| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pátek 18. října 2002, 18:32 SEČ | |||||||||||||||
| Táňa Markovina a Leoš Rejmont | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Oční lékař Leoš Rejmont, který pracoval půl roku v české polní nemocnici v Afghánistánu, lituje toho, že v prosinci nemocnice v Kábulu končí.
Přepis rozhovoru Válka proti terorismu, tak americký prezident George Bush pojmenoval tažení, které začalo po leteckých útocích na New York a na Washington. V neděli 7. října 2001 o půl sedmé večer středoevropského času zahájily Spojené státy americké a Velká Británie vojenskou operaci proti vládnímu hnutí Taliban v Afghánistánu. Při začátku vojenské operace prezident Spojených států amerických George Bush uvedl: "Tyto pečlivě zacílené akce mají zabránit využívání Afghánistánu jako teroristické operační základny a zaútočit na vojenské kapacity režimu hnutí Taliban". Česká republika se do vojenské operace v Afghánistánu zapojila především poskytnutím 6. polní nemocnice. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Nabízíme netradiční Interview BBC. Netradiční, protože pozvání přijali a k mikrofonu BBC zasedli dva hosté. Oba byli více než půl roku součástí české vojenské polní nemocnice v afghánském Kábulu. Hosty BBC jsou vedoucí laboratoře české polní nemocnice Táňa Markovina a oční lékař Leoš Rejmont. Vítejte oba v BBC. Hezký dobrý den. Táňa MARKOVINA - Dobrý den. Leoš REJMONT - Dobrý den. Jsem si vědom obtížnosti první otázky, pokud byste měli oba jedním slovem či jednou větou charakterizovat půlroční pobyt v Afghánistánu v rámci působení české polní nemocnice, jakou charakteristiku, větu, či slovo byste zvolili? Začněme u vás, Táňo. Táňa MARKOVINA - No, byla to mise velmi těžká. Jedna věta. Teď vy, Leoši. Leoš REJMONT - Já bych použil tedy slovo zajímavá. Vy jste mi předtím, než rozhovor začal, říkal, že jste na podobnou otázku odpovídal. Komu? Leoš REJMONT - Ano, na podobnou otázku jsem odpovídal po příjezdu vlastně v rámci lékařských vyšetření, po příjezdu jsme měli také pohovor s psychologem, a tam podobná otázka zazněla. Já si myslím, že ta odpověď je asi tak nejvýstižnější. Ta mise byla zajímavá jak z lidského, tak z profesního hlediska. Táňo, co jste odpovídala vy psychologovi? Táňa MARKOVINA - Na tuto otázku jsem neodpovídala, protože se mě psycholog neptal na tuto otázku. Jaké otázky vám položil a na co se vás ostatně psycholog, když se vrátíte do republiky z úplně jiného prostředí, z Afghánistánu, na co se vás ptal? Táňa MARKOVINA - No, ptal se, ptal se, jestli ta mise byla pro mě těžká, tak jsem odpověděla, že ano. A z jakého hlediska, tak jsem říkala, že z hlediska toho, že to bylo velice těžké, že to bylo v uzavřeném prostoru, vlastně jsme se pohybovali, neměli jsme volný pohyb a jistý profesionální, že jsme museli kolikrát improvizovat vlastně v těch podmínkách, protože to jsou jako trošku jiné podmínky, než podmínky tady u nás v republice. Leoš Rejmont a jeho odpovědi na dotazník psychologa? Leoš REJMONT - Samozřejmě byly tam otázky k tomu, jestli jsme prožili nějakou stresovou zátěž, kterou jsme nedokázali třeba odpovídajícím způsobem zvládnout. Já si myslím, že když člověk vyjíždí do takové mise, tak neměl by do ní vyjíždět se strachem, myslím tím ne strachem, samozřejmě vyjíždí s určitými obavami, obavy z