| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| Pátek 6. září 2002, 18:20 SEČ | |||||||||||||||
| Eva Holubová | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Eva Holubová v Interview BBC prozradila, že doufá ve zfilmování příběhu Milady Horákové, na jehož přípravě by se ráda podílela.
Přepis rozhovoru Herečka Eva Holubová si už v několika rozhovorech posteskla, že hraje potvory nebo chudinky. Na svém kontě má více než dvě desítky filmových rolí. Nejen o filmových a divadelních rolích Evy Holubové bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Citujme doslova: "Jsem vztekloun. Začnu se většinou hádat, když jsem unavená, a to je bohužel často," říká o sobě dnešní host Interview BBC, herečka Eva Holubová. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Dobrý den. Není to váš záměr, šířit o sobě mýtus, že jste vztekloun? Ne, to vůbec není ten záměr, tak blbá nejsem. Když jsem unavená nebo nejenom přepracovaná, ale i když se mi něco nedaří, tak se tam dostanou špatné rysy té klidné povahy. Myslel jsem, že ale s obrazem vzteklouna člověk odpálkuje ty, kteří na ulici jsou vtíraví, protože když člověk o sobě šíří mýtus vzteklouna, tak ti lidé na ulici si řeknou: "Aha, pozor, Holubová, vztekloun, kouše." Já myslím, že vůbec ne. Buď to nečtou, anebo si myslí, že kecám, ale jako většinou na ulici se ke mně lidé chovají tak strašně hezky, že i když mám vztek, že zase někam pospíchám, tak mě odzbrojí, naopak. Když jdou na mě po dobrém, pohladí mě, podrbou, tak ten vztek přejde, ano, utlouct dobrotou možná, to je na mě metoda. Utlouct dobrotou a jinak se nabíjíte jak? Nabíjím, to já mám pocit, že mám tak podbito už takovou dobu, že ... To je nejvyšší čas odejít na Vysočinu a objímat stromy. No, tam už je plno, ne teď? Já nevím. Jestli bych se tam vešla ještě. Ne, je nejvyšší čas zvolnit tempo. Tak o to jsem se pokusila, že na příští sezónu už nebudu mít tolik představení a už jsem odmítla i některé věci a jenom teď natáčím o prázdninách a přesahuje mi to do té sezóny jenom trošku, no. Nebude se vám ale stýskat po tom pracovním vypětí? Myslím, že to ne, to tedy rozhodně ne, protože já nemám ambice jenom jako dělat film a divadlo. Jaké jsou vaše ambice? No, já v podstatě jsem přemýšlela, v čem a jak nejvíce bych se měla věnovat dětem, a to vlastně souvisí i s tím, čemu se chci věnovat trošku více. Já je vedu prostě k veřejnému životu a chci vychovat z nich občany, kteří si nenechají dělat na hlavu. Mluvíte jenom o svých dětech? Protože vy jste se dětem věnovala profesně, nemýlím-li se ... To už je dávno, ano. Učila jste v mateřské školce, v družině také v Jedličkově ústavu. To bylo kdy? Ježíš, tak mohlo mi být tak po maturitě osmnáct, devatenáct, dvacet. Tyto tři roky to bylo. To bylo hned po gymnáziu, než jste nastoupila na DAMU? No, já jsem dělala zkoušky třikrát, takže vždycky v té pauze jsem se musela něčím živit. Nelezla vám mateřská školka, především ta mateřská školka na nervy? Ne, to mě bavilo. Akorát, když jsem byla potom někdy v cizině a viděla jsem ve Francii, jak jdou dva kluci, jedna holka a mají dvacet malých dětí ve školce a jsou úplně v pohodě s nimi, hrají si s nimi různé hry, tak to mi bylo líto, že tohle my jsme nezažili. My jsme jich tam měli pětatřicet a chytali jsme v podstatě každou epidemii chřipkovou, když to tak řeknu, protože tím pádem