Zdeněk Lukeš
Bylo to smutné putování po Praze. Odpoledne jsem měl schůzku se známým novinářem v kavárně v ulici Na Poříčí. Seděl tam taky Ondřej Hrab, ředitel divadla Archa. Tentokrát to ale není Archa Noemova.
Vzal nás na prohlídku zatopené scény. Vyfasovali jsme baterky a sešli po velkém schodišti k vodní hladině. Dá to hodně práce, ale věřím, že se podaří známou pražskou scénu obnovit.
Poté jsme pokračovali směrem do Karlína. Tady jsem byl shodou okolností těsně před záplavami. Hned na začátku zřícený dům, jehož obnovenou fasádu jsem si před nedávnem prohlížel. býval na ní ozdobný nápis Srncovy nadační domy.
Cílem naší cesty byla stará barokní Invalidovna, kde jsem před časem v archívu architektury Národního technického muzea vybíral plány pro připravovanou výstavu o německých architektech působících v Praze.
Invalidovna byla zatopena do někalikametrové výšky. Teď už voda opadla, zbylo tu jen bláto. V průjezdu nás vítaly obří sádrové sochy vojáků v brnění, celé zablácené. Jedné nasadil kdosi plynovou masku.
Na nádvoří s mohutnými platany zmatek - vojáci vynášeli promáčené krabice z vojenského archívu a vzadu se kupily hromady starých plánů, které pracovníci technického muzea balili do fólií a připravovali k odvozu do mrazíren, jen zmrazením je totiž možné (snad) cenné kresby zachránit.
Přede mnou ležely zablácené studie nejslavnějších architektů - práce Zítkovy, Kotěrovy, Gočárovy, Fragnerovy, Plečnikovy, Balšánkovy… Měl jsem k nim důvěrný vztah, vždyť jsem kdysi v tomto archívu strávil deset let.
Vstoupili jsme do zablácené chodby plné štiplavého zápachu. Přede mnou rozbité vitriny s unikátními sádrovými modely, kupodivu zčásti zachovanými tam, kde voda neroztříštila skleněné poklopy. Jinde jen trosky.
V kójích, kde kdysi dávno bývali ubytováni invalidní vojáci (někteří z nich tu tragicky zahynuli během povodně, která zaplavila budovu v roce 1890) a kde se točil Formanův Amadeus (cela Salieriho), v těch kójích je jen zkáza a zmar: dřevěné police s plány se pod náporem vody zřítily, těžké ocelové skříně tu ležely přes sebe, jako by to byly kostky stavebnice, které tu poházel nějaký obr.
A všudypřítomná vrstva mazlavého bláta. A někde pod ním mistrovské studie Kotěrovy, legendární kubistické fantasie Gočárovy, nádherné barevné vize Feuersteinovy, Roškotovy a Štěpánkovy. Některé výkresy obdivovali návštěvníci výstav v desítkách zemí.
Málokdo ví, že sbírka archívu architektury je ve světě naprosto jedinečná. Nikde se totiž nepodařilo jedné instituci shromáždit takové množství materiálů z pozůstalostí významných projektantů - plánů, skic, fotografií, osobních památek i modelů.
Jen díky archívu bylo možno rekonstruovat chybějící ozdobné dekorace Obecního domu, průčelí Kotěrovy vily Bianky a desítek dalších památek.
Namátkou jsem otevřel jedny promáčené a zpuchřelé desky. Byly v nich kresby Josefa Havlíčka, jednoho z členů legendárního Devětsilu. Čáry tuší ani barevné plochy živel kupodivu nezničil. Snad bude tento i další takřka jeden milion plánů z Invalidovny zachráněn, jinak bychom přišli o kus naší společné paměti…
|