Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Peňás literární kritik

U filozofa předpokládáme skeptický postoj k věcem, jakou jsou narozeniny či podobné konvenční záležitosti.

Proto když tu připomenu, že v sobotu oslavil (a to kladu otazník) šedesátiny filozof Václav Bělohradský, berme to jako záminku laicky se zmínit o této nepřehlédnutelné postavě českého intelektuálního života, jak se to oklikou říká o někom, s kým si nevíme rady, neboť vybočuje z řady.

Ona česká řada by šla charakterizovat jako maximum stejných názorů podávaných minimem odlišných prostředků - v politice, v médiích, v kultuře nižší i vyšší.

Výsledkem je sice rozmanitá tříšť jako by názorů a stanovisek, které však nakonec vedou k velmi podobnému výsledku: jeho základním zákonem je, že myslet si něco lze jen v rámci toho, co si myslí ostatní.

Čili většina komentátorů, natož politiků v Čechách - a asi to tak je i jinde - se především snaží vystihnout mínění většiny a podle toho přizpůsobit to své a zároveň vsugerovat, že je to myšlení jejich.

Bělohradského je obtížné nějak zaškatulkovat a charakterizovat

Bělohradský do této hry nepatří, přestože do ní neustále vstupuje jako její falešný hráč, narušitel a samozvaný soudce, který ale nezná pravidla.

Bělohradského je obtížné nějak zaškatulkovat a charakterizovat, neboť rozhodně není tím druhem učence, který soustavně hloubí noru pro plody své učenosti.

Bělohradský je spíš zvláštní druh ptáka, jenž klade své vejce na to či ono místo, přičemž velmi často se barva a tvar onoho produktu mění, přičemž ale to základní zůstává: schopnost způsobit v hnízdech zmatek, nejistotu, pocit, že toto vejce sem nepatří, neboť ta naše jsou přece bílá, úhledná a vhodná do amolety.

Zůstaneme-li u ornitologie, pak svou fyzignomií, především dlouhými končetinami a trhavými gesty, připomíná Bělohradský snad čápa, ale chováním je to kukačka, ostatně jeho hlas je také především varovný a profetický.

Alespoň v posledních letech, kdy již nenapravuje národ ke kapitalismu a k občanským ctnostem, jako začátkem 90. let, ale stal se kritikem současné podoby západní civilizace, především jejího základního dogmatu - víry v nutnost nepřetržitého růstu a spotřeby všeho, který se zastaví jen celkovou konzumací planety.

Role filozofa, kterou Bělohradský přijal, respektive se k ní vrátil, je v takové situaci vlastně dietologická: pokusit se žrouta přesvědčit, aby změnil stravovací návyky, případně jedlíkovi vsugerovat dávicí prostředky.

Zároveň je to role donkichotská, neboť filozof, chce-li zůstat filozofem, pak nemá sice mlčet, nýbrž předkládat žroutům výstražné a varovné obrazy, ovšem jen ve formě ne-mocenské a tudíž s účinkem velmi omezeným.

A je to i role umělecká a klaunská, neboť filozof vytahuje jak kejklíř z klobouku obrazy a metafory a klade je do svých textů, jež pak čteme jako zvláštní básnickou koláž, zjevující se v šedé hlušině domácího tisku.

O Bělohradském občas člověk od takzvaných znalců slyší, že se už zbláznil, že mu zezelenal či zrudnul mozek a že již nestojí za to ho číst.

Není to moc logické, předpokládáme-li, že o tom, zda stojí někoho číst se nemůžeme přesvědčit jinak než čtením, a pouze jím si jedině můžeme učinit úsudek o stavu mozku.

A už vůbec to není předvídavé, protože když se zblázní filozof, lze předpokládat, s ohledem na Sokrata, že teprve tehdy je nejvíce sám sebou.

Naopak si myslím, že v Bělohradského textech najdeme pořád řadu míst, kdy se zbláznil nedostatečně a kdy spíš než bláznovství promlouvají jeho obsese.

Nikdy jsem nepochopil jeho vyjádření k případu Rushdie, kdy se de facto postavil na stranu fanatiků, nerozumím jeho modernistické averzi vůči katolické církvi a předsudkům vůči sudetským Němcům, jeho antiamerikanismu, který jde dál než za nesouhlas s politikou konkrétního prezidenta.

Na to tu máme dost svých vlastních sil, na to nepotřebujeme Bělohradského výpomoc.

Pravý stav filozofického pomatení je takový, když filozof odhodí zábrany a stane se psem, kterému v laboratoři vyoperovali hlasivky, stane se kormoránem, obaleným sajrajtem z ropy nebo upilovaným zobákem slepice na automatickém pásu velkojatek.

Čekám vždy na tyto trnoucí místa v Bělohradského textech, kde myslí za zeleň světa, jejíž mizení provází bez velkého humbuka naše skvělé luxusní životy.