se jim ten počet srazil a dalo se s nimi dělat více věcí. Když jich tam máte pětatřicet, tak to je o strach. To opravdu se nedivím těm učitelkám, že je nutí, aby seděly za stolečky a moc se nehýbaly. Vy máte doma dvě, a to dvojčata - Adama a Karolínu. Není liž pravda, je jim osm? No, teď jim bylo devět. Už devět. Už asi měsíc jim je devět. To je neuvěřitelné, jak to běží. S čím jako matka při výchově máte největší problémy? No, se svojí trpělivostí, s nedůsledností a s tím, že jsem vzteklá. Takže je to podobné jako v Pelíškách? Tam si myslím, že byla ta matka velmi laskavá. Zvuková ukázka z filmu Pelíšky: Soudruhu učiteli, můžu se na něco zeptat? Ano. Hoří hovno? Péťo! Co říkal? Jestli hoří hovno. No, třeba velbloudí ano. To je pravda. To je pravda. A ty nevíš, kolik je hodin? Kolik je hodin? Moc. Říkali jsme si přeci, že tatínky budeme vždycky vybírat spolu. Péťo, mazej do postele, nebo ti ten mikroskop zabavím a dostaneš ho až na konci školního roku. Eva Holubová jako herečka v Pelíškách. Když jste ještě větší vztekloun, než jste byla ve filmu Pelíšky jako učitelka, kterou jste hrála, kde se to nejvíce na vás projevuje při výchově dětí? Při tom, když jim něco nejde, když se ptají ... Ne, to s nimi takhle nesouvisí. Ony děti třeba se mě ptají na něco, na co mají právo, ale já mám vztek, který si přenesu odněkud jinud, nebo právě jsem unavená. A tak jenom chodím a křičím po tom bytě: "Co se po mně chce, nechte mě, nechte mě!" a občas si kopnu do kyblíčku s ledem. A které otázky vám dělají největší problémy, když vám je děti kladou? Jejich otázky jsou, myslím, velmi zajímavé. Ale to je takové jako, jestli si myslím, že si bude moci Karolínka koupit digitální kameru a Adámek chce nějaký zvukařský pult a pak zase hned na to, kdy pojedeme do Němčic. Ony děti prostě, jakmile pochopí, že ten dospělý nemá čas, tak ono v podstatě nejde o to, na co se ptají, ale jde o to, že pořád se ptají, ptají, ptají, ptají. Byla taková i maminka? Byla jste taková? Já si myslím, že tolik jsem se neptala, já jsem spíše byla ta holčička, která poslouchala, kde kdo co drbe a pak to vykládala dál. Ale teď jste si to vynahradila, protože před tím, než jsme začali vysílat tento rozhovor, tak jste prozradila, že při natáčení se režisérů jen ptáte, ptáte a ptáte. Po někom to mít musejí. Nejenom režisérů, ale i kolegů a proč je to tak a jak je to tak. Já řeknu jenom: "Proč?" a všichni se tak prostě podívají na sebe, na mě a řeknou: "No, tak se ptej, no." A někdy jsou laskaví a někdy dokonce i, já už jsem jakoby trošku nesmělejší, protože zase takový suverén nejsem, abych to tlačila před sebou, jenom to tam tak špitnu, anebo se zeptám třeba někoho, kdo se tolik neptá a snažím se intrikami ho dovést k tomu, aby se zeptal on, že jo? Intriky a Holubová, to jde k sobě? To víte, že jo. Intriky a každá ženská jde k sobě. Jde o to ... Prozradíte recept? Ale to není jako recept, tady jde o to, k čemu ty intriky prostě slouží, že jo? Já nevím, jestli je to intrika, ale když muži mají většinou pocit, že ženy si kupují strašně drahé věci, tak já zase říkám, že všechno jsem nakoupila, když byly slevy. Můj muž jeden čas říkal: "Člověče, tady je tedy hrozně levně v tomhle tom státě," anebo: "Tady je to sleva za slevou." Stalo se vám, že byste se někdy jako matka před svými dětmi styděla? Víte, že ani nevím, takže