Jennifer Glasseová zpravodajka BBC

I při cestě ve vojenské koloně musí být člověk obezřetný

"Skrčte se," doporučili nám.

Platilo to i pro střelce, protože stojící člověk je snadným cílem.

Brzy začalo být zřejmé, jsme na nepřátelském území. Zjistili jsme, že jiná skupina vojáků musela úsek dálnice uzavřít. Obávali se, že u silnice je nastražena pumová nálož, což je tady poměrně časté.

Odbočili jsme tedy na prašnou štěrkovou cestu rovnoběžnou s dálnicí, po níž jsme chtěli jet původně.

Čekání v ředitelně

Naším úkolem bylo doladit americký stavební projekt na Oblastní technické škole. Tamní ředitel požádal o výstavbu zdi kolem celého areálu.

Po dvou měsících jednání vybrali vojáci dodavatele, jednoho místního profesora, který slíbil, že zaměstná několik studentů.

Vojáci přijeli do školy, aby řediteli oznámili, že na stavbu zdi dostane zhruba dvě stě dolarů. Americký kapitán pověřený projektem mi řekl, že má s vedením školy dobré vztahy.

Zato studenti, vesměs mladíci ve věku vojáků, se prý k projektu stavějí dost chladně.

Ale když naše kolona přijela k bráně, ředitel, s nímž jsme se měli setkat, byl na odchodu. Řekl, že ho povolali do Bagdádu a že případné důležité vzkazy převezme jeho asistent.

Jenomže ten uvízl v dopravní zácpě, která vznikla kvůli uzavřené dálnici. Šli jsme na něj počkat do ředitelny.

'Jen sliby'

V koloně cestovalo celkem asi dvacet příslušníků americké námořní pěchoty. Spolu s desítkou vojáků jsme odešli do ředitelny, kde nás přivítali dva profesoři.

Svlékli jsme si neprůstřelné vesty, sundali helmy a usadili se. V těchto končinách jsou lidé pohostinní, ale nám nikdo nic nenabídl, ani kávu, ani čaj, ani vodu.

Iráčané nechtějí schůzky, ale konkrétní výsledky pomoci

Cítila jsem, že námi pohrdají; vojáci si toho, myslím, ani nevšimli.

Kapitán se začal bavit s profesory, zajímal se, kolik mají studentů a kdy začne školní rok.

Pedagogové zdvořile odpovídali a pak odvedli řeč tam, kam chtěli: ptali se, kdy dostanou nové učebnice a jak to bude s novou internetovou laboratoří a počítači.

Kapitán řekl, že ředitel chce nejdříve postavit zeď, a tak peníze půjdou na ni.

Uběhla asi hodina, asistent se nedostavil a vojáci už museli odjet.

Při odchodu mi profesoři řekli, že Američané jim dávají jedině sliby. Nechápali smysl všech těch schůzek, chtěli prostě vidět výsledky.

Kapitán venku poznamenal, že Iráčané obvykle na schůzku nepřijdou. Už si na to prý zvykl.

"Před několika týdny se na pravidelnou schůzi s Američany nedostavila dokonce celá jednadvacetičlenná městská rada. Při nejlepším přijde tak pět, šest radních," řekl kapitán a dodal:

"Chtějí-li mít Iráčané reprezentativní vládu, budou se muset naučit chodit na schůze, být aktivní."

Složitá Fallúdža

Během zpáteční cesty ukázal jeden voják na mešitu, kterou Američané obnovili ve vesnici u Fallúdži.

Stavějí tam i školu a čističku vody, aby prý Iráčané viděli, že Američané jsou jejich přátelé, a že chtějí, aby se místním žilo lépe.

Povstalci podle Američanů působí ve městě veliké škody

"Ve Fallúdži se odjakživa dívali na cizince skrz prsty a podezíravě," vysvětloval voják.

"Když jim dáme něco pěkného, nakonec po nás střílet přestanou," poznamenal.

Někdy se divím přesvědčení svých amerických krajanů, že peníze všechno spraví.

Jeden americký velitel podotkl, jak je smutné, že povstalci ve Fallúdži působí zbytku města takové škody. Už bylo stornováno šest milionů dolarů určených na projekty v rámci obnovy města.

"Jestli to někdo odnese, tak jedině obyvatelé Fallúdži," řekl velitel.

Ale obviňování povstalců z utrpení obyvatel k ukončení násilností nijak nepřispěje.

Zdá se, že radikálům nezáleží ani na penězích, ani na obnově, ani na tom, kdo trpí či zemře.

A Američané zase, jak to tak vypadá, ani moc nereagují na obavy místních lidí.

Prozatímní irácká vláda tvrdí, že vojenská operace ve Fallúdži už je takřka na spadnutí. Iráčtí vojáci prý budou bojovat po boku Američanů.

Nikdo si ale nemyslí, že znovu ovládnout Fallúdžu bude snadné.