Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jiří Peňás redaktor časopisu Týden

Dnes už vím, že kdo nepochopil Matrix, může to v tomhle drsným světě zabalit.

Film je prý symbolickým zobrazením počítače a virtuální reality, což mi připomíná dětské časy, kdy jsem hledal na zadní straně rádi otvor, kudy ti pánové do něj lezou.

U Matrixu záleží na tom, jestli si člověk dokáže představit počítačové programy jako ostré chlapy s bouchačkami, případně jako ženu, která uniká kulkám tím, že provede rychlý kotoul. A já se přiznám, že si to představit nedovedu.

Surrealistická poezie mi proti významovým rovinám Matrixu přijde jako suchá školská próza. Tady tápu v marných snahách rozlišit mezi postavami, netuším, která z nich představuje program, kdo viry, kdo jakéhosi správce sítě, kdo je myš.

Při každém novém díle jsem si sedal do kina s odhodláním, že teď už to půjde, stačí jenom dávat pozor a musím se chytit. Jenomže mé naděje trvaly jen chvíli.

Najednou se postavy začaly podivuhodně rozdvojovat, jednou byly jako "reálné", pak zase jen "programy", vedly pro mě zcela záhadné řeči, nebylo mi vůbec jasné, jestli jsou nesmrtelní, kolik mají dvojníků, kdo z nich je v jakém vztahu k postavě jménem vědma, která kdo ví proč je Indka a peče ve staré troubě sušenky.

Na Matrix a podobné filmy chodím se svým dvanáctiletým synem Kryštofem. Zatímco já cítím, jak mne zmáhá neklid, on sleduje plátno s klidným výrazem zasvěcence. Bezpečně ví, oč tam běží, v symbolech se orientuje s přehledem, aniž by musel uvažovat o tom, že jde o symboly.

Když jsme před pár dny opět vycházeli z kina, on spokojený, já zlomený, požádal jsem ho, ať mi stručně vyloží zápletku.

Tati, to je marný, to nepochopíš. - Kryštofe, prosím tě, tak mi to aspoň napiš, já se to naučím. - No, napsat ti něco můžu. Kolik za to dostanu? - Tak dobře, když to napíšeš, zkusím to někam strčit, třeba jako fejeton do BBC, a šábnem se platí. - Tak jo, přikývl kšiltovka.

Tady to je:

"Mou nepovinou povinností je tátu občas doprovázet do kina. Ve svých dvanácti letech jsem viděl už hodně filmů, narozdíl od svého táty, pro kterého byla v mém věku návštěva kina asi úžasným zážitkem. Zdá se, že teď to pro něj moc velký zážitek není, protože v průběhu filmů občas usíná, píše si SMS nebo chodí na záchody někomu volat.

Vždy, když se pak vrátí nebo probudí nebo něco takového, musím mu vysvětlovat, co se stalo, proč se to stalo, o čem to je nebo co je to vůbec za film. Hodně mě tím ruší. Někdy ale film nepochopí ani když ho upřeně sleduje.

Třeba na filmu Matrix III se stalo snad všechno, co jsem tady popsal. Nejdřív na začátku filmu mi začal říkat, jaké SMS mu poslali jeho kamarádi - to zrovna chytili Husajna, potom mi vyprávěl jak svému kamarádovi musí vrátit spodky (to nevím, proč tady napsal - J.P.), pak svým kamarádům odepisoval a nakonec, když jsem chtěl jít na záchod, šel táta se mnou někomu tam volat a nechtěl jít zpátky do sálu, samozřejmě ještě párkrát v průběhu filmu usnul, a samozřejmě se mě ptal, co se stalo.

I když jsem mu několikrát vysvětloval, o co v Matrixu jde, bylo na něm vidět že je zcela mimo. Ještě několikrát jsem se mu snažil vysvětlit že takzvané chobotničky nejsou létající makaróny, ale stroje a že Matrix není jenom jméno filmu.

Vše bylo marné. Doufám že se vám líbilo co jsem napsal a doufám že si nemyslíte že můj táta je pitomec nebo co. Myslím si že jenom žije ve vlastním Matrixu (a že ho nebaví akční filmy)." Podepsán: NEO.

Ano, pochopil jsem, že Matrix není jen jméno filmu.