Ondřej Štindl analytik BBC

Ukazuje místo, kde všechny instituce jsou prohnilé, jediná trochu snesitelná čtvrť je okrsek, nad nímž bdí samospráva zdivočelých prostitutek-pistolnic, a kde nejslušnější člověk, na jakého člověk může na ulici narazit, je psychopatický násilník se zlomeným srdcem - to ovšem jen za předpokladu, že si nezapomněl vzít prášky.

Předmětem autorova obdivu je - samozřejmě - komiksová předloha Franka Millera a také polosvět filmů noir ze čtyřicátých a padesátých let.

Říci o takovém filmu, že je ze všeho nejvíce vyznáním lásky, může znít trochu podivně. Sin City ale je právě takové a v tom je jeho největší síla i slabina.

Ten film vznikl s péčí a stylistickou invencí, jakou člověk věnuje jen tomu, co mu je nejdražší. V konfrontaci s ním ale může člověk propadnout podobnému pocitu, jako kdyby se mu do ruky dostala cizí milostná korespondence.

Adresátovi nějakého vyznání jen těžko může vadit, když pořád dokola poslouchá větu "Miluji tě". Třetí osoba se ovšem po chvíli může začít nudit, což je u filmu, ve kterém jsou namíchány všechny v úvodu zmíněné přísady, skoro ostuda.

Předmětem autorova obdivu je - samozřejmě - komiksová předloha Franka Millera a také polosvět filmů noir ze čtyřicátých a padesátých let.

Potemnělý očistec mimo čas a prostor, v němž se nalomení a zkažení hrdinové pokoušeli - většinou marně - prostřílet k jakémusi náznaku spásy.

Rodriguez všechny atributy žánru dohání do groteskní krajnosti, z očistce se v Sin City stal poslední kruh pekla a jeho osazenstvo tomu odpovídá.

Je to také prostředí ohromující. Film Sin City vznikl prakticky výhradně počítačovou animací, v postprodukci byli všelijak upravováni i herci.

Rodriguezovi se ale podařilo překonat ten největší handicap "počítačové" kinematografie, která až dosud produkovala obrazy sice do detailů prokreslené jen "jako" živé. Vždy z nich čišela jakási aseptičnost.

Všichni mužští protagonisté své akce glosují obšírnými vnitřními monology pronášenými hlasem, jehož lze dosáhnout vytapetováním si hrdla smirkovým papírem.

Představitelé hrdinů Sin City svoje party sice odehráli na prázdné scéně, film však navozuje přesvědčivou iluzi, že se brodí po kolena ve skutečné zapáchající špíně.

Rodriguez film natočil vskutku černobíle, černá v něm je černočerná, bílá téměř září, občas je nakrátko doplní záblesk další barvy - nejčastěji rudé jako krev nebo jako světla elegantního bouráku řítícího se nocí. Rodriguezův způsob zobrazování je jistě suverénní, to zobrazované je už problematičtější.

Film sestává ze tří povídek, v nichž plus mínus obdobní hrdinové dělají obdobné věci, aby zachránili, případně pomstili hrdinku neskutečné krásy.

To vyžaduje zlikvidovat vynalézavým a brutálním způsobem množství syčáků, jichž ovšem není důvod litovat - míra jejich perverzity značně přesahuje limity i velice morbidní fantazie.

Všichni mužští protagonisté své akce glosují obšírnými vnitřními monology pronášenými hlasem, jehož lze dosáhnout vytapetováním si hrdla smirkovým papírem.

Bohužel, jakkoliv Rodriguez skvěle vstřebal a metamorfoval vizuální řeč filmů noir, jejich literární stránku moc nezvládá, monology i dialogy jsou nanejvýš jen chtěně drsné, netrvá to dlouho a začnou se nepříjemně vléct.

Nakonec i jednotlivé příběhy jen opakují základní atributy filmy noir, přidanou hodnotou je v nich jen jejich extrémní podoba. Způsob, jímž Rodriguez snímá tváře protagonistů, neustále bušící temná a tragická hudba, to vše jako by mělo sugerovat jakousi osudovou a tragickou dimenzi Sin City.

Jenomže ji právě jen sugeruje. Skutečná tragičnost vychází zevnitř postav, těm ale Rodriguez odmítá dát potřebnou svobodu, musí je aranžovat do různých působivých obrazů.

Jakéhosi temně melodramatického vrcholu film dosáhne hned v prologu a do jisté míry v první povídce, s Mickeym Rourkem v roli bijce Marva.

Během nich je řečeno vše dál už se to jenom rozmělňuje. Ze Sin City se bude po letech vzpomínat asi právě jen na to město - působivou pekelnou halucinaci. Na jeho obyvatele už ne.