| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |||||||||||||||
| pátek 2. srpna 2002, 18:15 SEČ | |||||||||||||||
| Dagmar Pecková | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Operní a koncertní pěvkyně Dagmar Pecková prozradila, že výraz pěvce přichází zevnitř z duše a nikoliv gesty.
Přepis rozhovoru Když jedna z nejlepších současných mezzosopranistek Dagmar Pecková získala v roce 2000 cenu Thalie za roli Carmen ve stejnojmenné Bisetově opeře, řekla doslova: "Je to strašně krásná role, a ztvárnit jí na scéně Národního divadla je snem nejedné otrlé zpěvačky." Na otázky žurnalistů o nejoblíbenější roli mezzosopranistka Dagmar Pecková odpovídá: "Asi nejvíce z duše mi mluví Carmen." Nejen o tragickém osudu cikánky ze španělské Sevilly bude následujících 30 minut. Vítejte při poslechu půlhodiny otázek a odpovědí. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla jedna z nejlepších operních a koncertních pěvkyní světa Dagmar Pecková. Vítejte v BBC, hezký dobrý den. Dobrý den. Začněme jedním vaším citátem: "V životě je to jako v Mahlerově hudbě, za vteřinou štěstí přichází třičtvrtě hodiny depresí, ale tak to prostě je a musíme se s tím smířit." Kdy jste zjistila, že příměr života k Mahlerově hudbě je na místě? Já třeba, já nevím, třeba to každý cítí jinak, eventuálně možná, že je to jen můj pocit, i když třeba, dejme tomu, momentálně v mém životě se až tolik Mahler neobjevuje, ale je fakt, že v době, kdy jsem s Mahlerem začala a když jsem ho začala poznávat, ještě daleko dřív, než jsem začala točit jeho desky s písněmi, tak mám pocit, že tam byla spousta paralel a asi zřejmě proto jsem k nim tak strašně přilnula, protože mám pocit, že ta hudba je ze života. Říkáte, že Mahler se v současnosti ve vašem životě neobjevuje. Kdo se v něm objevuje, když ne Mahler? Víte, že o tomto jsem ještě nepřemýšlela, já nevím, tak jsou skladatelé, kteří psali, dejme tomu, i šťastně, já nevím, jsou ódy na radost, ódy na štěstí, tak asi takto bych to nějak přirovnala, ale já bych to strašně nerada chtěla zakřiknout. Celý váš život, předpokládám, není o vteřině štěstí, po které přichází třičtvrtě hodina depresí? Já mám jen obavy, že když to budou dva roky štěstí, tak jak dlouho pak bude ta deprese trvat. Myslíte, že něco takového může přijít? To doufám, že ne, proboha. Kdy jste zažila okamžik, zažila-li jste jej, na který bychom mohli použít parafrázi vašeho výroku, že po vteřině deprese přichází třičtvrtě hodina štěstí, je to nyní? Ne, to určitě ... Ještě jednou. Po vteřině deprese přichází třičtvrtě hodina štěstí, parafráze Mahlera. Aha, no, dalo by se to otočit i takto, ale já si myslím, že člověk nemůže říct, že zažije chvilku štěstí a chvilku depresí, ono to spíš bylo tak přirovnání k té muzice. Já si myslím, že ten život tak nějak i v tom nejvyšším štěstí se nějak může, já nevím, stát něco, že je na chvíli nemocné dítě, nebo na chvilku onemocníte vy a musíte odříct představení, ono toho je strašně moc, čili, že vy jste na určité úrovni nějakého pocitu a ten se může okamžitě zbořit, že jo. Takže to jde spíš o to, ale to přirovnání bylo spíš k těm symfoniím, že u toho Mahlera nebo u těch písní, že tam když zažijete šťastný akord, tak se to potom všechno rozboří celá ta stavba toho štěstí a najednou přijde ta strašná deprese .... Ve kterých okamžicích přirovnání života k hudbě pokulhává? Hudba se životem nebo život za hudbou? Možná obojí. Asi se to nedá