Leo Pavlát ředitel Pražského židovského muzea

Napsal, že "stát má svoje svátky a lidé taky svoje. Státu jsou lhostejné radosti i problémy lidí, nám zas může být lhostejné, co si myslí stát".

Nemyslím si samozřejmě, že by lidé neměli své osobní významné dny bez požehnání státu. Jsou tu narozeniny, jmeniny, svatby, promoce, narození dětí, setkání, oslavy všelijakých úspěchů a kdoví co ještě.

Na druhé straně: Opravdu, jak se domnívá onen čtenář, neexistuje vůbec nic, co by se dalo společně sdílet jako významné datum? Důležitá událost, kterou stojí za to si připomínat? Co a jak si vlastně jako občané připomínáme?

Obávám se, že i v tomto případě - jak už to patří k dnešnímu životnímu stylu - je pro všechny opravdu sváteční jen to, o co se zajímá obchod. Ať je poselství svátku sebehlubší, sváteční den jako by nabýval na významu teprve tím, že se o něm dozvíme z reklamy. V tom případě se tak děje dokonce pěkně dopředu.

Počátkem ledna jsme bombardováni letáky, které radí, co a kde koupit k únorové oslavě svátku zamilovaných - svátku Valentina.

Ještě tato reklamní kampaň nedozní, a do poštovních schránek se nám na lesklém papíře pohrnou kuřata, vajíčka, králíci, fangličky, protože na dohled - za pouhé dva měsíce - budou velikonoce.

Když se má člověk bez ustání těšit na něco výjimečného a slavnostního, už si ani nevychutná, že ta chvíle nastala - na obzoru je přeci nová slavnost

O Mikuláši budeme vědět od září, na Vánoce nás obchodníci upozorní začátkem října. Jedna reklamní kampaň přechází v druhou, všichni se mají neustále na něco těšit.

Naproti tomu reklama na 28. říjen by byla obtížná. Jak tohle datum zpeněžit, že? Nanejvýš prodejem vlaječek, což se možná vyplatí ve Spojených státech, ale ne u nás. Tady má vyvěšování vlajek od komunistického režimu špatný zvuk.

Obchodu to však nevadí, protože není-li právě po ruce vhodná sváteční příležitost, neznamená to, že není na co se těšit: V létě inspirují reklamní katalogy na dovolenou v zimě a v zimě na dovolenou v létě.

Obchod to zařídil tak, že nepotřebujeme jeden zvláštní sváteční či jinak významný den. Neboť - tak mu to vyhovuje - svátek je vlastně pořád. Pořád je za co utrácet. Jenže, když svátek takto nezačíná a nekončí, není vlastně žádný a nikdy.

Když se má člověk bez ustání těšit na něco výjimečného a slavnostního, už si ani nevychutná, že ta chvíle nastala - na obzoru je přeci nová slavnost.

Obchodníci do nás buší svým způsobem, který žije z očekávání, a mění tak i mnohé v nás. Pro naplnění, prožití smyslu, vzpomínku jako by nebyl čas.

Jsou to chvíle, pocity, které se nedají ani koupit, ani darovat; jenom prožít. Jsou zastavením, ohlédnutím zpět, zamyšlením a poděkováním, nikoliv úprkem vpřed.

To případně pro člověka obchodujícího s očekáváním představuje nepříjemné téma: Jak by se mu dařilo, kdyby lidé takto v nitru prožívali své slavnosti?