Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Ptáme-li se na praktický výsledek dnešní rozpravy v Poslanecké sněmovně o návrhu tzv. evropské ústavy, dá se tipovat už teď.

Poslanci zřejmě nepřijmou žádné usnesení, které by vládu Vladimíra Špidly k něčemu zavazovalo. Koaliční kabinet pouze vyslechne spoustu opozičních názorů na návrh tzv. evropské ústavy, který vzešel z Konventu, a zůstane na něm, zda je ve svém dalším postupu na mezivládní konferenci zohlední nebo ne.

Existují dva důvody, proč by to tak mělo být.

Za prvé ODS tvrdí - a komunisté to po ní opakují - že vláda s opozicí nediskutovala, její zástupci odjeli do Říma s vlastními postoji, tudíž na sebe vzali plnou odpovědnost a opozice ji z nich nemůže - či nechce - snímat.

Návrh tzv. evropské ústavy skutečně otevírá prostor pro trochu jinou Evropskou unii, než o jaké se hlasovalo v českém referendu

To je poněkud alibistický postoj: ať už totiž vláda vyjedná cokoli, ODS může - a podle dosavadních zkušeností taky bude - prohlašovat, že se dalo dosáhnout lepších výsledků, kdyby kabinet byl býval poslouchal a nechoval se svévolně... Volič tomu pak může věřit nebo nevěřit, ale těžko sii to může ověřit.

Za druhé, a to už ODS moc nezdůrazňuje, by eventuelní spoutání vlády nějakou parlamentní direktivou bylo v mnoha ohledech nesmyslné.

O evropské ústavě se bude vyjednávat, vzejde z kompromisu, který musí - má-li nějaká základní smlouva spatřit světlo světa - odsouhlasit pětadvacet zemí, přičemž každá z nich má na věc trochu odlišný pohled.

Kdyby se na jednání dostavili representanti všech zúčastněných států s parlamentní mapkou nepřekročitelných mantinelů, mohla by se konference rovnou odpískat.

Možnost manévrovat, získávat něco za něco, vzdávat se jednoho cíle, aby se dosáhlo cíle důležitějšího, to je základ politické práce všude na světě.

Přesto má poslanecká debata svůj smysl, protože ODS tentokrát předkládá dost racionálních argumentů.

Návrh tzv. evropské ústavy skutečně otevírá prostor pro trochu jinou Evropskou unii, než o jaké se hlasovalo v českém referendu.

Vláda by tedy měla předložit svůj výklad, porovnat veřejně, v čem se návrh ústavy liší od smlouvy z Nice, říci přímo, v kterých oblastech přináší České republice výhody a kde ji naopak omezuje.

Měla by také vysvětlovat, zda se například připojí k Polsku a Španělsku, tedy k zemím, které daly velmi tvrdě najevo, že se nenechají snadno zatlačit velkými státy.

Střet opozičních a vládních argumentů by zkrátka mohl přinést celkové projasnění situace - a taky zřetelnější představu o tom, zda se o "ústavě" má nebo nemá hlasovat v novém referendu.

Potíž je, že taková debata může být přínosná jen v případě, že se jednotliví opoziční i vládní řečníci budou chovat racionálně.

Dosavadní střety opozice s vládou však měly spíš divadelní rysy - stačí si vzpomenout na projednávání reformy veřejných financí, při němž opozice navršila na hromadu takovou spoustu urážek a polopravd, že v tom její respektabilní argumenty zcela zanikly.

S Evropskou unií to může být podobné - zvlášť když se v unijní tematice orientuje ještě méně poslanců, než v reformních zákonech, zvlášť když mýty o chystané "nadvládě Bruselu nad nebohým Českem" už se tu pevně chytly.