoval stáž na klinice profesora Jeana Bernarda v Paříži, můžete s dnešním odstupem srovnat, jaká byla úroveň hematologie v tehdejším socialistickém Československu a v Paříži, kde jste byl na výjezdu? No, já myslím, že úroveň hematologie u nás ani v tehdejší době nebyla špatná, ale přece jenom pracoviště profesora Bernarda patřilo tehdy ke špičce hematologických pracovišť v Evropě. Takže samozřejmě bylo snazší zavádět nové metody. Taky to byla klinika a ústav vlastně specializovaná na hematologii a onkologii, což v tehdejší době u nás už sice existoval Ústav hematologie a krevní transfúze a Ústav onkologický v Brně. Mimochodem já jsem teď se víceméně také řízením osudu stal i přednostou tohoto Ústavu hematologie a krevní transfúze, ale takže tam jsem poznal, že to má své ohromné výhody, ta specializace, ale přináší to také určité nevýhody. Já jsem byl zvyklý právě z prostředí interní kliniky se dívat na pacienta jako takovým celkovým pohledem a tam všichni ti kolegové, jaksi vysocí specialisté na hematologii, když přišel pacient a měl nějakou třeba banální kardiální poruchu nebo z jiného podoboru vnitřního lékařství, museli si volat hned specialistu. To mi přišlo, že je trošku taková nevýhoda té superspecializované kliniky nebo superspecializovaného oddělení, ale na druhé straně jaksi ten pokrok vědecký asi není možný bez té specializace. Tím mi začínáte brát vítr z plachet. Není současná medicína až o příliš velké specializaci? Já mám někdy ten dojem. Já, víte, 1. interní klinika, jejíž jsem přednostou, je klinika, která byla první českou klinikou vůbec a právě loni jsme slavili 130. výročí jejího založení. Jistěže dnes asi není možné, jako tomu bylo v době založení kliniky, aby pokrývala celou širokou oblast interny, nicméně si myslím, že by ta interní klinika měla aspoň mít základní klinické obory. A když já jsem nastoupil v roce 90 na 1. interní kliniku, tak vlastně největší zájem nebo nejvíc publikační činnosti a zavedených metod bylo ze tří oblastí. Z hematologie, která na 1. interní klinice byla tradiční už od 30. let a protože jaksi mí předchůdci, profesor Hynek, Metoušek, Heřmanský, byli hematologové. Dále sem tam rozvíjela hepatogastroentrologie a nefrologie. Byly to tři vlastně velmi klíčové podobory vnitřního lékařství. Ale teď postupem doby před dvěma roky byla víceméně administrativním způsobem přesunutá v rámci takové specializace a koncentrace ta celá gastroentrologická skupina na jinou kliniku, čili zbyly tam dva obory, a v současné době se chystá i odtržení té nefrologické části, takže vlastně ta 1. interní klinika bude zase čistě hematologická, což zatím nevadí, protože současní pracovníci byli erudováni jako všeobecní internisté, ale s příchodem nové generace nastane problém. A v dřívějších dobách například získání specializace, to, že lékař pracoval na klinice, interní klinice jaksi zaručovalo erudici a mohl jít ke zkoušce, k atestaci vnitřního lékařství. Při takovéto specializaci nepochybně bude vyžadováno, aby strávil nějaký čas třeba na obyčejném interním oddělení na venkově, protože se vlastně k té všeobecné interně nedostane. Hematologie a onkologie jsou, alespoň z laického pohledu, obory, které pravděpodobně představují pro lékaře značnou psychickou zátěž. Je tento laický pohled na místě? Určitě ano. Měl jste i vy období, kdy bychom mohli označit toto období slovem kritické, kdy jste se velmi těžko vyrovnával s tím, co vidíte kolem sebe jako hematolog a onkolog? Já bych neřekl, že to bylo období, ale mohu na druhé straně říct, že se nestává, jak si někdy veřejnost představuje, že jaksi opakovaným setkáváním se s lidským neštěstím, že člověk otrne. Já si myslím, že každý lékař nebo myslím si, že téměř každý lékař znovu prožívá ten tragický konec pacienta. A onkologie i hematologie, respektive ta hematologická onkologie je skutečně z tohoto hlediska na psychiku velice náročná, a to nejenom pro lékaře, ale také pro