všechno takto nějakým vzorcem vyjádřit, já si myslím, že ne vždycky se to dá v té hudbě tak napsat, aby to bylo srozumitelné a ne každý to samozřejmě takto chápe, každý může tu muziku vnímat jiným způsobem, záleží na jeho momentálním stavu duše atd., takže má to strašnou spoustu souvislostí, ale kdo určitý takt nebo určitý akord v té muzice vyloží, už záleží čistě na něm. Téměř celý váš život je hudba, je něco, co vám v hudbě schází? Ne. A v životě? Teď momentálně musím říct, že také ne, já si myslím, že teď je to tak hezky vyrovnané, takže bych si opravdu nerada stěžovala, není na co, ale co se týče té hudby, tak já si myslím, že tam si každý, opravdu každý přijde na své. Dagmar Pecková se narodila 4. dubna 1961 v Chrudimi, ve městě s Muzeem loutkářství, ve městě s nádherným náměstím, ve městě s několika zajímavými kostely, například s kostelem Nanebevzetí Panny Marie či kostelem svaté Kateřiny. Jak by Chrudim, své rodné město, charakterizovala Dagmar Pecková? Tak já jsem se narodila, nebo narodila jsem se v Chrudimi, ale žila jsem asi 4 kilometry ve vzdálené malé vesničce od Chrudimi a do Chrudimi jsem pak začala od svých 11 let chodit do školy a od svých 15 let rok na gymnázium, je fakt, že od začátku na mě to město působilo strašně příjemně svým historickým jádrem. Já vím, že tam se to potom architektonicky nepovedlo v těch 70. letech, kdy se právě ten kostel svaté Kateřiny obestavěl tím sídlištěm a myslím si, že to je taková mezinárodní rarita dodneška, ale když jsem si pak uvědomila, když jsem se rozhlídla po Čechách a hlavně dneska když svého německého manžela vozím po českých městech, tak ten přijede, otevře ústa a už je nezavře údivem, protože máme obrovské, nádherné poklady, krásnou zemi a byla by to škoda, kdybychom si ji nějak zničili, je to tady opravdu nádherné. Jak často zajíždíte do Chrudimi, kdy jste naposledy vzala manžela do Chrudimi? Moje sestra tam bydlí asi rok, já nevím, možná půl roku, já si to nepamatuji. V rozhovoru pro Lidové noviny jste v roce 1999 prozradila, že vás k muzice přivedla matka a dodala jste adjektivum "urputná". V čem byla maminka urputná? Tak to jsem tak trošku zdědila po ní, já si myslím, že moje matka, když si něco vzala do hlavy, tak to, co si vzala do hlavy, téměř pokaždé uskutečnila, akorát potom, když já jsem přišla do puberty a potom dál, tak veškeré ty její urputnosti byly nanic, protože já jsem právě, jak jsem to po ní zdědila, urputně zase dělala, co jsem chtěla, takže, ale je fakt, že u té muziky mě držela. Ona sama strašně hezky zpívala a na mě to hezky působilo, protože my jsme doma právě třeba u mytí nádobí, ještě se sestrou, zpívaly trojhlasně lidové písničky a v tomto mě vychovávala a já jsem to tam měla ráda, protože my jsem vyrůstaly v takové strašně krásné pohodě, co se týče té muziky. Měla hrozně ráda operu a hrozně ráda zpívala operní árie, u nás byla taková hudební tradice, měly jsme hudební pátky a tam jsme každý ten pátek chodily a kdykoliv přišel pan Žídek nebo jiní zpěváci, pan Haken a všichni tito populární slavní lidi, tenkrát, tak moje matka, ať se dělo cokoliv doma, ve škole nebo cokoliv, tak jsme si vždycky vzaly ty sváteční šaty a šly jsme tam, protože pro ní to byl vrchol všeho, odměna za její práci atd., takže v tomto se mě snažila nějakým způsobem vést a já si myslím, že se jí to povedlo. Znamená to, že mamince se vaším prostřednictvím vyplnil její vlastní sen, už ona chtěla být