Katya Adlerová zpravodajka BBC v Izraeli

	Izraelci chtějí žít v normálním státě, který se neliší se od ostatních

Stánkaři se navzájem překřikují:

"Moje granátová jablka jsou sladší! Já mám levnější klementinky! Chutnější chalu nenajdete v celém Jeruzalémě!"

V místních kavárničkách je plno, lidé kouří a popíjejí kávu. Tak už to tady v pátek prostě chodí.

Vzhledem k tomu, o čem poslední dobou píší izraelské i zahraniční deníky, by ale člověk očekával, že lidé se budou zajímat spíše o politiku než o nákupy, že se na ulicích bude živě diskutovat, hlavně o nedávném odchodu premiéra Ariela Šarona z Likudu a o novém muži v čele Strany práce, Amiru Perecovi.

Spravedlnost, nikoli bezpečnost

V Izraeli zpravidla vítězí ve volbách předseda strany, která Izraelcům podle jejich mínění dá největší pocit bezpečí.

Amir Perec ale říká, že je nejvyšší čas, aby voliči hlasovali pro sociální spravedlnost, nikoli bezpečnost.

	Třetinu státního rozpočtu Izraele tvoří výdaje na obranu

Nepřekvapuje, že slibuje sociální revoluci, je to koneckonců odborový předák, ale zvláštní je, že Izraelci mu zřejmě naslouchají.

Násilností mezi Izraelci a Palestinci sice za poslední dvě léta ubylo, ale mezi lidmi přesto převládá názor, že nebezpečí číhá za každým rohem.

Izraelci se, ať už oprávněně nebo ne, cítí vydáni napospas nepřátelům a poukazují na to, že je země obklopena potenciálně výbojnými arabskými státy.

Když se vydáte do nákupního centra, kina, restaurace nebo na trh, musíte počítat s tím, že vám ochranka prohlédne tašky.

"Můj čtyřletý syn a šestiletá dcerka jim vždycky oznámí: 'My jsme čistí, žádné zbraně nemáme!' - a já nevím, jestli se mám smát, nebo plakat," svěřuje se můj kolega Alon.

Děti prý také při odchodu z domova vyžadují, aby jim rodiče prohledali kapsy.

Chudých přibývá

Teď se ale zdá, že Amir Perec uhodil na správnou strunu. Izraelci totiž chtějí žít v normálním státě, který se příliš neliší od těch ostatních.

V zemi, kde politikové debatují hlavně o zdravotnictví, školství a dopravě a nikoli o bezpečnosti a terorismu.

Pod hranicí bídy žije asi čtvrtina Izraelců a třetina izraelských dětí

Palestinci většinou třou bídu s nouzí, jejich ekonomika je na dně, ale o izraelských chudých se mluví jen zřídka. Ve srovnání s chudými Palestinci jsou na tom sice líp, zato jich přibývá. Bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Pod hranicí bídy žije asi čtvrtina Izraelců a třetina izraelských dětí. Někteří tráví páteční dopoledne na nákupech a tisíce dalších u vývařoven pro chudé, kde dostávají jídlo na šábes. Mnohé rodiny tvrdí, že s minimální mzdou prostě nevyjdou.

Avi, otec čtyř dětí, si přišel pro jídlo do jedné jeruzalémské charitativní organizace. "Všechny peníze dám za nájem," říká, "na jídlo, šaty a léky pro nemocnou ženu moc nezbude."

Avimu, ani mnoha dalším Izraelcům se nelíbí, že třetinu státního rozpočtu tvoří výdaje na obranu a že na zlepšení sociální situace chudých moc peněz nezbude.

Amir Perec - sociální generál

Amir Perec tvrdí, že nechce vést válku proti sousedům Izraele, ale proti chudobě. Označuje se ne za armádního, ale za sociálního generála.

	Pro Izraelce je Amir Perec člověk z lidu

Je to pravda, žádnou oslnivou vojenskou kariéru za sebou nemá a chybí mu i zkušenosti z oblasti zahraniční politiky.

Jeho příznivcům to ale nevadí, mnozí pracující ho považují za svého hrdinu.

Lidé v ulicích Perecova domovského města Sderot, kde žijí hlavně přistěhovalci z Ruska a severní Afriky, se netají nadšením.

"Je to člověk z lidu, je jedním z nás," říká třicátník Šaj Ben. "Je mu jedno, jestli je někdo bohatý nebo chudý, černoch nebo běloch."

A právě to je důležité, protože v izraelské společnosti jsou často zřetelné rozdíly mezi příslušníky různých etnických skupin.

Stranu práce po desítky let řídila bohatá elita, potomci přistěhovalců z Evropy, a proto o ni mnoho chudých Izraelců jiného než evropského původu ztratilo zájem.

Amir Perec slibuje, že příslušníci etnických i náboženských menšin u něj najdou zastání. Není tedy divu, že někteří o něm mluví jako o "zázračném Maročanovi."

Je ale otázkou, zda mu tak budou říkat i po volbách. Veřejnost je sice Perecem nadšena, ale jak dlouho potrvá takové nadšení v zemi, kde každý stín skrývá nebezpečí?