ošetřující personál, řekl bych, možná ještě víc pro ty sestry, které jsou s těmi pacienty v kontaktu mnohem větším, než je lékař, který přijde dvakrát denně na vizitu, pacienta vyšetří, ale ta sestra je v bezprostředním kontaktu s tím pacientem. A vlastně před jejíma očima ten pacient odchází a často jaksi jemu pomoci, a to je vlastně na druhé straně to potěšitelné, když můžete..., a dneska jsou prostředky, kde řadu nádorových onemocnění umíme léčit a dokonce vyléčit, a to jsou právě ty světlé stránky, ale bohužel jsou také případy, kde lékařská věda ani dnes ještě toho pacienta zachránit neumí. A když ta sestra vidí denně, jak ten pacient před očima chátrá a vlastně je víceméně odsouzen k smrti, tak je to psychicky velmi náročné. Hovoříte o zdravotních sestrách. Mohu-li nabídnout osobní zkušenost, tak jedna z mých spolužaček pracovala rok a půl na dětské onkologii v Motole a právě kvůli psychické zátěži musela odejít. Vám něco takového nehrozilo, že byste se ocitl na rozcestí? Například na začátku vaší profesní dráhy? Ani ne, já jsem právě to kompenzoval vždycky tím určitým úspěchem, který přece jenom v léčbě i těchto onemocnění je. Víte, ona vlastně nádorová onemocnění jsou do jisté míry opředena mýtem nevyléčitelnosti, ale ono i v mnoha jiných oborech se setkáte se situacemi, které jsou vlastně identické s tím zhoubným nádorem. Pacient, který má jaterní cirhózu a pokročilou, tak v podstatě je taky nevyléčitelný a také pro něj toho mnoho nemůžete udělat. Já jako mladý lékař, když vlastně se teprve zaváděla umělá ledvina, tak jsem viděl umírat řadu mladých pacientů se selháním ledvin. Dneska existují dialyzační střediska a ta péče i o tyto pacienty je zase na mnohem jiné úrovni. Čili ve všech oborech medicíny jsou takové smutnější a příznivější okamžiky. Z toho, co říkáte, vyplývá, že onkologie a hematologie nejsou obory, kde by byla beznaděj ve větší míře než u oborů ostatních? Absolutně ne a zejména, jak jsem se už zmínil, poslední dvě desetiletí přinesla ohromný pokrok v léčení nádorových onemocnění. A tam pokud jde, ale platí to vlastně i o hematologických malignitách, pokud jde o ty nádory ohraničené, tak je strašně důležité, aby pacient přišel včas, protože včas zachycený nádor lze léčit mnohem úspěšněji a léčby je také podstatně lacinější než léčba pokročilého onemocnění. Někdy za to ten pacient nemůže, ale řekl bych, že v mnoha případech skutečně bagatelizuje příznaky, které ho mohou přivést k lékaři včas a lékař může zahájit včas léčbu. Druhá věc je, ale to bychom se dostávali zase trošku... Do osvěty. Jednak do osvěty, ale já jsem měl na mysli, že také záleží, k jakému lékaři se ten pacient dostane, protože já tím nechci podceňovat nebo snižovat soukromá zdravotnická zařízení, ale musím říct, že některá z nich skutečně nejsou úplnou zárukou správné diagnostiky a léčby. Na druhé straně existují a znám i soukromá zdravotnická zařízení o vysoké úrovni. Ale ten pacient laik to v podstatě neodhadne a já si myslím, že tady chybí určitá kontrola kvality práce lékařů. Není to ale, že vstupuji do vaší řeči, s prominutím, není to věc lékařů jako profese, aby si...? No, je to částečně věc lékařské komory, která zatím tuto funkci uspokojivě neplní, a myslím si, že také je to věc i ministerstva zdravotnictví, zejména na ta státní lékařská zařízení. Dříve existoval systém odborníků. Byl odborník hlavní, krajský, okresní. Čili lékaři z určitého regionu měli kam se obracet o radu a on zase měl právo kontrolovat kvalitu jejich práce a také to byl určitý sběr informací. To bylo zrušeno bohužel a zatím se to neobnovilo. Snad současná paní ministryně má v úmyslu tento systém obnovit, ale musí to být ve spolupráci s lékařskou komorou, protože tito odborníci jmenovaní nebo vlastně třeba na návrh odborných společností, nevím, jakým klíčem budou jmenováni, ale ti by měli určité pravomoci na ta státní zařízení, na ta soukromá nikoliv. Tam musí být těsná spolupráce