Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Peňás kritik a publicista

Výročí 17. listopadu je příležitostí k různému druhu úvah, od těch vážně míněných přes žertovné až po obskurní.

Těžko říci, kam by bylo možné zařadit text prezidenta republiky Václava Klause, který otiskl v sobotní Mladé frontě Dnes.

Teze článku není vůbec nová, naopak ji Václav Klaus léta opakuje s důsledností, která se mění v dogma. Jádrem sdělení je asi toto: o pád komunistického režimu se nezasloužili lidé, kteří proti němu něco dělali, ale naopak ti, kteří nedělali nic.

Skutečným strůjcem změn byla "masa obyčejných lidí, jejíž reakcí na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivita, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil".

Národ složený ze samých švejků opět geniálně vyhrál nad dějinami jednoduše tím, že nic nedělal

To je docela výstižný popis nijak oslňujícího chování velké části zdejšího obyvatelstva za normalizace. Pasivita, předstírání, únik do soukromí atd., prostě to, co 70. a 80. léta charakterizují a co se nám tak líbí na televizních seriálech z oné doby.

Kritikové a moralisté se sice mohou ptát, zda-li bylo nutné snášet režim tak dlouho, zda se skutečně nešlo postavit nesvobodě aspoň trochu, zda se ten kompromis opravdu tak vyplácel, ale to nic nemění na tom, že to tak zkrátka bylo a kádrovat či vyčítat něco "mase obyčejných lidí" vskutku nemá valný smysl.

Koneckonců, ani když ona prezidentova masa chodila mávat na prvního máje, tak se nedopouštěla ničeho zločinného, neboť režim tu vládl sice odpudivý, sem tam někoho zavřel nebo nechal zmlátit, ale když nemusel, tak to nedělal, protože také jemu šlo hlavně o klid.

V tom si mýtická "masa" s vládou rozuměla. Lid si tak nějak žil, chtěl mít také pokoj a tak proč by papalášům nezamával, když o to tak stáli. Svým způsobem to nebyl špatný model a kdyby fungoval, mohl by sloužit jako vzor účelně spravovaného státu.

On však ze známých důvodů nefungoval. Asi i proto, že existovalo dost důvodů proti němu něco podnikat, podvracet ho, demonstrovat proti němu, dokonce se nechat zavírat.

Jenomže tohle v očích prezidenta nemělo valný smysl, zvláště když to byla ochotna podnikat jen ta hrstka, ke které Václav Klaus patřit nechtěl.

Má totiž nepochybně pravdu - na zhroucení režimu to skutečně nestačilo. Zvláště, když i tak schopní a vzdělaní lidé na to měli názor podobný jako budoucí prezident.

Bylo nutné čekat na změnu. Před čtrnácti lety ji nakonec přineslo právě ono nicnedělání, které se tajemně změnilo v revoluční rozbušku, když tomu nahrála i mezinárodní situace, která se ale pravděpodobně takovým fatalismem neřídila.

Národ složený ze samých švejků si počkal. Opět geniálně vyhrál nad dějinami jednoduše tím, že nic nedělal a pak, protože už to byla otrava a dál už to ani nešlo, slavně zvítězil.

Jako malí termité nahlodávali režim tím, že s ním naoko spolupracují, ale podtrhnou mu židli, když už to jde a nic je to nestojí. Je to vlastně jakási složenina orientálního náboženství a středoevropské vychytralosti, takový švejkobuddhismus.

Zkrátka české bestie, které jsou nebezpečné tím, že se vždy ohnou, jak Čechy odhadnul ani tady nebudu říkat kdo, však skončil po zásluze. I z jeho ocenění je patrné, že švejkovský koncept má něco do sebe. Naštěstí ne každý se podle toho řídil.

Existuje totiž snad ještě jiný typ českého chování a charakteru, byť menšinový. Nechybí v něm takové nepraktické věci jako je rovná páteř, smysl pro čest, vůle k odporu.

Prezident-vlastenec kolem nich ale štítivě obejde, trochu je pokárá a jde pochválit buddhošvejky. Sedmnáctého listopadu, je totiž asi den jejich slavného vítězství.