Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel Pražského židovského muzea

Je to jen náhoda, že se v těchto dnech sešly v knihkupectvích dvě zcela nové, něčím podobné knihy.

První - "Slovník floskulí" Vladimíra Justa - pěkně abecedně řadí a komentuje výrazy a slovní spojení, které jako tupé fráze, zastírací či bezobsažné obraty zamořily současnou češtinu.

Takové jsou - nahlédneme-li namátkou do Justova skvělého dílka - třeba floskule 'dost dobrý' a 'dostalo mě to', stejně jako 'vydejchat', 'vychytat', 'ustát', či 'nemuset' něco, 'být v plusu', 'deklarovat', 'umět si představit'.

Tyto i mnohé další v knize shromážděné výrazy známe, ale slova jsou, alespoň pro mě, jaksi potvorně proměněna: shodně mají cosi říct, a současně co nejméně prozradit, anebo jsou výrazem prázdnoty ducha: čirým plkem kultivovaným převážně politiky a novináři.

Málo se masově bavím, nečtu zřejmě dost noviny, nesleduji dostatečně televizi a rozhlas, abych všem obratům, které Vladimír Just shromáždil ve své knize, porozuměl rovnou, bez jeho vysvětlení. Takže jsem se z jeho Slovníku floskulí lecčemus naučil.

A potom vyšla knížka jiná - "Mezi námi řečeno" Ruth Bondyové. Je to také slovník spojení a výrazů, v daném případě však nikoliv nových, nýbrž výhradně takových, které tady byly doma - a už několik desítek let nezní: 'Ojvejný', 'šlemíl', 'untám', 'maušl', 'je mi mís'.

A protože tahle knížka Ruth Bondyové nese podtitul 'Jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě', je zřejmé, že výrazy, jichž si v ní všímá, neodumřely přirozeným vývojem jazyka, ale byly, snad mohu užít to slovo, vyhlazeny. Protože byli vyhlazeni lidé, kteří je užívali v důvěrnosti rodiny a svého společenství a jejich řeč odešla s nimi.

Máme v Praze světoznámé židovské muzeum, v němž se po těchto lidech zachovaly tisíce předmětů - symbolů a svědků. Ale živou řeč bez těch, kdo jí žijí, uchovat nelze, protože vyjadřuje myšlenku, rozpoložení, tradici, kulturu.

Na slova, která nikdo nevyslovuje, lze už jen vzpomínat a je skvělé, že Ruth Bondyová na ně nedala zapomenout, i když se s nimi v české literatuře můžeme stále setkat.

Psali jimi třeba Karel Čapek, Karel Poláček, Norbert Frýd, Viktor Fischl, Vojtěch Rakous, Ladislav Fuchs či Jaroslav Hašek. Jenže: Kdo jejich knihy čte? Ti, kteří hovoří jazykem floskulí, jenž připomenul Vladimír Just, sotva. To by mluvili jinak.

Takových je však naprostá většina, a proto pokud Vladimír Just vytrvá, bude moci nepochybně vydat komentované soubory nových floskulí; jeho první knížka na toto téma už dnes smutně předjímá češtinu budoucnosti.

Co shromáždila Ruth Bondyová, je naproti tomu skoro beze zbytku uzavřeno; český židovský slovník je už do konce 2. světové války mezinárodní: ghetto, pogrom, holocaust, šoa. Už nikdy nebude obohacen.

Je to poměrně přesný obraz tohoto světa, který obě knížky dávají, když jedna nemůže mít pokračování, zatímco druhá, nechtěně, by jich mohla mít nepočítaně.