Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Peňás literární kritik a novinář

Člověk ani neví jak, a vstoupí do dějin. V mém případě to bylo tak, že mi v dubnu zavolal zkušený autor petic Petr Placák.

Mám s ním už takovou dohodu, že mi je dává před zveřejněním číst, neboť se domnívá, že když text pochopím já, pak už každý.

Nová Placákova petice se týkala komunistů, s nimiž je těžké pořízení, neboť své historické znemožnění nevzali vážně nejen oni, ale co je mnohem horší: je jim pardonováno i tam, kde by to člověka před deseti lety ani nenapadlo.

Výzva se obracela především na politiky, aby se s extremistickou stranou, která dělá, jako že nic, nejednalo o důležitých věcech demokracie, neboť její kvalita závisí na úmyslech a vlastnostech těch, kteří ji tvoří.

A že je tedy přirozené, nebudou-li k věci připuštěni ti, kteří se netají, že jim jde o něco úplně jiného.

Četl jsem ten text a pokyvoval hlavou s tím, že je to hezké, přirozené a asi marné, ale to nevadí, protože marnost nějaké dobré věci jí dodává jen na důležitosti.

A že to bude sice chápáno jako kritika prezidenta, ale to už je jejich povaha, že všechno, co patří ke starosti o demokracii, chápou jako útok na sebe. Jediné, co se mi nezdálo byl název petice. Měla se jmenovat "Ruce pryč od komunistů!".

"Poslouchej, to je jak ruce pryč od Vietnamu! To je jako by jim někdo chtěl ubližovat a my je bráníme, což bychom v tom případě jako demokrati jistě dělali, ale jim přece nic takového nehrozí. Navíc mi to evokuje Ruce vzhůru! nebo Máme čisté ruce."

"Tak vymysli něco ty," řekl Placák mírně dotčeně. A protože jsem pospíchal a moc jsem se nechtěl vybavovat, hodil jsem jen tak do větru: "Slušný člověk se s komunisty nebaví".

Což bylo po zredukování o ty namyšlené slušné lidi přijato a petice dostala název "S komunisty se nemluví" a tak vstoupila do historie, lze-li to tak říct.

Jenomže to byla asi chyba. Slogan nabyl moci nad obsahem. Místo toho, aby se jednoduše a prostě přijala jeho metaforická nadsázka, srozumitelná i malému děcku, okamžitě začali obhájci demokracie připomínat, že přece jejím základem je dialog a diskuse, a že z ní není možné vylučovat nikoho, protože nás o tom učí už Sokrates, natož náš Masaryk, který říkal to samé.

A že nebudeme-li se s komunisty bavit, pak ani nebudeme vědět, co vlastně chtějí, což je nejspíš po všech zkušenostech velká záhada.

A také, že bez diskuse je ani nebudeme moci přesvědčit o správnosti našich argumentů, jako by se právě oni někdy něčím takovým přesvědčit nechali.

Rozprava, která se vedla, bohužel, především na stránkách málo čtených Literárních novin a které se účastnili přední intelektuálové, nakonec dospěla až k jakémusi kolektivnímu vyhlášení touhy neustále si s komunisty povídat, na čemž bylo nejsmutnější, že se z jejich strany, tedy ze strany oslovené, nikdo k takovému hovoru nenabídl, protože oni stejně na nic takového nejsou zvědaví.

Je zajímá pouze jejich prospěch a moc, ke které se případně s někým domluví, třeba i po zlém.

Politici těch stran, kterým byla výzva určena, samozřejmě petici ignorovali zcela, protože s kým už by se měli domlouvat jiným, než s těmi, kteří se jim na mnoho věcí dobře hodí. Mají si snad s nimi dopisovat?

A tak se z toho nemluvení stala výmluva.

Místo hovoru o podstatě výzvy, jíž byla obava o demokracii za situace, kdy jedna velká strana k ní velmi podezřelý vztah, se toho plno namluvilo respektive napsalo o tom, jak je neslušné neodpovědět na pozdrav, i když nás přitom nikdo nepozdravil.

Ten Placák mi to měl vymluvit a nechat si tam ty ruce na komunistech. Stavu věcí by to odpovídalo spíš.