s lékařskou komorou. Největší množství vašich vystoupení v českých médiích souvisí, vrátím-li se k onkologii a k hematologii, s hledáním léku na rakovinu všeho druhu. Dovolte, abych citoval některé titulky z textů, které obsahují váš stručný komentář: "Lékaři zkoušejí nový způsob léčby rakoviny. Naděje pro léčbu nádorů. Proteinová molekula může zničit nádory," konec citátu zhruba tří titulků. Nejsou podobné zprávy v médiích zbytečnými nadějemi, že se podaří najít lék na rakovinu? Já myslím, že média, která by měla hrát klíčovou roli, někdy hrají roli nešťastnou, protože zaregistrují například ze zpráv ČTK, že byl nalezen nebo v zahraničím tisku popsán lék. Někdy to je pseudolék, který vůbec skutečně nemá léčebný účinek, někdy to je ale lék velmi solidní, ale v počáteční fázi klinického zkoušení. A když se to jaksi s nevhodným komentářem ještě předá veřejnosti, tak potom se vystavuje řada nemocných a zejména jejich rodin velkému stresu, poněvadž ten lék shání a ten lék neseženou nikde, i kdyby měli známé někde ve Spojených státech nebo kdekoliv, poněvadž je určen pouze pro klinické zkoušení. A takové klinické zkoušení a prověření účinnosti léku může trvat někdy pět až deset let a může z toho být vynikající lék, ale také se může ukázat, že to je cesta slepá. Čili takové ty předběžné zprávy já považuji za velmi nešťastné. Dovedete odhadnout budoucnost výzkumu hledání léků, které by omezily, ne-li vyléčily rakoviny všeho druhu? No, částečně se to odhadnout dá, ale nikdy ne na sto procent, protože i lék, který například v experimentu účinkuje velmi dobře, tak při klinických zkouškách, a ještě může účinkovat dobře i při klinických zkouškách, ale pak v širokém použití se ukáže, že není o nic lepší než stávající konvenční léčba a je potom třeba i stažen z oběhu. Takže teprve ta dlouhodobá zkušenost a zhodnocení jeho skutečné efektivity ho zařadí mezi anebo nezařadí mezi léky použitelné k léčbě nádorových onemocnění. 6. května 2002 jste poskytl rozhovor Mladé frontě DNES. Konstatoval jste v něm, citujme doslova: "Co snad mohu říci zodpovědně, je, že situace v naší zemi, v naší společnosti se mi obecně příliš nelíbí," konec citátu. Na místě je otázka. Můžete v několika tezích shrnout, proč se vám situace v české společnosti nelíbí? Je to dost obtížné to říci jednou větou. Nelíbí se mi, že se nenaplňují naděje, které jsme všichni v roce 90 měli, že náš stát bude prosperovat, že lidé budou na sebe vlídní, že budeme mít nové zákonodárství, které omezí podvody a spekulace. Bohužel nic z toho se nenaplnilo. Lidé na sebe vlídní nejsou, naše legislativa je děravá, čehož využívají různí podvodníci, kteří se obohacují, a celá situace, já jsem sledoval hlavně dvě oblasti, a to školství a zdravotnictví, se mi zdá, že jsme mohli být daleko dále, než tomu ve skutečnosti je. Je to třináct let, co se střední a východní Evropa, respektive ve střední a východní Evropě se zhroutily komunistické režimy. Připomeňme si, co prezident Václav Havel uvedl ve svém projevu 28. října 1999 k pádu komunismu v Československu. Václav HAVEL /zvuková ukázka/: Aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat úsilí těch, kteří tak či onak po dlouhá desetiletí doma i v zahraničí režimu vzdorovali nebo veliké vzepětí naší společnosti v listopadových a prosincových dnech roku 1989 musím znovu a jasně zdůraznit, že pád komunismu v naší zemi byl především nedílnou a přirozenou součástí určitého velkého mezinárodního pohybu. Ano, starý režim se mohl u nás rozpadnout o něco dříve i o něco později, mohl se rozpadat rychleji, ale i podstatně pomaleji, mohlo se to stát tisícero jinými způsoby, lepšími a hlavně nepoměrně horšími. Slova Václava Havla z 28. října 1999. Vy jste, pane profesore, hovořil o nadějích a ideálech, s nimiž česká, respektive československá společnost vstupovala do listopadu 89. Vypovídá podle vás současný stav české společnosti i o tom, že Československo nebylo