| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| středa 11. září 2002, 18:20 SEČ | |||||||||||||||
| Vratislava Pelová | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Vratislava Pelová, svědkyně útoku na Světové obchodní centrum, vzpomínala na loňské 11. září.
Přepis rozhovoru Nikdy nezapomeneme - to je jeden z nápisů, kterým si Američané připomínají v prostoru označovaném Ground Zero, Bod nula, na jižním Manhattanu, kde ještě 11. září 2001 ráno stály budovy Twin Towers rok od útoku čtyř unesených letadel na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a budovu Pentagonu ve Washingtonu. Jen pro úplnost, čtvrté letadlo se zřítilo v Pensylvánii. Cestující zabránili tomu, aby se čtvrté letadlo stalo vražednou zbraní v rukou únosců. Po roce si Spojené státy americké připomínají události 11. září 2001 a oběti těchto událostí. Nejen o vzpomínkách na 11. září 2001 bude následujících třicet minut. Živě vysílané z New Yorku. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání do studia BBC na Times Square přijala a k protějšímu mikrofonu usedla Vratislava Pelová, která přežila útok dvou vražedných unesených letadel na "dvojčata" Světového obchodního centra. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den. Dobrý den. Vzpomínkové akce na 11. září začaly v New Yorku už v jednu hodinu v noci místního času, kdy se z pěti newyorských čtvrtí vydaly dudácké kapely do prostoru Ground Zero. Co vám se, Vratislavo, okamžitě vybaví, když se řekne 11. září 2001? Tak moje první myšlenka je zřejmě zklamání a vlastně takový ten soucit s těmi všemi lidmi, kteří tam ztratili své blízké, nebo kteří tam ztratili své životy. Vlastně de facto další pocity, které se mi vybaví, prostě deprese skličující pocity kdykoliv, kdy si vzpomenu na ten den a vlastně na to všechno, co následovalo potom. Hovoříte o zklamání. Zklamání z čeho? Zklamání z těch zmařených životů a vlastně z celé situace, která se potom vyvíjela dál po tomto dnu. Jaká slova vás napadají, když se řekne 11. září, a čím osobně je pro vás tento den? Tím, že jste se znovu narodila? No, tak nevím, jestli jsem se znovu narodila, tak asi blízko jsem tomu nebyla, ale je to den, kdy vlastně mě napadají, vlastně soucítím se všemi těmi Newyorčany, vlastně i dneska, když jsem přijížděla na Times Square, tak vlastně ten ruch byl zase stejný jako přesně ten den, nebo těch pár dnů po té události, kdy vlastně všechno se ztiší a vlastně lidé jsou takoví k sobě mnohem ohleduplnější a jsou takoví prostě jiní. Jak již bylo řečeno, vzpomínkové akce na 11. září 2001 začaly v New Yorku v jednu hodinu v noci místního času, kdy se z pěti newyorských čtvrtí vydaly dudácké kapely do prostoru označovaného slovy Ground Zero. Dudácké kapely dorazily do tohoto prostoru zhruba v 8.45 hodin místního času, tedy v čase, kdy se k první věži newyorských "dvojčat" blížilo první unesené letadlo. V 8.46 hodin místního času vyzval starosta New Yorku Michael Bloomberg desítky tisíc lidí, aby si minutou ticha připomněli oběti událostí 11. září 2001. Nejen desítky tisíc lidí shromážděných v prostoru Ground Zero, které jsme mohli sledovat, ale prostřednictvím televize i rádia i celé Spojené státy k minutě ticha za oběti útoku. Pak už bývalý newyorský starosta Rudolph Giuliani zahájil čtení jmen obětí útoku na budovy Světového obchodního centra. Čtení jmen v prostoru zvaném Ground Zero se koná i v těchto chvílích, kdy hovoříme s Vratislavou Pelovou, člověkem, který přežil útok na Světové obchodní centrum, a který se v tomto místě nacházel. Jak vy osobně jste si připomněla 11. září? Tak 11. září si připomenu asi večer, kdy se sejdeme s přáteli a posedíme chvíli stejně jako loni, jinak po tomto interview já půjdu zase do práce, takže to asi oslavíme, nebo vzpomeneme asi v práci. Vaše firma sídlila ve Světovém obchodním centru. To znamená, že nemáte volno? Naše