| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pondělí 9. září 2002, 18:20 SEČ | |||||||||||||||
| Petr Sís | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Petr Sís v Interview BBC řekl, že pro umělecké ztvárnění události z 11. září loňského roku potřebuje odstup. Dále uvedl, že se obává černobílého a zjednodušeného vidění světa.
Přepis rozhovoru Jeden příběh a přitom tolikrát vyprávěný. To je letecký útok na budovy Světového obchodního centra v New Yorku jedenáctého září 2001. Americká média se už rok pokouší o interpretaci příčin a následků toho, co se stalo jedenáctého září, život v neustálých obavách z teroru. I to napadá diváka při sledování amerických televizí. Nejen o životě v éře terorismu bude následujících třicet minut živě vysílaných z New Yorku. Od mikrofonu BBC z Times Square z New Yorku zdraví Václav Moravec. Hostem Interwiev BBC je ilustrátor, autor, výtvarník, filmař Petr Sís. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den. Dobrý den. Podívám-li se, Petře, do vašeho oficiálního životopisu u části nazvané Vyznamenání, kde máte napsáno: "Zlatá a stříbrná medaile společnosti ilustrátorů v New Yorku, pětkrát cena New York Times za nejlépe ilustrovanou knihu. Patří Petr Sís k těm, kterým se splnil americký sen? No, tak to je těžká otázka. Hlavně tyto dny, protože do určité doby se zdálo, že to všechno je báječné, dostávat tyto ceny a dělat krásné knížky, ale v podstatě pak přijde takový moment v životě, možná je to věkem, možná je to těmi událostmi kolem nás, kdy člověk si řekne, že vlastně tyto věci tolik toho neznamenají. Takže já to pořád v těch životopisech mám, ale že bych si na tom zakládal, tak to už ne. To vás tak změnily události jedenáctého září 2001? Tak nebylo to jenom to. Já myslím, že to bylo pozorování mých dětí, kterým ... Madlence bude deset a Matějovi bude osm. A nejdřív to bylo takové to nadšení z těch miminek, a tak, a říkat si, jak pro ně bude vypadat svět a pak najednou v podstatě vlastně jsem měl to štěstí, že do svých padesáti let jsem byl uchráněn různých nějakých tragédií ve svém životě a pak najednou jsem si zlomil koleno, umřel mi tatínek a najednou přišel toho jedenáctého září ... To vlastně přišlo jedno ráz na ráz a vlastně to pokračovalo až teďko do srpna, kdy zase moje maminka byla v nemocnici, a když jsem přijel do Prahy, abych s ní byl v té nemocnici, tak Praha byla zaplavena. Takže vlastně si říkám, že je to možná taková doba takových zkoušek. Takže vlastně najednou proti tomu všemu nějaká vyznamenání nebo ceny jsou úplně zbytečné. Narodil jste se v Brně, od svých dvou let jste žil v Praze a v osmdesátých letech jste z Československa, tehdejšího komunistického Československa, odešel. Kde jste doma? To je dobrá otázka. Vždycky si říkám, že jsme někde v nějakém letadle, které je někde mezitím, protože když se dívám na ty své děti, když jí takové ty hamburgery nebo některé takové to pomazánkové máslo udělané z buráků na těch chlebech, což mi nikdy nějak nechutnalo, tak si říkám, že vlastně jako Američan jsem nikdy takové dětství nezažil. To pořád mám radši ten chleba se sádlem. Zase když dneska přijedu do Prahy a nevyznám se v takových těch nových termínech, jako je tunelování nebo džusování, tak zase si připadám, že tam už také nepatřím. Takže jsem někde mezitím, anebo žiji v nějaké jiné době možná. To je ta známá židovská anekdota, jak se Kóna ptají, proč neustále létá mezi dvěma městy a on říká: "Ale ta cesta v tom letadle, to je to nejlepší?" Možná, že tak to je. Platí to i u vás? To už tak neplatí, protože teď člověk už v tom letadle ztuhne a bolí ho potom všechno. To už není takové to nadšení jako dřív, když jel vlakem do Anglie tři dny a stál na chodbičce a říkal si: "Co asi uvidím teď?" Víte, ty cesty jsou čím dál horší. Pod našimi okny žije čilý ruch na Times Square. Vy jste ovšem při své emigraci do Spojených států