asi ne, zatím ještě ne. Nějak tak výrazně ne. Možná, když byl u nás nějaký večírek, tak jsem tak sondovala, co tomu říkaly děti, jak jsme vyváděli a takovýhle, ale jako, že by mě přistihly při něčem, já zatím se snažím nedělat věci, za které bych se vůbec musela stydět i před sebou. To znamená žádná intrika, které byste litovala, protože ... Ne, já si je vždycky obhájím hezky a demokraticky si to odhlasuji, že to bylo potřeba a jsem v pohodě. Pravidelně v tomto pořadu u významných osobností používám metodu dotazníku. Dovolíte, abych jich použil i u vás? Ano. Bude to metoda, kterou využívají i psychologové, to znamená, co se vám vybaví. A pak mi řeknete výsledek? Možná. Jo, tak dobrý. Budu-li ho vědět. Co se vám vybaví, když se řekne dětství? Máma, taková laskavá a s věčným smutkem v očích, že jí stejně nikdy nic nevyjde. Hřbitov, který je kousíček od mého baráku a na který jsem chodila strašně ráda zalívat už jako malá holčička, pak kouřit. A jeden takový úlet, že jsem tam lezla v noci, to se mi tam strašně líbilo. A hádky našich, jestli měl jet Hus do Kostnice, nebo ne. To bylo vždycky v neděli u oběda, a to je tak, určitě, kdybych vzpomínala, tak více, ale tohle to vždycky, to tak zavoní tím. Čeho jste si v dětství vůbec neužila? Sourozenců, protože mám jenom nevlastního bratra z otcova prvního manželství, který k nám nejezdil moc a zvířat, protože mi nedovolovali psa ani kočičku. Až potom v posledku jsem přeci jenom nějaké kotě prosadila, a to u nás pak žilo. Se kterou hračkou jste si nejvíce hrála? Já jsem si moc nehrála s hračkami, nejoblíbenější moje hra byla takzvaná "na převlečky". To jsem měla takové různé staré hadry a když naši odešli někam, protože my jsme měli jenom pokoj a kuchyň, takže tam jsem neměla na to ten klid a to soukromí, já tedy ještě jsem se bála, že by se mi táta posmíval, tak když vypadli, tak já jsem se převlékala do těch hadrů a představovala jsem si, že jsem někdo jiný. Tak vlastně moje nejmilejší hračky byly hadry. Váš nejoblíbenější převlek? Za co jste se převlékala nejčastěji? No, nejčastěji, nevím, jestli nejčastěji, ale jeden čas si pamatuji, když Jana Preissová hrála Manon, to už jsem, pravda, byla asi v šesté třídě, tak jsem se tak dlouho za ni převlékala a tak dlouho jsem si četla tam ty básničky, že jsem pak uměla téměř celou tu hru nazpaměť. Tak to byl převlek Manon. Byla to záliba v převlečcích, která rozhodla přihlásit se na DAMU? Ne, to byl, si myslím, především špatný kádrový profil a špatný průměr. S tím se šlo jít na DAMU, se špatným průměrem? Ne, tak ne, ale ne rozhodně na žádnou vysokou školu, na kterou bych jako chtěla jít. A já jsem měla průměr 3,75, protože jsem tu školu velmi zanedbávala a s tím šlo jít na DAMU. A protože si mě tam všimnul profesor Nedbal, který se za mě zaručil tedy, že jsem talent, a to takový, že tedy se může přihlédnout i k tomu, že mám blbé to hodnocení a protože se mě zastal profesor Orzovič, který byl na FAMU, myslím, předseda partaje v té době, tak se přehlédl i ten špatný kádrový profil a nakonec tedy napotřetí jsem se tam dostala. A pokud by nebyl špatný kádrový profil, jaká by to byla vysoká škola, když ne DAMU? No, nesměl by být špatný tedy i ten ... Průměr. No, průměr, tak asi, nevím, jak za toho totáče, jestli bych to tam vydržela, tak by mě asi bavila psychologie, sociologie nebo