Ivan Kytka Londýn

Kevin Spacey je uměleckým ředitelem divadla Old Vic v Londýně

Zahajuje každé představení osobní intervencí na jevišti a výzvou, aby lidé během představení nerušili hlukem.

O svém počinu říká: "Nevím, jestli to budu dělat úplně před každým představením - dost možná tu výzvu nahraji, aby ji pak pouštěli jenom ze záznamu."

Dělá to prý proto, že lidé neberou rušivý hluk v sále dostatečně vážně. Například si myslí, že když rozbalují bonbóny pomalu a šustění je rozloženo do delšího časového úseku, nikoho to neruší.

Podle Spaceyho jde o velký omyl: "Radím jim před představením jednu, jedinou věc: Nedělejte to!"

Ještě horší je to podle něj s mobilními telefony: "Měli bychom respektovat skutečnost, že v divadle se očekává jistý typ chování a divadelní hlediště musí být zónou bez mobilních telefonů."

"Nechceme, aby tam zvonily, a už vůbec nechceme, aby lidé předstírali, že právě jim ten zvonící telefon nepatří," upozorňuje Kevin Spacey.

V divadel jako před televizí?

Není to tak dlouho, kdy se odehrál v Královském národním divadle v Londýně incident, při kterém jednomu z diváků v sále zazvonil mobilní telefon celkem šestkrát po sobě.

V hledišti přibývá mladých, nezkušených diváků, kteří vnímají divadelní představení jako by se dívali doma na televizi a podle toho se také chovají Gregory Doran

Účinkující herce na jevišti to tak vytrhlo z koncentrace tak, že jeden z nich, Richard Griffith, přerušil hru.

Požádal v dramatické pauze onoho diváka, který předstíral, že to není jeho mobil, aby si svůj přístroj laskavě odnesl ze sálu a hovor vyřídil.

Experti na divadlo však odmítají úvahy o tom, že by dnešní generace návštěvníků divadel byla horší než ty minulé.

Odkazují přitom na alžbětinskou éru. Tehdy prý dávalo publikum v londýnském Globu na Shakespearových hrách zcela volný průběh svým emocím.

Lidé dupali a vřeštěli a pokud se jim výkon herců nelíbil létali na jeviště zbytky jídla a vše, co bylo po ruce.

Nicméně ředitel Královské Shakespearovské společnosti Gregory Doran dává akustické prohřešky současného publika do souvislosti s jedním zajímavým aspektem:

"Jde o to, že v hledišti přibývá mladých, nezkušených diváků, kteří vnímají divadelní představení jako by se dívali doma na televizi a podle toho se také chovají."

"Chroupají bonbóny, zvoní jim telefony a občas pološeptem komentují děj na jevišti," uvádí Gregory Doran.

Skočit si po práci na Shakespeara

Navíc návštěva divadla nebo koncertu nepatří ve velkých britských městech všeobecně k tak mimořádné či slavnostní události, jako v jiných evropských zemích.

Lidé v Londýně se vydávají za kulturou například rovnou na konci pracovního dne a berou tu návštěvu jako jeho zpestření spíše než mimořádný okamžik.

Podobné je to s muzikálovými divadly v londýnském West Endu - turisté do nich přijíždějí na závěr bohatého celodenního programu, někdy unaveni, chtějí si odpočinout a neberou takové ohledy na ostatní diváky nebo na herce na pódiu.

Šíří se zóny bez mobilů

Zvláštní problém nejen v divadle představují mobilní telefony, ať už jde o jejich vyzvánění či hlasité hovory na veřejnosti. A tak v některých místech vznikají "zóny" bez mobilních telefonů – například v dopravních prostředcích či ve veřejných budovách.

Příkladem mohou být čekárny před ordinacemi lékařů, či nemocnice, kde se automaticky očekává, že lidé přístroje vypnou také proto, aby rádiový signál nezasahoval – podobně jako v letadle - do chodu citlivých přístrojů.

Svou vlastní normu má úřad britského premiéra - tam musí novináři před každou tiskovou konferencí svůj telefon odevzdat bez výjimky v předsálí a mobilní telefon u sebe zřejmě nemá v tu chvíli ani premiér Tony Blair.