amerických nezačínal v New Yorku. Já jsem vlastně ani nevěděl, že jsem emigroval. Já jsem dělal kreslené filmy. Já jsem jako každý v Praze byl umělec, který se snažil se uživit vším možným, takže jsem dělal plakáty, obaly na desky, knížky, kreslené filmy a ty kreslené filmy náhodou získaly ceny. A díky těm cenám jsem byl najednou vývozní artikl, čili najednou jsem dělal seriál ve Švýcarsku, dělal jsem seriál v Anglii a byl jsem pozvaný udělat film k olympijským hrám v Los Angeles v roce 1984. No, a protože ... Nemýlím-li se, to byla cena v roce 1980, byl to Zlatý medvěd za film Hlavy. Zlatý medvěd za film Hlavy. A já přijel do toho Los Angeles, abych udělal film, který byl k těm olympijským hrám. To bylo pozvaných spousta lidí z různého světa, aby každý dělal jeden sport, no, a do toho mě najednou požádal Bob Dylan, abych pro něj udělal film. To byl vlastně jeden z prvních filmů, co bylo tehdy MTV jako televize, která začínala. Takže já byl v tom Los Angeles, kde jsem dělal ten film, a najednou východní blok včetně Česka ohlásil všem těm lidem, co byli z východního bloku, že se nebude zúčastňovat těch olympijských her, abychom se okamžitě vrátili. A mně už se stalo něco podobného předtím, kdy jsem se vrátil, a vzali mi pas a do toho jsem měl dělat ten film pro toho Boba Dylana. Čili jsem si říkal: "Ne, já zůstanu déle, udělám film pro Boba Dylana, pak ten film bude bezvadný a ti lidé v té Praze pochopí, že jsem tam musel zůstat déle." No, a ten Bob Dylan, tomu se ten film vůbec nelíbil, čili najednou já jsem byl uvízlý v tom Los Angeles, začal jsem psát na ambasádu, že by bylo dobré pro českou animaci a tak dále a tak dále. Najednou jsem se bál jet zpátky, že už nikdy nevyjedu, a najednou uplynul čas a najednou jsem prostě žil v Americe. Do toho po dvou letech v tom Los Angeles, kde nikdo nechtěl ty moje filmy a tu moji animaci, jsem přijel do New Yorku a vlastně jedna z prvních pracovních příležitostí byla pro New York Times, které jsou tady za rohem na Times Square, kde jsem udělal přes tisíc obrázků, kde jsem najednou začal být vlastně ilustrátor a začal jsem dělat ty knížky, které jsem nechtěl dělat jako knížky a myslel jsem si, že když udělám ty knížky, že se z nich stanou filmy a takže já se k té animaci dostanu. A vlastně jsem se stával známější a známější v těch knížkách a dneska dělám spíš ty knížky, protože se nemusím nikomu přizpůsobovat, zatímco v těch filmech, kdy různí producenti mi říkali, že to musí mít jiný konec, nebo že tam musí být nějaká princezna. A vaše ilustrace pro New York Times, to už je historie? To už je historie, protože vlastně to je taková hrozná intenzita, kterou ..., že vás zavolají třeba v noci a děláte celou noc. To je vlastně jako všechno, co musíte vy také znát, když se dělá tisk a televize, že vlastně musíte být neustále vždy připraven a prostě dělat tyto věci. Čili mně to pak začalo už vadit, protože co já jsem někde byl a oni mi zavolali o půlnoci, jestli bych do rána udělal obrázek. A já ty obrázky dělal z takových malých puntíků, takže oproti jiným lidem, kteří to nakreslí za půl hodiny, mi to vždycky trvalo šest, sedm hodin, takže myslím, že teď radši se soustředím na ty knížky a už tak jako prostě spím v noci a dělám ve dne, no. A v New York Times to byly pouze ilustrace nebo i karikatury? Ne, ne, to byly prostě spíš takové intelektuální ilustrace, které nějak poeticky a tak. Také jsem třeba dělal známé obrázky, kdy třeba se roztrhlo Československo, jak táhne tento s koněm jako svatý Václav, tuhle půlku pryč a tamten táhne. Já už si to tak nepamatuji. Tak to byly ... Hodně jsem dělal třeba články pro tu stránku, kde jsou politické komentáře, když třeba byl článek od prezidenta Havla, anebo Škvorecký, takže to mi vždycky dali a já jsem tam měl takové ... Jako jsem si říkal, když něco bude o Česku nebo o Moravě, takže já to budu ilustrovat. Ale jinak