profesionální zpěvačkou, ale nepovedlo se to? Určitě, ale vzhledem k tomu, že ty poválečné, ta 50. léta a ještě navíc v takové vesnici jako jsou Medlešice, se to ne hned každému může povést, tak já si myslím, že alespoň proto se tam zrcadlily ty její sny. Čím byla maminka? Moje matka čím byla? Ona ve finále byla, pracovala v kanceláři zemědělských závodů, výkupních, mám dojem. Vůbec neměla šanci studovat konzervatoř a prohlubovat svojí hudební ... Ne, to bylo čistě jen všechno laické, ale zase si dokážu uvědomit, já si myslím, že můj hlas se jí hrozně podobá a že to bylo vždycky velice čisté, hezké zpívání. Ze začátku se ovšem hudba a Dagmar Pecková moc rády neměly. Brala jste hodiny piána a paní učitelka si s vámi užila mnohé. Jak často jste domů nosila poznámky, že jste, a teď vás cituji doslova: "Líná a necvičíte"? Ono to je totiž něco jiného mít rád hudbu a zpívat písničky a chodit na večery s operními áriemi a něco jiného si právě za jakýkoliv hudební nástroj sednout a opravdu najít nejen čas, ale hlavně ty nervy k tomu a cvičit, cvičit, cvičit, cvičit, což jako zpěvák dělat nemusíte, protože ... Vy necvičíte, necvičíte, necvičíte? Ne, akorát když se potřebuji něco naučit jako, že studuji novou roli nebo studuji nový koncert, studuji nové oratorium, tak si prostě s korepetitorem na dvě, na tři hodinky denně sedneme a já zpívám, ale neříkám, že zpívám celé tři hodinky naplno. Čili, že bych si sedla za piano a cvičila, já si myslím, že to už mám za sebou a ten hlas má určitou úroveň, ten hlas je posazený, pardon, a ... (rána do mikrofonu) Mikrofon málem také. Ten hlas už je posazený a tím pádem já si nemyslím, že musím denně vyzpěvovat denně doma hodiny, že si to radši ušetřím na jeviště lidem. Jak dlouho jste musela cvičit, cvičit a cvičit na piáno, než vás přeřadili na zpěv? No, kdybych bývala musela, já jsem vždycky, to si pamatuji, že mě tenkrát ještě můj otec honil bičem kolem stolu, abych si za to piáno sedla a já jsem si tedy sedla a ve finále jsem stejně utekla, mně to někdy připadá jako ty scénky z filmu "Vrchní, prchni", kdy on cvičil na housle a hrála za něj gramofonová deska, to byl velký průšvih, když se najednou za těmi dveřmi ozval celý orchestr, tak takto nějak podobně to vypadalo u nás doma, ale mě nepřeřadili na ten zpěv, ten zpěv se potom k tomu v deseti letech přidal, já jsem dál ... A ubylo piána? Ne, já jsem se dál musela tvářit, že cvičím, cvičím a dál jsem nosila domů poznámky, že jsem líná a je teda fakt, že ta paní učitelka na klavír byla hrozně stará a když jsem já jako slavná hvězda přijela do Chrudimi na Chrudimský hudební pátek zpívat koncert, tak tato stará paní učitelka ke mně tenkrát přišla a říkala: "Vidíš, toto ti jde, ale to piáno, holka, to by nebylo nic." Kdy jste naposledy seděla za piánem? Já si tam občas i teď sednu, já jsem si dokonce v Německu pořídila křídlo, ale je fakt, že ... A nutíte hrát na křídlo svého syna a honíte jej s bičem? Zatím ne, ne, nebudu ho asi nutit, ale pokusím se, aby to dělal tak nějak snad i s láskou, ale já jsem si to piáno koupila proto, že když si domů pozvu korepetitora, aby měl na co hrát. Urputná maminka Dagmar Pecková. Poté přišla studia na pražské konzervatoři. Když česká média píší o vašich studiích na konzervatoři, dodávají, a nyní cituji doslova: "V té době byla pověstná divokými mejdany ve svém pražském studentském bytě". Není to mýtus, je to pravda? To jsem na sebe prozradila