firma sídlila v sedmičce, což bylo vlastně součástí toho komplexu Světového centra a ta budova se tedy potom zřítila později odpoledne. Jinak dnešní den, samozřejmě měli jsme na výběr, můžeme jít do práce, nemusíme, je to na každém z nás, ale s tím, že samozřejmě ten byznys musí fungovat, takže takoví ti, co jsme tam support portfólio manažerů musíme do práce. Proč vy jste zvolila byznys, abyste si nepřipomínala ty okamžiky v tu danou chvíli? No, je to zřejmě dáno i tím, že manžel je momentálně v Praze, takže já jsem tady de facto sama, takže určitě s kolegy to nějakým způsobem budeme prožívat v práci. A pak večer úplně v soukromí? Úplně v soukromí je to u paní Dany Kárové, která je vlastně taky manželka diplomata, takže tam se vlastně setkáváme i se zaměstnankyněmi Českého centra, vždycky tam posedíme chvíli. Pojďme na 11. září 2001. Každý příběh, téměř každý příběh osob, které se nacházely v tom prostoru Světového obchodního centra, má nějaký detail. U vás jsem zvolil detail rozepsaného e-mailu. Můžete doplnit a popsat, proč jsem zvolil tento detail, rozepsaný e-mail do Prahy, který se objevil pak v počítači po čtrnácti dnech? Vlastně ten e-mail jsem psala svému bratrovi, který se chystal mě navštívit do New Yorku několik dnů poté a vlastně ten e-mail zůstal neodeslán, rozepsán v počítači, který jsem potom vlastně našla čtrnáct dnů po této události, kdy jsem se vrátila zpátky do práce, samozřejmě už do jiných prostor, do jiných kanceláří, provizorních v New Jersey. Byl to e-mail, který vy jste psala, jak jste říkala, bratrovi a ve chvíli, kdy jste jej měla rozepsaný, tak první letadlo vletělo do jedné z budov, tedy do jedné z těch budov "dvojčat"? Přesně tak. Vlastně v ten moment, co jsme vlastně ucítili veliký náraz, který s námi vlastně otřásal, a vlastně první, co si vzpomínám, tak jsme všichni běželi k oknu se podívat, co se stalo a viděli jsme spoustu papírů, které vlastně poletovaly vzduchem a je zajímavé, že vlastně přesto, že všichni něco křičeli, tak zpětně, když se potom bavíme s kolegy, tak jsme si vybavili vlastně hlas jenom jednoho našeho kolegy, který vlastně křičel, ať někdo vezme mobil a ať vlastně utíkáme pryč. Jak jste říkala, vy jste pracovala v budově číslo sedm, ta dnes nestojí, protože trosky, respektive pád "dvojčat" dospěl k tomu, že zřítil i tu vaši budovu? No, on de facto ne přímo zřítil, ale vlastně tam byly velké zásobníky plynu, které vlastně nějakým způsobem začaly hořet a vlastně ta budova kompletně shořela. To jsme se vlastně dozvěděli všichni až potom z televize někdy později odpoledne. Vraťme se k vašemu příběhu. Ten příběh jsme do této chvíle zakončili výkřikem vašeho kolegy po mobilním telefonu. Co následovalo pak? Co následovalo? V podstatě všichni jsme se odebrali ke schodišti a vlastně ten přesun do "lobby", do toho prostoru té recepce trval asi dvacet minut a přesně těch dvacet minut nám trvalo, než vlastně jsme sešli dolů a zažili jsme vlastně náraz toho druhého letadla. Ten jste zažili ještě v průběhu scházení? Někteří, kteří vlastně ještě byli na schodišti, protože samozřejmě evakuovat tuto budovu, která má tisíce lidí, bylo téměř nemožné, takže vlastně jsme se tam začali kupit dole a někteří samozřejmě zůstali na tom schodišti, takže my, co jsme už byli dole, tak jsme viděli ten další náraz. Budova číslo sedm komplexu Světového obchodního centra měla kolik pater, v kolikátém jste byla patře? Já jsem pracovala na 37. patře, ve 37. patře a ta budova měla zhruba 50 pater. Když jsem se o celé situaci bavil už v pondělí i v úterý s hosty, kteří tu situaci také zažili, v úterý Jiří Boudník, architekt českého původu, tak hovořil o jistých zmatcích. Jak probíhala evakuace vaší budovy? Tam samozřejmě také docházelo ke spoustě zmatků, protože vlastně ta ochranka té budovy nám víceméně dala najevo, že bychom měli zůstat v budově, kde je to