Daniel Kaiser analytik BBC

Ve čtvrtek oznámil, že by příští rok rád vedl sociální demokracii do voleb. Chystá se prý smést Grosse, psaly pak noviny.

Tuhle zvěst sice oba pánové rychle dementovali a na společné tiskové konferenci předváděli svornost, přesto se Stanislav Gross ještě tentýž den nechal slyšet, že zvažuje, jestli vůbec za rok bude kandidovat.

Tomu se říká ovládnutí prostoru.

Paroubek jak šroubek

Když si člověk vzpomene, s jakým posměchem a pobavením doprovázely Paroubka na jeho cestě do Strakovy akademie zainteresované kruhy, musí premiérovi přiznat jistou výkonnost.

Předseda je pilný jako včelička, skoro bez přestání vytahuje spoustu drobných nápadů

Předseda je pilný jako včelička, skoro bez přestání vytahuje spoustu drobných nápadů: zavedou se hypotéky pro mladé rodiny, stát ještě víc podpoří český export.

Podnikatelé dostanou průvodce právní a byrokratickou džunglí. Premiér si staví tým poradců jako protiváhu vůči jednotlivým ministerstvům. Chce dohlížet na jejich chod a uspořádal už první schůzku k problémům ve zdravotnictví.

Žádné hlubší reformy ale nebudou. Škrtat v rozpočtu vláda bude o polovinu míň, než se čekalo. Definitivní sbohem takzvané reformě veřejných financí vysvětlil ministr práce Zdeněk Škromach s upřímností sobě vlastní: rok před volbami už žádná vláda nešetří.

Nechystá se ani původně zamýšlené krácení nemocenských dávek. Důchodová reforma se nedostala ani do programového prohlášení. Podle všeho Paroubkem vyvrcholí styl, jakým stojedničková koalice vládla až dosud: pořád se něco dělo, nakonec se ale za ty tři roky nic důležitého nestalo.

Provokace na Hradčanech

Jako každý rok se ani letos česká veřejnost nevyhnula krátkému vzplanutí česko-německého historického sporu. Většinou to bývá na přelomu jara a léta, kdy se organizovaní sudetští Němci scházejí v Bavorsku na Sudetoněmeckém sněmu.

Jako každý rok se ani letos česká veřejnost nevyhnula krátkému vzplanutí česko-německého historického sporu

Letos se jejich sněmování sešlo s odhalením sochy prvnímu československému ministrovi zahraničí Edvardu Benešovi před pražským Černínským palácem.

Bavorský premiér Edmund Stoiber, z bavorské ústavy patron sudetoněmeckého kmene, sochu o víkendu předem označil za provokaci a nechtěl prý ani uvěřit tomu, že by architekta poválečného odsunu českých Němců Beneše přišel uctít i nový premiér.

Jiří Paroubek ale na akci - nota bene po Stoiberově vystoupení - určitě nemohl chybět a byli na ní i předsedové dalších stran a parlamentních komor.

Může se Beneš vystavovat? Smí se jeho socha dívat na Černínský palác? Beneš byl komplikovaný politik a jeho odkaz se skoro vymyká rychlým soudům.

Pomohl vybojovat existenci Československa, za druhé světové války zajistil českým zemím historické hranice vůči Německu.

Také ale dvakrát podlehl - nejdřív německým nacistům, potom, což samozřejmě s prvním selháním souviselo, i českým a za jejich zády stojícím sovětským komunistům. Po druhé světové válce dohlížel na socializaci země a místy brutální vystěhovávání německé menšiny.

Kvůli posledně jmenovanému bývá proto občas v Německu - a nejen v sudetoněmecké bojovné publicistice - řazen mezi přední zločince dvacátého století. A hlavně tím si lze vysvětlit, že se za něj jako na povel staví skoro celá místní politická scéna.

Kdo postavil Beneše

Kdyby za těch patnáct let od příchodu svobody do českých zemí Sudetoněmecké krajanské sdružení tak sveřepě nehanělo Beneše, kdyby se trochu uvolnilo a kdyby si dokázalo uklidit na vlastním stole, mohla být situace jiná.