já, a to si pamatuji, to žila ještě moje maminka a právě proto, že žila v Medlešicích u Chrudimi, tak si to tam všichni přečetli a ona se chudinka, tak strašně za to styděla, že já jsem schopná toto vykládat novinám, ale zase na druhou stranu ony ty operní pěvkyně mají takový mýtus v sobě, že v podstatě nic nesmí, pořád jen spí a šetří si hlasivky a v podstatě nic jiného celé dětství a celá mladá léta nedělaly, než že chodily poctivě do piána a poctivě zkoušely, cvičily a učily se. Já jsem si uvědomila, že to v podstatě všechno nebylo nutné, tak jsem jen na sebe prozradila, že já jsem nebyla taková, která chodila poctivě, jak se říká, cvičit do houslí, na mě neustále chodily stížnosti mé matce, ta mně měla jedině za zlé, že jsem to pak řekla veřejně. Pochopil jsem správně, že opera musela dostat Peckovou, aby padly veškeré mýty o operních pěvkyních? Tak doufám, že v tom stádiu odpadly. Po studiích na pražské konzervatoři jste začínala v Plzni a v Karlíně v operetě a v muzikále. Národní divadlo vás odmítlo a dirigent Zdeněk Košler prohlásil, že Pecková příliš talentu nepobrala. Byl to vzdor, proč jste se rozhodla odejít do Německa, kde jste pak zahájila kariéru operní pěvkyně? No, vzdor, mně tenkrát moc do vzdoru nebylo, mně se zbořil můj sen, já jsem neviděla operetu jako východisko. Já jsem tu operetu dělala proto, že jsme měli na operetu strašně hodného kantora, to byl pan profesor Karpíšek, sólista Národního divadla, a ten mi v podstatě tak nějak přivedl, mě spíš na té operetě bavilo víc to divadlo, to divadelnictví a vytváření postav než ta muzika, ta mi přišla vždycky taková trošičku stupidní a já jsem se viděla v tom, že si svoje jevištní křesty odbudu tam a furt jsem šilhala, kdy už se objeví ty nabídky. Je fakt, že když jsem dostala košem od Národního divadla, tak já nevím, ony ty tamtamy fungují rychleji než cokoliv jiného a ono to pak bylo, že oni Ostrava nic, Budějovice také nic, Plzeň to už vůbec ne a najednou já jsem stála před rozhodnutím, tak buď budeš do konce života zpívat subretní role v operetách, My Fair Lady ještě byla proti tomu role, nebo se rozhodnu odejít. Já jsem se rozhodla pro tu druhou možnost, my jsme s mým bývalým kolegou z konzervatoře, Vojtěchem Nalezencem, tak ten tenkrát v tom operním studiu v Drážďanech byl, on mi to poradil, já jsem tam jela dělat konkurz a víceméně ten konkurz jsem vyhrála. Tam ten šéf operního studia, když já jsem ještě nebyla odejitá z jeviště a on v podstatě stál na tom jevišti a už mi dával nabídky a v podstatě mě okamžitě angažoval a než se vyřídily veškeré nacionality a veškeré ty papíry, aby mě ministerstvo kultury odtud pustilo, tak uběhly čtyři měsíce, takže já jsem se tam dostala až v listopadu, ale je fakt, že tak to začalo. Předem se omlouvám za následují hodně intimní otázku. Když jste v Lidových novinách v roce 1999 hovořila o své mamince, řekla jste doslova: "Zemřela mladá v 62 letech, když jsem byla v pátém měsíci s Tedýskem." Což bylo, nemýlím-li se, v roce 1996 ... 