bezpečnější, než vlastně dostat se ven a navíc jsme vlastně zjistili, že nouzový východ na severní stranu té budovy neexistuje. To znamená, že pokud jsme se chtěli z té budovy dostat ven, museli jsme de facto proti tomu, kde vlastně poletovaly všechny ty velké kusy vlastně z těch budov a samozřejmě viděli jsme ty hrozivé scény, kdy vlastně lidé skákali z těch horních pater, ale samozřejmě rozhodli jsme se pro ten útěk z té budovy, protože prostě ten pocit byl hrozný. To, že tam vidí člověk padat ty lidi, to, že samozřejmě nás tam byla spousta a všichni jsme se nějakým způsobem chtěli dostat co nejdál z toho místa, takže vlastně jsme se bez nějakého, bezmyšlenkovitě jsme vlastně utíkali proti tomu, abychom obešli vlastně tu budovu z jižní strany směrem na sever a tam asi prostě dva bloky od toho místa jsme se zastavili a sledovali jsme tu zkázu. To byl k dispozici pouze jeden nouzový východ, kterým jste opouštěli? De facto jeden nouzový východ, nebo to vlastně nebyl nouzový východ, to byl ten hlavní východ, kterým lidé chodí do práce, nebo jeden asi ze dvou. Tím potvrzujete informace, které jsem četl v New York Times, že většina budov i na Manhattanu, v okolí Světového obchodního centra, měla zastaralé stavební plány protipožárních úniků a podobně, kdy byly zastaralé o desítky let, o čtyřicet, třicet let. Ta budova je poměrně nová, tato, nebo byla poměrně nová, ale ... Ta bezpečnostní opatření ale nebyla. Ta bezpečnostní opatření, nevím, nevím ani, jestli tam ten východ opravdu byl, ale samozřejmě, pokud tam byl, tak prostě nebylo umožněno, abychom budovu opustili tímto způsobem. Dovolte malou přestávku v tom vyprávění. Kdy se vám o těch momentech vyprávělo hůř? Nyní s ročním odstupem, nebo krátce poté, co jste celou situaci prožila? Bezesporu se vás na to ptal manžel, blízcí, známí. Určitě se mi o tom mluvilo hůř ty dny poté, protože vlastně pořád člověk byl v šoku a vlastně, když jsem přišla domů a mé dny vypadaly tak, že jsem trávila dny a noci u televize a vlastně dychtivě prostě čekala na nějaké další zprávy, co se děje, nebo co se bude dít a co se vlastně stalo a vlastně v tu dobu jsem dělala i živý vstup pro televizi Prima do Sauny a tehdy se mi o tom mluvilo hodně špatně. To ale jste měla náladu po tom všem, co jste viděla, ty hrůzy, kdy se řítily obě dvě budovy k zemi, to jste ještě měla náladu se na to pak dívat v televizi a, lidově řečeno, hltat další informace, které s tím souvisely? Hltat přímo ne, ale samozřejmě člověk čekal, snažil se, já jsem se snažila prostě zastavit hodiny, protože jsem pořád doufala, že samozřejmě, že najdou více těch obětí, nebo že najdou více lidí, kteří tam pod těmi troskami jsou. Nebo když říkali, že samozřejmě déšť by jim nepřidal na tom, protože vlastně ty trosky by se staly kluzkými a ty záchranné práce by se samozřejmě zhoršily, tak jsem se prostě modlila, ať neprší, ať prostě ještě někoho najdou a to byly vlastně věci, které člověk z té televize sledoval. Z toho, co říkáte, vyvozuji si dobře, že jste poté, co jste opustila tím jedním hlavním vchodem budovu číslo sedm Světového obchodního centra, že jste pomáhala v záchranných pracích a společně s kolegy jste pátrali po lidech, kteří přežili útok na "dvojčata"? Tak takto přímo asi ne, ale spíš vlastně jsem byla potom v kontaktu s manželem, který vlastně v té době v Praze se snažil během asi 48 hodin založit sbírku pozůstalým, která se potom později, asi někdy na konci listopadu se potom společně s panem ministrem Kavanem předala přímo Rudolphu Giulianimu a tyto peníze tedy měly jít přímo na ty oběti, těm postiženým rodinám, obětem tedy těchto dnů. To berete jako svoji pomoc New Yorku? No, svoji pomoc. Malou pomoc New Yorku? Malou pomoc. Vlastně ty dny, co jsem byla doma a vlastně čekali jsme na telefonu, kdy nás zpátky zavolají do práce, tak jsem vlastně chodila spíš jenom do Českého