jsem dělal hlavně pro takovou sekci, která je o knížkách. Čili to byly nějaké komentáře vždycky ke knížkám. To se jmenuje Book revue, a to bylo pro mě dobré, protože jsem také dělal knížky. Čili najednou všichni lidé, co píší o knížkách, mě vlastně znali. Los Angeles, první město New York a New York Times, takříkajíc druhá štace Petra Síse ve Spojených státech. Jak dlouho jste si zvykal na New York? Já na začátku jsem byl nadšený z New Yorku, protože všechno vonělo jinak a vypadalo jinak a každému jsem tvrdil, že to Los Angeles bylo bláznivé, protože tam se nedá chodit pěšky a musí se jezdit v autě, tak jsem vždycky říkal: "Já jsem žil dva roky v Los Angeles a teď už žiji v Americe jako v New Yorku." Pak jsem zjistil při těch cestách s těmi knížkami, že vlastně New York zase není ta Amerika typická, že zase je to prostě podivné město, které je konglomerát všech těch divných budov a lidí, kteří žijí pohromadě, což mimochodem si myslím, že je ta největší tragédie toho září, že vlastně to je tak neuvěřitelná a podivná směs lidí, kteří se nepodezřívali a věřili si navzájem do určité fáze. Samozřejmě nepůjdete v noci do parku, aby vás někdo bouchl přes hlavu. Ale bylo tady neuvěřitelné, jak lidé mohou koexistovat různých náboženstvích a barev a všeho a já myslím, že tím zářím toho minulého roku toto bylo také. To znamená sjednocování multietnicity skončilo a ... No, nebo globalizace. Já jsem se snažil to oslavovat v těch svých knížkách, že vlastně lidé oproti tomu, jak třeba žili v Brně nebo na Žižkově, že najednou mohou žít lidé, kteří vypadají jinak, mají úplně něco jiného k večeři a přesto nějakým způsobem koexistují mírumilovně jeden vedle druhého, že jo, což je dneska velká otázka, jestli to je tak účelné, no. Když se podívám do vašeho životopisu, tak v něm jsou díla jako Žižkovské romance. Hodně jste se věnoval Praze ve svých ilustracích. Věnoval jste se, když jste emigroval, neemigroval, věnoval jste se i New Yorku. Vzpomeňme na vaši knížku pro Madlenku - Madlenka v New Yorku. Jaké rysy New York a Praha mají společné? Já myslím, že teď já jsem byl nadšený v posledních letech v Praze, že třeba jsme šli koupit čínské jídlo a tam byla čínská paní, která se snažila mluvit česky, anebo tam byla taková samoobsluha v Nerudově ulici, kde máme rodinu na Malé Straně, kde měli člověka z Afriky, který každému říkal: "Dobrý den, jak se máš?" a takové, takže mně se začalo líbit, že vlastně se děje podobná taková situace v Praze, že se z toho stává mezinárodní město. Teď pro mě byla hrozná ta podoba v tom, jak jsem říkal, že vlastně zase jako loni to byl můj otec, který umíral, a přišlo to září, že teď moje maminka, která naštěstí je zpátky doma, zdravá, že najednou přišly ty povodně. A teď jsem najednou viděl tu reakci těch lidí, ten smutek, to, jak si lidé nejsou schopni uvědomit, proč se to stalo nám, proč se to stalo teď. To byla najednou taková spojitost smutná. Jinak těch spojitostí veselých asi by bylo víc, ale bohužel, protože zrovna jsem se vrátil asi před osmi dny, tak je to pořád ještě hodně čerstvé tato spojitost vlastně toho smutku a té tragédie. Když se ještě zaměříme na vaši tvorbu a srovnávání Prahy a New Yorku, zdálo by se, jakoby obě města měla v sobě tu ornamentálnost, to panorama. Je to to, co ta města také pojí? No, tak v Praze já si připadám takhle na Malé Straně, protože to vlastně najednou jsem jako v New Yorku, protože se musím podívat nahoru, že si skoro zlomím krk, abych viděl ten hrad, protože vlastně jsem v tom, jako. A ten New York je také v tom, protože se musíte podívat nahoru. Je krásné, když přijíždíte do New Yorku z dálky a vidíte to panorama nebo bylo to krásné, když jste viděl ty věže, které tomu daly určitou dimenzi. Teď najednou vás vždycky bodne u srdce, protože ty věže tam nejsou, takže najednou taková ta úchvatnost toho, co člověk dokázal, nebo že jste myslel