1996. "... na rakovinu střev a žaludku. Když sedím na zahradě a dívám se, jak si syn hraje, v duchu s ní vedu rozhovor." O čem si s maminkou v duchu povídáte? Tak já si myslím, že ženská, která má dítě, jako já jsem, je pravda, že už to první dítě nebylo v nejmladším věku u mě, takže já si myslím, že tím pádem vyvstane strašná spousta otázek, něco na tom dítěti vidíte a chcete se zeptat, proč to dítě to dělá, dělávala jsem to také eventuálně, nebo jak jsem já vypadala v této době, má toto Tedýsek ode mě? Samozřejmě s tím druhým dítětem nastávají ty samé otázky. Je fakt, že pak se nemáte koho zeptat, pak intimního partnera nemáte, neexistuje to a nemůže vám to nikdo jiný nahradit. Jedna z nejlepších operních pěvkyní světa Dagmar Pecková je hostem Interview BBC. Když jste v polovině 80. let odešla z Čech do Německa, konkrétně do Drážďan, kde jste nastoupila na studia opery, bylo to šťastnější období vašeho života, protože opera, kterou jste chtěla dělat, byla na dosah, nebo naopak přišly deprese, protože jste byla v cizí zemi a začínat v ní je těžké? A ještě navíc, já jsem byla v Drážďanech a neuměla jsem ani slovo německy. To jsem předpokládal, že alespoň trochu jste uměla. Ne. Tak, jak jste dělala konkurz. Dělala jste konkurz? Tam jsem přeci zpívala, na konkurzu jsem zpívala a tam jde o to, jestli má člověk hlas, nebo nemá hlas. Ale přeci jste tam musela vyslechnout nějaké pokyny, předpokládám, že byly v němčině. On tam právě byl ten Vojtěch, který mi to všechno tlumočil. Ne, oni mi zaplatili kurz a naivně si mysleli, že já tam budu chodit. Já jsem samozřejmě jako sporadicky objevovala, já jsem se německy naučila výborně, teď už komunikuji, já mám i muže Němce a v podstatě jedno dítě je poloněmka, ale já jsem se německy naučila kontaktovat čistě a zásadně rozmluvou s lidmi. Mě tak strašně nebavilo chodit se někam učit německy, a to samé mám teď s angličtinou, já bych potřebovala, aby se mnou někdo soustavně mluvil a tak ... Já když jsem byla v Americe, tam jsem byla 14 dní v Pittsburghu na nějakých koncertech a já jsem odjížděla a v podstatě jsem skoro plynule uměla anglicky a asi za měsíc na to, v Čechách nebo v Německu, teď jsem všechno zapomněla, já strašně rychle učím sluchem atd., takže já, to je jasné, ale já jsem se tu němčinu naučila celkem dobře, ale je fakt, že ze začátku jsem z toho měla takové, protože mně nedali byt ze začátku, ten přišel asi půl roku, třičtvrtě roku po tom a já jsem bydlela na hotelu a je fakt, že ti Němci, zvláště Sasíci, ze začátku mi dávali těžce zadýchat a dávali mi tam těžkou školu a já jsem v podstatě obden seděla na sbalených kufrech v tom hotelu a říkala jsem si: "Tak, děvče, jedeš." Ale je fakt, že když jsem si uvědomila, co mě čeká v Čechách a jestli vůbec by to byl Karlín, tak jsem zase ty kufry rozpakovala a říkala jsem si: "Musíš něco vydržet." Je fakt, že člověk se naučí pak tím životem jít tvrdě, že ho nic neporazí, takže ... Vydržela jste to dva roky. Pak jste se stala sólistkou Semperovy opery v Drážďanech. Následovala kariéra operní a koncertní pěvkyně s mnoha úspěchy především v německy mluvících zemí. Bylo pro vás zadostiučinění, že jste to natrhla pražskému Národnímu divadlu? No, že bych to brala takto to ne, protože ona ta cesta nebyla zas až tak jednoduchá, abych mohla říct: "Tak, teď jsem vám natrhla." Je fakt, že mě hrozně zklamalo to, že bych eventuálně nemohla dělat operu, nemohla dělat divadlo, nemohla dělat tu muziku, po které jsem toužila, to mě hrozně moc mrzelo a bylo to dobré ... Ale zase na druhou stranu, já neříkám, že ten Košler neměl až tak úplně nepravdu, já si myslím, že tím svým vyjádřením ve mně sice něco úplně umřelo, ale něco se ve mně nastartovalo a já jsem potom začala chodit k sólistce Národního divadla paní Antonii Denygrové, musím říct, že ona mi zaprvé řekla: "Nejsi žádný soprán, jsi