centra se nějakým způsobem tam vlastně ... Zapomenout? Zapomenout, odreagovat a pomáhala jsem tam vlastně s nějakými pracemi přímo v centru. Nevím, zda jsem nepřeslechl, kolik peněz se vybralo v rámci té sbírky? Bylo to necelých vlastně pět milionů českých korun, které se vybraly. A pátrali jste dál, co se s těmi penězi stalo, protože tady přece jen se začínají objevovat kritiky, že se peníze nedostaly všem pozůstalým a všem, kteří postiženi byli. Lidé, kteří žijí v Cederově ulici, která je de facto rovnoběžná se Světovým obchodním centrem, tak si stěžují, že stále je tam ještě prach a necítí, že byli dostatečně informováni, odškodněni a podobně. Tak já nevím přesně, nemám konkrétní informace, jak se přímo naložilo s touto sbírkou. To asi by manžel, nebo potom nevím, kde dál získávat tyto informace. Vím, že ten šek se předal panu Giulianimu a měl být tedy vlastně na pomoc rodinám obětí této tragédie. Povídáte si o tom se svými kolegy ze zaměstnání, kteří zůstali pod troskami, omlouvám se za to, že to je příliš tvrdá otázka, zůstali pod těmi troskami vaši známí? Samozřejmě s kolegy o tom hovoříme často a jeden z našich vlastně bývalých kolegů, ten tedy, bohužel, už nežije a, bohužel, je to asi otázka, já nevím, náhody osudu, že asi dva měsíce před tímto dnem on změnil práci a vlastně přesídlil do jednoho z těchto center a, bohužel, tam zahynul. Vrátíme-li se k událostem 11. září, respektive pootočíme se směrem do budoucnosti. Jak dlouho to trvalo, než se například vaše firma, v níž pracujete, vrátila do zaběhaných kolejí? V podstatě ten technický support, jak se tomu říká, tak vlastně tito lidé vlastně pracovali nonstop, vlastně od prvního okamžiku, kdy vlastně jsme zjistili, že se zpátky nevrátíme do naší budovy, tak vlastně začali pracovat na tom, aby všechna ta data zůstala, nebo byla nějakým způsobem uchována, aby aspoň část z nás mohla začít okamžitě fungovat. Samozřejmě ten byznys, neexistuje, aby vlastně nefungoval. Takže po tom, když jsme se přestěhovali do New Jersey, kde vlastně každý z nás dojížděl snad dvě, čtyři hodiny celkově každý den, tak vlastně tam začalo, de facto takovým zadostiučiněním byl dopis jednoho našeho klienta, který vlastně po několika měsících nám napsal krásný dopis, kde říká, že vůbec nevěděl, že nás toto postihlo, že jsme ztratili budovu a veškerou dokumentaci, protože vlastně ten report, který on dostával, dostal úplně přesně na čas a dostal ve stejné kvalitě, jakou dostával vždycky. Takže to bylo takové zadostiučinění, že vlastně bez ohledu na to, co se stalo, tak vlastně všichni lidé, to byla týmová práce, neuvěřitelné prostě podmínky, strašlivé podmínky, ve kterých jsme pracovali, a vlastně asi po dvou měsících jsme se vrátili zpátky na Manhattan asi jenom sedm bloků od toho místa, kde zase jenom jsme tam přechodně v prostorách a vlastně někdy v listopadu bychom se už měli přestěhovat do našich permanentních prostor v Midtownu. A uvažuje vaše firma o tom, že by chtěla získat prostory, které můžou v průběhu několika let být postaveny na místě, kde stála "dvojčata"? To nevím, jestli firma zvažuje, ale předpokládám, že vlastně tím, že vybudovali celé patro někde v Midtownu, takže to asi bude konečné a nepředpokládám, že zvažuje. Nevím do budoucna, jaké jsou plány. Dovedete si vy osobně představit pocitově, že byste se do těch míst vrátila, a že byste měla kancelář s pohledem na okolí, které jste už viděla před 11. zářím 2001? Já myslím, že ten pohled jako takový by mi asi nevadil, ale nejsem si jistá prostě, jestli bych se cítila bezpečně v těch samých prostorách, protože přece jenom ty vzpomínky jsou dost živé. Máte nějaké příznaky například klaustrofobie, protože být ve výškových budovách, my například bydlíme v hotelu, který má asi 45 pater, jsme v polovině toho hotelu a přiznám si, že to není nejlepší pocit, zvlášť když člověk žije s tím, že