neznámého, obavy z nestabilní situace v tom prostředí. Já bych se vrátil spíš k tomu, že ta mise byla zajímavá pro mě. Byla zajímavá v tom, že samozřejmě poznáte nové kraje, poznáte úplně jinou mentalitu lidí, vlastně v Afghánistánu se podle muslimského kalendáře píše rok 1381, ono to také o něčem vypovídá. Zajímavá i z profesního hlediska, protože ať úroveň zdravotnictví i ostatních služeb, tak vlastně to prostředí, do kterého se dostáváte, to jsou věci, které, i když si je má člověk možnost přečíst v nějaké literatuře, či v nějakém dokumentu, tak nenahradí ten bezprostřední prožitek. Po zhruba půlroce jste se ve středu 16. října 2002 vrátili z Afghánistánu do České republiky. Po slavnostním přivítání na letišti vás čekala karanténa. Pro nás, kteří něčím takovým neprošli, co obnáší? Táňo. Táňa MARKOVINA - Co obnáší? Obnáší, že vás odvezou do zařízení, kde vám vlastně udělají veškeré lékařské vyšetření, a tím pádem vlastně nemusíte absolvovat pak tato vyšetření normálně v nemocnicích, kde vlastně třeba i pracujeme. Takže nám to tak trošku, teď se na to mohu takhle i dívat, že nám to trošku i usnadnilo, že teď nemusíme pobíhat s odstupem času po té misi a dělat si sami vyšetření, ale že nám to vlastně udělali na tom jednom místě během vlastně dne všechno. Je karanténa psychickou zátěží, protože po půlročním pobytu v cizím prostředí se vrátíte do země, vrátíte se do země, kde žijí vaši příbuzní, blízcí a ještě vás zavřou do karantény? Pane doktore. Leoš REJMONT - Samozřejmě je psychickou zátěží, je psychickou zátěží v ten moment, kdy máte vlastně z letiště, kde máte manželku, máte tam děti, máte nasednout do autobusu a odjet na tři dny někam jinam, nemůžete se bezprostředně vrátit k nim, v tom vidím tu psychickou zátěž. Tři dny, tři dny čekání jsou díky bohu, dá se říci, za vámi. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík na letišti slíbil, že vám čekání v karanténě zpříjemní vepřovými hody. Táňa MARKOVINA - Ano. Hodovali jste? Táňa MARKOVINA - Hodovali. Leoš REJMONT - Ano, byly vepřové hody. Po tom půlročním jiném jídelníčku, který jsme v Afghánistánu měli, si myslím, že vepřové hody, zhruba tak za hodinu už jsme nemohli jíst, protože samozřejmě ten žaludek nebyl samozřejmě trénovaný tím odpovídajícím způsobem, jaký bychom si představovali, kdybychom žili tady v Čechách. Co jste jedli v Afghánistánu? Leoš REJMONT - My jsme měli, měli jsme vlastní kuchyni, ale samozřejmě nebylo tam třeba tak často vepřové maso, protože muslimové vepřové maso nejedí. A i vlastně přílohy byly ... Táňa MARKOVINA - Běžné. Leoš REJMONT - ... odlišné, co do kvantity než tady u nás. Byly více těstoviny, více rýže, méně knedlíky tradiční české. A bylo něco, co už jste po půlroce pobytu v Afghánistánu nemohli ani vidět z jídla? Leoš REJMONT - Ano, bílý chleba. Pro vás, Táňo, také bílý chléb? Táňa MARKOVINA - Ne, pro mě ne, já miluji bílý chleba. Tak něco odlišného, srovnáte-li se s Leošem Rejmontem? Táňa MARKOVINA - No, cornflakes. Příběh nasazení české polní nemocnice v Afghánistánu začal, byť nepřímo, už začátkem října 2001. 