Polokult Beneše v dnešní České republice je vlastně jediným výsledkem, jehož sudetští Němci z povolání od převratu dosáhli

I v České republice je známý aktivní sudetoněmecký funkcionář a bývalý vysoký nacista Siegfried Zoglmann, který se v protektorátu podílel na rasových výzkumech českého národa.

Jenže Zoglmann je jenom takový Šlouf landsmanšaftu, vykřičená firma, která zastíní spoustu sobě podobných.

Různých exnacistů se totiž v útrobách sudetoněmeckých organizací, in natura nebo na nástěnkách cti, najde daleko víc. To renomé Sudetoněmeckého krajanského sdružení také nepřidalo.

Někdy do poloviny devadesátých let byli kritici Beneše a odsunu v ofenzívě, neodhadli ale míru a vyvolali protiproud.

Benešova socha by asi na Hradčanech nikdy nestála a čeští poslanci by nikdy nepřijímali deklaratorní zákon o jeho zásluhách, kdyby se část tuzemců necítila kampaní z Bavorska, ale také odjinud z Německa a Rakouska uražena.

Polokult Beneše v dnešní České republice je vlastně jediným výsledkem, jehož sudetští Němci z povolání od převratu dosáhli. I oni, byť nepřímo, patří k zadavatelům prezidentova hradčanského pomníku.

Castro umí přepodstatnění

Ve čtvrtek v noci vyhostili z Kuby senátora Karla Schwarzenberga.

Původně si kritikou Castra dělala česká diplomacie očko u Američanů

Populární šlechtic přijel do Havany v úterý, stačil se sejít s několika disidenty, na páteční shromáždění kubánské opozice, kvůli němuž cestu podnikl, už se ale nedostal.

Stejně jako několik dalších evropských politiků a novinářů odvezla Schwarzenberga kubánská tajná policie na letiště.

Řada tuzemských politiků se proti senátorově deportaci ohradila, ten nejhlasitější mezi nimi, ministr zahraničí Cyril Svoboda, dokonce slibuje, že to Kubě spočítá, až se za měsíc Rada ministrů bude rozhodovat, jestli vůči režimu Fidela Castra znovu zavede diplomatické sankce.

Na kubánských komunistech si ministr Svoboda brousí profil už docela dlouho. Český zájem o Kubu je ale starší než stojedničková koalice a to, jak často Kuba hýbe českou politikou, možná až trochu zvláštní. Jak se k nám vlastně Kuba dostala?

Původně si kritikou Castra dělala česká diplomacie očko u Američanů. Lidé se zkušeností z komunismu se také bez obtíží dokáží vcítit do kůže Castrových obětí a cítí se zřejmě, docela logicky, jejich advokáty ve svobodném světě.

Největší část vysvětlení je ale třeba hledat v agilní společnosti Člověk v tísni. Ta pro mezinárodní akci proti Castrovi zverbovala Václava Havla, kubánské opozici pomáhá prakticky a dokáže lobbovat jak u stávajícího ministra Svobody, tak i u jeho pravděpodobného nástupce Jana Zahradila.

Na začátku roku tedy ministr Svoboda v Bruselu alespoň brzdil sbližování Unie s Havanou. Diplomatické sankce zavedené po zátahu a odsouzení 75 disidentů před dvěma roky Svoboda sice nezachránil, vymohl si nicméně přezkum za půl roku.

Bylo to tenkrát spíš papírové vítězství - neexistoval totiž důvod předpokládat, že by prokubánské křídlo v unii vedené Španělskem a vidinou obchodních smluv za půl roku jen tak změnilo názor.

Po rozruchu kolem deportací už si ale Rada ministrů zřejmě nebude moci dovolit shovívavost. Svou neobratností teď možná Castro ze Svobodovy klausule udělal opravdový úspěch. Uvidíme za měsíc.