před rokem do takové výškové budovy narazilo letadlo. Já tedy samotná bydlím v 32. patře, takže co se týká klaustrofobie, tak tou určitě netrpím, ale samozřejmě takové ty pocity, kdy člověk jenom v práci, kdy někdo prostě něco pustí na podlahu a zatřese to tou místností, tak jako to jsou pocity, které ve všech vyvolávají takový pocit jako úzkosti a ty vzpomínky jsou tam zase živé. Vy pracujete v byznysu, tedy v obchodě. Když se zaměříme na obchod, tak New York byl v minulém roce postižen nejen tím útokem a destrukcí mrakodrapů Světového obchodního centra, ale i odchodem podnikatelů, finančníků a obchodníků. Drtivý propad kurzů akcií spolu pak s dalšími ztrátami způsobil díru v městských financích. Jsou toto témata pro byznys, o kterých se bavíte, a můžete zmínit konkrétní důsledky, o nichž vy víte? Tak když se podíváme jenom na ten dolní Manhattan, tou samotnou událostí, kdy vlastně, která vlastně postihla všechny ty, jak ty velké společnosti, tak malé firmy, které musely, pokud neztratily ty office, tak byly postiženy ekonomicky. Dále je to samozřejmě, co se týká těch společností, které potom musely se přestěhovat a vlastně ti zaměstnanci se rozptýlili de facto po celém Manhattanu a i vlastně v jiných oblastech New Jersey, nebo Long Islandu a podobně. Takže to určitě mělo vliv. Dál bych asi zmínila samozřejmě ten příjem a v podstatě, co se týká příjmu, tak někde jsem se dočetla, že vlastně Federal Reserve Bank vyčíslila tu škodu, jenom co se týká příjmů a ztráty zaměstnání, asi na zhruba 4,5 bilionu dolarů, jenom co se týká města New Yorku. Jen pro úplnost, tady například ztráty firem usídlených v New Yorku vedly v loňském roce ke zvýšení nezaměstnanosti z 5,7 % na 8 %, to znamená zhruba o 2,3 %, také ke snížení příjmů z daní. Nikdo zatím během toho roku nevypočítal, kolik jsou celkové ztráty odhadované s událostmi z 11. září 2001, ale odhaduje se, že to může jít až do dvou miliard dolarů. Já jsem někde slyšela 2,5 miliardy dolarů, kdy vlastně ta míra nezaměstnanosti byla zhruba 6,6 % před touto událostí a dneska vlastně po létě je to zhruba 8 %. Slyšela jste vy o firmách, které uvažovaly o tom, že by už vůbec neobnovily svůj provoz? Jsou takoví klienti mezi vašimi firmami, které to tak postihlo, že ta firma de facto musela zkrachovat? Vlastně mezi našimi klienty samozřejmě je spousta firem, které tedy rozvázaly vztahy s námi. Určitě to nebylo jenom proto, že se doslechli, že jsme, já nevím, ztratili jsme prostě budovu a vůbec tu spolupráci znovu navázat bylo samozřejmě těžké, ale i z důvodů samozřejmě ekonomických a finančních, že nebyly schopné dál fungovat. Podívejme se teď na běžný život v New Yorku, který se odehrává v souvislosti s ročním výročím 11. září 2001. Bezpečnostní opatření jsou velmi přísná na mnoha místech. Nepociťujete jako člověk, který se narodil ve středu Evropy, že to omezení svobod, které přišlo po 11. září 2001, a které já jako člověk, který sem přijel na týden z České republiky, pociťuje na vlastní kůži. Například tím, že jsem včera šel do městské knihovny a prohlíželi mne směrem, když jsem šel do knihovny, i když jsem ji opouštěl, a to jsem si šel koupit jenom knížky a taková opatření byla i v hotelu, protože, jak víme, byl zpřísněn stupeň ostražitosti v souvislosti s možností nových teroristických útoků. Tak já samozřejmě tím procházím každý den, kdy vlastně nás kontrolují a už se to stalo takovou běžnou rutinou, s tím, že vlastně de facto během včerejška vlastně oznámili, že nás budou kontrolovat už vlastně před vstupem do naší budovy. Takže se to vlastně ještě zpřísnilo. To se odehrává tak, že někde na ulici jsou bezpečnostní rámy, respektive muži z bezpečnostní ochranky, kteří ...? Je to vlastně ochranka, která vlastně jenom de facto prohlíží naše ID, ale vlastně potom, že jo, v budově skenují tašky a je to složité dostat se vůbec přes tuto