na Dvořáka a Novosvětskou, tak najednou to je pryč, protože najednou nejdřív vidíte tu krásu a pak vás to bodne, že tam něco chybí. V Praze toto naštěstí s tou povodní není, ale když se díváte ze starého města na ty Hradčany, tak je to nádherné, protože to vidíte z dálky. Ale když jste vlastně pod tím, tak tam se to vlastně stává společným, protože když jste uvnitř toho New Yorku, tak to je skoro, jako kdybyste byl v takovém kotli nebo bazénu, kde plavete s ostatními lidmi a nevidíte to nikdy z dálky. Ale také tím, jak už jsem tady těch osmnáct let v tom New Yorku, tak já myslím, že se mi to stává blízké Praze v tom, že si vždycky říkám, kolik je to příběhů, kolik je to generací, kolik tady prošlo lidí, kolik se tady stalo věcí? Je to skoro takové, jako když jdete na Staroměstském a vidíte tam ty kříže, jak tam byli zabiti ti páni, takže tady vlastně ... Já jsem teď dostal nedávno mapu, kolik lidí, když proti sobě bojovaly nějaké gangy v roce 1900, tak jsem najednou zjistil: "Je, tam kde já bydlel, tak tam ležel nějaký člověk, kterého kulky provrtaly." A vlastně i v mém čase, kde já mám ateliér, tomu se říká Malá Itálie, a tam byl známý vedoucí mafie, který se jmenoval John Gary a my když jsme přijeli ze svatební cesty, tak jsme šli zrovna kolem, když ho zatýkali, a říkali jsme si: "Proč je tady tolik lidí v oblecích?" A to bylo to FBI, které šlo zatknout Johna Garyho. Takže člověk už má také takovou svoji historii, což je také zajímavé, protože najednou v určitém bodě jsem si řekl v Praze: "No, tak jednou já tady nebudu a Praha tady bude pořád dál a budou se dít další věci." A to si člověk řekne o New Yorku také. I když potom je to těžké právě zase s tou tragédií toho září, že si najednou uvědomí, že tím, že toho byl součástí, že najednou přijíždějí noví turisté. Těm je to vlastně v podstatě jedno. Ti už se jedou podívat vlastně na to, co se stalo. Živě vysílané Interwiev BBC z New Yorku. Dostáváme se k tomu tématu, kterým žijí Spojené státy americké rok, tedy útok na newyorská dvojčata, útok na budovu Světového obchodního centra. Vaše knížky, které píšete a ilustrujete, jsou pro děti. Děláte je především pro své děti, pro Matěje a Madlenku. Je možné tento příběh, příběh rok starý vyprávět dětem? To je záludné, protože já jsem, když se to stalo, tak jsem si myslel, že musím něco takového udělat, že vlastně jsem celé ty roky se snažil říct: "Podívejte se, děti, nebo podívejte se, velké děti, nebo podívejte se, dospělí, jak je náš svět krásný nebo kolik je takových ..." Tak mě to učil otec vždycky vidět takové ty drobnosti, na ulici, že někdo jde a má zlaté boty a tak a pak jsem chtěl říct: "Podívejte se, jací nádherní lidé žili v tom našem světě." Jestli to byl Galileo, jestli to byl Kolumbus, jestli to byl Eskymo Welzel a všechno to byla takové oslava vlastně toho všeho. A potom, co se stalo toto, tak pak jsem si řekl: "Ne, možná to je ohromná chyba, co já dělám, možná by bylo lepší, když dětem říkáme v určitém věku: "Pozor, když ti někdo dává bonbónek, tak si dávej pozor, to může být pěkný ničema," tak možná bych měl dětem říkat: "Tak ten svět není tak krásný." To je taková zajímavá teorie, že každý se ty děti snažíme ochránit do určitého věku, ale pak najednou přijde věk, kdy najednou řekneme: "Moment, moment, není to úplně. Jsou dobří lidé a špatní lidé a nesmíte každému věřit." A je to věk, kdy děti zjišťují, že dobro ne vždy vítězí nad zlem. Přesně tak a že vlastně kolikrát by člověk řekl: "Nikdy nevíš, co tě může potkat." A takové ty věci, co vlastně máme někdy tendenci říkat jako dospělí a být hodně skeptičtí. Jenže já jsem pak zjistil, že mám absolutně krizi tvůrčí potom všem, co se stalo. Já samozřejmě jsem měl do toho tatínka, takže jsem nevěděl, jsou to ta dvojčata, je to ten otec? Protože já jsem měl také výčitku, když jsem odjížděl na ten pohřeb večer předtím, než se to stalo