pedagogika, pedagogická nějaká škola, třeba studovat češtinu, dějepis. Když se zaměříme na to vaše dětství, které chyby z vašeho dětství nechcete opakovat při výchově dětí? Víte, ono já myslím, že je blbost se na to takhle zaměřovat, protože já ty chyby tenkrát viděla jako dítě, dneska už bych je viděla jako dospělý, a to nikdy nedám dohromady, natož ještě, abych se jich prostě vyvarovala. Já jediný, co, že můj táta neměl rád, když k nám chodily na návštěvu jiné děti a mně to hrozně vadilo a myslím si, že mě to i deformovalo, že jsem pak byla taková jakoby plachá, nebo jsem obdivovala lidi zbytečně jako, kteří prostě měli dveře otevřený všude doma a tam se mohly dělat mejdany a takovýhle. A já úplně na ně civěla, a to myslím, že až do takových pětadvaceti let. Když se k nám šel učit kluk na reparát z matiky a táta ve vedlejším pokoji řval: "Jak u nás dlouho bude, on tady bude bydlet?" a on věnoval čas na toto. A druhá věc je, že jsem nemohla mít ta zvířátka, tak to si myslím, že je strašná chyba a že děti potom strádají a že vůbec jako zvířata dětem dají něco, co my dospělí jim vůbec dát nemůžeme. Například? No, to se právě nedá pojmenovat, víte. To si přečtěte knihu O životě a smrti, to já bych musela umět některé ty pasáže nazpaměť. Prostě vlastně takovou určitou jako, podívejte se, ten pes vás vítá strašně silně a vy nemáte pocit, že je falešný, že od vás jakoby chce, abyste mu sehnal někde nějaký lepší místo, nic takového, jenom chce vaši lásku, vaši pozornost a je to tak přirozené, že vy se na chvíli alespoň na všechno vykašlete, ale to se vůbec, to všechno říkám strašně zjednodušeně. Prostě je to tak, že když nežijete se zvířetem, tak se o něco ochuzujete a ochuzujete se o další rozměr druhu lásky. Jaká zvířata máte u vás doma? Teď zatím máme fenku retrívra rok starou, kocoura od Aničky Geislerové, nebo od její maminky, ten je také rok starý. Ti k nám přišli dva a teď z těchto prázdnin máme takovou krásnou malou kočičku. O čem se vám nejčastěji zdává, či zdávalo? Máte-li vůbec sny. Mám sny a teď vám tedy řeknu dva šílený sny. Mně se furt zdává o holocaustu, anebo že mám dělat maturitu, ale teď se mi zdály před volbami dva sny. Vezmu telefon, oba dva byly telefonovací, a tam se ozve: "Tady Jarda Jágr, potřebuji mluvit s Evou Holubovou." A já jsem říkala: "Dobrý den, u telefonu." A on říká: "No, já volám ohledně toho, jestli bychom se nevzali." A já jsem říkala: "No, co to je za kravinu, jako proč my dva bychom se brali? Já bych mohla být, když ne vaše matka, tak vaše starší sestra. A on říká: "No, ne, mamka říkala, že by to bylo dobrý, že už těch modelek bylo dost." A já jsem říkala: "Ne, ale já mám dvě děti." A on říkal: "Ty pošleme na dobrý školy a muže, toho vyplatíme." A já jsem říkala: "Ale vždyť já neumím vařit." A on říkal: "Mamka naučí." Tak to byl jeden sen. Asi za tři dny nato týden před volbami zase ve snu zvednu telefon a tam se ozve: "Dobrý den, tady Lívie Klausová, vy jste mi byla doporučená, víte," a to už bylo jakože po volbách, a ona říká: "Víte, on manžel nevyhrál ty volby, ale myslí si, že jo a on trošku jako prostě se nám pomátl a doktor říká, že jediný, jaký lék je na to, takže mu musíme jako umožnit ten pocit, že je opravdu tím premiérem, tak já jsem slyšela, že máte chalupu v Němčicích, v takové jako prima vesničce, tak my bychom tam, to bude stát