na pád komunismu připraveno a nebýt pádů totalitních režimů v okolních zemích? Je to těžko posoudit. Já myslím, že skutečně, jak se taky zmiňoval pan prezident ve svém projevu, ten pád komunismu vyplynul z kontextu evropských dějin. A asi jsme skutečně připraveni nebyli, protože i když Československo patřilo k nejdemokratičtějším zemím před druhou světovou válkou, tak nicméně jsme prožili dlouhou dobu totality jednak během druhé světové války a pak po čtyřicet let, kdy vlastně celá generace si s tou nově vzniklou demokracií nevěděla rady, abych tak řekl. Takže myslím si, že jsme asi nebyli jaksi jako Republika československá na tu změnu politickou připraveni, ale nedovedu si představit, jakým způsobem bychom se na to byli bývali měli připravit. Ale když to ještě spojíme možná s naivními, až příliš naivními očekáváními, že se dá společnost proměnit za několik let? Ano, já si myslím, že skutečně to bylo naivní, že jsme se v mnoha ohledech mýlili. Já jsem prožil velká zklamání, protože jsem vlastně po listopadu 90 vstoupil také do politického dění a zejména jsem byl zklamán potom, když jsem pracoval ve funkci poslance a když jsem viděl, že vlastně nejde mnoha poslancům, zase nerad bych to generalizoval, ale mnoha poslancům a politikům vlastně nejde o věc, nejde o to zlepšit zdravotnictví, zlepšit školství, že jde o to prosadit koncepci, která vznikla v lůně jeho rodné strany, ať už to byla kterákoliv strana. Čili že jde o stranické zájmy nikoliv o věc, protože jsem byl opakovaně svědkem, že rozumný návrh, který vzešel z jiné strany, a tím nemyslím, že musela ta strana být opoziční, ale jenom proto, že byl z jiné strany, tak v podstatě byl smeten pod stůl, i když byl velmi racionální a natož pak druhý ten návrh byl ze strany opoziční. A také se může stát, že i ta opoziční strana přijde s návrhem, který je racionální. A to mě nejvíc v podstatě zaráželo na postoji těch kolegů poslanců a z toho se pak samozřejmě odvíjí, že vznikne zákon, který je děravý, toho zase využije spousta lidí. Pak další věc, která..., a to už bylo v letech pozdějších, že se víceméně zcela benevolentně posuzovaly třeba prohřešky v ekonomické oblasti, zkrachovalé banky se sanovaly vysokými částkami, přitom nebyly peníze na zdravotnictví, na školství, ale tam jaksi nějaká miliarda sem, nějaká miliarda tam se v podstatě jaksi dala k dispozici a navíc ten, kdo určitou banku nebo podnik přivedl ke krachu, nebyl pohnán k odpovědnosti, to je další věc, která myslím, že vadí i jaksi hodně široké vrstvě občanů. A když se vrátím jaksi k tomu odsouzení nebo postihu, to si myslím, že byla také jedna z chyb, která se jaksi po tom listopadu stala, že jsme vlastně řadu lidí, kteří se velmi exponovali v tom minulém režimu, neodsoudili, tím nemáme na mysli zavřeli, ale jaksi aspoň verbálně odsoudit jejich činy. A z řady z nich se stali velmi úspěšní podnikatelé a nikdo se nepozastaví nad tím, že přes ekonomickou moc se dostávají k moci politické. Vy jste si už tehdy na přelomu let 89, 90, když jste byl prvním polistopadovým českým ministrem zdravotnictví, posléze dva roky poslancem České národní rady, uvědomoval, že transformace české společnosti a České republiky, která vznikla k 1. 1. 1993, bude daleko složitější, protože jsou zde ona rezidua, o nichž jste hovořil v předchozí části? No, já jsem, víte, nebyl profesionální politik. Já jsem do toho spadl velmi neočekávaně a myslím si, že pro takové funkce politické přece jenom je nutná určitá erudice, určité vzdělání v politologii, ale to jsem nebyl sám, že jo. Do té politiky náhle vstoupila řada laiků a řada lidí, kteří neměli absolutně žádné zkušenosti a ty zkušenosti se teprve získávaly vlastně v průběhu jejich funkcí. Myslím si, že asi jiné řešení v té době nebylo, ale z toho mohla pramenit také řada chyb, které se v té době udělaly. Zdá se, že podle sledování současné české politiky a dalších proměn české společnosti, že některé chyby se