v New Yorku, tak jsem jel na letiště a říkal jsem si: "Tak tady v tom New Yorku jsou všichni veselí a teď já jedu vlastně do Prahy za takovou smutnou záležitostí a teď tady budou všichni pořád veselí. Já se vrátil a vlastně od toho dalšího dne, kdy ráno jsem přistál v Praze a zjistil jsem, co se stalo v New Yorku, tak vlastně ... Vy jste se to dozvěděl na letišti? Ne, já jsem přijel domů za maminkou, kterou jsem objal a už jsme věděli, že jsem tam na pohřeb a najednou volala moje žena a říkala: "Pusť si televizi." V podstatě to bylo dobře, protože jsem věděl, že ty děti jsou v pořádku, ale my jsme se týden předtím přestěhovali, zatímco čtyři roky předtím ty děti chodily do školy, která byla dva bloky od toho světového centra, a také jsme chodili skoro každou neděli v tom parku pod tím. Čili najednou jsme se dívali na tu televizi v Praze, všichni říkali: "To je hrozný, Manhattan." Ale pro mě to bylo, jako se trochu dívat do zahrádky svojí. Školka mých dětí, park ... Jako bylo to takové osobní a bylo to hrozné, protože to bylo absolutně nepochopitelné a do toho vlastně jsem si říkal: "Tak teď já mám být smutný kvůli tomu tatínkovi a připravovat se na ten pohřeb a do toho je tady ta tragédie světová a co on by o tom asi řekl?" Ale co jsem chtěl říct o těch knížkách, bylo to, že potom tři, čtyři měsíce jsem nebyl schopný ... Jako jsem si říkal: "Co já dělám? To je úplně zbytečné, co já dělám, to je úplná pitomost, nějaké knížky pro děti, koho to zajímá, toto je úplně jiný svět. Toto je tvrdý svět. My musíme žít úplně jinak. Tady teď jde o úplně jiné věci." Já pak měl štěstí, že jsem šel někam, ale úplně s velkým přemáháním na nějakou přednášku, kde byla paní, která je slavná spisovatelka, Doris Lessing a ještě nějací jiní lidé a ti najednou přiznali to stejné, že neví, o čem mají psát, že to je všechno zbytečné. Přetrvává tento pocit po roce? Teď už ne, protože byla spousta lidí, kteří říkali: "Vy to musíte dělat, protože ty děti to potřebují, vy musíte přijít s nějakým optimismem. To není jinak možné." A já se snažím přijít s nějakými nápady, ale mnohdy si říkám, že funguji jako na takovém, že to je automatické, jako kdybych byl taxikář, který vyjede každý den a bude řídit, protože už je na to zvyklý a dělá ty trasy. Ale zajímavé je, jak se vyrovnám s tímto. To je v podstatě to stejné, jak se vyrovnám s dobou, kdy jsem vyrůstal v Praze v padesátých letech. Já chci o tom udělat také knížku. To je zajímavé, že to člověk nemůže udělat hned a na povel, že to musí určitým způsobem zažít a pak to nějak vyjde ven. Ale rozhodně bych chtěl pro Madlenku, které je teď deset, udělat knížku, že svět není možná úplně tak jako růžový medvídci a pohoda, ale že také se můžou stát pěkné průšvihy. Ale v každém případě to chcete udělat, protože například Steven Spielberg v jednom z televizních rozhovorů, které vysílaly v těchto dnech americké televize, říká, že toto téma by například filmaři neměli zpracovávat, že je příliš ... To je zajímavé, protože zrovna Steven Spielberg, já nevím, který to sám nezažil, měl takovou vnitřní povinnost vůči tomu, co se stalo za druhé světové války v koncentračních táborech, že vlastně udělal Schindlerův list ... Schindlerův seznam. ... kde potom byla spousta otázek o tom, jestli ten Schindler byl úplně tak dobrý, nebo byl takový, jaký byl, ale Steven Spielberg vlastně žil celý svůj život se všemi těmi Čelistmi a dalšími slavnými filmy k tomu, aby udělal tento film, aby něco udělal jako pro své lidi a řekl, jak to bylo. Zrovna tak já si myslím, že já musím něco udělat, jak to bylo s mojí generací v dobách toho komunismu, protože vlastně v podstatě dneska o tom nikdo nic neví a když já jdu mluvit k nějakým lidem ve škole, tak jim musím zdlouhavě vysvětlovat nejenom, co to byly gramofonové desky, ale co to byla Berlínská zeď nebo tak. Čili já myslím, že by toto mělo být ... Dovedete