strašný peníze, ale ta vesnice na tom zbohatne. Tam je prý nějaký kulturáček, tak ten bychom udělali jako tu budovu té vlády a u vás na té chalupě by Václav bydlel a vy byste byla jako jeho tisková mluvčí a teď jde o to, abyste přemluvila ty lidi, aby dělali ty ministry." Tak já jsem tam šla za Frantou Černým, ať si dá spravit zuby a že bude tedy ministr zemědělství a hospodářství. Pak tam máme jednoho kamaráda, který je několikrát prostě amnestovaný a ten tam žije, tak ten jako ministr spravedlnosti, a to tedy byl také rachot ty lidi přemlouvat, že tedy nebudou chodit v těch montérkách nebo v džínách ze sekáče, ale že budou chodit do toho kulturáku a Klause jsme tam museli vozit, aby tedy to nepochopil, tak jsme jezdili vždycky autem kolem Želivky. Tak takovéto já mám krásné sny. A proč holocaust? Říkala jste, že se vám také zdálo o holocaustu. Jsou tam, jednak mě to hrozně trápí, když někdo pronásleduje někoho jenom kvůli tomu, že je jiná rasa. Jednak já si o té naší bílý tvarohový rase zase nemyslím nic velkého, protože ani Gottwald, ani třeba prostě Jakeš nebyli Cikáni, že jo, a udělali toho za sebou požehnaně, tak mě nějak jako neberou a jednak jsou tam takové vazby z příbuzenstva, že i mám jakoby důvod. Ale já mám pocit, že já jsem spíše z Prahy, anebo rodinu mám ze Středočeského kraje a hlavně ta Praha, jako kdyby to každý poctivě prohlédl ty křestní listy, tak tam jsou jak Židi, tak Němci, tak Češi a myslím si, že to je právě na tom pěkné, no. A je to to, co vás trápí? Asi podvědomě jo. Musím říci, že mě to vyloženě sere - rasismus. Opravdu jiné slovo vůbec na to nemám, ale podvědomě ještě něco více, že mě to prostě trápí, že jako na můj vkus pořád ještě je ho strašně moc. To není rasismus, že jo, to je důsledek něčeho, jako to vždycky bylo, důsledek krize. Samozřejmě, že mě netrápí takový ten rasismus pana Sládka, to je takový ten nepovedený Mistr Bean, takže mě jako to tolik neto, to mě spíše trápí někdy taková štvanice na Havla v novinách. To si prostě říkám, proč to máme zapotřebí, takhle jako plivat na člověka, který je opravdu takový chodící svědomí národa. Jestli tedy je to proto, abychom mu zpříjemnili těch pár měsíců, co v tom prezidentském křesle bude, nebo, abychom tím zlehčili nástup dalšího prezidenta, tomu nerozumím. A není to možná i proto, že se Havel proměnil? A jak se jako proměnil? Jako, že zestárl, nebo co, jako kvůli tomu? Že se stal tím, co sám kritizoval. Počkejte, to bychom museli, to si myslím, že se nestalo. Je obklopený hradními pány. Myslím si, že nemá Havel vždycky dobrou ruku ve výběru svých, chtěla jsem říci poslanců, ale ... No, svého okolí. No, ale oni vlastně by měli jako být jeho spolupracovníci, měli by být pod ním. A co si myslím, že je mu velmi nepříjemné, ty lidi potom od sebe odhánět. Jako, že si myslím, že jim řekne to, co si myslí, a tohle jsou moje dedukce, jako že jim řekne to, co se mu na nich nelíbí, ale že on sám, kdyby mu tohle někdo řekl, tak hrdě, čestně, to už je jedno, jak, ale že odejde. Ale jinak si myslím, že jako Havel nikdy nebyl v pozici, a to si myslím, že ani ne v tom kriminále, kdy by nestál o něco výš než ti ostatní lidi. Přesto, že se různě tak přikrčoval a že byl přeuctivý, tak nikdy, Havel nikdy netrpěl nouzí, vždycky si, ať mu sebrali majetek rodiny, tak vždycky si na to vydělal. To je prostě dítě