7. října 2001 večer středoevropského času začala operace Spojených států amerických a Velké Británie zaměřená proti vládnímu hnutí Taliban v Afghánistánu. V televizním projevu k národu to oznámil americký prezident George Bush. Americký prezident 7. října 2001 v televizním projevu oznámil, že začíná operace, která má zlikvidovat hnutí Taliban. Český ministerský předseda Miloš Zeman v televizním projevu prostřednictvím tedy svých vlastních názorů nabídl 2. října 2001 Spojeným státům americkým pomoc v tažení proti terorismu. Miloš ZEMAN /zvuková ukázka/: Proto je Vláda České republiky připravena poskytnout nikoliv pouze slovy, ale činy účinnou pomoc svým spojencům, a to ve svém vlastním zájmu a v rámci vlastních sil a vlastních možností. Konkrétně se jedná o nabídku vyslání polních nemocnic, protichemických jednotek a 6. brigády speciálních jednotek. Uvedl v televizním projevu 2. října 2001 český premiér Miloš Zeman. Spojené státy americké a Velká Británie českou nabídku využily. Česká polní nemocnice se stala součástí mírových sil v Afghánistánu. Vzpomenete si oba, kdy a jak jste se dozvěděli, že se stanete součástí české polní nemocnice v Afghánistánu? Začneme asi opět u Táni. Táňa MARKOVINA - No, vlastně potom nějak během října, během října jsme se to dozvěděli, jestli se nemýlím a už od toho prosince jsme měli výcvik. Pro vás to byla de facto samozřejmost, protože jste byla součástí 6. polní nemocnice, takže pro vás to byl rozkaz? Táňa MARKOVINA - Ano, no, já bych neřekla, že to byl rozkaz. Pro mě to byla samozřejmost v tom, že jsem vlastně na mírových tabulkách 6. polní nemocnice, takže pro mě je to vlastně práce. A pro Leoše Rejmonta? Leoš REJMONT - No, tak já jako voják z povolání, samozřejmě pro mě to je také práce. Já si pamatuji přesně, bylo to 1. prosince loňského roku, když vlastně poprvé zazvonil telefon a dostal jsem nabídku na účinkování v 6. polní nemocnici na misi v Afghánistánu. Toto jsem ze začátku odmítl, no, ale později, já si myslím, že když se člověk nad tím zamyslí, tak ..., teďka už víte, že jsem tam byl. O vyslání nemocnice v březnu požádal českou stranu britský ministr obrany Geoff Hoon. Před odletem do Afghánistánu jste se podrobili nezbytné přípravě. Táňa naznačila, že začala de facto v prosinci. Vy jste, Táňo, měla před odletem do Kábulu zkušenost z krizových oblastí. S polní nemocnicí jste byla v roce 1999 v Albánii, poté v Turecku. Jak se lišila příprava, protože Leoš byl poprvé, to byla vaše první mise, jestli se nemýlím? Leoš REJMONT - Ano, to byla moje první mise. Tak Táňa může vlastně srovnávat, jak se lišila ta příprava na Afghánistán s porovnáním s přípravami na Albánii nebo Turecko. Táňa MARKOVINA - No, tak lišila se, protože vedení bylo asi jisté a vědomí toho, že Afghánistán bude o něčem jiném a že to bude obtížnější a obtížnější mise, takže i ta příprava byla vlastně daleko obtížnější, než v roce 1999 pro Albánii a pro to Turecko. Můžete být konkrétní, v čem byla obtížnější? Táňa MARKOVINA - Obtížnější v tom, že jsme byli na výcviku neustále. Neustále na místech, kde jsme měli provádět výcvik. Různé výcviky jsme měli od chemických, přes zdravotní, přes jako ty odborné, jako ta odborná část, vojenská část tam byla a výcvik. Čekal nás pak i takový tělesný výcvik, to znamená, absolvovali jsme slaňování, pak ..., bylo toho daleko víc v té přípravě. Leoš Rejmont, jak již bylo řečeno, pro něj to byla první příprava nasazení do cizího prostředí, do cizí země, protože původně působíte ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích jako oftalmolog. Leoš REJMONT - Ano. Můžete vy