mezzosoprán, nejsi mezzosoprán natolik, abys mohla zpívat Dvořákovu Ježibabu, možná někdy za dvacet let, ale teď se budeme soustředit na to, abys mohla zpívat Cherubíny ... a všechny tyto role." A je fakt, že v Národním divadle tak často nedávají tyto opery. A Antonie Denygrová byla, nemýlím-li se, vaší soukromou pedagožkou, kdy to bylo, že zjistila, že nejste soprán ale mezzosoprán? To bylo v roce 85 a vzápětí nato, pár měsíců nato, jsem se dostala do té Semperovy opery, do prvního studia, takže tam byl zásadní krok v té kariéře, že jsem potkala tohohle člověka, který mi zásadně změnil svým způsobem život tím, že mě naučil zpívat, naučil mě zpívat tento repertoár a myslím si, že to byla pro mě veliká výhra, protože ačkoliv my jsme tam měli kantory, já jsem se sešla za svojí kariéru se strašnou spoustou různých pedagogů, různých korepetitorů a všeho možného, ale je fakt, že já se neustále k nim vracím a neustále v podstatě zůstává ve mně, v mé hlavě a v mých hlasivkách zakódované to, co mi dala, protože si myslím, že mi nejen technicky, ale i po výrazové stránce dala hrozně moc. Vy jste již prozradila, že byste se dokázala najít i v několika sopránových rolích, ale vzhledem k tomu, že si nechcete zničit hlas a pověst, zásadně se vyhýbáte věcem, které nejsou pro vás. Je obtížné odolat tlaku agentů, kteří vás bezesporu do takových rolí tlačili, ať už kvůli svým nebo jiným penězům? Ono to nejen odolat nátlaku agentů, ale také ono odolat nátlaku vlastního ega je strašně složité. Něco takového máte? Ano, jo, já si myslím, že to má každý, který tvoří má ego, že "tohle bych strašně chtěla, po tom bych toužila", ale zase na druhou stranu vah toho, co mám a co můžu a co bych mohla eventuálně a co už bych nemohla a vzhledem k tomu, že v tom světě žiji a vím, že se třeba úžasná sopranistka oddělala během tří let jen proto, že zpívala to, na co neměla, tak to bylo pro mě v několika případech tak strašné varování, že jsem vždycky se postavila na zadní a řekla jsem: "Tak tyto role ne." Je fakt, že jsem už teď ve své kariéře zpívala, třeba před deseti lety jsem měla premiéru opery Sláva a pád města Mahagony od Kurta Weilla a Bertolta Brechta a tam jsem zpívala ne tu vdovu, což je altrole, ale já jsem zpívala tu Jenny, což je v podstatě sopránová role, ale zase to není zas tak vysoká sopránová role a nějaká dramatická, abych to nezvládla, to je takový ten meziobor. S tím se často setkávám třeba, když jsem zpívala Ariadnu auf Naxos, Komponistu atd., čili on tento, nebo do toho patří ještě Judit, takže to jsou ty mezi obory, kterými já se občas tak propletu atd., atd. A vrátíte k původnímu. A vrátíme se ke svému oboru, hlavně ke svým písním, protože ty písně, písňový repertoár, který já teď hodně pěstuji s Irwinem Gagem ve svých recitálech nebo i orchestrální písně, to jsou v podstatě takové ty balzámy, to je pro mě víceméně cvičení. Vy jste pro firmu Supraphon natočila šest sólových alb, objevujete se na koncertních pódiích světových metropolí, jakými jsou Londýn, Vídeň, Oslo, Madrid, Frankfurt, Tel Aviv, Mnichov, Liverpool, Curych, Praha, Cleveland, New York. Vyžaduje tak rozmanité publikum v různých částech světa i rozmanitý přístup nebo publikum je všude stejné? Asi není, kolikrát jsem zkonstatovala, že třeba eventuálně, to se mi stalo jednou v Madridu, dělali jsme takovou šňůru s panem dirigentem Bělohlávkem a s jeho orchestrem, a to jsem právě zkonstatovala, že ne všude je