odhadnout, jak dlouho vám bude trvat, než se sám vyrovnáte s událostmi jedenáctého září roku 2001, než je převedete a začnete vyprávět dětem? Nevím, protože zajímavé bylo, že jsem včera zrovna poslouchal rozhovor s panem /nesrozumitelné/ a ti oba říkali, že vlastně, o kom oni to mluvili, že když v Americe byla ta civilní válka, že to trvalo dalších, já nevím, čtyřicet, padesát let, než lidé byli schopní se s tím vyrovnávat v literatuře. Já myslím, že teď mám pocit, že bych to chtěl udělat kvůli svým dětem, které rostou hrozně rychle. A je v tom určitá ostýchavost, protože když se na ně dívám, to je skoro jako přijít, když si jdou večer lehnout a říct: "Tak dneska ti nebudu vyprávět pohádku, ale teď ti řeknu pěkný horor prostě o tom, co se může stát, že přijde pán, který má prostě ..." A to najednou nevím jako, jak ... S tím já se musím vyrovnat, kolik jim toho chci říct, anebo to chci říct dospělým lidem a budu dělat, jakože to říkám svým dětem, abych vlastně vyjádřil svůj vlastní pocit nad tím, že jsem z toho popletený a nevím, co a jak, že jo. Chtějí si Matěj a Madlenka o těchto událostech sami povídat a bavíte se o tom doma? V tom je jedna podivná věc, protože my jsme se přestěhovali prvního září a přestěhovali jsme se do takového velkého domu v přírodě za New Yorkem. Vlastně poprvé oni vyrůstali, jak jsem říkal, do té doby ve stínu těchto mrakodrapů a my, když jsme se tam přestěhovali toho prvního září, tak jsme neměli ještě zavedenou televizi, nic, takže vlastně byli v takové krásné izolaci. Do toho mi umřel ten tatínek sedmého, čili já musel desátého odjet a ta televize tam ještě nefungovala nebo nic takového. A když jsem se vrátil, tak jsem se domníval, že oni žijí v izolaci, že aspoň to je dobré, protože kdyby žili v té své staré škole, tak by potkali ty kamarády, kteří byli evakuovaní a kteří mají v sobě traumata, které se třeba projeví až za dva, za tři roky. Tak jsem si myslel, že nic neví a pak najednou Madlenka, nějak jsme jeli někam a ona začala kreslit obrázek mrakodrapu s letadlem. A teď já si pamatuji, nic jsem neřekl, jenom jsem se podíval na ženu, říkal jsem si: "Jak to ví?" Samozřejmě oni o tom mluví ve škole a teď to ví jako z třetí ruky a teď vlastně oni také ví, že já bych nebyl rád, kdybych věděl, že to ví. Takže oni se mě snaží bránit předtím, co ví. Taková autocenzura. Taková autocenzura, aby ti rodiče nebyli jako, že by třeba jim nedovolili se dívat na televizi. A ten Matěj pak v jednom bodě říkal: "Já vím, to jsou zlí lidé, to jsou ti teroristé a ti mají takové ty pásky na hlavě." A bylo to tak zjednodušené zase celé, že já jsem si říkal: "Co já mu na to řeknu? Že jsou na světě hodní lidé, kteří jsou všichni Američané, jsou hodní a pak jsou zlí lidé. Takže ono je to ožehavé se o tomto bavit. A Matěj má takovou zjednodušenou představu? Tak v té době ono mu bylo sedm a pak byl jeden takový moment, kdy ve škole nějaká paní učitelka zpěvu, které bylo dvacet a která byla idealistka, tak napsala nějakou šílenou píseň, která byla ... Protože ono to bylo jako o Bohu, že on si vybral někoho, kdo půjde do nebe z těch věží, a naštěstí to bylo teda tak popletené, že ty děti to zpívaly, a to mě teda jako zase rozčílilo, že mi nikdo neřekl, že se budou učit tento text. Ale jak zpívaly Ty jsi ten vybraný, tak naštěstí to bylo všechno tak abstraktní, že to bylo jako o nějakém andělu a zase nevěděly. Ale myslím si, že ví víc, než já si myslím, že ví, a že se s tím vyrovnávají asi svým způsobem. Protože samozřejmě neví, zatím ten svět znají, některé názvy některých zemí. Třeba ví, kde je Japonsko a Indie, ale třeba neví, kde je Afghánistán. A někdy se bojím takových těch zjednodušení, co se stanou tady v televizi a v rádiu, aby si právě celý ten svět neobrátily na černobílý, že jo. Vadí vám to, jak právě americká média celou událost popisují a stále opakují záběry doutnajících