Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Vyjednávání o evropskou ústavu jdou do finále, už koncem týdne by se v Bruselu mohlo dohodnout její konečné znění.

Až teď začala být česká vláda, která dosud debaty o euroústavě spíš tlumila, aktivnější. Jakoby z polospánku přepadla do hyperaktivního stavu.

Nejdřív se o víkendu v novinách objevilo překvapivé hlášení, že vláda mění vyjednávací taktiku, pak premiér svolal na neděli desátou hodinu večerní koaliční schůzku a včera ještě o euroústavě obsáhle mluvil s prezidentem Klausem.

Co to je: hektické vrtění ocasem, nebo opravdový pohyb? Patrně to druhé - kabinet se dal na pochod a pochoduje směrem k opoziční ODS.

Bylo to včera slyšet i z toho, co po schůzce s premiérem říkal prezident - v názorech na evropskou integraci se totiž Václav Klaus se svou mateřskou lodí úplně shodne, takže to, co řekl, jako by řekla i ODS. A včera se Klaus vůbec poprvé přiměl k alespoň částečnému uznání evropské politice Špidlovy vlády.

Teď už musí stačit, že se obě půlky k sobě trošku přimkly a že už mezi nimi nezeje díra tak velká, aby si jí každý zvenku všimnul

Donedávna platilo, že když nějaký koaličník promluví o ústavě, řeší pouze institucionální otázky - jestli se má i v rozšířené Evropě zachovat rovnice jedna země-jeden komisař a jestli má dál platit zvyk, že každý půlrok předsedá unii jeden její člen.

Druhý cíl je pro unii s pětadvaceti členy úplně nesrozumitelný: proč vynakládat tolik energie na možnost dělat jednou za třináct roků na šest měsíců ostatním moderátora?

Nárok na vlastního komisaře zase ministr zahraničí Cyril Svoboda oficiálně vysvětloval jako důležitý symbol a neoficiálně z toho byla cítit i snaha mít v Bruselu dobře umístěného agenta.

Jenže Evropská komise je, marná sláva, pořád jen byrokratický orgán, to zásadní se odehrává mezi národními vládami - před dvěma týdny to předvedly Německo s Francií, když Evropské komisi vytřely zrak s jejím doporučením, aby víc šetřily ve svých rozpočtech. I v Praze patrně ještě stihli tuto důležitou lekci před bruselským summitem vstřebat.

Nejdůležitější z nové vládní strategie je návrh, aby se případný posun kompetencí posuzoval ještě v národních parlamentech.

Tady se koalice nemůže neprotnout s ODS. Vychází přesně vstříc přáním občanských demokratů, jejich přesvědčení, že suverénní parlament v Praze, v Tallinu nebo třeba v Londýně bude vždycky svébytnější než vláda a její ministři, kteří mohou být v Bruselu naměkko z pomyšlení, že dělají světovou politiku.

Český kabinet se pozdě, ale přece začal chovat jako různé další evropské vlády, připustil si, že evropská ústava zmenšuje jeho váhu v evropských orgánech a že to není v jeho zájmu.

Proč tedy ještě ty vládoprezidentské různice? Na to se dá říct - a proč ne? Přání premiéra Špidly a jeho týmu plout v evropském mainstreamu je srozumitelné a normální - koaliční strany je koneckonců měly ve svých volebních programech.

Stejně tak normální je nechuť prezidenta a občanských demokratů k ústavě jako takové - kladou otázku, na kterou se ve všech těch řečech a spekulacích kolem pokroku při jednání úplně zapomíná: nešlo by to taky náhodou bez ústavy?

V otázce evropské integrace se český demokratický tábor dělí na zhruba stejně silné půlky. Zásadní rozpor se už překonat nedá - a vyřešit by ho měli voliči v referendu, které premiér tak nějak slíbil.

Teď už musí stačit, že se obě půlky k sobě trošku přimkly a že už mezi nimi nezeje díra tak velká, aby si jí každý zvenku všimnul.