říci svůj pohled na onu přípravu a její náročnost? Leoš REJMONT - No, já jsem se zúčastňoval přípravy s 6. polní nemocnicí od ledna a na tom prvním soustředění, na kterém jsem byl, vlastně mě překvapila jak různorodost té přípravy, tak náročnost, kdy vlastně byla příprava i po té fyzické stránce, ať už to bylo formou nějakých kondičních závodů, tak potom vlastně v březnové přípravě jsme na Vysočině absolvovali takovou tu horolezecké průpravu včetně nácviku zabezpečení raněného na svahu nebo na stěně skalní. Po půlroční zkušenosti pobytu v Afghánistánu, na co vás příprava téměř nepřipravila, existuje něco takového? Leoš REJMONT - Já si myslím, že vzhledem k tomu, že jsme tu misi absolvovali se ctí, vlastně za tu dobu, kterou jsme tam strávili, jsme provedli téměř čtrnáct a půl tisíce ošetření, tak já si myslím, že jsme byli připraveni dobře. Táňo. Táňa MARKOVINA - Souhlasím s tímto názorem. Ale, Táňo, vy už jste v úvodní části Interview BBC hovořila o tom, že jistou roli při rozjezdu české polní nemocnice v Afghánistánu hrála improvizace, protože asi ne na vše je možné v Česku, v českých podmínkách se připravit. Můžete onu improvizaci charakterizovat? Táňa MARKOVINA - No, tak hlavně jsem měla na mysli, že třeba elektrický proud nemáte, jste v polních podmínkách, takže to nejsou zděné budovy, to je nemocnice ve stanu, klimatizace, klimatizační vlastně podmínky, museli jsme řešit tyhle ty věci, jak zabezpečit toho pacienta, aby to bylo vlastně téměř na stejné úrovni jako v nemocnicích normálně v podmínkách tady, tak tohle to jsem měla na mysli. I vy byste, Leoši Rejmonte, použil slovo improvizace a charakterizoval byste ji, nebo rozšířil byste charakteristiku Táni? Leoš REJMONT - Improvizace, já si myslím, že samozřejmě nemůžete se připravit na všechno v našich podmínkách. Těžko se připravíte na sedmdesátistupňová vedra, která přes léto v Afghánistánu panovala, těžko se připravíte na prachové bouře, které vlastně v Kábulu jsou a během nichž se zvedne do vzduchu takové množství prachu, že opravdu vám prach skřípe mezi zuby a zaleze vám pod oblečení, které máte na sobě, na to se nemůžete připravit, to musíte řešit až potom přímo na místě, jak se s tím vyrovnat. Zmínil jste dva faktory, vedro, prach. Co hrozba konfliktu jako třetí faktor, který ovlivňoval váš život v Afghánistánu? Leoš REJMONT - Měl jsem samozřejmě takový ten pocit, že nevíte, jestli někdo něco na tu základnu hodí nebo vystřelí, tak samozřejmě s tím se musí člověk tak nějak srovnat, ale to je to, o čem jsem mluvil na začátku, člověk do této mise by neměl odjíždět se strachem, pouze s obavami. Táňa MARKOVINA - Také souhlasím s tímto názorem. Česká média referovala o tom, že mnoha lidem v afghánské misi vadilo, že za celý půlrok neopustili prostor jednotky, sídlo české polní nemocnice na okraji hlavního afghánského města Kábul, ale většina z nich, tedy ze zaměstnanců polní nemocnice se mimo objekt vůbec nedostala. Do které patříte vy skupiny, dostali jste se mimo objekt? Leoš REJMONT - No, tak dostali jsme se mimo objekt. Asi to nebylo šťastné vyjádření, že se většina lidí nedostala ven. Samozřejmě ta svoboda pohybu tam byla velice redukována vzhledem k bezpečnostní situaci a k režimovým opatřením, která na základně platila. Ale ať už při humanitárních výjezdech nebo při práci mimo základnu jsme samozřejmě