Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Leo Pavlát ředitel Pražského židovského muzea

Četl jsem nedávno v jednom magazínu rozhovor se slavným českým hercem, žijícím už pár let v cizině.

Jak bývá v podobných povídáních zvykem, došlo i na srovnání, čím se jeho nové bydliště liší od toho dřívějšího.

Takže, ve stručnosti: Praha je na rozdíl od Bernu plná smogu a odpadků v ulicích. V metru, v tramvaji a obchodě člověka omámí pach potu. V kavárně, v restauraci, všude kravál jako na diskotéce.

Chtěl jsem vědět, zda tyhle pocity sdílí i můj známý Brit, který pro změnu žije už pár let v Praze. A ten mi k mému údivu povídá: "Depak, čoveče, Čechy se od západu liší tím, že tu tolik mňoukají dveře."

Někdo má jejich skřípání za šlendrián a další div ne za bezpečnostní opatření

Kamaráda jsem naučil novému slovu "vrzat" a sám přemýšlel, zda jsou pro Čechy a Moravu opravdu typické nenamazané panty - na rozdíl od světa, o němž jsme za komunistického panství snili jako o místě spořádaném, k lidem přívětivém a vůbec slušném.

Popravdě řečeno, až do té poznámky z úst cizince jsem ani moc nepozoroval, že by české dveře zvlášť skřípěly a drhly. Jak mi to však kamarád z Británie nasadil do hlavy, najednou jsem slyšel to, co on.

Jdu ráno do trafiky - a "vrz". Až mi zatrnuly zuby, jak to v pantech zadřelo. A odpoledne v jakémsi krámku s občerstvením to samé: Vezmu za kliku - a už je to tu: "Vrzy vrz".

Herec, o němž jsem mluvil, si také v magazínu posteskl, jak ho prý v Praze považují za blba když chce, aby řidiči stojící na křižovatce vypínali motor. Já spíše se zájmu než jako obsedantní stěžovatel jsem se svého trafikanta zeptal, proč si nenamaže dveře svého obchodu.

"Mám to vrzání místo zvonku," odvětil mi spokojeně. "Když někdo přijde, dveře zavržou, a já hned vím, že musím k pultu. Pravý český zlepšovák."

Takže co jeden považuje za nedostatek, je pro druhého přednost.

S touhle filosofií se to už dá někam dotáhnout, zvláště v Čechách, kde - mimochodem - má vrzání zřejmě letitou tradici. Jinak by sotva mohlo existovat staré české sloveso "vrzat se", což, pokud to nevíte, znamená courat se, chodit dveřmi sem a zase tam.

Nakolik je fenomén vrzajících dveří u nás rozšířen, nedokážu odhadnout. Podle mého britského kamaráda, který je na skřípavý zvuk tak citlivý, vržou spíše dveře malých obchodů. Je to také jev, se kterým se člověk častěji setká v malých obcích než ve velkoměstech a prý často souvisí s povadlou, vyvěšenou klikou.

Dnes, kdy je každý názor pravdou a platí všechno a nic, by se vrzající dveře mohly stát takovým malým symbolem pro náš věk naprostého zmatení.

Někdo má jejich skřípání za šlendrián a další div ne za bezpečnostní opatření. Jsou tací, jimž jejich zvuk nahání husí kůži, zatímco jiní ho ho možná označí za hudbu budoucnosti.

Můžeme mu naslouchat - a přitom přemýšlet, co jsme zvrzali a zda se kvůli tomu chaosu v soudech neblížíme dni, kdy si člověk s jasnou myslí ani nevrzne.