Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel pražského Židovského muzea

V Maďarsku kdosi vyhrál v loterii částku rovnající se v přepočtu více než půl miliardě korun, a výherce se o cenu ne a ne přihlásit.

Jak jsme se dozvěděli, lidé v malém městě, kde byla vsazena vítězná čísla, pátravě okukovali jeden druhého ve snaze zjistit, kdo je tím přebohatým šťastlivcem.

Onen muž či žena však nestáli o nic jiného než utajit své štěstí, které se před tahem čísel dalo měřit pravděpodobností jedna ku desítkám miliónů.

Přiznám, že tato výchozí situace mě na celé záležitosti zajímá více, než zda už se někdo o peníze přihlásil, či ne.

Jen si to považte: Kdosi legálně přijde k obrovskému jmění, a chová se jako vyděrač, který získal výkupné v bankovkách registrovaných předtím policií.

Tak jako se zločinec bojí naložit s takto získanými penězi, tak se maďarský miláček štěstěny obával byť i jen přihlásit k vyhrané částce.

Tušil totiž, že žít s takovým útěžkem přízně není v jeho zemi možné, že kdo si tam přijde na opravdu velké peníze, je většinou považován za hodna opovržení - a potencionálně i možných úkladů.

Postkomunistická Evropa zkrátka není jako Spojené státy, kde si výherce rád převezme šek za výhru před televizními kamerami. Úspěch se zde cení, i kdyby k němu vedla třeba jen šťastná náhoda.

Jenže, kdoví, výherce z Maďarska, který si přál zůstat v anonymitě, možná dohlédl, že díky dobře trefeným číslům nemá náhle co do činění jen s nepřejícností většiny, či snad dokonce zájmem zločinců.

Mírou štěstí, kterou si vybral, se totiž dotkl něčeho mnohem citlivějšího než jen závisti: sáhl lidem do snů.

Než se výsledná částka zastavila na své astronomické výši, pomyšlení na nevídanou výhru hřálo statisíce sázejících: den co den, týden co týden. Kdekdo uvažoval, co si za výhru pořídí a co ve svém životě změní. Prémie byla jedna - ale těch, kdo už s ní v duchu nakládali, nesčetně.

Ti všichni náhle věděli, kolika problémů se zbaví. Jak si vše zařídí, když se na ně konečně usměje štěstí - tedy osud ve své spravedlivé podobě. Protože, jak lidé snící o výhře jistě nepochybovali, i štěstí má být spravedlivé; tedy právě je chápající, je odměňující .

Je to náznak vpravdě nekonečného příběhu o tom, jak rozumět vlastnímu konání: Jsou lidé, kteří se vždy spolehnou na sebe, a takoví, jak tuším, nesázejí často.

Nezdržují se úvahami co by kdyby, ale svému úspěchu vycházejí vstříc. Vědí přitom, že jejich možnosti mají své meze - a jsou s tím srozuměni.

A pak jsou lidé jaksi pasivnější, kteří svůj osud méně drží ve svých rukou. Více na něj žehrají, čekají, že snad jednou někdo něco změní, že se stane cosi příhodného, co je vytrhne z nesnází, že si je prostě vyhlédne štěstěna.

Chce to jenom trošku toho spravedlivého štěstí - a potom jim bude konečně dobře. Proto sázejí. Stačí přece uhodnout několik málo čísel. A kéž by tak neučinil už nikdo jiný.