dvojčat, jejich pád? Já chápu, že to je takový jako raněný kolos, takže se to omílá a že těch stanic je hodně a každý chce mít co nejvíce diváků, takže toto také funguje jako sentiment. Mně někdy tyto věci hrozně vadí, protože já od té doby, co jsem se musel stát pionýrem ve svých, já nevím, devíti letech, tak se vždycky bojím velkých projevů, jak jsme museli chodit do průvodu nebo tak, takže já myslím, že to je taková soukromá bolest lidí, kteří ... Vždycky to chtějí lidé nějak sdílet. Jak teď s těmi povodněmi. Ale pak se to obrátí v to jako, když já jsem teď byl na té Malé Straně a lidé chodili s kbelíky umývat Kampu a pak začnou říkat: "Jak to, že ty také nejdeš s námi umývat Kampu?", když vlastně v principu je důležitější, když člověk vybere peníze na knížky, které půjdou do škol, než že bude zrovna tam umývat lavičku půl hodiny nebo něco. A myslím, že tady se děje také takové jako: "My, kteří jsme hasiči, a my, kteří jsme policajti, tak jsme bojovali a teď máme koncert." Ale já myslím, že to je spíš taková bezradnost člověka, kdy v takovémto neštěstí neví, co má dělat, tak se obrátí k takovýmto hrdinským ... Jako je to ve všech těch filmech a tak. Najednou chybí hrdina, který by šel a zbil by všechny a chytl by tohoto Usámu. Toho nikdo nemůže chytnout, takže je to všechno takové smutné, no. Je otázkou, jak takováto éra, jak dlouho může trvat? To je otázkou, protože já myslím, že jestli se to spojí s nějakým ekonomickými napětím, tak to bude průšvih. Co je smutné, že to snad povede ... Po mně teď chce hrozně lidí, abych udělal nějaké knížky o tom, jak vypadá svět, protože bylo spousta lidí, kteří mají turbany nebo tak bylo zastřelených, protože si lidé mysleli, že jsou z Afghánistánu, a pak se zjistilo, že jsou to Sikhové nebo že byli z Indonésie. To také ukazuje, že bohužel, průměrný Američan neví nic o uspořádání světa a o náboženstvích a i o té nenávisti vůči Americe, která je vlastně smutná, protože tady každý pracuje jako šílený a zvenku to vypadá, že je to všechno pohoda, že jo. Je otázkou, nakolik se Američané pokusili za ten rok tyto věci pochopit. Zda to skutečně není jen o hrdinech a o těch příbězích, které byly vyprávěny už před rokem krátce poté, co Amerika tuto událost zažila. No, a teď je také smutné to, že vlastně se říká, že veškerá ta špionáž, jestli jsou to satelity, nebo jsou to nějaké další tajné věci, že nemůže být zveřejněná, protože by se tím prozradilo, jaké jsou zdroje. Čili to najednou zachází do takového bodu paranoie a teď když si člověk představí, že to může všechno vést k tomu, že bude vyhlášená nějaká válka a tak, tak je to vlastně zase z hlediska těch dětí, proč já dělám to, co dělám, má to vůbec cenu? Nebylo by lepší teda vykládat, že když někdo něco dělá, tak ho praštíme po hlavě kladivem a bude klid? Ale Petr Sís, ilustrátor, akademický malíř dál dělá. Před vámi je ilustrace, je to jeden z obrázků, kterým i vy přispíváte k událostem, na něž Amerika teď vzpomíná. Jak jste říkal, vy jste vlastně v okolí newyorských dvojčat bydleli. To bylo vlastně tak, že naproti tomu místu, kde jsme bydleli, je hasičská zbrojnice, takže ten Matěj hlavně, protože holčičky na to nejsou, odmalička byl fascinovaný těmi hasičáky, které vyjížděly několikrát za hodinu, mnohdy v noci. To bylo šílené, protože pokaždé běžel k oknu a znal je podle čísel. V Americe jsou takové hodně dlouhé hasičáky s dlouhými žebříky, aby dosáhly co nejvýš na těch mrakodrapech, tak tam byl takový hasičák, který se jmenoval Dvacítka, a tam on znal všechny, protože když uhodila hodně tuhá zima, tak když jsme neměli kam si jít hrát, tak jsme vzali Matěje do hasičárny a ti hasiči jsou hrozně hodní, tak si s nim hráli. Oni tam také vaří, hasiči si tady vaří, takže oni si chodí pořád nakupovat nějaké buřtíky a tak. Takže on s nimi měl takový vztah, kde ho všichni znali a byl takový jejich maskot. A já