měli možnost tu základnu opustit. Spíš to asi bylo myšleno tak, že nebyl volný pohyb, že byste mohl po šestnácté hodině tak, jako je to tady zvykem, prostě sundat ze sebe to, v čem pracujete a vyjít si do města na nákupy. Dovolte, abych citoval doslova z českých médií, deník Právo 17. října napsal, citujme: "Jenže bezpečnostní opatření a vůbec tvrdý režim, který na nemocnici uvalil její téměř démonizovaný velitel, plukovník Jindřich Sitta, už podle všeho řadě vojáků pil krev." Citujme doslova v pokynu tedy majora Charváta: "Bylo zajímavé vidět, jak žijí místní lidé. Já tady třeba pracuji s afghánským tlumočníkem, který v šedesátých letech studoval vojenskou akademii v Brně, mluví perfektně česky a je to velmi solidní pán. Už mockrát nás zval na čaj, jenže velení nám takovéto styky s Afghánci zakazovalo." To je ta námitka k tomu, že jste ... Leoš REJMONT - Ano. ... žili takovým režimem? Leoš REJMONT - Tam je hezká citace ohledně démonického velitele. Já si myslím, velitel vládl tvrdou rukou, možná někdy bylo slyšet skřípění zubů na naší základně. Na druhou stranu dneska jsme mu asi všichni vděčni za to, že jsme se všichni ve zdraví vrátili domů. Táňa MARKOVINA - Přesně tak, naprosto souhlasím. Není co dodat? Táňa MARKOVINA - No, nevím, co bych měla dodat. Opravdu byla řada lidí, kterým to třeba vadilo. Ale můžu ještě dodat jenom to, že během toho pobytu, během téměř půlročního pobytu soužití nás všech všichni jsme se ve zdraví vrátili, a to je nejdůležitější. A pak během toho pobytu se nestala žádná rvačka, ani, jo, jak je třeba zvykem mezi muži, žádná hádka, žádná rvačka, což je ..., což také dokazuje o tom, že ten ..., třeba ten způsob velení nebyl asi tak špatný. Další téma - práce lékařů a zdravotníků v Afghánistánu. Teď se budeme věnovat vaší profesi. Vy už jste, Leoši, naznačil, že mnohé o úrovni života v Afghánistánu vypovídá to, že se píše rok 1381. Pokud byste měl srovnat podmínky zdravotní péče a zajištění zdravotní péče pro lidi v Afghánistánu, kterým vy jste pomáhali a zdravotní péče v České republice, jak to srovnání dopadá, je-li vůbec možné srovnávat? Leoš REJMONT - Já si myslím, že to srovnání je velice těžké. Když vám někdo dá otázku, jak srovnáte trakař a automobil, tak také vás tak napadne, že vlastně obojí má kola, ale ten trakař jenom jedno. Afghánské zdravotnictví stejně tak jako Afghánistán jako takový má obrovské množství problémů a je jenom na každém, z které strany se na to podívá. Když se podíváme z té strany péče o zdraví lidí, tak za prvé nefunguje tam systém toho zdravotnictví, za druhé, na každém kroku narazíte na obrovský nedostatek peněz, na chybějící vybavení, na velké počty zraněných z té téměř třicetileté války, která v Afghánistánu probíhá. To všechno jsou věci, které člověka zvyklého na evropský standard poskytování zdravotní péče, šokují. Já jsem měl možnost navštívit jejich ústřední vojenskou nemocnici v Kábulu, která patří k těm nejlepším zdravotnictvím zařízením v zemi, a samozřejmě ze svého profesního hlediska jsem se šel podívat na oční oddělení. Když jsem viděl, že na očním oddělení léčí dva pacienty, tak moje první otázka byla proč, protože já jsem v ambulanci viděl, že tam je obrovské množství lidí, kteří mají potíže s očima. A jejich primář mi řekl: "Já můžu léčit jenom tolik, na kolik mám peníze. Další přijdou