štěstěny a mně je úplně jedno, jestli je hradní pán, ale, když si přečtete ty jeho knihy, když si promítnete jeho životopis, když támhle inža z Proseka seděl v projektovým ústavu a někde si prostě študoval angličtinu, nebo další támhle inženýr si psal něco tak pokoutně do novin, tak tento člověk opravdu seděl v kriminále a málem tam přišel o život. Měla jste někdy příležitost si s Václavem Havlem povídat? No, jasně, protože já jsem přeci chtěla být herečka a teď jako, když jsem ho třeba viděla, že přišel někam do divadla, tak jsem byla hned u něj. Ale nutno říci, že já jsem nebyla tak politicky uvědomělá, mě nebavili jako chartisté, já jsem je nikdy, to jsem dočetla až po osmdesátým devátým roce. Jinak táta, když to tam měl a říkal: "Přečti si, abys věděla," tak mě to nebavilo. Já jsem nebyla tak uvědomělá, jako Hana Marvanová, abych si řekla: "Tak a teď s tím musím něco udělat a klidně půjdu za to do kriminálu." Jako na ty demonstrace jsem chodila spíše z toho důvodu, že ještě jsem neměla ani děti, neměla jsem rodiče, ale byl tam zase dav takový jako, ale jednou jsem si říkala: "Tak, musím pomoci nějak." Ale začínáte se stávat uvědomělou. To, jo, no. Tak jako už je na čase, vždyť už mi bude pětačtyřicet. Ale spíše mě zajímal Havel jako autor a já jsem si říkala: "No, to si nenechám přeci od nějakého blbého režimu, když ten člověk tady je, je ochoten se mnou mluvit, maximálně mě upozorní, že kolem bylo asi pět estébáků, tak jako já přeci neztratím tu příležitost, abych si s ním popovídala. Kdy naposledy jste si povídali? Naposledy, to není dávno, naposledy jsme si povídali, je to asi tři dny, protože my jsme točili kousek od něj a Havel tam má ve štábu a i Dáša strašně příznivců. Je to kameraman Malíř, jeho žena Uršula, Hřebejk, že jo, a teď do toho ještě přišel Petr Šabach, spisovatel, kterého Havel jako vůbec neznal osobně, se ženou a se synem a s holkou toho syna, která se strašně, no, to nemohu říci, komu se strašně líbila, protože já bych pak zase všechno vykecala a oni by mě zabili. Tak ta se líbila tam jako těm klukům a tohle a právě oni prostě přišli, my jsme jim tam udělali ohýnek, a tak jsme si s nimi sedli a tak jsme si s nimi povídali, no. Hostem Interview BBC je herečka Eva Holubová a dostali jsme se k rolím. Je to pravda, že byste si chtěla zahrát Miladu Horákovou? Takhle, pravda je ta, že si myslím, že by se měl udělat o ní film. Já totiž si jí tak strašně vážím, že vůbec si nedovedu představit, jestli bych byla hodna ji hrát. Kdyby mi to někdo nabídl, tak budu strašně šťastná a kdyby mi to nikdo nenabídl a chtěl, abych s ním spolupracovala na tom filmu, tak by mě to hrozně bavilo, protože si myslím, že jsem v těchto věcech velmi důsledná, nějak pomáhat při tom scénáři a prostě, ale asi jo, asi bych si ji zahrát chtěla, jenže já nevím, jestli, asi na to by musel mít člověk i nějaké morální, jak tam měla s tím Urválkem ten poslední jako ten její výstup, který je zaznamenaný, že jo, a tohle. Vy to máte zřejmě nastudované. Urválek a jeho prokurátor ... Také jeho žena mě učila asi rok a můj táta zase sháněl místo paní Závodské, které popravili muže a takovýhle a ona řekla ve čtvrtém ročníku, že jsem dcera pravicového oportunisty, a tak ty děti na mě koukaly a spíše to bylo tedy sympatický než nesympatický. Já jsem to řekla doma, a to byl táta jedinkrát ve