Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Uplynulý rok 2003 byl pro českou politiku přelomový, vůbec poprvé se totiž otevřeně začaly řešit problémy Evropské unie, a to nikoli jako výsostně zahraničně-politické téma, nýbrž jako otázka vnitropolitická.

Přirozeně tak vykrystalizovaly tři názorové skupiny, které budou českou politiku silně ovlivňovat i v dalším období. A bude to poměr jejich sil, který rozhodne o tom, kam se Česko posune po svém vstupu do unie.

První skupinu by bylo lze nazvat integrátoři. V podstatě sem patří celá vládní koalice, kde převládají strany, které mají s dalším propojováním Evropské unie jen minimální problémy.

Mírně vzadu stojí snad jen lidovci; unionisté a sociální demokraté jsou pro Evropu koordinované politiky ve všech směrech.

A je také jasné, že pokud kormidlo českého státu budou ovlivňovat integrátoři, nechá se Česko snadněji přitáhnout francouzsko-německým magnetem pevného unijního jádra.

Evropské téma bude od příštího roku stále důležitější, možná že časem dokonce na prvním místě

Druhá skupina by snesla název reálpolitici. Tvoří ji především členové Občanské demokratické strany, kteří, zejména řada těch nejvýše postavených, prošli ve svých názorech na EU během uplynulého roku 2003 zajímavou proměnou.

Až doposud se s ODS spojoval totální odpor vůči unii, dokonce se ozývaly hlasy proti vstupu, nebo návratu na začátek 90. let. Teď je to spíše rozhodnutí setrvat na smlouvě z Nice, co charakterizuje vnitroevropskou politiku ODS.

Občanští demokraté jsou největší favorité příštích voleb, pod jejich vládou by se Česko v unii pohybovalo jako země, která bude striktně trvat na mezivládním principu ve všech možných oblastech. Silnější integraci, jinými slovy silnou Evropu na světové mapě, bude podporovat pouze v oblastech, v nichž se to vyplatí, například v ekonomice.

I když i tady jsou překvapení možná, vždyť kdo by si byl ještě před dvěma lety dokázal představit, že eurokritik stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil bude při debatě o ústavní smlouvě ve sněmovně tak věcný a v podstatě hodně evropský.

Poslední skupinu tvoří dezintegrátoři, tedy komunisté.

Jejich odpor k integraci je pochopitelný, komunisté nemají v současné Evropě žádné přirozené partnery a tolik kritizovaná socialistické Evropská unie je pro ně pořád příliš kapitalistická a proamerická.

Striktní odpor k unii jim navíc může přinést volební body, neboť po vstupu do unie bude nějaký čas trvat, než se dostaví viditelné výhody, naopak optické nevýhody budou ke spatření hned.

Ve chvíli, kdy by se komunisté s touto dezintegrační politikou dostali k moci, by už nebylo tak lehké z unie vycouvat.

Všechny tři zmiňované skupiny mají samozřejmě i své další politické preference, ale evropské téma bude od příštího roku stále důležitější, možná že časem dokonce na prvním místě, ruku v ruce s hospodářskou politikou.

Ale to už se dostáváme na společnou půdu, na níž se nakonec popere i naše česká trojice. Mimochodem: není snad společná měna euro tím nejvlastnějším symbolem hlubší integrace, rostoucím z touhy po větší hospodářské prosperitě?