jsem udělal takovou knížku malou, strašně jednoduchou pro něj, která se jmenuje Firetrack, neboli hasičák, a to je o tom chlapečkovi, který miluje hasičáky tak hrozně, že jednoho rána se probudí a je z něj hasičák. Má kolečka, všechno, je celý červený. A tuto knížku jsme věnovali této hasičárně a těm hasičům. A když ta knížka vyšla, tak Matějovi byly asi čtyři a my jsme udělali poblíž v takovém dětském muzeu odpoledne, kdy ti hasiči přijeli s tímto hasičákem a děti lezli po hasičáku a mohli si kreslit a tak a všechno to bylo o ... A bylo to takové mírumilovné odpoledne. No, a potom najednou, když se stalo toho září toho jedenáctého, tak já jsem byl v té Praze na tom pohřbu a nemohl jsem se dostat zpátky za těmi dětmi, chtěl jsem hrozně s nimi jako být v tomto momentě, ale nebyly vůbec žádné lety až do 17. září. Takže já vlastně jsem se dostal na první let z Prahy. Musel jsem vyhodit nůžky, a tak, a přistál jsem v tom New Yorku a viděl jsem Manhattan, jak se z něj kouří a bylo to všechno takové podivné, protože nikde nikdo nebyl. To bylo jedno z prvních letadel. A teď jsem jel a dostal jsem se do toho svého studia a jak člověk je po tom letu utahaný, tak jsem se šel projít a zatočím za roh a tam je ta hasičárna a před tou hasičárnou byly stovky svíček hořících a stovky květin a obrázky od malých dětí. A to opravdu bylo poprvé, kdy asi to bylo všechno, že se to nahromadilo, ten pohřeb a toto, tak to bylo prostě šíleně dojemné a najednou já jsem pak zjistil za několik dnů, že tam umřelo patnáct lidí z té hasičárny. Teď já nevěděl, jak vypadali, že jede měl knírek, jeden byl černoch, tak jsem se nechtěl ptát. Tenhle žije, co ho znal Matěj, tenhle nežije. Tak teď jsme se rozhodli, že jsme vzali obrázek jeden z této dětské knížky, udělali jsme ho jako plakát, který bude mít limitovaná čísla. Já to vždycky podepíši, a to se prodá, kolik peněz za to lidé dají. A ti hasiči sami potom, oni jsou strašně skromní takoví a říkali mi mistře a já jsem říkal: "Vy jste mistři, já nejsem mistr." Oni jsou takoví opravdu, jak se tady říká, taková dělnická třída, ale fajn lidi a říkali: "Hlavně nám ty peníze neposílejte přes takové ty oficiální fondy, protože to potom ... Ta skepse, než to ... Než se k nim dostane a kolik dětí a kdo měl jakou pojistku. Tak říkali: "Kdybyste nám třeba koupil na salám takovou tu mašinu, co se krájí a tak." Takže já nevím, kolik už my máme peněz ... Ale na mašinu na salám bude? Ne, to už je a oni to dostávají po kusech, protože já zase nemůžu se starat o to, jak jim to jde, ale vím, že to nikde neuvízne a teď já to budu kombinovat s tím, že zase chci vybírat peníze na knížky, které byly zničené v Česku. Takže možná se pomalu ze mě stane takový hodný mnich nebo něco a já se budu věnovat jenom těmto věcem. A na další knihu si musíme počkat ještě nebo už se tvoří? Tak jedna kniha se tvoří, která, bohužel, se tvořila přes to září a přes ten srpen, přes všechny takové smutné věci v mém životě, a to nevím proč jsem si vybral život Charlese Darwina, protože jsem právě chtěl dětem ukázat, že když všichni říkají: "Je to takhle," takže všechno může být jeden člověk, který řekne: "Je to jinak." Ale tím jsem si na sebe ušil šílený bič, takže ta knížka vyjde příští ... Ještě chybí jeden obrázek, ale ... Říká Petr Sís, ilustrátor, akademický malíř, grafik, režisér. Já děkuji za vašich třicet minut, které jsem mohl strávit ve vaší společnosti v New Yorku a někdy příště na shledanou. Děkuji. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interwiev BBC vysílané z New Yorku. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Odkazy na internetu: | |
| |
 | Petr Sís |
| BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří. | |
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
| Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:13 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