škole, kdy na ni řval, že prostě se postará o to, aby ji někdo oddělal, že toho v životě zkazili s manželem dost. Ale tak to není těžké si zapamatovat, tak to není nezapamatovatelné jméno. A já jsem dokonce i viděla některé ty ženy těch popravených, ale nikdy mi nevyprávěl právě o té Miladě Horákové. To byla vlastně první facka, kterou jsem od něj dostala. On byl komunista do toho osmašedesátého a snažil jako se mi vysvětlit, že ten komunismus s lidskou tváří není tak špatný a já jsem furt si myslela, že jsme opravdu tak o krok dopředu než děti z Itálie nebo ze Španělska, se kterými jsem byla na jednom táboře. Ale protože všechny mé sestřenice jezdily do ciziny, strýc byl v Anglii letcem, a tak se jezdilo tam a já jsem jenom čekala, až dojdu do toho věku. A jiná zase jezdila někam do Francie na vinobraní nebo do Španělska na jablka, tak mně ten socialismus nepřišel tak hrozný. Pak tedy přišla ta normalizace a člověk se jenom nestačil divit. A když jsem se ho v patnácti zeptala, jako, když už dávno v té straně nebyl, tak jsem se ho zeptala: "A kde jsi byl, když popravovali Horákovou?" a hned jsem ji od něj chytla, že jo, čímž mi tedy potvrdil, že ani on nemá to svědomí úplně čisté a když potom umíral v blázinci, tak říkal: "Evo, Bůh nám to neodpustí a slib mi, že napravíš to, co já jsem posral." A tohle to mi prostě řekl a za pár dnů zemřel. Tak jako co já, já jsem začala přemýšlet, co všechno oni tady zničili, odkud začít, ale to najednou přijdete na to, že do toho zapadají i Benešovy dekrety, že v nás prostě vzbudili takové to černo-bílé myšlení, Rakušáky ne, támhle ty jo. Prostě, když se chováme jak stádo hovad, tak přejdete až do té první republiky a strašně vždycky, my jsme se třeba bavili s Olgou Havlovou a s Vaškem Havlem, který jako říkal: "Vždyť to je jasný, tak vezmu knížku a tohle." A já jsem se ptala: "Jak jasný, tvoje největší bohatství bylo v knihovně a v tom, že strejda prostě Miloš přišel a řekl ti: "Hele, podívej se, Vašíku, tady na to, podívej se na to." A když třeba byl u nás doma jenom Jirásek, neříkám, že to je úplně špatný, ale jakoby nějaký přehled, nebo ty rozpory si v tom neuděláte. Já už jsem vám asi odběhla úplně od toho tématu, ne? Vrátím-li se k Miladě Horákové, jak byste se připravovala na takovou roli? No, to já bych prostě otravovala ty lidi, co se s ní znali. Máte načteno už v současnosti? Ono toho ale zase není úplně jako tolik. Něco mám samozřejmě, ale tam by to chtělo asi tedy oslovit její dceru, která by mě možná poslala do háje a tam by to muselo být strašně silný, když se s tou mámou loučila, teď se vám tady možná rozbulím a vlastně ten dopis Milady Horákové, kdy ona prostě tam píše, že právě kvůli ní to musí udělat, že prostě by ta zrada, že by se daleko víc na ní podepsala. Já jsem se třeba na tohle to ptala Hany Marvanové, kterou jsem se rozhodla volit. Já jsem si obešla všechny ty mítinky, kromě tedy toho komunistického a četla jsem ty programy a pak jsem si chodila po těch poslancích. Tak ona a Táňa Fišerová u mě zvítězily, a tak právě vždycky, když mám nějaké pochybnosti, nebo něco, tak jako za nimi chodím jako za poslankyněmi svými a mimo jiné právě jsem se s ní o tom bavila nějak, protože jsem chtěla vědět, že jo, tady zase prostě, zase disidentka, jako o těch nebudeme mluvit, to radši o tom nemluvme, co, tak byl někdo disident, ale