|
Do odchodu Izraelců z pásma Gazy zbývají dva měsíce | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Izrael se má za dva měsíce stáhnout z pásma Gazy, které skoro čtyřicet let okupoval. Proti plánu Ariela Šarona na odsun protestují tisíce Izraelců z bedlivě střežených osad v Gaze, které bývají častým terčem útoků palestinských ozbrojenců. Tito osadníci, kteří odmítají odejít, možná budou muset být odsunuti násilím s nasazením armády. Až se odtud oni i vojáci, kteří je chrání, stáhnou, připadne území Palestincům. Izrael si ale ponechá kontrolu nad hranicemi, pobřežím a vzdušným prostorem Gazy. Chtěl jsem zjistit, jaké pocity vyvolává plánovaná evakuace v Izraelcích a jejich palestinských sousedech, a tak jsem navštívil skupinu osad Guš Katif v jižní Gaze. Konec jedné éry V ruinách hotelu Palm Beach přímo cítíte, že končí jedna éra, že tohle jsou poslední dny pokusu Izraele o osídlení pásma Gazy vlastními lidmi. Do jemného písku na pláži před hotelem stále narážejí mořské vlny. Ale v uplynulých pěti letech, kdy Palestinci po vyhlášení intifády povstali proti Izraeli, se Gaza změnila v nebezpečnou oblast zmítanou násilnostmi. Lidé už sem na dovolenou nejezdí. Personál i vedení ponechalo přímořský komplex Palm Beach na pospas osudu. Z recepce a jídelny zmizel nábytek a vybavení. Po podlahách pokrytých skleněnými střepy se prohání vítr od moře. Podobně skončí všechno, co tu Izrael vybudoval - pokud se podle plánu v srpnu stáhne. Boj do posledního dechu V chátrajícím hotelu squatuje několik mladých osadníků. Elazaar Elchiam si to tu užívá. Zdarma obývá jeden z apartmánů s výhledem na moře.
Příbojové vlny Středozemního moře má pod nosem a jeho vášní je surfing. Elazaar vyrostl v jedné z nedalekých osad, kde do červených střech přízemních baráčků obklopených travnatými dvorky praží letní slunce. Elazaar se bojí jen pomyslet na to, že tohle by mohlo být jeho poslední léto na pláži v Gaze. Osadníci jsou plánem na odsun zděšeni. Tvrdí, že proti němu budou bojovat do posledního dechu. V těchto týdnech zabírají další a další apartmány v hotelu Palm Beach lidé, kteří si říkají "posily". Jsou to nejtvrdší oponenti plánu na odsun, kteří přišli z Izraele nebo Západního břehu, aby byli v Guš Katif k dispozici, kdyby došlo ke střetu s armádou. Osadníci prohlašují, že Izrael dělá chybu, že chce darovat vítězství palestinským ozbrojencům, kteří už dlouho na Guš Katif útočí. Izrael má hrůzu z toho, že by se domky osadníků měly stát kořistí skupin, jako je Hamas. Aby se tomu zabránilo, vojáci možná několik dnů před odchodem Izraelců všechno srovnají se zemí. Země zaslíbená Židům Debbie Rosenová, která v Guš Katif vychovala šest dětí, říká, že se nemůže smířit s tím, že by jejich dům měl být zničen. Současně ale nesnese pomyšlení, že jejich dům zaberou lidé, kteří jsou pro ni teroristy a vrahy jejích přátel, a budou oslavovat odchod Izraelců. Od roku 1967, kdy Gazu v šestidenní válce obsadila izraelská armáda, je pásmo okupovaným územím. Když tam Izrael začal stěhovat civilní osadníky, porušil tím Ženevské úmluvy, obsahující mezinárodně závazná pravidla pro vedení válek. Osadníci jako Debbie Rosenová tomu nepřikládají žádný význam. Ona sama si nikdy nepřipouštěla, že by jejich dům stál na okupovaném území. Gaza je pro ni částí země, kterou Bůh zaslíbil Židům. Okupace se vším všudy Pro osadníky v Guš Katif okupace možná nic neznamená, ale kousek odtud, v palestinském městečku Chán Júnis, znamená všechno.
Pro palestinské rodiny okupace už desítky let znamená omezování pohybu a odříkání a ponižování v mnoha oblastech života. Na strážních věžích podél západního okraje Chán Júnis, které jsou součástí bezpečnostních opatření na ochranu osadníků, hlídkují izraelští vojáci. V oblasti došlo k mnoha srážkám mezi armádou a palestinskými ozbrojenci. Ti často odpalují rakety a podnikají útoky na židovské osady, které považují za symbol izraelské přítomnosti. Před vedrem a špínou v ulicích Chán Júnis se kdysi unikalo na pláž. Vojáci ale silnici vedoucí k moři zatarasili, aby ozbrojenci nemohli pronikat do zóny s osadníky. Chán Júnis tak o svou pláž přišel. Nikdo ovšem nepřišel o víc než Mohammad Šáth, Palestinec ve středních letech a hlava rodinného klanu. Kdysi na pláži provozoval jednu z nejlepších palestinských kaváren. Jmenovala se El Andalous. Kvůli restrikcím izraelské armády se k ní ale už mnoho let nemůže dostat. Když se o to pokusil naposledy, vojáci začali pro výstrahu střílet do vzduchu. Já jsem ale cizinec a dostat se na pláž pro mě bylo hračkou. Hledal jsem Mohammadovu kavárnu a taky jsem ji našel - úplně zchátralou. Na terase, kde si Mohammadovi zákazníci kdysi pochutnávali na čerstvých rybách, popíjeli kávu, kouřili a kochali se pohledem na moře, dnes rezavějí zbytky plážových slunečníků, podlahu zavál písek. Zatímco se Mohammadova kavárna měnila v ruinu, on a jeho rodina se propadali do chudoby. Mohammad se ale zapřísahá, že když Izraelci odejdou, vezme si půjčku a El Andalous postaví znovu na nohy. Kdo za to může? Osadníci by řekli, že pan Šáth by si měl uvědomit, že za jeho trable můžou militanti, kteří rozpoutali intifádu.
Řekli by, že armáda Chán Júnis odřízla od moře, aby chránila životy osadníků před smrtelným nebezpečím, které představují palestinští ozbrojenci. A přece jsem narazil na někoho, kdo nesouhlasí. Jeden z mladých osadníků na pláži prohlásil, že má pro ozbrojence pochopení. Když Izraelci ve 40. letech bojovali za nezávislý stát, vysvětloval, také podnikali krvavé útoky na britské vládce. Mladík měl zjevně pocit, že Izraelci se na Palestincích dopustili bezpráví. "Vinni jsme my," řekl. "Oni chtějí mít svou zemi." |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||