Ondřej Štindl redaktor BBC

Kdysi v dávnověku se utkaly armády Světla a Tmy...

Ve filmu Noční hlídka, který přichází do českých kin, tohle všechno ovšem přichází z nečekaného místa - z Moskvy.

Noční hlídka je totiž ruský film, dokonce první ruský kasovní trhák nového tisíciletí - v zemi původu na něj přišlo více lidí než na Pána prstenů, slušný ohlas měl i v zahraničí.

V 70. a 80. letech se v kinech někdejšího "tábora míru" promítala všelijaká svěží dílka, jimiž se sovětská státní produkční společnost Mosfilm snažila dokázat, že co zvládnou imperialisté z Hollywoodu, dokáže sovětský umělec rovněž.

Výsledkem pak byly různé obtížně zapomenutelné kusy jako například katastrofické velkofilmy Posádka v ohrožení a Rychlík 34.

Hollywood za čtyři miliony USD

Film Noční hlídka se za ruskými hranicemi také "prodává" především jako ruská odpověď na Hollywood.

Ve filmu se najde mnoho pasáží, v nichž jsou různé americké filmy - od Hvězdných válek, přes Matrix a Pána prstenů až k Příběhu hraček - přímo citovány

A najde se v něm mnoho pasáží, v nichž jsou různé americké filmy - od Hvězdných válek, přes Matrix a Pána prstenů až k Příběhu hraček - přímo citovány, tentokrát možná spíš v rámci obchodní strategie než kvůli snaze "dohnat a předehnat".

Narozdíl od těch zmiňovaných bezděčně komických opusů ty citace a vůbec technická stránka filmu vůbec rozhodně nepůsobí nějak ostudně, jakkoliv je skromnost rozpočtu na Noční hlídce někdy znát.

Stál přeci jenom "pouhé" čtyři miliony dolarů - za to se v Hollywoodu v oboru výpravného velkofilmu dá pořídit tak nanejvýš večírek po premiéře.

Režisérovi Timurovi Bekmabetovovi, který spolu s autorem literární předlohy Sergejem Lukjaněnkem napsal i scénář, se ale do filmu - jakkoliv nedá práci na něm najít různé chyby - podařilo dostat i cosi osobitého.

Film Noční hlídka tak utkví v paměti ne tím, že se v něm s různou mírou úspěšnosti rekonstruuje to, co člověk viděl jinde .

Všechny ty odkazy a honičky někdy působí až rušivě. Nemluvě o tom, že ačkoliv je silnou stránkou filmu atmosféra, zas až tolik křičet by se v něm nemuselo.

Světlo a Tma

Kdysi v dávnověku se utkaly armády Světla a Tmy, uzavřely příměří a na jeho dodržování teď dohlížejí denní hlídka ve službách Tmy a noční za stranu Světla.

Režisérovi Timurovi Bekmabetovovi se do filmu - jakkoliv nedá práci na něm najít různé chyby - podařilo dostat i cosi osobitého

Jejich členy jsou takzvaní Jiní - lidé nadaní mimořádnými schopnostmi, jichž si třeba dlouho nebyli vědomi, dokud jim nebyly po setkání s dalšími Jinými odhaleny.

Takový byl i případ hlavního hrdiny filmu - Antona Goroděckého. Někdy na začátku 90. let ho noční hlídka načapala v dost dramatické a pro něj nedůstojné situaci, nakonec se k ní přidal a po 12 letech spolu s kolegy brázdí ulice Moskvy.

Občas samozřejmě v jakémsi raketovém auťáku - a dává pozor, jestli síly Temna nekují nějaké nepovolené pikle.

Ovšem, že kují - koneckonců to jsou síly Temna. Noční hlídka tak brzy musí odvrátit kalamitu vskutku mimořádných rozměrů.

'Loser' až do konce

Postava Antona, kterého hraje Konstantin Chabenskij, patří k největším přednostem filmu.

Začíná jako typ člověka, pro kterého se i v Česku uchytil výraz "loser", nedodržuje ale pravidla akčního žánru, která velí, aby se postupem doby proměnil v supermana. Zůstává loserem hezky až do konce.

Kruhy pod jeho očima, nejistá chůze, bolavě znavený pohled nejenom dokládají, že držet na uzdě pekelné bestie je práce pro vrahy, jsou pilířem světa filmu Noční hlídka, věrohodně a někdy i zajímavě vykresleného pomezí mezi všedností velkoměsta a sférou kouzel.

Ta všednost přitom někdy působí docela kouzelně, zvlášť na člověka, který v hodinách ruštiny studoval místopis Moskvy se zvláštním důrazem na podzemní dráhu.

To magické je pak někdy vynalézavým způsobem všední.

Jako z Bulgakova

Síly Světla se před světem maskují jako akciovka se složeninou Gorsvět v názvu a jejich ústředí vskutku nepůsobí nějak luxusně, spíš jako skanzen postkomunistické byrokracie, samozřejmě plus různá chytrá udělátka.

Zvláštní symbiózou na konkrétní místa vázané všednosti s něčím daleko ji přesahujícím film trochu připomíná Bulgakovova Mistra a Markétku

Tou zvláštní symbiózou na konkrétní místa vázané všednosti s něčím daleko ji přesahujícím film trochu připomíná Bulgakovova Mistra a Markétku, jakkoliv to může v souvislosti s tak nepokrytě popkulturním dílem, jako je Noční hlídka, může znít nepřípadně.

A ani tvůrci by vzhledem k tomu, s jakým komerčním pragmatismem k filmu někdy přistupují - stačí připomenout všechna ta z plátna vyskakující sponzorská logika - by o takovou analogii možná ani nestáli.

Autoři Noční hlídky tedy vystavěli - všem omezením navzdory - docela zajímavý svět. S vyprávěním příběhu, který do toho světa zasadili, už mají trochu potíže.

To nejhorší na konec

Jisté zklamání přináší především závěr. Nejenom kvůli tomu, že Noční hlídka je první díl plánované trilogie, a proto neukazuje celek, ale expozici - na to je možné se nějak připravit.

Poté, co autoři po několik desítek minut a zhusta působivě připravovali velké finále, se na konci nic tak velkého - ve smyslu působivého nikoliv spektakulárního - neodehraje

Film ale v závěru selhává i tak. Poté, co autoři po několik desítek minut a zhusta působivě připravovali velké finále, se na konci nic tak velkého - ve smyslu působivého nikoliv spektakulárního - neodehraje.

Film má být vypointován odhalením týkajícím se jedné postavy a rozhodnutím postavy další, obojí se však odehraje jaksi zběžně, ty velké scény skončí dřív, než stihly pořádně začít.

Velice ruská melancholie

Noční hlídka tak působí jako chvílemi otravná a chvílemi docela zajímavá přednáška, kdy se přednášející uprostřed věty podívá na hodinky, rychle oddrmolí pár slov a odejde bez pořádného rozloučení.

Člověk v posluchárně trochu skřípe zuby, ale tuší, že příště přijde zase.

Ne kvůli tomu světáckému nátěru, ale jisté - velice ruské - melancholii a snad i vážnosti, která tím nátěrem místy prosvítá.