ochranku, aby se člověk dostal do kanceláře. Je to pro vás pochopitelné, nebo je to pro vás už takový zásah do svobod člověka, kdy muži v gumových rukavicích prohledávají tašky, když chcete jít jenom do městské knihovny, když chcete jít na hotel, který jste si zaplatila, nebo pro to máte pochopení v souvislosti s tím, co jste zažila? Já pro to pochopení mám a myslím, že je to nezbytné, takže mi to nevadí, ale určitě, když se člověk vlastně podívá na Američany a na Ameriku jako takovou, která na toto vůbec nikdy zvyklá nebyla, kdy vlastně ten projev svobody a ten projev nějaké bezpečnosti tam vždycky prostě byl v těch lidech, tak to si myslím, že to je takové ponaučení vlastně z toho září, kdy vlastně tito lidé a vlastně všichni lidé tuto bezpečnost, ten pocit bezpečí a nějaké prostě svobody projevu vlastně ztratili tímto. A samozřejmě to pomohlo i v jiných aspektech. Já si myslím, že třeba spousta Američanů vůbec nikdy netušila, kde nějaký Afghánistán, nebo prostě Pákistán a Bangladéš, tyto země, že vůbec existují. Možná by je zařadili někam do jižní Asie, ale myslím si že spousta lidí potom se začala více zajímat o vlastně světovou geografii, kde vlastně tyto státy leží, vlastně začali určitě i víc číst o islámu, o vlastně různých náboženstvích a myslím si, že to je hodně pozitivní a důležité. Ale z toho, promiňte, z toho, jak žijete v americkém prostředí, myslíte si, že Američané celou situaci pochopili, že zkrátka Afghánistán a Taliban, Usáma bin Ládin, popřípadě nyní se hovoří o Iráku a o Saddámu Husajnovi, že se v tom uplynulém roce Američané celou situaci snažili pochopit a nikoliv jenom udělat si z těchto zemí terč své zlosti? Já nemyslím, že ten obyčejný člověk, americký člověk má zájem na tom, aby prostě se z těchto zemí stal terč. Já myslím, že určitě spousta lidí, nebo většina lidí by tento konflikt, nebo vůbec tady tu situaci řešila mírovým způsobem, nenásilným, ale samozřejmě to je otázka jiná, kterou asi musíme nechat někomu jinému. Ale můžete o ní přemýšlet nahlas. Existuje něco, co vám v souvislosti s tím, jak Amerika uchopila 11. září 2001 a celý ten uplynulý rok, je něco, co vám na tom vadí jako člověku, který přijel zvenčí, z úplně jiného kulturně-sociálního prostředí? Co mi na tom vadí, samozřejmě média, která donekonečna opakují ty stejné prostě pohledy na padající mrakodrapy a myslím si, že mediálně to bylo už strašlivě moc, že prostě těch zpráv o tomto bylo strašně moc, stejně jako mám pocit, že vlastně i dneska se ta image tohoto dne bude opakovat do nekonečna. Nemyslím si, že to je správné. Myslím si, že by se to mělo omezit určitě. To přitom, nemýlím-li se, tak americké televize ještě před výročním, prvním výročním událostí 11. září 2001 diskutovaly, zda úplně ty obrázky nevysílat a uvažovalo se, že by výročí bylo doprovozeno i krom jiného sloganem "Neuvidíte svého otce, matku, či blízkého padat z budov Světového obchodního centra, z newyorských "dvojčat"." Zdá se, že toto média asi ... To se mi zdá trošku morbidní. Že toto média nedodržela, protože z toho, jak i v současnosti sledujeme tady televizní obrazovky, tak americká média stále vysílají záběry. Tak já myslím, že to je vůbec celkově vlastně otázka amerických médií, že se ukazuje spousta násilí a de facto vlastně ta televize je plná násilí. Takže myslím si, že toto jsou obrázky typické pro americkou společnost televizní. Ale není to jen fikce filmová a televizní, je to realita. Je to realita. Myslím, že zase spousta lidí si z toho může odnést to cenné a samozřejmě spousta lidí na to nikdy nezapomene. Vratislava Pelová. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnovala BBC. Někdy příště na shledanou. Na shledanou. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC z New Yorku. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:12 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