na řadu příští měsíc." Když takto popisujete onu situaci, které případy vy jste léčil? Zmínil jste celkové číslo, že česká polní nemocnice ošetřila více než tisíc pacientů za toho uplynulého půlroku, vy před sebou máte přesná čísla. Leoš REJMONT - Já bych to jenom opravil. Česká nemocnice ošetřila více než čtrnáct tisíc pacientů. Čtrnáct tisíc. Leoš REJMONT - Ano. Já tady mám číslo, že tři sta šedesát šest bylo hospitalizováno, což jsou čísla z ministerstva. Leoš REJMONT - My ve zdravotnictví máme tendenci přepočítávat to na lůžkodny, což znamená, podle toho, kolik vám pacient v té nemocnici odleží. Tak v naší nemocnici pacienti odleželi vlastně osm set čtyřicet šest lůžkodnů. Můžete uvést ty příklady, které byly rozdílné třeba v souvislosti s nemocemi, očními nemocemi Afghánců a s nemocemi, se kterými se setkáváte v české praxi? Leoš REJMONT - Odlišné. Asi tak v ambulanci českého oftalmologa se samozřejmě setkáváme také se záněty, ale jsou odpovídajícím způsobem léčeny, kdežto v Afghánistánu si zaplatíte za lékařskou péči, pak si ještě musíte zaplatit za léky. Takže, pokud lidé k lékaři vůbec přijdou, protože ta obrovská chudoba jim to kolikrát znemožní. My jsme se na distriktech setkali s tím, že tam přišli lidé, kterým bylo čtyřicet let a viděli lékař poprvé v životě, tak kolikrát po vyšetření si už nepřijdou pro ty léky. Takže samozřejmě potom řešení následků neléčených zánětů rohovky, zánětu spojivek, tak to je jedna taková obrovská kapitola, která tam je. Druhá věc je spousta lidí, kteří mají poranění v důsledku explozí, v důsledku výbuchů v okolí, v důsledku požárů, které tam byly, od malých lidí, od malých dětí až po staré lidi. To jsou věci, se kterými se tady setkáváme naštěstí vzácně. Z toho, jak popisujete situaci, zmínil jste čtyřicetileté, jen úplnost, zdravotní stav afghánské populace, z něj vyplývá, že střední délka života v Afghánistánu je čtyřicet sedm let u mužů a čtyřicet pět let u žen. Táňo, je to zdravotní péče, která vlastně snižuje střední délku života a zajištění zdravotní péče v Afghánistánu? Táňa MARKOVINA - No, domnívám se, že ano a domnívám se, že je to také způsobeno způsobem života těch lidí, protože opravdu žijí v jiných podmínkách než tady my a je to tam cítit, že je to země chudá, že je zničena válkou téměř tou třicetiletou a je to znát vlastně na tom ..., na každém kroku je to znát a je to cítit. A ti lidé ten způsob života, myslím si, že pak se podepisuje i na té délce života i tím, že oni vlastně nemají patřičně zdravotnické zařízení, které by jim umožnilo, které by jim poskytlo vlastně zdravotnickou péči, patřičnou pak zdravotnickou péči, takže oni vlastně umírají na takové běžné nemoci, které tady vlastně u nás jsou léčitelné a ... Například? Táňa MARKOVINA - Například ... Leoš REJMONT - Třeba problémy ischemické choroby srdeční. Mohli byste zmínit své zážitky, protože jste citovali to, že jste mohli vyjíždět v rámci své zdravotnické praxe mezi Afghánce, takže jste, řekli byste oba, že jste byli seznámeni s tím, jak žijí jižní Afghánci, že byl čas zjišťovat, jaký je život Afghánců? Táňa MARKOVINA - No, měli jsme ..., před odjezdem jsme měli přednášku lidí, kteří byli v Afghánistánu asi tak před dvaceti lety, v podstatě před tou válkou, takže trošku ty informace, mám pocit, že byly zkreslené, že to nebylo přesně o tom, co jsme