proč bychom o tom nemluvili? To byla mladší holka než já, přesto byla uvědomělejší a měla malého kluka a šla do toho lochu. Dobře, byla tam půl roku, ale ona tam také mohla být deset let, anebo také mohla prostě někde zařvat a šla mezi, musím to tak říci prostě, mezi tu spodinu, která tenkrát v tom kriminále byla a přesto prostě, protože měla to přesvědčení, a to si myslím, že je tedy ohromný vzor jak tedy pro její děti, tak třeba i pro moje děti, tak pro vaše děti, pro děti pana zvukaře, všech jako. Existovali tady lidé, kteří měli takové řeči: "Kdo neokrádá stát, ten okrádá rodinu a ono to tak bude stejně," a takovýhle. My jim říkáme, že jsou naivní, že jo, my o ní mluvíme jako o naivce, o Havlovi mluvíme také jako, že je naivní romantik. Já nevím, co, ale chtěla bych je vidět, opravdu, inženýra Klause, inženýra Zemana. Chtěla bych je vidět, co by dělali v té válcovně. Ten Havel si je třeba přivedl spolu s sebou, za ním jezdili ti chlapi, kteří mu tam pomáhali, protože on byl ve trojce, on by to nezvládl s tou svojí konstitucí a při té svojí šikovnosti. A ti kluci začali číst, to bylo to prostě úplně, to jsem i viděla některé na Hrádečku, neuvěřitelné. A vždyť já nejsem, víte, já nejsem jakoby nějaká jeho fanynka, nebo něco, mě jenom to teď prostě naštvalo v poslední době. Já jsem mlčela, dokud jako to ten Vašek měl ještě hodně před sebou, tak jsem si říkala: "Prdím na to prostě, tak je to pan prezident, budeš se zastávat prezidenta." A teď, jak to jde ke konci a teď zase přišla ta vlna: "Špidla prostě obstál, Havel neobstál." V čem neobstál? Kdo neobstál, je Špaček, který vyslal nějaký takový, že prezident prostě nepojede, nepřeruší dovolenou. I kdyby to ten prezident řekl, tak to mohl říci nějak jinak, ale já ... Ale je to nejbližší člověk prezidenta přeci. No, dobře, ale prezident podle mě to tak neřekl a prezident nikdy, nebo tento prezident nikdy neudělá to, on o tom mluvil, Havel den poté nebo dva dny poté, v televizi a říkal, že letěl co nejdříve, kdy se mu uvolnilo místo v letadle. Havel ani mně do očí, nikomu prostě, tak já nejsem nějaká jeho zpovědnice, neřekne, že tento můj člověk udělal chybu, on to neřekne, to není styl Havla. Havel jenom tiše trpí a čeká, že ten člověk řekne: "Já jsem to trošku buď blbě pochopil, nebo zblbnul," nebo prostě co takového. Ale, i kdyby všechno, tak ten Havel přeci přijel, okamžitě zavolal nějakému komisaři z EU. Kdybychom toho Havla neměli, tak svět zná jenom Haška, že jo, nemyslím Jaroslava, ale Dominika. Ještě Jágra. Jágra, no, zlaté hochy z Nagana. Já právě nechci o Jágrovi teď mluvit, protože jestli se bereme, tak to je blbý, abych ho takhle prosazovala. O budoucím manželovi. Takže toho Haška. Prostě ten Havel hned se domluvil s tím Prodim a ten tady hned byl. Eva Holubová v ráži. Já už jsem se rozvzteklila, že? Jo a v ráži nebo v rádiu? V ráži i v rádiu. V rádiu. Děkuji za vašich třicet minut, které vy jste věnovala BBC a těším se někdy příště, protože ten scénář ... Jsme nevyčerpali. No, vůbec, ten jsme ani nenaplnili. Já děkuji za vašich třicet minut. Já vám děkuji za trpělivost. A těším se někdy příště u mikrofonu někdy opět na shledanou. Dobře. Tak jo, ráda přijdu. Na shledanou. Takové bylo Interview BBC. Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:13 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