stejné publikum. První koncert byl v Orviedu, druhý koncert byl v Bilbao a třetí koncert byl v Madridu. A dejme tomu Orviedo, menší město, dejme tomu, že tam bylo velice pozorné publikum, ale dejme tomu Bilbao, město s obrovskou tradicí, s obrovskou kulturou, tam byly strašné ovace, strašný úspěch a den nato jsme byli v Madridu, zpívali jsme to samé, dělali jsme to samé, bylo všechno úžasné a tam jsem viděla, jak to madridské publikum sice zatleskalo, ale aby se se mnou vypravilo do těch vnitřních pocitů toho Mahlera a těch jeho zákoutí, tak možná to až nebylo natolik oslovené, protože jsem se pak dozvěděla, že Mahler se ve Španělsku velice málo dělá a velice málo zpívá, ale je zajímavé, že daleko menší město Bilbao o tom Mahlerovi vědělo daleko více než Madrid. Nebo dejme tomu Pittsburgh, kde jsem dělala Písně o mrtvých dětech, tak publikum mi připravilo standing ovation, ti tleskali, ti mě nechtěli pustit z toho koncertního pódia, ti ... Byl to váš nejdelší potlesk? Ano, byl to můj nejdelší potlesk. Na to jsem se chtěl zeptat, který nejdelší potlesk, kde a jak dlouho trval? Já nevím, já jsem se šla asi šestkrát klanět a možná, že si mysleli, že jim něco přidám, jenže já si zase říkám,že po Písních o mrtvých dětech se to ani nedá, to se v tichosti, podle mého názoru, musí odejít z jeviště nebo z koncertního pódia a ti lidé v tichosti si musí uvědomit, co se v těch písních všechno děje. Nicméně připravili mi obrovské ovace, postavili se, aplaudovali, přijali mě nádherným způsobem a den nato se v kritice objevilo, jaké strašné zklamání jsem publiku připravila, protože jsem neměla při písních o dětech dostatečný výraz, tak jsem si v tu chvíli říkala: "Ano, publikum mě odměnilo takto, ale ten kritik, který tam byl, zřejmě prakticky ode mě očekával, že při těch dramatických písních tam začnu nějakým způsobem povrchně se tvářit nebo povrchně gestikulovat, a to zřejmě po něj bude výraz." Ale já nejsem schopná nějakým způsobem, tímto způsobem dělat výraz, protože já si myslím, že výraz přichází zevnitř z duše, a ne nějakými gesty a já si myslím, že bohužel na to jsou hodně v Americe zvyklí. Poslední citát a poslední otázka. "Asi nejvíce z duše mi mluví Carmen," řekla jste také v jednom z rozhovorů, a to v deníku Právo v roce 2000. Carmen v podání Dagmar Peckové se hraje v pražském Národním divadle od března 1999. Proč vám mluví z duše Carmen? Protože je to žena, která koketuje a pak skončí tragicky? Já si nemyslím, že ta Carmen koketuje až zas tak zásadně vědomě, ona tak žije, ona žije, tak jak ona chce a ona to třeba vůbec nebere jako koketérii. Jednou chce toto a pak si najednou uvědomí, že daleko lepší by bylo takhle, ale myslím si, že naprosto nevědomky, nemyslím si, že to je nějakým způsobem vychytralost od ní. A pak si na konci, když už je úplně zničená tím Josém, ale eventuálně i tím jak se k ní chová Eskamilio, tak raději volí smrt, než aby se přizpůsobila nějaké šablonce lidského chování, takže možná v tom, asi v tom, že já spoustu věcí dělám nevědomky a velice pudově. Říká Dagmar Pecková, děkuji za vašich 30 minut věnovaných BBC. Na shledanou. Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC. | |||||||||||||||
| | |
| ||
 Ptejte se našich hostů | ||
| |
| Předcházející rozhovory: | |
| |
 | Karel Čermák |
| Milan Kubek |
| Cyril Svoboda |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:12 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