pak viděli na vlastní oči a co jsme cítili. Jak probíhala komunikace mezi vámi lékaři a pacienty Afghánci? Předpokládám, že Afghánci nekomunikovali anglicky s vámi jako pacienti. Byla teda téměř stoprocentní jistota, že jste museli komunikovat pouze přes tlumočníky? Leoš REJMONT - No, samozřejmě tlumočníci byli vítanou a velice vydatnou pomocí, protože tlumočníky, které jsme měli najaté, tak vlastně studovali v Čechách, takže mluvili česky velice dobře, jednoho tlumočníka jsme měli do angličtiny. Občas se stávalo, že přišel na bránu pacient, který mluvil i lámanou češtinou, protože se setkal třeba s našimi montéry, kteří v Afghánistánu pracovali. Jinak v Afghánistánu je asi osmdesátitříprocentní negramotnost, takže s tou angličtinou tam je problém. Nicméně s některými lidmi, zejména s bývalými vojáky třeba se domluvíte rusky, což jsme měli výhodu třeba oproti ostatním kontingentům ISAF, kteří ruštinu neovládali v takovém měřítku jako my. No, a jinak samozřejmě drtivá většina komunikace probíhala přes tlumočníky. Bezesporu, a to jste také oba zmínili v průběhu tohoto rozhovoru, že pobyt v Afghánistánu pro vás je i především zajímavou profesní zkušeností. Přivezli jste si dostatek materiálů, na kterých je možné bádat a které budou znamenat pro českou medicínu zajímavé poznatky? Leoš REJMONT - Dostatek materiálů jsme si přivezli, přivezli jsme nějaké digitální fotografie, přivezli jsme videozáznamy. Samozřejmě jsme se snažili nafotit si i medicínské nálezy, protože kolikrát nálezy, které vidíte tam, nejsou ani nafocené v atlasech, které máme možnost ..., které máme k dispozici. Naši mikrobiologové tam dělali nespočet měření a odebírali vzorky třeba z prostředí vyšetření prachu, o kterém jsem už mluvil, který je v Kábulu obrovskou přítěží, tak jenom mikrobiologické vyšetření toho prachu nás v prvních dnech doslova vyděsilo, protože ta ..., to mikrobiální osídlení toho prachu bylo na naše podmínky nezvyklé. Protože rozhovor Interview BBC se pomalu ale jistě blíží k závěru, dolehly k vám více než čtyři a půl tisíce kilometrů do vzdáleného Kábulu, do Afghánistánu zprávy o tom, že v Čechách se diskutuje o prodloužení či zkrácení existence pobytu polní nemocnice v Afghánistánu. Nakonec bylo rozhodnuto, že končí v prosinci roku 2002. Dolehly k vám, Táňo, tyto informace? Táňa MARKOVINA - Dolehly, ale pouze tyto informace znám z médií, takže jako nic oficiálního nám nikdo neřekl. Akorát vlastně v médiích ..., z médií jsem se dozvěděla, že to vlastně, že je v současné době takové rozhodnutí, že 11. polní nemocnice končí, její působení končí během prosince. Byla to pro vás těžká zpráva, když jste se ji dozvěděli? Leoš REJMONT - Těžká zpráva, já, když jsem dostal takovou otázku od novinářů, tak jsem právě odpovídal, že za prvé, česká polní nemocnice bude chybět Afgháncům, je otázka, jak se s tím vyrovnají. Oni se budou ptát, proč tam není česká polní nemocnice. Česká polní nemocnice bude chybět samozřejmě i vojskům ISAF, kteří na ni byli zvyklí. Říká oční lékař Leoš Rejmont a také hostem Interview BBC byla vedoucí laboratoře české polní nemocnice Táňa Markovina. Já vám oběma děkuji. Někdy příště na shledanou. Táňa MARKOVINA - Na shledanou. Leoš REJMONT - Na shledanou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:12 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