opakují. Jaké pro to máte vysvětlení, když již uplynulo třináct let od toho významného okamžiku listopadu 89? Univerzita Karlova i jiné vysoké školy vychovávaly novou mladou generaci, vy jste prorektorem Univerzity Karlovy. No, já si myslím, že v podstatě to bude otázka celé generace, než se podaří jaksi změnit myšlení lidí, pokud jde o výchovu, univerzitní výchovu, tak já si nemyslím, že i před listopadem byla například v přírodních vědách, v matematice a medicíně..., ten vzdělávací proces byl špatný, protože..., a mohl bych to doložit například tvrzením, že řada emigrantů například z mého okruhu lékařského se uplatnila v zahraničí na velmi významných místech a předčila v konkurenci absolventy jiných jaksi věhlasných univerzit. Samozřejmě jiná situace byla v humanitních vědách. Na filozofii, tam došlo potom v listopadu k velikým změnám, nicméně si myslím, že deset let je ještě příliš krátká doba na to, aby se myšlení celé společnosti nějakým způsobem transformovalo, a že to ještě asi bude delší dobu trvat, než se jaksi naučíme demokracii skutečné. Vy jste již v jednom dnes citovaném rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES 6. května 2002 popsal ten hlavní problém, který vy cítíte, a to je špatná komunikace mezi lidmi. Cítíte a vidíte zde proměnu ve způsobu komunikace v uplynulých třinácti letech, když tento problém jste popsal jako nejzávažnější? No, já si myslím, že se to právě bohužel spíše zhoršilo, ta komunikace v posledních letech, protože jaksi před tím listopadem byla komunikace na dvou úrovních, byla komunikace..., jaksi byli oni a my a ta komunikace v těch komunitách komunistických a nekomunistických si myslím, že byla a byla těsnější, než je tomu v dnešní době. Já jsem v tom rozhovoru se zmínil, že neumí mezi sebou komunikovat odborníci, neumí komunikovat politici s lidmi nebo velmi špatně, neumíme komunikovat ani jako stát nebo komunikujeme někdy velmi nešikovně se svými sousedy, a koneckonců teď se to jistě..., snad v této sféře se to zlepšuje, komunikace s evropským společenstvím je určitě teď na mnohem lepší úrovni, ale myslím si, že skutečně taková ta vada v přístupu k druhému a k vyslechnutí jeho názoru, se kterými nemusím souhlasit, ale musím aspoň připustit polemiku, což se mnohokrát neděje, a jsme nebo byli jsme v nedávné minulosti svědky toho, že naši čelní představitelé prostě nebyli ochotni připustit jiný názor a polemizovat s ním a komunikovat. Ale vy to vidíte bezesporu i na akademické půdě a zmínil jste obor akademický? Ano, já myslím, že to je na všech úrovních, že nelze to tady jaksi specifikovat pouze pro... Na politiky. ... politiky, ale je to na všech úrovních a je překvapivé, že někdy jaksi ty poruchy v komunikaci nebo některé rozpory jsou motivovány naprostými maličkostmi, které se dají v diskusi velmi snadno vysvětlit, a že lidé si dělají problémy úplně zbytečně tam, kde nejsou, a to vidím nejenom na akademické sféře, vidím to i na úrovni jaksi nižší ještě třeba v rámci kliniky nebo v rámci ústavu, kde jeden jaksi upozorňuje na toho druhého, že nedostatečně pracuje, ten zase na toho prvního, ale přitom práce je tam pro všechny. A pokud..., lidé tráví na svých pracovištích většinu svého života, a pokud i tam mají být nespokojeni, tak je to samozřejmě tragédie, ale oni si tu nespokojenost často vyrábějí úplně sami, protože se zabývají naprostými maličkostmi a hledají problémy tam, kde problémy být vůbec nemusí. Říká dnešní host Interview BBC, lékař, profesor, přednosta 1. interní kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, prorektor Univerzity Karlovy pro vědu a předseda České onkologické společnosti Pavel Klener. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC a věřím, že se u těchto mikrofonů neshledáváme naposledy. Děkuji a na shledanou. Děkuji také a na shledanou. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:24 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
