Carolina Hawleyová zpravodajka BBC

V Bagdádu nepracují jen novináři, ale třeba i lidé z OSN

Nedlouho poté přišlo nařízení, abych zemi opustila.

O dva roky později jsem ale byla zpátky v téže kanceláři s žádostí o pobyt v novém Iráku.

Bagdádští byrokrati si stále říkají o úplatek, to se nezměnilo. Hlavní rozdíl je v tom, že každý příchozí se musí podrobit důkladné prohlídce - ozbrojené stráže jsou všude.

A jezírko zelených odpadních splašků před kanceláří také dřív nebývalo.

Loni jsem si jeden čas myslela, že budu možná z nového Iráku také vykázána - Američané nemají příliš v lásce reportéry BBC. Mně samotné jeden z nich řekl, že se mi stejně nikdy nic líbit nebude, i kdybych měla na růžích ustláno.

Saddám a výbuchy

Že v poválečném Iráku nemá na růžích ustláno leckdo, ví dnes každý. Saddámovské zlo nahradila nová muka.

Muži, který za Saddáma přišel o sedm členů své rozvětvené rodiny, od války zahynulo při výbuších bomb dalších 14 jeho příbuzných

Iráčané se sice mohou svobodně projevovat, ale ve strachu - i když jiného druhu - žijí pořád.

Nedávno jsem potkala 26letého studentského vůdce. Jmenuje se Bašár. Za Husajna mu několik příbuzných popravili. Nic jiného než pád režimu si nepřál.

"Ale těsně po válce," říká, "si američtí vojáci udělali ze studentské ubytovny vojenskou základnu. Pak se na univerzitě objevily výhrůžky smrtí od náboženských extremistů."

Ale zatím nejstrašnější zážitek pro něj byly bomby. Muž, který za Saddáma přišel o sedm členů své rozvětvené rodiny, mi vypráví, že od války zahynulo při výbuších bomb dalších 14 jeho příbuzných.

Zničený život

Za posledních pár měsíců jsem byla svědkem několika explozí automobilových náloží, včetně koordinovaného útoku na kostely v Bagdádu a výbuchu v šíitské svatyni.

Viděla jsem irácké lékaře svádějícího odvážný zápas o záchranu každého lidského života.

Jen za posledních šest měsíců kvůli bombám, ozbrojeným střetům a americkým náletům zemřely téměř 4 tisíce Iráčanů a více než 1500 dalších utrpělo zranění.

Statistiky se už ale nezmiňují o spoustě lidí, kterým válka a následné události doslova zničily život.

Je těžké zapomenout na tvář otce, jak běží omšelou nemocniční chodbou se synkem v náručí a zoufale se snaží najít někoho, kdo by byl jeho malému chlapci se zraněnou nohou schopen pomoci.

Americké polní nemocnice mají práce až nad hlavu - snaží se dát dohromady mladíky z poloviny světa, z nichž někteří zůstanou nadosmrti mrzáky.

Zabarikádování cizinci

Za poslední rok a půl vyrostly po celém Bagdádu obří úseky šedých betonových bariér - i v okolí kanceláře BBC. Cizinci se tak snaží sami sebe ochránit.

Co na tom, že starověký Babylon leží uprostřed vojenské základny?

Zvykla jsem si vstávat i usínat za zvuků střelby, ostřelování z minometů nebo za hluku vrtulníků kroužících nízko nad zemí. Taková je atmosféra každodenního života v Iráku.

Do restaurace jsem si naposledy vyšla loni v prosinci. O pár dnů později vylétla do povětří, v předvečer oslav Nového roku.

Veškerý pracovní i soukromý život se nyní odehrává na naší neprodyšně uzavřené ulici. Kdysi jsme vyjížděli i jinam. Teď stěží cestujeme po Bagdádu.

Týdny jsem nezašla do obchodu ze strachu, že mě unesou. Z Iráčanů se stávají rukojmí takřka každý den, většinou kvůli výkupnému. Ale - jak se říká- naděje umírá poslední.

Jeden den rakety zasáhly hotelový komplex, užívaný zahraničními novináři a dodavateli.

Jen o fous minuly nedaleký sportovní klub, kde se zrovna slavila svatba. Strachy jsem zalezla pod stůl, jak se třásla okna redakce.

Ministerstvo turistiky

Ale ani ne o hodinu později se do teplé bagdádské noci zase začala linout hudba. Svatební hosté byli venku na zahradě a tančili.

A věřte nebo ne, Irák má i ministerstvo turistiky. Nezáleží na tom, že jedno z nejznámějších míst v zemi - Babylon - se momentálně nachází uprostřed vojenské základny.

Nebo že za posledních šest měsíců bylo dobře přes sto cizinců uneseno.

Stovky úředníků mají plné ruce práce s přípravou nových projektů.

Jeden z nich sice uznal, že okolnosti nejsou pro turistiku právě ideální, ale připomněl, že situace se může zlepšit ze dne na den, protože v Iráku - jak říká - se nedá nic předvídat.

Jako - do jisté míry - nový obyvatel nového Iráku si přeji, abych s ním mohla tento optimismus sdílet.